oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte věcný záměr nového civilního řádu soudního?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Trestní odpovědnost právnické osoby založená na přičitatelnosti trestného činu

autor: prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D. a kolektiv
publikováno: 01.12.2016

Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim upravuje jednání právnických osob, které jim lze z hlediska jejich trestní odpovědnosti za trestné činy (srov. § 7 zák. o tr. odpovědnosti p. o.) přičítat ve smyslu ustanovení § 8 zák. o tr. odpovědnosti p. o. Přitom vychází z názoru, že právnické osoby jsou subjekty práva odlišnými od fyzických osob, jsou uměle právem vytvořeny a nadány právní osobností, tj. způsobilostí mít v mezích právního řádu práva a povinnosti, a deliktní způsobilostí.[1] Přestože v tomto směru zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim navazuje na vymezení právnických osob a jejich jednání, jak bylo rozvinuto v obecné teorii práva, zejména v nauce občanskoprávní či administrativněprávní, nelze si vystačit s obecnou úpravou v občanském zákoníku, byť se z ní v obecném smyslu vychází,[2] neboť v těchto deliktních případech nejde o obecné právní nebo protiprávní jednání, jak ho chápou tato právní odvětví, ale o “exces“ ve smyslu jednání trestněprávního, a proto je třeba trestní odpovědnost právnické osoby za protiprávní jednání s ohledem na tuto odlišnost upravit zvláštním způsobem (vyplývá to ze zvláštní povahy trestněprávní odpovědnosti právnických osob spojené s ukládáním trestů a ochranných opatření).

Skutečnost, že právnická osoba jako celek nemá vlastní vůli, a nemůže tedy podle ní jednat a navenek ji projevovat, způsobuje, že vznik a existence právnických osob představují určitou právní konstrukci. Od tohoto se odvíjí i zvláštní právem vytvořená konstrukce způsobu protiprávního jednání právnických osob v trestněprávním smyslu jako subjektů práva. Přitom se však předpokládá, že jde o právnickou osobu s právní subjektivitou, která jedná prostřednictvím určitých osob jako zástupců navenek určitým způsobem. Tedy vychází se z toho, že právnické osoby jsou reálně způsobilé tímto způsobem jednat, byť za ně jednají fyzické osoby, a to jak v souladu s příkazem právní normy, tak i v rozporu s ním. Z toho, že za právnickou osobu jednají vždy fyzické osoby, nelze dovozovat, že by tím byla vyloučena způsobilost právnických osob k zaviněnému jednání, neboť podle sociologických výzkumů mají právnické osoby jako kolektivy osob vůli odlišnou od osob, které je tvoří, což právo obecně ve vztahu k právnickým osobám uznává, a proto je jim možno přičítat i zavinění (včetně úmyslného), jak to nakonec činí i nauka i praxe občanskoprávní a vychází z toho i občanský zákoník z roku 2012 (srov. § 2909 a násl. obč. zák.).

Subjektivní pojetí ve vztahu k trestní odpovědnosti právnické osoby je třeba proto formulovat ve smyslu přičitatelnosti trestného činu právnické osobě na základě vlastního výkonu tzv. rizikového managementu, tj. buď přímo protiprávního jednání vedení právnické osoby, nebo alespoň chybného zvládnutí zvýšeného rizika vyplývajícího z provozování podniku („vina vedení právnické osoby“).[3] Podle tohoto pojetí lze právnické osobě
přičítat spáchání trestného činu jako protiprávního činu, jestliže trestný čin byl spáchán jejím jménem, v jejím zájmu nebo v rámci její činnosti, a to přímo vlastním jednáním jejích orgánů nebo ovládajících osob, anebo jednáním jejího zaměstnance nebo osoby v obdobném postavení (dále jen „zaměstnanec“) na podkladě rozhodnutí, schválení nebo pokynu orgánů právnické osoby či ji ovládajících osob nebo proto, že její orgány nebo jiné odpovědné osoby neprovedly taková opatření, která měly provést podle zákona nebo která po nich lze spravedlivě požadovat, zejména neprovedly povinnou nebo potřebnou kontrolu nad činností zaměstnanců nebo jiných osob, jimž jsou nadřízeny, anebo neučinily nezbytná opatření k zamezení nebo odvrácení následků spáchaného trestného činu.

Předpoklady spáchání trestného činu právnickou osobou jsou tedy tyto:

–   jde o čin protiprávní (právem zakázaný),

–   protiprávní čin je spáchán buď v zájmu právnické osoby, nebo v rámci její činnosti,

–  protiprávní čin je spáchán osobou uvedenou v § 8 odst. 1 písm. a), b), c) nebo d) zák. o tr. odpovědnosti p. o. a

–   musí být přičitatelný právnické osobě podle § 8 odst. 2, 3, popř. 4 zák. o tr. odpovědnosti p. o.

Podle § 8 odst. 1 zák. o tr. odpovědnosti p. o. trestným činem spáchaným právnickou osobou je jen protiprávní čin spáchaný v jejím zájmu nebo v rámci její činnosti (do 30. 11. 2016 i „jejím jménem“ – srov. zák. č. 183/2016 Sb.), jednal-li tak

a)  statutární orgán nebo člen statutárního orgánu anebo jiná osoba ve vedoucím postavení v rámci právnické osoby, která je oprávněna jménem nebo za právnickou osobu jednat,

b)  osoba ve vedoucím postavení v rámci právnické osoby, která u této právnické osoby vykonává řídící nebo kontrolní činnost, i když není osobou uvedenou v písmenu a),

c)  ten, kdo vykonává rozhodující vliv na řízení této právnické osoby, jestliže jeho jednání bylo alespoň jednou z podmínek vzniku následku zakládajícího trestní odpovědnost právnické osoby, nebo

d)  zaměstnanec nebo osoba v obdobném postavení (dále jen „zaměstnanec“) při plnění pracovních úkolů,[4] i když není osobou uvedenou v písmenech a) až c), jestliže jí ho lze přičítat podle § 8 odst. 2 zák. o tr. odpovědnosti p. o., příp. i § 8 odst. 3, 4 zák. o tr. odpovědnosti p. o.

