oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte zavedení advokátního procesu v záměru CŘS?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Účinná lítost u trestného činu zkrácení daně a aktuální stav judikatury

autor: JUDr. Bc. Vladimír Pelc
publikováno: 12.05.2014

Účinná lítost představuje jeden z důvodů zániku trestní odpovědnosti (trestnosti).[1] Zákonodárce tím dává najevo, že u určitých trestných činů, u kterých lze škodlivým následkům zabránit nebo je napravit i po dokonání trestného činu, preferuje ochranu těchto právních statků před potrestáním pachatele, s tím, že dokonce nedochází ani k vyslovení viny za spáchaný trestný čin. Účinná lítost se uplatní i u trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby (dále jen „trestný čin zkrácení daně“) podle § 240 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále též „tr. zák.“) a trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby (dále jen „trestný čin neodvedení daně“) podle § 241 trestního zákoníku.

Předkládaný článek se zabývá institutem účinné lítosti ve vztahu k trestnému činu zkrácení daně. Podle výslovného znění trestního zákoníku trestní odpovědnost pachatele trestného činu zkrácení daně zaniká, když pachatel dobrovolně: a) zamezí či napraví škodlivý následek trestného činu nebo, b) učiní státnímu zástupci či policejnímu orgánu (voják může i svému nadřízenému) o trestném činu oznámení v době, kdy škodlivému následku může být ještě zabráněno (viz § 33 tr. zák.). [2]

Literatura do nedávné doby nevěnovala této otázce větší pozornost, neboť pro to nebyl významnější důvod. To se změnilo nálezem Ústavního soudu (dále též „ÚS“) ze dne 28. července 2009, sp. zn. IV. ÚS 3093/08, který zpochybnil dosavadní výklad účinné lítosti u trestného činu zkrácení daně, jaký zaujímaly v drtivé většině případů obecné soudy. Podle tohoto nálezu je nepřípustné, aby lhůty pro uplatnění účinné lítosti byly pro trestný čin zkrácení daně a trestný čin neodvedení daně natolik rozdílné. Ústavní soud tak v rozporu s doslovným zněním trestního zákoníku dovodil, že podmínky účinné lítosti u trestného činu zkrácení daně lze splnit i tak, že zkrácená daň není uhrazena dobrovolně (srov. opačně § 33 tr. zák.), tj. jako v případě trestného činu neodvedení daně dojde k zaplacení daně do okamžiku, kdy soud 1. stupně počne vyhlašovat rozsudek (srov. § 242 tr. zák.).

Od doby tohoto nálezu je účinná lítost u trestného činu zkrácení daně častým předmětem debat odborné veřejnosti. Ačkoli je znění trestního zákoníku naprosto jasné a ÚS jde ve své argumentaci zcela mimo text zákona, není názor odborné veřejnosti na tuto problematiku jednotný. Důvodem je jistě síla autority instituce, kterou je Ústavní soud (argumentum ab auctoritate). Nejvyšší soud (dále též „NS“) nejprve nález ÚS respektoval (ač trochu nejistým způsobem), a to ve svém rozhodnutí ze dne 24. dubna 2010.[3] V nedávné době se však NS proti tomuto výkladu postavil a ve svém rozhodnutí publikovaném pod č. 29/2013 Sb. rozh. tr. navázal na dosavadní převažující výklad, vycházející z toho, že pachatel může dosáhnout zániku trestní odpovědnosti za trestný čin zkrácení daně v případě, že splní daňovou povinnost dobrovolně. Ačkoli toto rozhodnutí považujeme věcně za správné, jeho výrazným nedostatkem je skutečnost, že se ve své argumentaci vůbec nevypořádal s nálezem Ústavního soudu. Vzhledem k předešlému rozhodnutí NS nebyl vyloučen ani postup podle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. Posledním veřejně dostupným rozhodnutím NS, které se již nálezem ÚS zaobírá, je rozhodnutí ze 14. srpna 2013.[4]

Cílem tohoto příspěvku je přinést co nejvíce argumentů v otázce účinné lítosti u trestného činu zkrácení daně a napomoci tak ke snížení existující právní nejistoty adresátů práva, která je v oblasti trestního práva výrazně negativním jevem. Aktuálnost tohoto tématu podtrhuje fakt, že právnické osoby, které mohou být podle zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim (dále též „topo“) rovněž odpovědny za trestný čin zkrácení daně (srov. § 7 topo), jsou nejčastěji trestně stíhány právě pro tento trestný čin.

