oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
NEJČTENĚJŠÍ
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte zavedení advokátního procesu v záměru CŘS?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

ÚS k vydávání osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu: Čím je větší morální a časová naléhavost, tím větší musí být i nároky na právní ochranu žadatelů

publikováno: 31.10.2018

II. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Ludvík David) vyhověl ústavní stížnosti a zrušil rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 6 a Městského soudu v Praze, neboť jimi bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces a na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod. Stěžovateli byla přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem, které jsou povinny zaplatit oba obecné soudy.

Stěžovatel se v únoru 2012 obrátil na Ministerstvo obrany se žádostí o vydání osvědčení podle § 6 odst. 1 zákona č. 262/2011 Sb., o účastnících odboje a odporu proti komunismu. Odbojová činnost stěžovatele spočívala v tom, že byl v rozmezí září 1951 a října 1953 aktivním členem skautské odbojové skupiny SODAN (Skautská organizace demokracie a nezávislosti), která se snažila bojovat proti násilné kolektivizaci venkova. V důsledku toho byl v říjnu 1954 stěžovatel odsouzen pro trestné činy velezrady, sabotáže a rozkrádání a poškozování majetku lidových družstev k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř a půl roku, propadnutí majetku a peněžitému trestu. Trest odnětí svobody pak z převážné části vykonal v táborech nucených prací na Jáchymovsku, kde pracoval při těžbě uranové rudy. Propuštěn byl v říjnu 1957 a po roce 1989 byl rehabilitován.

Ačkoliv mělo ministerstvo o žádosti rozhodnout bezodkladně či nejpozději do 30 dnů od zahájení řízení (resp. ve složitějších případech do 60 dnů), trvalo více než tři a půl roku, než stěžovatel osvědčení skutečně obdržel. Řízení totiž bylo přerušeno do doby, než budou předložena vyžádaná odborná stanoviska příslušných institucí, která měla dokázat, že činnost stěžovatele spadala pod některou z forem odboje a odporu proti komunismu (od dubna 2012 do srpna 2015).

Stěžovatel poté v listopadu 2015 uplatnil nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem, nepřiměřenou délkou řízení podle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Jelikož ministerstvo o jeho nároku nerozhodlo v zákonem stanovené lhůtě, rozhodl se vymáhat svůj nárok soudně. Mezitím ministerstvo stěžovateli vyplatilo částku 37 941 Kč, neboť v této části uznalo nárok stěžovatele za oprávněný a stěžovatel vzal žalobu co do této částky zpět. Obvodní soud pro Prahu 6 následně žalobu stěžovatele zamítl. Mj. konstatoval, že po odečtení doby, po kterou lhůta pro vydání osvědčení neběžela, rozhodlo ministerstvo ve lhůtě 67 dnů od zahájení řízení a zákonnou lhůtu tak překročilo pouze o 7 dnů, které představují neodůvodněné průtahy. V rámci hodnocení těchto průtahů vzal soud v úvahu nepříliš vysokou závažnost vzniklé újmy, celkovou délku a složitost řízení, věk stěžovatele (který je sice vysoký, ale v porovnání s ostatními žadateli nijak výjimečný) i jeho jednání. Dospěl tak k závěru, že odškodnění poskytnuté ministerstvem zcela dostatečně vystihuje nemateriální újmu, kterou stěžovatel utrpěl.

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl tak, že řízení co do částky 26 105 Kč zastavil kvůli částečnému zpětvzetí odvolání stěžovatelem a ve zbytku, tj. co do 12 754 Kč rozsudek obvodního soudu potvrdil. Městský soud poučil stěžovatele o tom, aby doplnil svá skutková tvrzení o údaj, v čem spočívala nemajetková újma, která mu měla v souvislosti s průtahy vzniknout, a označil pro tyto účely důkazy. Stěžovatel uvedl, že kvůli svému vysokému věku a zdravotnímu stavu byl ve stresu, zda bude rozhodnutí vydáno včas a zda v průběhu řízení nezemře. Délku řízení nesl těžce i proto, že mezi členy Konfederace politických vězňů vyvstaly pochybnosti, zda jsou žádosti o vydání osvědčení, o nichž ministerstvo dlouho nerozhodlo, důvodné. Jako důkaz navrhl stěžovatel vypracování znaleckých posudků o vlivu stresu na jeho psychiku způsobeného nepřiměřenou délkou řízení. Městský soud však dospěl k závěru, že stěžovatel neunesl břemeno tvrzení, neboť neuvedl jasně a konkrétně, v čem měla jeho nemajetková újma spočívat. Stěžovatel se poté obrátil se svou ústavní stížností na Ústavní soud.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Doba, po níž bylo přerušeno řízení o vydání osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu za účelem opatřování odborných stanovisek, jakkoli spojená se stavením lhůt podle zákona o protikomunistickém odboji, nemůže být - pro svou nepřiměřenou délku v konkrétním případě i právní nejistotu ohledně délky řízení obecně – posuzována optikou obecné právní zásady lex dura sed lex (tzn. tvrdý zákon, ale zákon). Jde o čas, jenž tu byl žalobci-stěžovateli upřen. Legitimní očekávání, že mu bude osvědčení v přiměřené lhůtě vydáno, se pro něj změnilo v několikaleté vynucené vyčkávání, které lze označit též vzhledem k jeho věku za nedůstojné.

Právě proto Ústavní soud zohlednil, že stěžovatel, jemuž bylo nakonec osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu přiznáno, napadl posléze i průtahy vzniklé v popsaném správním řízení. Motivem meritorního přezkumu Ústavním soudem nebyla (zbylá bagatelní) výše odškodnění za nepřiměřenou délku řízení, ale osobnostní újma stěžovatele, jenž byl za protirežimní odpor v mladém věku odsouzen, za více než třicet let rehabilitován, po dvaceti letech pak došlo k uzákonění jeho morální a peněžité satisfakce a poté čekal další léta na (po soudní rehabilitaci) opakované uznání skutečnosti, že jeho někdejší čin měl smysl a hodnotu.

Jde také o to, aby ve zbylých případech nalezly státní instituce a případně i obecné soudy z hlediska délky řízení důstojnější způsob, jak stěžovatelům v obdobných situacích – do nichž se všichni dostali kvůli komplikované zákonné úpravě – vyhovět. Čím větší morální a časová naléhavost je přítomna, tím větší musí být nároky na právní ochranu jednotlivců podle podústavních předpisů, poskytovanou s respektem k ústavním hodnotám a principům. Ústavní soud si není jist, zda obecné soudy popsaný žádoucí přístup dostatečnou měrou zohlednily. Soud prvního stupně totiž uvedl, že v nynějším řízení o odškodnění za průtahy přihlédl mj. „k nepříliš vysoké závažnosti vzniklé újmy, když se nejednalo o otázky života, zdraví, cti či lidské důstojnosti“. Odvolací soud pak ocenil příkladný postoj žalobce proti totalitnímu režimu, současně však poněkud nadbytečně, resp. kontroverzně - ve vztahu k nyní přezkoumávané délce řízení - konstatoval, že z příkoří před rokem 1989 nelze vinit současný demokratický stát a že satisfakce požadovaná stěžovatelem nemůže sloužit jako trest pro orgán veřejné moci podle zákona o odpovědnosti státu.

Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy porušily základní práva stěžovatele na spravedlivý proces a na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci podle ustanovení čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny. Ústavní stížnosti proto vyhověl a rozsudky obou obecných soudů zrušil [§ 82 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Obecné soudy jsou v dalším řízení vázány právním názorem Ústavního soudu.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1242/18 je dostupný zde.

Zdroj: Ústavní soud, Brno.