Každá z uvedených osob pod písm. a) až d) může spáchat protiprávní čin samostatně, ale mohou také jednat společně, a to současně nebo postupně. V praxi se to bude stávat zejména v případě, v němž každá z uvedených osob vykoná určité jednání a tato jednání, ať už současně, nebo postupně provedená, až ve svém souhrnu vytvoří trestněprávně relevantní skutek, který naplní znaky protiprávního činu spáchaného jménem právnické osoby nebo v jejím zájmu anebo v rámci její činnosti (např. několik členů statutárního orgánu – představenstva akciové společnosti uloží svým rozhodnutím uzavřít určitou smlouvu nebo provést určitou operaci, kterou pak realizuje určený ředitel a několik zaměstnanců společnosti).

Trestní odpovědnosti právnické osoby podle zákona o trestní odpovědnosti právnických osob nebrání, nepodaří-li se zjistit, která konkrétní fyzická osoba jednala způsobem uvedeným v § 8 odst. 1 a 2 zák. o tr. odpovědnosti p. o. (srov. § 8 odst. 3 zák. o tr. odpovědnosti p. o.), byť pro vyvození trestní odpovědnosti konkrétní právnické osoby musí být samozřejmě zjištěno, že k takovému jednání konkrétně neztotožněné osoby skutečně došlo (např. je jisté, že se ho dopustil člen statutárního orgánu nebo zaměstnanec právnické osoby, ale nepodařilo se bez důvodných pochybností zjistit, která z možných osob popsaným způsobem v jejím zájmu nebo v rámci její činnosti jednala). Trestní odpovědnost právnické osoby by nebyla vyloučena ani z toho důvodu, že fyzická osoba pro daný trestný čin, který zakládá odpovědnost právnické osoby, sama trestně odpovědná není, a to ať už z důvodů např. nepříčetnosti, promlčení trestní odpovědnosti, nebo z jiného důvodu [srov. § 8 odst. 4 písm. d) zák. o tr. odpovědnosti p. o.]. Tím se zdůrazňuje určité osamostatnění trestní odpovědnosti právnických osob vyplývající z odlišnosti trestního zákoníku a zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, právě s ohledem na jinou úpravu podmínek zakládajících trestní odpovědnost.

K pojmu trestného činu spáchaného právnickou osobou použitému v ustanovení § 8 odst. 1 zák. o tr. odpovědnosti p. o. je třeba zdůraznit, že zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim neobsahuje vlastní definici trestného činu, pouze v § 7 zák. o tr. odpovědnosti p. o. se uvádí, že trestnými činy se pro účely tohoto zákona rozumí zde vyjmenované zločiny nebo přečiny uvedené v trestním zákoníku. Proto je třeba ve smyslu § 1 odst. 2 zák. o tr. odpovědnosti p. o. vyjít z obecné definice trestného činu v trestním zákoníku, který v § 13 odst. 1 zdůrazňuje, že trestným činem je protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně.

Protiprávnost, která musí být dána u každé skutkové podstaty, se obecně vyvozuje z celého právního řádu, neboť trestným činem může být pouze jednání právním řádem zakázané a nedovolené. Protiprávností se tedy i ve smyslu § 8 odst. 1 zák. o tr. odpovědnosti p. o. rozumí znak činu zakázaného právním řádem, který je chápán v jeho celku,[5] a v tomto směru je zde pouze zdůrazněn uvedený znak, který je jinak vyjádřen i v obecné definici trestného činu v § 13 odst. 1 tr. zákoníku. Proto i zde platí, že se protiprávnost zpravidla dovozuje z porušení právních norem jiných právních odvětví, než je trestní právo, např. z ústavněprávních předpisů, zejména z Listiny základních práv a svobod, dále z porušení předpisů o bezpečnosti práce, z porušení pravidel silničního provozu, z porušení předpisů o nakládání s omamnými látkami nebo jedy apod. Například krajní nouzí (§ 28 tr. zákoníku) se nemůže omlouvat ten, kdo měl za povinnost nebezpečí snášet. Tato povinnost se již z ustanovení § 28 tr. zákoníku, ale ani z dalších ustanovení trestního zákoníku v konkrétní podobě nezjistí, a proto se musí zkoumat jiné právní předpisy, např. o povinnostech zdravotnických pracovníků, záchranářů apod.

Základní předpoklady pro přičtení některého trestného činu uvedeného v § 7 zák. o tr. odpovědnosti p. o. právnické osobě zákon vymezuje v návětí § 8 odst. 1 zák. o tr. odpovědnosti p. o. tak, že takový protiprávní čin byl spáchán některou z dále uvedených osob v zájmu právnické osoby nebo v rámci její činnosti. Jde v podstatě o korektiv, který má zabránit tomu, aby byla právnická osoba volána k odpovědnosti za excesy osob uvedených § 8 odst. 1 písm. a), b), c) nebo d) zák. o tr. odpovědnosti p. o., které nemají žádnou požadovanou souvislost s právnickou osobou.[6] Jde o znaky objektivní povahy, a proto se ve vztahu k nim nezkoumá zavinění ve smyslu § 15 a násl. tr. zákoníku.