II. Aplikace ustanovení o účinné lítosti u trestného činu zkrácení daně 

Do výše uvedeného nálezu ÚS postupovala praxe zpravidla tak, že u trestného činu zkrácení daně připadá v úvahu pouze obecná účinná lítost podle § 33 trestního zákoníku.[5] Dne 10. prosince 2003 přišlo ojedinělé rozhodnutí 3. senátu NS,[6] kde se bez jakéhokoli zdůvodnění uvádí, že v projednávaném případě, který se týkal trestného činu zkrácení daně, lze analogicky použít ustanovení o zvláštní účinné lítosti u trestného činu nedovedení daně (§ 242 tr. zák.). Nesprávnost tohoto rozhodnutí je patrná již ze skutečnosti, že NS použil na daný případ jak zvláštní případ účinné lítosti pro trestný čin neodvedení daně (pokud jde o lhůtu k projevení účinné lítosti), tak obecnou účinnou lítost, která platí pro trestný čin zkrácení daně (pokud jde o možnost naplnění podmínek účinné lítosti oznámením orgánu veřejné moci). Aplikace dvou ustanovení, které upravují ve stejném rozsahu rozdílným způsobem obdobnou materii, představuje svévoli při realizaci práva. Tohoto rozhodnutí si všiml 11. senát NS, jenž se, zastávajíc dosavadní tradiční pohled, proti němu postavil a věc předložil v souladu s ustanovením § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, velkému senátu trestního kolegia NS,[7] který na základě znění dotyčných ustanovení a rozdílů mezi trestným činem neodvedení daně a trestným činem zkrácení daně rozhodl, že dodatečné zaplacení daně v případě trestného činu zkrácení daně není důvodem pro analogické použití zvláštního ustanovení účinné lítosti vztahující se na trestný čin neodvedení daně.[8] Následná judikatura NS pokračovala v tradičním pojetí aplikace obecné účinné lítosti na trestný čin zkrácení daně (§ 33 tr. zák.) a zvláštní účinné lítosti na trestný čin neodvedení daně (§ 242 tr. zák.).

Čtvrtý senát ÚS však v roce 2009 přišel s překvapivým rozhodnutím,[9] ve kterém dospěl k závěru, že je nepřípustné, aby lhůty k uplatnění účinné lítosti byly pro obdobnou trestnou činnost (myšleno daňovou trestnou činnost) natolik rozdílné. V projednávaném případě se pachatelka dopustila trestného činu zkrácení daně tak, že v letech 1999 a 2000 podávala jako statutární orgán právnické osoby daňová přiznání, ve kterých nesprávně a neoprávněně zaúčtovala faktury, což vedlo ke snížení daňového základu. Po zahájení trestního stíhání dne 27. prosince 2004 se stěžovatelka k trestnému činu doznala. Od samého počátku deklarovala, že nápravu svého jednání učinila devět měsíců před zahájením trestního stíhání, k čemuž skutečně došlo. Obecné soudy však seznaly, že její jednání nebylo dobrovolné, neboť k úplnému napravení škodlivého následku došlo až po uskutečněné daňové kontrole. Obecné soudy nakonec vyslovily vinu pachatelky a uložily jí podmíněný trest odnětí svobody, přičemž přihlédly k jednání pachatelky, v němž spatřovaly polehčující okolnost.

