oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte věcný záměr nového civilního řádu soudního?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

ÚS: Krajský soud bude muset znovu projednat žalobu dívky, která trpí závažným onemocněním

publikováno: 13.02.2018

IV. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jan Filip) vyhověl ústavní stížnosti a zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně, neboť jím bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelky na soudní ochranu.

Nezletilá stěžovatelka (nar. v roce 2005) trpí vrozeným závažným nervosvalovým onemocněním – spinální muskulární atrofií II. typu, je od dětství upoutána na invalidní vozík a vyžaduje stálou péči jiné osoby. Zákon o sociálních službách umožňuje přiznat osobám závislým na péči druhých měsíční příspěvek odstupňovaný podle míry závislosti (I. až IV. stupeň). Stupeň závislosti osoby se určuje na základě její schopnosti zvládat deset základních životních potřeb, jejichž kritéria upravuje příloha vyhlášky, kterou se zákon provádí.

Stěžovatelka byla v roce 2012, kdy požádala o zvýšení příspěvku, považována za závislou ve stupni III (těžká závislost) a pobírala 11 tisíc korun měsíčně. Stěžovatelka neuspěla s žádostí u Úřadu práce a následně ani s odvoláním u Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí, neboť byla na základě lékařského posudku i nadále zařazena ve stupni III. Obrátila se proto se žalobou na Krajský soud v Brně, který vyjádřil pochybnosti o dostatečném hodnocení životní potřeby orientace stěžovatelky, která není schopna se rozhlédnout kolem sebe a vytkl posudkové komisi, že se při posuzování životní potřeby komunikace stěžovatelky dostatečně nevypořádala s kritériem používání běžných komunikačních prostředků. Tento rozsudek napadlo Ministerstvo práce a sociálních věcí kasační stížností, současně však opětovně přezkoumalo odvolání stěžovatelky novým jednáním posudkové komise. Ta posoudila v září 2014 stěžovatelku jako neschopnou samostatné komunikace přiměřené jejímu věku (progrese postižení a rozšíření komunikačních prostředků u stěžovatelčiných vrstevníků – mobilní telefon, počítač) a proto byla nově hodnocena jako osoba závislá na péči ve stupni IV (úplná závislost). Měsíční příspěvek jí byl zvýšen o 3 tisíce korun. Ohledně období od 1. 1. 2012 do 31. 8. 2014 však ministerstvo dospělo k závěru, že v této době stěžovatelka životní potřebu komunikace zvládala úměrně svému věku. Nejvyšší správní soud kasační stížnosti ministerstva vyhověl a původní, pro stěžovatelku příznivý rozsudek krajského soudu, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení se závazným právním názorem. Krajský soud poté žalobu stěžovatelky zamítl. Vyšel přitom ze závěrů Nejvyššího správního soudu o tom, že pokud stěžovatelka zvládala školní docházku, při níž je nepochybně orientace a komunikace předpokladem úspěšného zvládnutí učení, není možné se ztotožnit s názorem, že stěžovatelka ve srovnání se svými vrstevníky zcela nezvládala uvedené životní potřeby. Stěžovatelka se poté obrátila na Ústavní soud.

Ústavní soud shledal, že je ústavní stížnost důvodná. Argumentace Nejvyššího správního soudu, jehož právním názorem byl vázán krajský soud při vydání napadeného rozsudku, neposkytuje oporu pro závěr, že stěžovatelka zvládá základní životní potřebu komunikace. Z odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího správního soudu není zřejmé, jak v otázce používání běžných komunikačních prostředků zhodnotil skutková zjištění, ani jakým způsobem vyložil a aplikoval dotčená ustanovení zákona o sociálních službách. V takovém rozhodnutí lze přitom spatřovat prvky svévole, které představují zásah do práva stěžovatelky na soudní ochranu.

Jádrem sporu při posouzení základní životní potřeby komunikace bylo to, zda stěžovatelka zvládá všechny aktivity, které pod rozsah této potřeby řadí vyhláška, a to zejména včetně používání běžných komunikačních prostředků. Stěžovatelka tvrdila, že tuto aktivitu nezvládne, protože není kvůli svému zdravotnímu stavu schopna sama používat mobilní telefon nebo notebook (není schopna si sama namačkat na mobilním telefonu číslo, neudrží ho v ruce, nezvládne si např. otevřít notebook s programem Skype).

Ze strany posudkové lékaře, posudkové komise a později ani soudu přitom nebylo nikterak zkoumáno, jestli stěžovatelka má či nemá schopnost používat běžné komunikační prostředky úměrné jejímu věku, a to v obdobném rozsahu jako její vrstevníci. Předmětné posudky se vůbec nezabývaly otázkou, jestli je stěžovatelka schopna používat mobilní telefon nebo notebook, a to buď standardním způsobem, nebo s určitým zjednodušeným ovládáním např. pomocí hlasu. Tento závěr, který se objevuje až v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, je tak ničím neodůvodněnou spekulací.

Věc se nyní vrací ke Krajskému soudu v Brně, který bude při hodnocení kritéria komunikace vázán právním názorem Ústavního soudu, vysloveným v tomto nálezu. To samé by platilo pro Nejvyšší správní soud pro případ, že by ministerstvo nové rozhodnutí v tomto bodě opět napadlo kasační stížností. Je pak věcí správních orgánů, aby po případném zrušení rozhodnutí ministerstva zvážily, zda nově vzniklá situace ještě umožňuje napravit jejich pochybení při hodnocení zdravotního stavu stěžovatelky v roce 2012, popř. v roce 2013.

Text nálezu sp. zn. III. ÚS 3097/16 je dostupný ZDE.

Zdroj: Ústavní soud, Brno.