Vymezení těchto znaků je v zákoně o trestní odpovědnosti právnických osob dostatečně široké tak, aby umožňovalo postih právnické osoby bez rozšiřujícího výkladu. Přitom je třeba zdůraznit, že pro vyvození trestní odpovědnosti právnické osoby postačí naplnění i jen jednoho z požadovaných vztahů právnické osoby k jednání některé z uvedených osob, tedy v jejím zájmu nebo v rámci její činnosti, neboť tyto jsou zde uvedeny alternativně (arg. „nebo“). Vzhledem k tomu, že však oba tyto korektivní znaky jsou stanoveny k vyloučení excesů jednajících osob uvedených § 8 odst. 1 písm. a), b), c) nebo d) zák. o tr. odpovědnosti p. o., je třeba je vykládat spíše restriktivně, a to s přihlédnutím ke smyslu a účelu zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim. Lze si totiž představit případy, kdy jednající osoba spáchá protiprávní čin sice fakticky v rámci činnosti právnické osoby, ale takový čin bude spáchán na úkor této právnické osoby, která dokonce může odpovídat i za škodu, tedy bude zároveň poškozenou osobou. V takovém případě jistě není smyslem zákona, aby byla vůči právnické osobě uplatňována trestní odpovědnost, a to přesto, že jinak platí obecný princip, že právnická osoba odpovídá za volbu osob oprávněných za ni jednat, jakož i osob, které působí v řídících a kontrolních orgánech. Proto bude nutné odlišit případy, kdy půjde o exces jednajících osob. V situaci, když se zjistí, že byl čin v zásadě spáchán proti zájmům právnické osoby nebo na její úkor, nelze dovodit trestní odpovědnost takto poškozené právnické osoby a bude uplatněna pouze trestní odpovědnost osoby jednající.

Ve smyslu § 163 odst. 1 obč. zák. statutárnímu orgánu náleží veškerá působnost, kterou zakladatelské právní jednání, zákon nebo rozhodnutí orgánu veřejné moci nesvěří jinému orgánu právnické osoby. Jednání statutárního orgánu je podle občanského zákoníku vždy jednáním v zastoupení a jménem právnické osoby, přičemž vznikají práva a povinnosti přímo zastoupené právnické osobě (srov. § 151, § 161, § 164 a § 436 a násl. obč. zák.). V té souvislosti je třeba připomenout, že český právní řád není ani z hlediska platných a účinných právních předpisů důsledný, protože u některých právnických osob statutární orgán vůbec nekoncipuje a hovoří jen o zastupování právnických osob (např. u obcí § 103 odst. 1 zák. č. 128/2000 Sb., o obcích, stanoví, že obec zastupuje starosta, a u krajů § 61 odst. 1 zák. č. 129/2000 Sb., o krajích, uvádí, že kraj zastupuje hejtman).

Jednáním statutárního orgánu se rozumí jednání, které naplňuje znaky některého trestného činu ve smyslu v § 7 zák. o tr. odpovědnosti p. o., a proto nemusí jít o právní jednání právnické osoby, které by ji mělo zavazovat (za takové právní jednání jistě nelze považovat např. úplatek, jenž poskytl statutární orgán v zájmu právnické osoby jinému, aby se zdržel účasti v zadávacím řízení nebo ve veřejné soutěži). O jednání člena statutárního orgánu jde tehdy, má-li právnická osoba kolektivní statutární orgán [např. u akciové společnosti je to představenstvo (§ 435 odst. 1 z. o. k.), a to i když může mít jen jednoho člena].

Jinou osobou, která je oprávněna jménem právnické osoby jednat, může být např. likvidátor nebo nucený správce, přičemž likvidátor nabývá působnosti statutárního orgánu (srov. § 192 obč. zák.) a nucený správce získává postavení statutárního orgánu (§ 29 odst. 1 věta třetí zák. č. 21/1992 Sb., o bankách) nebo na něj přechází působnost statutárního orgánu a valné hromady nebo členské schůze družstva [srov. § 99 odst. 4 písm. a) zák. č. 277/2009 Sb., o pojišťovnách] atd.

Osobou oprávněnou jednat za právnickou osobu se rozumí její zástupce (v té souvislosti je třeba však připomenout, že i statutární a jiné shora uvedené orgány jednají ve smyslu nového občanského zákoníku za právnickou osobu jejím jménem – srov. § 436 odst. 1 obč. zák.), přičemž po novele provedené zákonem č. 183/2016 Sb. (s účinností od 1. 12. 2016) to musí být zástupce ve vedoucím postavení v rámci právnické osoby. Obecně ten, kdo právnickou osobou zastupuje, musí dát najevo, co jej k tomu opravňuje, neplyne-li to již z okolností (§ 161 odst. 1 obč. zák.). Kromě statutárních orgánů, které jsou uvedeny v § 8 odst. 1 písm. a) zák. o tr. odpovědnosti p. o. samostatně, jako zákonných zástupců právnické osoby, jejichž členové mohou zastupovat právnickou osobu ve všech záležitostech (§ 164 odst. 1 a § 436 a násl. obč. zák.), se může jednat o zastoupení zaměstnanci právnické osoby v rozsahu obvyklém vzhledem k jejich zařazení nebo funkci (§ 166 odst. 1 obč. zák.) nebo o zastoupení opatrovníkem (§ 165 obč. zák. a § 486 a násl. obč. zák.). Právnická osoba může být zastoupena též smluvně (§ 441 a násl. obč. zák.) na základě smlouvy o zastoupení, a proto na základě smluvního zastoupení jednají za právnickou osobu např. advokát, mandatář, obchodní zástupce atd.; v těchto případech však zpravidla nebude splněna podmínka vedoucího postavení v rámci právnické osoby. Nejširší plnou mocí je pak prokura upravená v § 450 a násl. obč. zák.

Z jednání zástupce vznikají práva a povinnosti přímo zastoupenému. Nespadají sem však případy tzv. nepřímého zastoupení, kdy zástupce jedná jménem svým, pouze na účet zastoupeného.