Postup ÚS není zcela jasný. Není zřejmé, zda užil na základě analogie ustanovení § 147a trestního zákona (ve znění účinném do 31. prosince 2009; od 1. ledna 2010 jde o § 242 tr. zák.) nebo extenzivně vyložil § 66 trestního zákona (ve znění účinném do 31. prosince 2009; od 1. ledna 2010 jde o § 33 tr. zák.) na základě argumentu a simili/per analogiam k ustanovení § 147a trestního zákona. V daném případě se de facto nemohlo jednat o pouhou výkladovou extenzi, neboť norma, kterou ÚS dotvořil (či spíše vytvořil), překračuje smysl a účel zákona natolik, že takovou aplikaci nelze než označit jako analogické použití ustanovení § 147a trestního zákona (dnes § 242 tr. zák.). Ústavní soud pro svůj závěr, že je nepřípustné, aby lhůty k uplatnění účinné lítosti byly pro trestný čin zkrácení daně a trestný čin neodvedení daně natolik rozdílné, uvedl celkem dva důvody. Za prvé, pojem „neodvedení“ považuje terminologicky za širší, než pojem „zkrácení“, a trestný čin neodvedení daně tím pádem za závažnější než trestný čin zkrácení daně. Za druhé, ustanovení § 33 tr. zák. prý neobsahuje lhůtu pro projevení účinné lítosti. Ústavní soud se bohužel vůbec nevypořádal s dosavadní judikaturou, a to jak judikaturou NS, tak svou vlastní judikaturou, neboť sám ÚS do té doby zastával, že na trestný čin zkrácení daně se vztahuje obecná účinná lítost podle § 33 trestního zákoníku.[10]

Když poprvé po překvapivém nálezu Ústavního soudu rozhodoval Nejvyšší soud dne 24. dubna 2010,[11] snažil se obsah rozhodnutí ÚS relativizovat, přičemž jej však respektoval, neboť zrušil předcházející rozhodnutí obecných soudů a ztotožnil se s argumentací ÚS ohledně srovnání závažnosti trestného činu zkrácení daně a trestného činu neodvedení daně. Přitom uvedl, že nález ÚS usměrnil právní názory, které byly vyjádřeny v judikatuře NS při výkladu znaku dobrovolnosti jednání u účinné lítosti ve smyslu § 33 trestního zákoníku. Nejvyšší soud se bez jakékoliv argumentace snažil navodit dojem souladnosti nálezu ÚS s dosavadní ustálenou judikaturou obecných soudů. Vzhledem k jeho předešlým judikátům došlo navíc k porušení § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, neboť 8. senát NS měl věc předložit k rozhodnutí velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu. Snaha o relativizaci argumentace ÚS ze strany NS je zřejmá z toho, že podle předmětného rozhodnutí nebyl hlavním důvodem nálezu rozdíl mezi uvedenými daňovými trestnými činy z hlediska jejich závažnosti. Je však naprosto evidentní, že tomu bylo právě naopak.

V nedávné době se však NS proti tomuto výkladu postavil a ve svém rozhodnutí publikovaném pod č. 29/2013 Sb. rozh. tr. navázal na dosavadní převažující výklad, vycházející z toho, že pachatel může dosáhnout zániku trestní odpovědnosti za trestný čin zkrácení daně v případě, že splní daňovou povinnost dobrovolně. Nedostatkem tohoto rozhodnutí, ačkoli jej považuji za věcně správné, je skutečnost, že se o protichůdných judikátech (jak Ústavního soudu, tak Nejvyššího soudu) vůbec nezmiňuje. Postupem NS tak byla porušena zásada, podle které, mají-li rozhodovat soudy spravedlivě, musí posuzovat stejné případy stejně.[12] Tuto zásadu zdůrazňuje při svém rozhodování i Ústavní soud.[13] Porušení této zásady zpravidla automaticky znamená porušení principu rovnosti. Došlo tak k porušení právní jistoty a principu předvídatelnosti práva, neboť bylo v prakticky totožném případě zacházeno s různými osobami rozdílně.[14] Dodržování zásady, že ve stejných případech má být rozhodováno stejně, brání libovůli při rozhodování orgánů veřejné moci. Podle názoru ÚS porušení této zásady zakládá v konkrétním případě presumpci o libovůli při rozhodování daného orgánu veřejné moci.[15]

Posledním veřejně dostupným rozhodnutím v této oblasti je rozhodnutí 5. senátu NS ze dne 14. srpna 2013, které se s uvedeným problémem vypořádává přesvědčivěji. Ačkoliv i toto rozhodnutí relativizuje nesprávnost kritizovaného nálezu ÚS, konstatuje již, že ÚS odlišně nazírá na výklad zákonných znaků „zkrácení“ a „neodvedení“ u daňových trestných činů. Nejvyšší soud správně uvádí, že trestný čin zkrácení daně podle § 240 tr. zák. zpravidla představuje zvláštní případ podvodu, což ve vztahu k němu odůvodňuje rozdílnost úpravy účinné lítosti ve srovnání s úpravou účinné lítosti u trestného činu neodvedení daně podle § 241 trestního zákoníku.[16] 

