ÚS: NS nesmí posuzovat obsahové náležitosti dovolání příliš formalisticky
publikováno: 03.06.2017
I. senát Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Milada Tomková) vyhověl ústavní stížnosti stěžovatelů a zrušil usnesení Nejvyššího soudu, neboť jím bylo porušeno právo stěžovatelů na přístup k soudu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelé v řízení před obecnými soudy neúspěšně vedli spor o vlastnictví k bytové jednotce. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů odmítl jako vadné, neboť řádně nevymezili, v čem spatřují naplnění podmínek přípustnosti dovolání. Řádnému vymezení podle Nejvyššího soudu neodpovídala ani ta část dovolání, v níž stěžovatelé odkazovali na judikaturu Ústavního soudu v řešení právní otázky nabytí vlastnického práva k nemovitosti na základě dobré víry v zápis v katastru nemovitostí.
Ústavní soud ve své judikatuře ustáleně konstatuje, že požadavek vymezit, v čem dovolatelé spatřují naplnění podmínek přípustnosti dovolání, jakož i následek nesplnění tohoto požadavku v podobě odmítnutí dovolání, jsou souladné s ústavním pořádkem. Ústavní soud též konstatoval, že zákon nestanoví konkrétní způsob, jakým má být v dovolání uvedeno, v čem dovolatel spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání. Tyto skutečnosti z něj musí být seznatelné, mohou však být vyjádřeny v kterékoliv jeho části. Při posuzování obsahových náležitostí dovolání nesmí Nejvyšší soud postupovat přepjatě formalisticky a odmítnout dovolání jen z toho důvodu, že dovolatel určitou náležitost nevyjádřil zcela pregnantně.
Stěžovatelé v dovolání konstatují, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Ústavní soud se rovněž v minulosti zabýval otázkou, zda lze za řádné vymezení podmínek přípustnosti považovat, pokud dovolatel ve svém dovolání pracuje s judikaturou Ústavního soudu namísto judikatury Nejvyššího soudu. Ačkoliv § 237 o. s. ř. v této souvislosti hovoří pouze o judikatuře dovolacího soudu, je nutno mít na paměti, že nálezy Ústavního soudu jsou závazné pro všechny orgány a osoby. Navíc existují právní otázky, ke kterým se dosud podrobněji vyjadřoval pouze Ústavní soud, a právě jeho judikatura tak je skutečně pro věc významná. Konečně není možné přehlížet, že právě prostřednictvím judikatury Ústavního soudu dovolatelé často dostatečně specifikují i judikaturu Nejvyššího soudu, což platí právě např. i v otázce střetu dobré víry a vlastnického práva v případech nabytí od nevlastníka. V řešení této otázky se totiž Ústavní soud a Nejvyšší soud dlouhodobě lišily a tento názorový střet byl všeobecně znám. Pokud stěžovatelé citovali judikaturu Ústavního soudu k této věci, nemohly vzniknout pochybnosti o tom, jaká rozhodnutí Nejvyššího soudu byla dle stěžovatelů v otázce vymezení přípustnosti podstatná, byť nebyla konkrétně vyjmenována.
Věc se nyní vrací k Nejvyššímu soudu, který bude při svém rozhodování vázán právním názorem Ústavního soudu, vysloveným v tomto nálezu.
Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2135/16 je dostupný ZDE
Zdroj: Ústavní soud, Brno