Zástupci zákonní i na základě plné moci jednají za právnickou osobu a jejich jednání má právní účinky přímo pro právnickou osobu, a proto je zákon zařazuje mezi osoby, jejichž jednání se přímo přičítá právnické osobě [srov. § 8 odst. 2 písm. a) zák. o tr. odpovědnosti p. o.]; s účinností od 1. 12. 2016 však zákonodárce omezil takové přičítání pouze na zástupce ve vedoucím postavení v rámci právnické osoby.

Osobou vykonávající řídící nebo kontrolní činnost ve vedoucím postavení v rámci právnické osoby ve smyslu § 8 odst. 1 písm. b) zák. o tr. odpovědnosti p. o. je obecně osoba ve vedoucím postavení, která je v rámci právnické osoby na základě právních předpisů, zakladatelských smluv či listin nebo podle vnitřních předpisů (např. statutů, stanov, organizačních řádů apod.) nebo jiného určení v rámci organizační struktury právnické osoby pověřena řídícími nebo kontrolními funkcemi. Postačí výkon řídící nebo kontrolní činnosti, byť je samozřejmě možné, že jedna osoba bude v rámci právnické osoby vykonávat obě tyto funkce, i když třeba nikoli v celém rozsahu. Důležité bude zejména vymezení práv a povinností takové osoby, což má význam i z hlediska § 8 odst. 2 písm. b) zák. o tr. odpovědnosti p. o., podle něhož jejich opomenutí může zakládat trestní odpovědnost právnické osoby na základě jednání zaměstnance ve smyslu § 8 odst. 1 písm. d) zák. o tr. odpovědnosti p. o.

Osobami, které vykonávají řídící činnost, se rozumí především vrcholné orgány právnické osoby (např. valná hromada společnosti s ručením omezeným, valná hromada akciové společnosti nebo členská schůze družstva a obdobné orgány u dalších právnických osob, např. sněm, shromáždění apod.) a jejich členové. U velkých a organizačně složitých právnických osob se však tyto vrcholné orgány zaměřují spíše na řízení právnické osoby ve strategických a obecných směrech, a proto konkrétním řízením právnické osoby či obchodním vedením společnosti jsou pověřovány jiné osoby, např. výkonný ředitel, manažer, vedoucí úseku nebo jiný vedoucí zaměstnanec právnické osoby. Tyto činnosti mohou být vykonávány v pracovněprávním vztahu podle zvláštního právního předpisu. Z toho vyplývá, že řídící činnost může vykonávat vedoucí zaměstnanec v pracovním poměru (srov. § 11 zák. práce), ale i jiná osoba, např. manažer na základě manažerské smlouvy.

Osobami, které vykonávají kontrolní činnost, jsou zejména členové zvláštních orgánů právnických osob specializovaných na kontrolní činnost. Jde především o členy dozorčí rady nebo revizora akciové společnosti, dozorčí rady společnosti s ručením omezeným, dozorčí rady nadace a nadačního fondu, dozorčí rady státního podniku, kontrolní komise družstva, výboru pro audit, rady školské právnické osoby, akademického senátu a správní rady či vědecké rady veřejné vysoké školy a jejího kvestora, dále o členy rady veřejné výzkumné instituce, správní rady obecně prospěšné společnosti apod. Samozřejmě kontrolními funkcemi mohou být pověřeni i jednotliví manažeři nebo vedoucí zaměstnanci (§ 11 zák. práce), přičemž rozhodující je pracovní náplň takové osoby působící např. v kontrolním oddělení nebo v oddělení interního auditu apod.

Osobou vykonávající rozhodující vliv na řízení právnické osoby se rozumí osoba rozdílná od osob uvedených v § 8 odst. 1 písm. a) nebo b) zák. o tr. odpovědnosti p. o., která však má z hlediska svého faktického nebo právního postavení zásadní vliv na činnost a chod právnické osoby. Na základě toho se někdy rozlišují faktický a právní vliv. Faktickým vlivem je schopnost či možnost působení, již má určitá osoba, aniž by měla právní titul pro uplatňování takového svého postavení na řízení právnické osoby (může jít např. o využití osobního vztahu nebo informace, která umožňuje „vydírání“ osoby, jež je statutárním orgánem nebo jeho členem dané právnické osoby). Počítá se proto i s odpovědností právnické osoby, kterou zakládá jednání tzv. faktického vedoucího či řídícího subjektu,[7] tedy osoby, která má faktickou moc a vykonává rozhodující vliv na řízení právnické osoby, avšak nebyla ustanovena do řídící funkce v souladu s právními předpisy, stanovami nebo jinými akty. Řešení při využití nepřímého pachatelství, spolupachatelství nebo účastenství právnické osoby ve smyslu § 9 odst. 2 a 3 zák. o tr. odpovědnosti p. o. (srov. i § 1 odst. 2 zák. o tr. odpovědnosti p. o.), které zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim také obsahuje, by totiž nemuselo vždy vyhovovat konkrétnímu případu v praxi, a proto je správné, že založení trestní odpovědnosti právnické osoby jednáním „osoby vykonávající rozhodující vliv na řízení této právnické osoby“ je výslovně upraveno v ustanovení § 8 odst. 1 písm. c) zák. o tr. odpovědnosti p. o. ve spojení s § 8 odst. 2 zák. o tr. odpovědnosti p. o., o spáchání trestného činu právnickou osobou.

Právním vlivem lze rozumět působení na základě využití právního titulu, jímž může být buď podíl na právnické osobě, možnost disponovat s hlasovacími právy, nebo smlouva. V praxi budou takový rozhodující vliv vykonávat zejména většinový společník, majoritní akcionář nebo tzv. mateřská společnost.

Varianta vymezená v § 8 odst. 1 písm. c) zák. o tr. odpovědnosti p. o. se uplatní především v oblasti podnikání u obchodních společností v rámci tzv. podnikatelských seskupení. Osobou vykonávající rozhodující vliv na řízení bude především ovládající osoba ve smyslu § 74 z. o. k. V § 79 odst. 1 z. o. k. je upraven koncern, jenž je tvořen jednou nebo více osobami podrobenými jednotnému řízení (řízená osoba) jinou osobou nebo osobami (řídící osoba).