III. Podrobněji k jednotlivým argumentům  

1. Jazykový, logický a systematický výklad  

Jazykovým výkladem § 33 a § 242 tr. zák. dospějeme jednoznačně k závěru, že zvláštní účinná lítost podle § 242 tr. zák. se vztahuje pouze na trestný čin neodvedení daně, naopak obecná účinná lítost podle § 33 se vztahuje na trestný čin zkrácení daně. Oba paragrafy jsou svou formulací bezpochyby taxativní (limitativní) a z hlediska gramatického nenaznačují možnost rozšíření účinné lítosti i na trestné činy v nich neuvedené. V této souvislosti poukazuji na to, že taxativní výčty v trestním právu mají zvláštní význam; některé zahraniční doktríny hovoří o principu taxativnosti v trestním právu, který má obdobný obsah jako zásada nullum crimen sine lege, jak ji pojímá tuzemská doktrína. Mantovani vykládá princip taxativnosti především v souvislosti s legislativně-technickou stránkou trestního práva, přičemž podle něj zahrnuje zejména: 1. povinnost zákonodárce v okamžiku tvorby právní normy konstruovat ji (co nejpřesněji) tak, aby bylo jasné, co je z hlediska trestního práva dovoleno a co zakázáno (nullum crimen sine lege certa), 2. zákaz pro soudce aplikovat právní normu v případech, na které se výslovně nevztahuje (nullum crimen sine lege poenali scripta et stricta).[17]

Na základě logické argumentace platí, že pokud pojem není uveden v taxativním výčtu dané normy, per eliminationem (a contrario) se na něj norma nevztahuje. Tento logický postup lze navíc často ověřit vyloučením použití argumentu a simili/per analogiam.[18] Hlavním účelem obou trestných činů daňových je jistě zabezpečení řádného výběru daní, avšak trestná činnost, spočívající ve zkrácení daně, je typově natolik odlišnou od trestné činnosti spočívající v neodvedení daně, že použití argumentu a simili (byť teoretické) je vyloučeno. Zásadních rozdílů mezi těmito trestnými činy je několik. Zatímco u trestného činu zkrácení daně hovoříme o obecném subjektu, u trestného činu neodvedení daně jde o subjekt konkrétní ve smyslu § 114 odst. 1 trestního zákoníku.[19] Liší se i objektivní stránka obou trestných činů. Jednání naplňující skutkovou podstatu trestného činu neodvedení daně spočívá typicky v tom, že plátce či zaměstnavatel, aniž by svou daňovou povinnost odvést platby za zaměstnance či jiné osoby popíral, tuto povinnost z nejrůznějších důvodů nesplní. Uvedené jednání bývá zpravidla spojeno s ekonomickými problémy nebo s ukončováním podnikání.[20]Naproti tomu trestný čin zkrácení daně spočívá zejména v podvodném jednání pachatele, které směřuje např. k vylákání daňové výhody nebo k tomu, aby daň nebyla vyměřena vůbec či v menším rozsahu; proto označujeme tento trestný čin za zvláštní případ podvodu (srov. § 209 tr. zák.).[21] Rovněž výčet povinných plateb, které uvádí ustanovení o trestném činu zkrácení daně (§ 240 tr. zák.), je širší než u trestného činu neodvedení daně. Ani objekt trestných činů není totožný, neboť nejde o typově podobnou činnost. Oba trestné činy směřují k řádnému plnění, ale zatímco u trestného činu neodvedení daně je primárním objektem zájem na řádném odvedení správně stanovené daně, u trestného činu zkrácení daně je primárním objektem zájem na řádném vyměření daně.

Z právě uvedeného je zřejmé, že závěr ÚS ohledně vztahu pojmu „zkrácení“ a „neodvedení“ je chybný, neboť zkrácení daně představuje bezpochyby činnost závažnější (společensky škodlivější) než pouhé neodvedení daně. Uvedený závěr potvrzuje i rozdíl v trestních sazbách u obou trestných činů.

