ÚS ke stížnosti Československé obchodní banky
publikováno: 26.09.2018
II. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Vojtěch Šimíček) zamítl ústavní stížnost Československé obchodní banky, a.s., neboť neshledal, že by napadená rozhodnutí Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze porušila základní práva stěžovatelky.
Československá obchodní banka, a.s. (stěžovatelka) hradila v letech 2002 – 2006 příspěvek za vklady na své slovenské pobočce do fondu pojištění vkladů na Slovensku. Podle Garančního systému finančního trhu (dříve Fond pojištění vkladů, v tomto řízení vedlejší účastník) tak ale měla, v souladu s § 41c zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, činit v České republice, a proto stěžovatelku zažaloval o částku 187 213 859 Kč s příslušenstvím. Banky by totiž podle názoru vedlejšího účastníka měly v souladu s jednotnou bankovní licencí platit příspěvky v místě svého sídla, nikoliv místě působení jejich poboček v hostitelských státech, což plyne též z příslušných předpisů práva Evropské unie, především pak Směrnice Evropského parlamentu a Rady 94/19/ES ze dne 30. května 1994 o systémech pojištění vkladů. Stěžovatelka nárok neuznala a argumentovala, že za svou pobočku řádně platila pojištění do slovenského fondu a povinnost platit do českého fondu jí český právní řád neukládá.
V prvním kole soudního sporu obecné soudy žalobu zamítly. Dospěly totiž k závěru, že podle zákona o bankách povinnost hradit příspěvky pojištění vkladů za zahraniční pobočky v domovském státě banky se vztahuje pouze na pobočky působící v rámci jednotné bankovní licence, přechod na ni přitom není automatický a slovenská pobočka stěžovatelky tuto možnost nevyužila. Přitom i podle směrnice o pojištění vkladů postačí, pokud jsou vklady pojištěné v jednom členském státě, což v daném případě bylo dosaženo. Nejvyšší soud však následně tato rozhodnutí zrušil a vyslovil právní názor, že se příslušná ustanovení zákona o bankách vztahují na veškeré vklady u tuzemských bank, včetně jejich zahraničních poboček a dobrovolná účast stěžovatelky ve slovenském systému pojištění vkladů nemá ve vztahu k povinnosti platit příspěvky českému fondu pojištění vkladů žádný význam. Obvodní soud pro Prahu 1 poté žalobě vedlejšího účastníka vyhověl a Městský soud v Praze toto rozhodnutí potvrdil, přičemž v odůvodnění vysvětlil, proč odmítl (nově podaný) návrh stěžovatelky na předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru. Argument o povinnosti položit ve věci předběžnou otázku tvořil též jádro dovolání stěžovatelky, Nejvyšší soud ho však odmítl. Dovodil, že nemá důvod odchylovat se od svého předchozího právního názoru, který je dle něj plně souladný s právem Evropské unie. Jelikož výklad relevantních ustanovení unijní legislativy (zejména směrnice o pojištění vkladů) považuje za acte clair, nemá povinnost podat předběžnou otázku.
Stěžovatelka se poté obrátila na Ústavní soud a ve své ústavní stížnosti namítala, že obecné soudy svým postupem porušily její právo vlastnit majetek, právo na spravedlivý proces, právo na zákonného soudce a princip legitimního očekávání a právní jistoty. Jádro prvního okruhu námitek stěžovatelky týkající se nepoložení předběžné otázky Nejvyšším soudem se váže k doktríně acte clair. Primárně jde o situaci, ve které obvodní soud a Městský soud v prvním kole řízení i na základě uplatnění a výkladu práva EU rozhodly v její prospěch, aby poté Nejvyšší soud rovněž s pomocí (odlišného) uplatnění a výkladu unijního práva rozhodnutí předchozích instancí zvrátil a stěžovatelka tak spor prohrála. Dle názoru stěžovatelky za daných okolností těžko mohla být naplněna kritéria zásady acte clair i ve světle podmínek vymezených v judikatuře Ústavního soudu. Městskému soudu pak stěžovatelka vytýká, že změnil své rozhodnutí ohledně výkladu práva EU, aniž by byl vázán názorem Nejvyššího soudu a aniž by sám podal předběžnou otázku, která by teprve mohla výklad unijního práva postavit najisto.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Problém je možné shrnout následovně: znemožňuje odlišný výklad práva EU různými instancemi soudní soustavy aplikaci zásady acte clair a má vést automaticky k položení předběžné otázky soudem, proti jehož rozhodnutí nelze podat opravný prostředek? Podobný problém přitom Ústavní soud ve své rozhodovací praxi řeší vůbec poprvé.
Právní věty: I. Pokud obecný soud, proti jehož rozhodnutí není k dispozici opravný prostředek, nemá rozumné pochybnosti o výkladu ustanovení unijního práva, není povinen podat předběžnou otázku Soudnímu dvoru ani tehdy, kdy se daný výklad unijního práva liší od výkladu soudů nižších stupňů ve stejné věci. Za těchto podmínek nedochází k porušení práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny) či práva na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny).
II. Potřeba obecného soudu dotazovat se prostřednictvím předběžné otázky na výklad unijního práva Soudního dvora je výrazně oslabena, pokud je spor v řízení naprosto jedinečný a předmětný výkladový problém nemůže mít v budoucnu žádný dopad na jednotu, soudržnost či vývoj unijního práva. Tuto skutečnost musí obecný soud podrobně zdůvodnit, jinak postupuje svévolně a vystavuje se hrozbě zrušení svého rozhodnutí pro porušení práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny) či práva na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny).
III. Pokud obecný soud, proti jehož rozhodnutí je k dispozici opravný prostředek, změní v důsledku následování právního názoru vyšší instance svůj předchozí výklad unijního práva, postupuje i bez podání předběžné otázky v rámci svého uvážení a neporušuje právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny) a zásady legitimního očekávání a právní jistoty (čl. 1 odst. 1 Ústavy).
Ústavní soud tedy neshledal, že by Nejvyšší soud v předmětné věci uplatnil či vyložil právo EU svévolně či neudržitelným způsobem. Navíc jedinečnost řešené právní otázky znamená, že by se případná odpověď Soudního dvora na stěžovatelkou navrhovanou předběžnou otázku aplikovala pouze na tento konkrétní případ. Ani změna právního názoru Městského soudu v Praze, týkající se výkladu práva EU, spojená s odmítnutím tohoto soudu podat předběžnou otázku, za daných okolností neporušila stěžovatelčinu právo na spravedlivý proces a zásady legitimního očekávání a právní jistoty.
Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3432/17 je dostupný zde.
Zdroj: Ústavní soud, Brno.