Významné z hlediska trestní odpovědnosti právnické osoby vždy bude, jaký byl skutečný vliv takové ovládající osoby, zda skutečně dokázala toto své působení na řízení právnické osoby prosadit a zda takové jednání bylo alespoň jednou z podmínek vzniku následku zakládajícího trestní odpovědnost právnické osoby. Tato podmínka omezuje odpovědnost ovládané právnické osoby jen na případy, kdy ovládající osoba spáchá trestný čin v rámci své ovládající činnosti a zaviněný následek tohoto trestného činu přičítaného ovládané právnické osobě bude v příčinné souvislosti s takovým ovládajícím jednáním.

Za zaměstnance ve smyslu § 8 odst. 1 písm. d) zák. o tr. odpovědnosti p. o. se považuje fyzická osoba, která je v pracovněprávním vztahu k trestně odpovědné právnické osobě a která vykonává závislou práci v pracovněprávním vztahu ve smyslu § 1 zák. práce, a to buď ve smyslu § 3 zák. práce v pracovním poměru, nebo na základě dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr (např. externí či domácí zaměstnanci), nejde-li o některou z osob uvedených v § 8 odst. 1 písm. a) až c) zák. o tr. odpovědnosti p. o., tedy zejména vedoucího zaměstnance nebo statutární orgán nebo jeho člena anebo zaměstnance, který je zástupcem právnické osoby ve vedoucím postavení v rámci právnické osoby.

Osobou v obdobném postavení jako zaměstnanec je zejména člen družstva s pracovním vztahem k družstvu (viz § 564 odst. 1 z. o. k.) nebo společník společnosti s ručením omezeným, který pracuje pro společnost na základě společenské smlouvy, nejde-li o některou z osob uvedených v § 8 odst. 1 písm. a) až c) zák. o tr. odpovědnosti p. o., tedy především není-li vedoucím zaměstnancem nebo statutárním orgánem nebo jeho členem, zástupcem ve vedoucím postavení nebo ovládající osobou.

Zaměstnanec nebo osoba v obdobném postavení (dále jen „zaměstnanec“) se musí dopustit protiprávního činu při plnění pracovních úkolů, tedy v návaznosti na plnění pracovních povinností, tj. při výkonu práce nebo v bezprostřední souvislosti s ním.

Podle § 8 odst. 2 zák. o tr. odpovědnosti p. o. lze právnické osobě přičítat spáchání trestného činu uvedeného v § 7 zák. o tr. odpovědnosti p. o., jestliže byl trestný čin spáchán:

–   jednáním orgánů právnické osoby nebo osob uvedených v § 8 odst. 1 písm. a) až c) zák. o tr. odpovědnosti p. o., a to ve všech případech jejich jednání podle § 8 odst. 1 zák. o tr. odpovědnosti p. o. (ovšem včetně návětí tohoto odstavce, a proto za podmínky, že toto jednání bylo provedeno jménem právnické osoby nebo v jejím zájmu nebo v rámci její činnosti), nebo

–   jednáním zaměstnance uvedeného v § 8 odst. 1 písm. d) zák. o tr. odpovědnosti p. o., které je však navíc omezeno korektivem, že k němu došlo na podkladě rozhodnutí, schválení nebo pokynu orgánů právnické osoby nebo osob uvedených v § 8 odst. 1 písm. a) až c) zák. o tr. odpovědnosti p. o. anebo proto, že orgány právnické osoby nebo osoby uvedené v § 8 odst. 1 písm. a) až c) zák. o tr. odpovědnosti p. o. neprovedly taková opatření, která měly provést podle jiného právního předpisu nebo která po nich lze spravedlivě požadovat, zejména neprovedly povinnou nebo potřebnou kontrolu nad činností zaměstnanců nebo jiných osob, jimž jsou nadřízeny, anebo neučinily nezbytná opatření k zamezení nebo odvrácení následků spáchaného trestného činu.

Důvody pro stanovení odpovědnosti právnické osoby založené na přičitatelnosti je třeba vykládat jako alternativní, což znamená, že k odpovědnosti stačí zjištění existence jedné z forem odpovědnosti, tedy buď na podkladě jednání jejích orgánů nebo osob uvedených v § 8 odst. 1 písm. a) až c) zák. o tr. odpovědnosti p. o., anebo při spáchání činu zaměstnancem podle § 8 odst. 1 písm. d) zák. o tr. odpovědnosti p. o. na podkladě rozhodnutí, schválení nebo pokynu orgánů právnické osoby nebo osob uvedených v § 8 odst. 1 písm. a) až c) zák. o tr. odpovědnosti p. o., anebo proto, že její orgány nebo osoby uvedené v § 8 odst. 1 písm. a) až c) zák. o tr. odpovědnosti p. o. neprovedly taková opatření, která měly provést podle jiného právního předpisu nebo která po nich lze spravedlivě požadovat, zejména povinnou nebo potřebnou kontrolu, nebo neučinily nezbytná opatření k zamezení nebo odvrácení následků spáchaného trestného činu. Pokud jde o opomenutí některého takového opatření ze strany orgánů nebo osob uvedených v § 8 odst. 1 písm. a) až c) zák. o tr. odpovědnosti p. o., je třeba vždy také zvlášť pozorně zkoumat, zda toto bylo v příčinné souvislosti s protiprávním činem zaměstnance. Jestliže by trestný čin spáchaný zaměstnancem nebyl v příčinné souvislosti s opomenutím orgánů právnické osoby nebo osob uvedených v § 8 odst. 1 písm. a) až c) zák. o tr. odpovědnosti p. o. vykonat opatření, která měly provést podle jiného právního předpisu nebo která po nich lze spravedlivě požadovat, nebylo by možné ho přičíst předmětné právnické osobě, protože by tak chyběl jeden ze zákonných předpokladů její trestní odpovědnosti a za spáchaný trestný čin by odpovídal pouze zaměstnanec jako fyzická osoba.