Obecně v trestním právu platí, že analogická aplikace ve prospěch pachatele je dovolena. Tento postup ÚS zdůvodnil tím, že ustanovení o obecné účinné lítosti (§ 33 tr. zák.) neupravuje otázku lhůty pro uplatnění účinné lítosti. V takovém případě by se o analogické aplikaci dalo uvažovat, neboť opodstatnění analogie nalézáme ve stavu nouze, tedy v situaci, kdy neexistuje žádná právní norma, která by dopadala na daný případ přímo. Analogie je proto odedávna vnímána jako nejspolehlivější prostředek k vyplňování mezer v právu.[22] V tomto případě však není splněna ani formální podmínka k použití analogie (tj. absence právní úpravy), neboť ustanovení o obecné účinné lítosti (§ 33 tr. zák.) určuje lhůtu pro její uplatnění, neboť podmiňuje jednání v účinné lítosti požadavkem „dobrovolnosti“, ze kterého implicite vyplývá časové určení. Judikatura již navíc tento pojem poměrně přesným způsobem konkretizovala při řešení dosavadních případů.

Podíváme-li se na problém pohledem systematického výkladu, musíme vycházet z umístění ustanovení v rámci trestního zákoníku a z toho, jak zákonodárce postupoval v případech obdobných. Pokud zákon hovoří o účinné lítosti (ať již obecné, či speciální), vždy se vztahuje na konkrétně (taxativně) vymezené trestné činy (srov. § 33, 197, 248a a 362 tr. zák.). Praxí i literaturou bylo v minulosti toto schéma vždy respektováno. V tomto směru nelze než uzavřít, že kdyby byl záměr zákonodárce odlišný, mohl by zvláštní účinnou lítost vztáhnout i na trestný čin zkrácení daně.[23] 

2. Teleologický, historický a komparativní výklad  

Ačkoli mám za to, že k odpovědi na probíranou otázku postačí standardní metody výkladu, provedu pro úplnost výklad ustanovení o účinné lítosti i metodou teleologickou (e ratione legis), historickou a komparativní.

Účelem trestního práva je ochrana práv a oprávněných zájmů fyzických a právnických osob, zájmů společnosti a ústavního zřízení České republiky. Účel trestního práva se projevuje v jeho funkcích, přičemž dominantní funkcí trestního práva je jeho funkce ochranná.[24] Z pohledu naplnění ochranné funkce by podle mého názoru zásadním problémem bylo, kdyby na trestnou činnost spočívající ve zkracování daní (podvodném jednání) mohla být aplikována zvláštní účinná lítost podle § 242 tr. zák., neboť závažnost této činnosti je velmi vysoká a její rozšíření by mohlo mít fatální důsledky na fungování státu. Preventivně by trestní zákoník nepůsobil správným směrem, protože, jak správně uvádí Koudela ve své reakci na nález ÚS, budoucí možné myšlení pachatelů by mohlo směřovat následujícím směrem: buď trestná činnost vyjde a pachatel z toho bude mít zisk, nebo nevyjde a pachatel škodu uhradí, v důsledku čehož bude beztrestný. [25]