Z dikce ustanovení § 8 odst. 2 písm. b) zák. o tr. odpovědnosti p. o. vyplývá, že právnická osoba se může vyvinit z trestní odpovědnosti za trestný čin spáchaný jejím zaměstnancem, pokud bude v rámci trestního řízení prokázáno, že tato právnická osoba, resp. její orgány, provedly taková opatření, která jí ukládají právní předpisy nebo která lze od ní spravedlivě požadovat. V této souvislosti bude třeba zejména zkoumat, zda byly vydány a kontrolovány potřebné vnitřní předpisy právnické osoby vymezující práva a povinnosti zaměstnanců a jejich kontrolu a zda a jak bylo jejich dodržování kontrolováno. Základní povinnosti zaměstnanců nepochybně vyplývají přímo ze zákoníku práce a jiných právních předpisů. K jejich podrobnějšímu rozvedení pak slouží pracovní smlouva či jiná smlouva nebo dohoda, případně pracovní řád či jiné obecné vnitřní předpisy právnické osoby, ve kterých by měly být uvedené obecné zákonné povinnosti rozvedeny na základě oblasti působnosti a konkrétního pracovního zařazení zaměstnance. Další preventivní povinnosti z hlediska v úvahu přicházející trestné činnosti by měly být rozvedeny ve statutech, etických kodexech, organizačních řádech a dalších vnitřních předpisech právnické osoby. K vyvinění právnické osoby nebude samozřejmě postačovat, pokud právnická osoba sice vydá tyto předpisy a učiní další formální preventivní interní opatření, ale nezabezpečí jejich faktické naplňování včetně provedení školení zaměstnanců, kontrolu přijatých opatření a vyhledávání jejich porušování. Uvedené postupy lze obecně nazvat compliance programy, v nichž je komplexně deklarováno, že taková právnická osoba se chce chovat v souladu se všemi zákony, právními předpisy, ale i etickými normami, tedy jak uvnitř, tak i navenek chce postupovat zcela nezávadně.[8] Z hlediska opatření navazujících na ustanovení § 8 odst. 2 písm. b) zák. o tr. odpovědnosti p. o. nejsou důležitá jen preventivní opatření, ale i opatření reaktivní směřující k zamezení nebo odvrácení následků spáchaného trestného činu. Proto i taková opatření by příslušné vnitřní předpisy právnické osoby měly upravovat a měly by v tomto směru být nastaveny i příslušné kontrolní a vyhledávací mechanismy.

K. Za splnění podmínek vymezených v § 8 odst. 1, 2 zák. o tr. odpovědnosti p. o. lze vyvodit trestní odpovědnost právnické osoby i v případech, jestliže:

a)  k jednání uvedenému v § 8 odst. 1 a 2 zák. o tr. odpovědnosti p. o. došlo před vznikem právnické osoby, čímž se odstraňuje pochybnost, zda k jednání uvedenému v § 8 odst. 1 a 2 zák. o tr. odpovědnosti p. o. muselo dojít za existence právnické osoby, nebo k němu mohlo dojít ještě před jejím vznikem;

b) právnická osoba vznikla, ale soud rozhodl o neplatnosti právnické osoby, neboť je správné, aby právnická osoba odpovídala i za trestný čin spáchaný v době, kdy vznikla a existovala, poněvadž v době své (byť později zrušené) existence vstupovala do právních vztahů s ostatními právnickými osobami a dalšími subjekty;

c)  právní úkon (právní jednání),[9] který měl založit oprávnění k jednání za právnickou osobu, je neplatný nebo neúčinný, čímž se rozšiřuje možnost postihnout trestněprávně právnickou osobu i v případě, že za ni jednala osoba na základě neplatného nebo neúčinného právního úkonu (právního jednání);

d) jednající fyzická osoba není za takový trestný čin trestně odpovědná, např. pro nepříčetnost (srov. § 26 tr. zákoníku), pro účinnou lítost (§ 33 tr. zákoníku) nebo pro promlčení (srov. § 34 tr. zákoníku), v důsledku čehož trestní odpovědnost právnické osoby není závislá na současné trestní odpovědnosti fyzické osoby, jejíž jednání se právnické osobě podle § 8 odst. 1 a 2 zák. o tr. odpovědnosti p. o. přičítá (srov. § 8 odst. 4 zák. o tr. odpovědnosti p. o.).

Smyslem těchto ustanovení je postihnout případy, ve kterých by z hlediska případné trestně odpovědné právnické osoby mohla být zneužita povaha a účinky některých konkrétních právních úkonů (jednání), a to i se záměrem vyhnout se trestní odpovědnosti.

Po novele provedené zákonem č. 183/2016 Sb. zákonodárce s účinností od 1. 12. 2016 zavedl pro právnickou osobu, která spáchala trestný čin vymezený v § 7 zák. o tr. odpovědnosti p. o. možnost se trestní odpovědnosti podle § 8 odst. 1 až 4 zák. o tr. odpovědnosti p. o. zprostit, pokud vynaložila veškeré úsilí, které na ní bylo možno spravedlivě požadovat, aby zabránila spáchání protiprávního činu osobami uvedenými v § 8 odst. 1 zák. o tr. odpovědnosti p. o. (srov. § 8 odst. 5 zák. o tr. odpovědnosti p. o.). Odhlédneme-li od určité nesystematičnosti a nepřesnosti tohoto ustanovení, které umožňuje zproštění přičtené trestní odpovědnosti,[10] je třeba toto ustanovení vykládat tak, že zproštění trestní odpovědnosti přichází v úvahu jen tehdy, jestliže právnická osoba, resp. statutární orgány a další řídící a kontrolní orgány právnické osoby, jakož i všechny další osoby ve vedoucím postavení v rámci právnické osoby vynaložily veškeré úsilí, které lze na nich spravedlivě požadovat, kdy tedy jednání některé z osob uvedených v § 8 odst. 1 zák. o tr. odpovědnosti p. o. bylo určitým excesem, s ohledem na nějž se může právnická osoba své trestní odpovědnosti zprostit. Základem při posuzování takového případu bude nepochybně především dodržování všech zákonů a ostatních předpisů, které je konkrétní právnická osoba povinna respektovat, ale i všech vnitřních předpisů, jež jsou povinny dodržovat především statutární orgány právnické osoby a další osoby ve vedoucím postavení v rámci právnické osoby. V této souvislosti bude zejména třeba zkoumat, zda byly vydány potřebné vnitřní předpisy právnické osoby vymezující práva a povinnosti osob uvedených v § 8 odst. 1 písm. a) až d) zák. o tr. odpovědnosti p. o. a zda a jak bylo jejich dodržování kontrolováno. Další preventivní povinnosti z hlediska v úvahu přicházející trestné činnosti by měly být rozvedeny v návaznosti na zákony a další právní předpisy ve statutech, pracovních a organizačních řádech a dalších vnitřních předpisech právnické osoby. Většina zejména větších a velkých právnických osob přijímá i další vnitřní dokumenty závazné pro uvedené osoby, v rámci nichž upravuje preventivní opatření k zajištění předcházení i zabránění v úvahu přicházejících trestných činů typu etických kodexů, standardizovaných pravidel chování zaměstnanců, protikorupčních[11] a dalších programů směřujících k předcházení rizik, čímž se snaží vytvořit tzv. firemní kulturu (corporate culture). U některých společností, jako např. obchodních řetězců a finančních institucí, jsou vytvářeny tzv. compliance programy, v nichž je komplexně deklarováno, že taková právnická osoba se chce chovat v souladu se všemi zákony, právními předpisy, ale i etickými normami, tedy jak uvnitř, tak i navenek chce postupovat zcela nezávadně. Vedle vnitřních předpisů pak obecně právnické osoby vydávají tzv. interní řídící akty, z nichž sice přímo neplynou pro uvedené osoby žádná práva ani povinnosti, ale závazně stanoví, jak interně fungují jednotlivé procesy v rámci právnické osoby, a proto i tyto interní řídící akty je třeba zvažovat z hlediska možného vyvinění právnické osoby. Při zkoumání, zda byly splněny podmínky pro zproštění trestní odpovědnosti právnické osoby ve smyslu § 8 odst. 5 zák. o tr. odpovědnosti p. o., je třeba zjišťovat také to, zda byly osoby uvedené v § 8 odst. 1 písm. a) až d) zák. o tr. odpovědnosti p. o. s obsahem veškerých interních dokumentů, z nichž pro ně vyplývají příslušné povinnosti, pravidla a instrukce, seznámeni, neboť jen tehdy mohly být pro zaměstnance závazné a právnická osoba mohla kontrolovat a vynucovat jejich plnění.

Zejména u obchodních společností, ale i dalších právnických osob, u nichž je zvýšené riziko spáchání trestného činu vymezeného v § 7 zák. o tr. odpovědnosti p. o., je velmi důležité zajistit vedení řádného účetnictví, vyhotovování a uchovávání (archivaci) všech dalších dokladů, zejména týkajících se zasedání a rozhodování statutárního orgánu, kontrolního orgánu a všech dalších orgánů právnické osoby. Vždy je třeba zajistit, aby všechny tyto doklady a ostatní písemnosti bylo možno v případě potřeby dohledat a předložit příslušným orgánům, přičemž z nich musí být jednoznačně zjistitelné, kdo takové rozhodnutí učinil, případně kdo k němu dal souhlas, pokyn nebo jej schválil, co bylo jeho obsahem a komu bylo určeno. K tomu by měla právnická osoba vytvořit vnitřní systém uchování informací, který musí být zcela transparentní a zpětně nezpochybnitelný. Důležité také je, aby právnická osoba měla za tím účelem vypracovaný skartační řád, spisový řád a archivační řád.

K zproštění právnické osoby trestní odpovědnosti nebude samozřejmě postačovat, pokud právnická osoba sice vydá tyto předpisy a učiní další formální preventivní interní opatření, ale nezabezpečí jejich faktické naplňování, kontrolu přijatých opatření a vyhledávání jejich porušování. Proto např. ve zmíněných tzv. compliance programech nejsou stanoveny jen normy nezávadného chování, ale jsou zde stanoveny i určité organizační složky (např. oddělení vnitřního auditu) a nezřídka i konkrétní osoby, které odpovídají za dodržování a kontrolu v nich stanovených povinností, pravidel a závazků. Za efektivní moderní instituci, která může přispět k účinnému provádění a kontrole přijatých opatření, lze považovat interního nebo externího ombudsmana, jenž může mimo jiné i přijímat oznámení od zaměstnanců a dalších osob o podezřeních z páchání trestné činnosti zejména na rizikových pracovištích. Obdobnou funkci, byť založenou na poněkud jiných zásadách, má tzv. whistleblowing, jehož podstatou je upozorňování stávajících nebo bývalých zaměstnanců na nekalé praktiky na pracovišti a obracení se na instituce nebo orgány, které mohou oznamovanou skutečnost, zpravidla ohrožující veřejnost a jdoucí proti veřejnému zájmu, prověřit a případně zakročit. Hlavním smyslem whistleblowingu je zabránit nekalému jednání a předejít jeho negativním důsledkům.[12]