Z hlediska preventivní funkce trestního práva není nevýznamné, že (jak již bylo uvedeno) neodvedení daně je často spojeno s končící podnikatelskou aktivitou, kdežto zkrácení daně nikoli. Z hlediska historického výkladu lze poukázat jednak na historickou praxi na našem území, kde má institut účinné lítosti dlouhou tradici, jednak na důvodovou zprávu k současnému trestnímu kodexu. Podíváme-li se na praxi při uplatňování účinné lítosti, lze konstatovat, že výslovné odmítnutí analogické aplikace institutu účinné lítosti (ať již obecné, či speciální) na trestný čin výslovně neuvedený v taxativním výčtu, nalézáme v judikatuře prvorepublikové,[26] socialistické[27] i polistopadové[28] (se dvěma výše uvedenými výjimkami). Proti nálezu ÚS hovoří jasně i důvodová zpráva k trestnímu kodexu, když uvádí: „Zákon zachovává účinnou lítost podle § 33 také u trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby (§ 240 tr. zák.), a to s přihlédnutím k zvláštnímu ustanovení o účinné lítosti (§ 242 tr. zák.) u trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby (§ 241 tr. zák.). Rozdílná úprava účinné lítosti zde vyplývá z odlišné povahy postihovaného jednání, kdy trestný čin podle § 240 postihuje zkrácení daně nebo podobné povinné platby, které je svou povahou zpravidla podvodným jednáním, zatímco trestný čin podle § 241 postihuje pouhé neodvedení takové povinné platby, a proto je možno v tomto případě dosáhnout účinné lítosti pouhým dodatečným splněním povinnosti.“ Obsahově obdobnou úpravu účinné lítosti nalezneme na Slovensku, kde sice zákonodárce zvolil odlišné legislativně-technické řešení, avšak jde o provedení téže koncepce institutu účinné lítosti. Ustanovení o účinné lítosti nalezneme pouze v části obecné slovenského trestního zákona.[29] Přesto to neznamená neexistenci zvláštních případů účinné lítosti. Za ustanovení stanovující obecnou účinnou lítost (§ 85 slovenského trestního zákona) je přímo zařazeno ustanovení upravující všechny zvláštní případy účinné lítosti (§ 86 slovenského trestního zákona). Tato skutečnost však na podstatě a smyslu účinné lítosti nic nemění; poznatky z interpretace a aplikace ustanovení slovenského trestního kodexu tak mohou sloužit jako argumenty z pohledu komparativního. V tomto ohledu je nutné uvést, že slovenská doktrína striktně aplikuje zvláštní účinnou lítost pouze na trestné činy uvedené v § 86 a na trestné činy uvedené v § 85 aplikuje institut obecné účinné lítosti.[30] Pravda je, že u trestného činu zkrácení daně a pojistného podle § 276 slovenského trestního zákoníku i u trestného činu neodvedení daně a pojistného podle § 277 slovenského trestního zákoníku jsou stejné podmínky pro dosažení zániku trestnosti v důsledku účinné lítosti. Tento zvláštní případ účinné lítosti je však konstruován odlišně (přísněji) ve srovnání se zvláštní účinnou lítostí podle § 242 tr. zák. [srov. § 86 odst. 1 písm. e) slovenského trestního zákoníku]. Zajímavé v této souvislosti především je, že u trestného činu daňového podvodu podle § 277a nepředpokládá slovenský trestní zákoník aplikaci účinné lítosti, a to ani její obecné formy. Jiné mezinárodní srovnání je velice obtížné, neboť „pod účinnou lítost bývá na rozdíl od našeho práva zahrnováno dobrovolné odvrácení ukončeného pokusu“.[31] Například švýcarský trestní zákoník rozumí účinnou lítostí (tätige Reue, repentir actif, pentimento attivo) dobrovolné přispění k zabránění dokonání trestného činu. Důsledkem takového počínání navíc není zánik trestní odpovědnosti, ale pouze možnost soudce v takovém případě snížit trest nebo upustit od potrestání.[32] Vzhledem k tomu, že naše právo nabízí v tomto ohledu pachateli daleko větší možnosti, jak se vyhnout potrestání za spáchaný trestný čin, než je tomu ve většině zahraničních právních řádů, domnívám se, že by tyto prostředky neměly být rozhodně vykládány extenzivně.  

IV. Závěr  

Z výše uvedeného vyplývá, že u trestného činu zkrácení daně podle § 240 tr. zák. nelze uplatnit zvláštní případ účinné lítosti (§ 242 tr. zák.) určený pro trestný čin neodvedení daně podle § 241 tr. zák., ale použije se institut obecné účinné lítosti ve smyslu § 33 trestního zákoníku. Pokud bude o této otázce rozhodovat Nejvyšší soud, měl by se argumentačně vypořádat s judikátem Ústavního soudu, který připouští analogickou aplikaci zvláštní účinné lítosti podle § 242 tr. zák. i na trestný čin zkrácení daně. Advokát v roli obhájce by měl svého mandanta uvědomit o tom, že nedobrovolné zaplacení zkrácené daně (tj. např. pod tlakem reálně hrozícího trestního stíhání), byť před zahájením trestního stíhání, nemusí v praxi znamenat beztrestnost. Nově výslovně zakotvená zásada subsidiarity trestní represe (§ 12 odst. 2 tr. zák.), široká paleta možných alternativních řešení trestních věcí (např. formou tzv. odklonů) a rozpory v recentní judikatuře nejvyšších soudních instancí však skýtají široké možnosti pro zvolení vhodné taktiky obhajoby. 

 

Autor, advokátní koncipient v Praze, je interním doktorandem katedry trestního práva PF UK.

 



[1]Nový trestní zákoník na místo „zániku trestnosti“ hovoří o „zániku trestní odpovědnosti“. Oba pojmy se v literatuře často užívají bez rozdílu. Podstata jejich rozlišení, které však z hlediska našeho tématu nemá většího významu, spočívá v daném kontextu v tom, že trestní odpovědnost se vždy vztahuje k pachateli (subjektu) trestného činu a vztahuje se bezpochyby na oblast trestu i viny, kdežto trestností se tradičně rozumí právo státu na potrestání pachatele a může být v určitém smyslu chápána jako důsledek trestní odpovědnosti. Srov. např. Šámal, P. a kol.: Trestní zákoník I. § 1–139. Komentář, C. H. Beck, Praha 2009, str. 39–40.

[2]V tomto směru totožné ustanovení obsahoval starý trestní kodex v § 66 (srov. zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. prosince 2009).

[3]Usnesení NS ze dne 24. dubna 2010, sp. zn. 8 Tdo 1452/2009.

[4]Usnesení NS ze dne 14. srpna 2013, sp. zn. 5 Tdo 743/2013.

[5]Srov. již rozhodnutí NS ze dne 30. října 1964, sp. zn. 7 Tz 69/64, publikované pod č. 2/1965 Sb. rozh. tr.

[6]Usnesení NS ze dne 10. prosince 2003, sp. zn. 3 Tdo 1025/2003.

[7]Viz usnesení NS ze dne 8. června 2006, sp. zn. 11 Tdo 644/2006.

[8]Usnesení velkého senátu NS ze dne 19. října 2006, sp. zn. 15 Tdo 756/2006, publikované pod č. 45/2007 Sb. rozh. tr., sv. 8, roč. 2007, str. 716.

[9]Nález ÚS ze dne 28. července 2009, sp. zn. IV. ÚS 3093/08, uveřejněno pod č. 170/2009 Sb. n. u. ÚS, sv. 54, roč. 2009, str. 164.

[10]K tomu srov. nález ÚS ze dne 12. června 2002, sp. zn. I. ÚS 722/01, publikovaný pod č. 74/2002 Sb. n. u. ÚS, sv. 26, roč. 2002, str. 249 a nález ÚS ze dne 7. listopadu 2006, sp. zn. I. ÚS 631/05, publikovaný pod č. 205/2006 Sb. n. u. ÚS, sv. 43, roč. 2006, str. 289.

[11]Viz usnesení NS ze dne 24. dubna 2010, sp. zn. 8 Tdo 1452/2009.

[12]Nový občanský zákoník (zákon č. 89/2012 Sb.) tuto zásadu výslovně uvádí v ustanovení § 13, podle kterého: „Každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích; byl-li právní případ rozhodnut jinak, má každý, kdo se domáhá právní ochrany, právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky.“

[13]Srov. např. nález ÚS ze dne 26. dubna 2005, sp. zn. Pl. ÚS 11/04, publikovaný pod č. 89/2005 Sb. n. u. ÚS, nebo nález ÚS ze dne 29. června 2005, sp. zn. I. ÚS 98/04, publikovaný pod č. 133/2005 Sb. n. u. ÚS.

[14]Srov. přiměřeně nález ÚS ze dne 20. září 2006, sp. zn. II. ÚS 566/05, publikovaný pod č. 170/2006 Sb. n. u. ÚS.

[15]Viz nález ÚS ze dne 29. června 2005, sp. zn. I. ÚS 98/04, publikovaný pod č. 133/2005 Sb. n. u. ÚS.

[16]Srov. usnesení NS ze dne 14. srpna 2013, sp. zn. 5 Tdo 743/2013.

[17]Mantovani, F.: Diritto penale. Parte generale. Settima edizione, Wolters Kluwer Italia Srl, Padova 2011, p. 60.

[18]Vztah obou logických postupů již dávno vystihl Kepert: „Jak analogie, tak její protinožec, argumentum a contrario, jsou pomůcky téže snahy lidského ducha po zpracování poznatků, zde positivních norem, v jednotný celek. Jedna vylučuje druhou a obě se navzájem stále prověřují.“ Viz Kepert, J.: Analogie v trestním právu, Orbis, Praha – Brno 1938, str. 77.

[19]Zatímco u trestného činu neodvedení daně může být pachatelem pouze plátce nebo zaměstnavatel, u trestného činu zkrácení daně jím může být prakticky kdokoli.

[20]Koudela, R.: Zánik trestnosti daňových trestných činů v důsledku účinné lítosti, in Trestněprávní revue, 2010, roč. 9, č. 6, str. 184.

[21]Srov. např. Novotný, O., Vokoun, R., Šámal, P. a kol.: Trestní právo hmotné. Zvláštní část, Wolters Kluwer ČR, a. s., Praha 2010, str. 275.

[22]Srov. Kepert, J.: Analogie v trestním právu, Orbis, Praha – Brno 1938, str. 65 a 80.

[23]V tomto případě jde o argument e silentio legis (mlčení zákona), který je zde druhem argumentu a contrario.

[24]V tomto případě jde o argument e silentio legis (mlčení zákona), který je zde druhem argumentu a contrario.

[25]Koudela, R.: Zánik trestnosti daňových trestných činů v důsledku účinné lítosti, in Trestněprávní revue, 2010, roč. 9, č. 6, str. 185.

[26]Rozhodnutí NS ze dne 24. dubna 1922, sp. zn. Kr I 230/21, publikované pod č. 811/1922 ve Vážného sbírce, sv. 4, roč. 1922, str. 215.

[27]Rozhodnutí NS ze dne 26. dubna 1949, sp. zn. Zm II 94/49, publikováno pod č. 39/1949 Sb. rozh. tr. a rozhodnutí NS ze dne 14. prosince 1956, sp. zn. 1 Tz 299/56, publikované pod č. 18/1957 Sb. rozh. tr., sv. 2, roč. 1957, str. 46.

[28]Nález ÚS ze dne 7. listopadu 2006, sp. zn. I. ÚS 613/05 a usnesení NS ze dne 20. května 2009, sp. zn. 3 Tdo 470/2009.

[29]Zákon č. 300/2005 Z. z., trestný zákon.

[30]Srov. např. Ivor, J. a kol.: Trestné právo hmotné 1. Všeobecná část, IURA EDITION, Bratislava, 2006, str. 324-329; nebo Stiffel, H., Toman, P., Samaš, O.: Trestný zákon. Stručný komentár, 2. vydání, IURA EDITION, Bratislava: str. 211-217.

[31] Solnař, V.: Systém československého trestního práva. Základy trestní odpovědnosti, Academia, Praha 1972, str. 345.

[32]Článek 23 švýcarského trestního zákoníku pod rubrikou „Upuštění od dokonání trestného činu a účinná lítost“ uvádí:

(1) Pokud pachatel spontánně (dobrovolně) upustil od dokonání trestného činu anebo přispěl k zabránění dokonání trestného činu, soudce může snížit (zmírnit) trest nebo upustit od potrestání.

(2) Soudce může snížit (zmírnit) trest nebo upustit od potrestání ve vztahu ke spolupachatelům nebo účastníkům, kteří spontánně (dobrovolně) přispěli k zabránění dokonání trestného činu.

(3) Soudce může snížit (zmírnit) trest nebo upustit od potrestání také v případě, že upuštění pachatele nebo účastníka od spáchání trestného činu nemohlo z jiných důvodů zabránit dokonání trestného činu.

(4) Soudce může snížit (zmírnit) trest nebo upustit od potrestání ve vztahu ke spolupachateli nebo účastníku, který se vážně a spontánně (dobrovolně) pokusil zabránit dokonání trestného činu, pokud byl daný trestný čin dokonán bez jeho přispění.