Co se týče opatření potřebných z hlediska možnosti uvedené v § 8 odst. 5 zák. o tr. odpovědnosti p. o., nejsou důležitá jen preventivní opatření, ale zejména opatření kontrolní a reaktivní směřující k zamezení nebo odvrácení následků spáchaného trestného činu. Proto i taková opatření by příslušné vnitřní předpisy právnické osoby měly upravovat a měly by v tomto směru být nastaveny i příslušné kontrolní a vyhledávací mechanismy. S ohledem na konkrétní rizika by proto měla příslušná právnická osoba přijmout opatření a reaktivní postupy, které velmi rychle a účinně dokážou odhalit a zjistit hrozbu či přímo spáchání protiprávního činu, který může mít za následek škodu či jinou trestněprávně relevantní újmu. Jde samozřejmě o podstatně složitější opatření odhalující kriminální jednání osob uvedených v § 8 odst. 1 písm. a) až d) zák. o tr. odpovědnosti p. o., než jsou shora uvedená preventivní opatření, byť i zde jsou využitelné již zmíněné kontrolní a reaktivní programy, orgány, organizační složky a osoby, včetně vnitřního a vnějšího auditu, vnitřního a vnějšího ombudsmana nebo whistleblowingu. Cílem takových reaktivních opatření je nejen odhalení kriminálně závadového jednání, ale zejména zamezení nebo odstranění následku trestného činu spáchaného právnickou osobou. Uvedený interní kontrolní systém musí počítat se všemi variantami páchání trestných činů ze strany osob uvedených v § 8 odst. 1 zák. o tr. odpovědnosti p. o., tedy nejen s dokonaným trestným činem právnické osoby, ale i s jeho přípravou, je-li trestná (§ 20 tr. zákoníku), pokusem trestného činu (§ 21 tr. zákoníku), jakož i s jednotlivými formami trestné součinnosti – spolupachatelstvím (§ 23 tr. zákoníku) a účastenstvím, tedy organizátorstvím, návodem či pomocí (§ 24 tr. zákoníku).

Při hodnocení přijatých a konkrétně učiněných opatření z hlediska uvedeného ustanovení § 8 odst. 5 zák. o tr. odpovědnosti p. o. musí proto orgány činné v trestním řízení zvažovat nejen přijatá preventivní, vyhledávací a reaktivní opatření, a to včetně zabezpečení dokumentace v rámci vnitřního systému uchování informací, a stanovení kontrolních organizačních složek a konkrétních vedoucích pracovníků a dalších osob odpovědných za jejich kontrolu, ale zejména jejich dodržování i vynucování jejich plnění, stejně tak jako i jejich účinnost a faktické naplňování, včetně zjišťování a odstraňování případných nedostatků, jakož i vyvozování odpovědnosti za ně, včetně osobní odpovědnosti konkrétních osob. Proto možnost zproštění trestní odpovědnosti právnické osoby podle § 8 odst. 5 zák. o tr. odpovědnosti p. o. v případě spáchání protiprávního jednání přičítaného právnické osobě ze strany statutárních orgánů a dalších osob s vedoucím postavením v rámci právnické osoby bude přicházet spíše výjimečně. V neposlední řadě je z těchto důvodů třeba, aby orgány činné v trestním řízení hodnotily účinnost a adekvátnost kontrolních a nápravných postupů ze strany statutárních orgánů a dalších řídících, kontrolních a ostatních vedoucích činitelů právnické osoby, neboť jen na základě takového přístupu bude možno dospět k odůvodněnému závěru, že na základě uvedených preventivních, reaktivních a nápravných opatření byly případně splněny podmínky zproštění trestní odpovědnosti konkrétní právnické osoby, stanovené v § 8 odst. 5 zák. o tr. odpovědnosti p. o.

Ustanovení § 8 zák. o tr. odpovědnosti p. o. vymezuje vlastní základ zvláštní trestní subjektivní odpovědnosti právnických osob, neboť obsahuje formální i materiální stránku trestní odpovědnosti právnické osoby, a to způsob spáchání trestného činu v závislosti na jednání orgánů či členů orgánů právnické osoby nebo dalších zde uvedených osob (odstavec 1) a také přičitatelnost trestného činu právnické osobě (odstavec 2). Tato koncepce vychází z požadavků na konstrukci odpovědnosti právnických osob obsažených v mezinárodních dokumentech. Jde o vymezení, které je, a zásadně i musí být, odlišné od požadavků na zavinění fyzické osoby v trestním právu, které je konstruováno jako vnitřní (psychický) vztah pachatele k určitým skutečnostem, které zakládají trestný čin, přičemž tyto skutečnosti mohou být vytvořeny pachatelem nebo mohou objektivně existovat bez jeho přičinění. Tato úprava je založena na spojení jednající fyzické osoby či osob a právnické osoby či osob s trestným činem. Přitom se vychází z toho, že v činnosti každé právnické osoby hraje významnou roli lidský faktor. V českém právním prostředí, ve kterém je založena trestní odpovědnost na zásadě odpovědnosti za zavinění (nulum crimen sine culpa), je třeba, aby tento princip byl zachován i v případě trestní odpovědnosti právnických osob, a proto je nutné v oboru trestního práva jejich objektivní odpovědnost vyloučit. Přitom je však třeba mít na paměti, že zavinění právnické osoby ve vztahu k některému z trestných činů vymezených v § 7 zák. o tr. odpovědnosti p. o. je zásadně odvozováno od zavinění fyzické osoby, která při spáchání trestného činu jednala jménem právnické osoby, v jejím zájmu nebo v rámci její činnosti ve smyslu § 8 odst. 1 zák. o tr. odpovědnosti p. o. Jedná-li tedy taková fyzická osoba úmyslně, bude úmyslné zavinění ve smyslu § 15 tr. zákoníku ve spojení s § 1 odst. 2 zák. o tr. odpovědnosti p. o. přičítáno i právnické osobě. Tak tomu bude zásadně i v případě, ve kterém bude právnické osobě přičítáno jednání zaměstnance podle § 8 odst. 1 písm. d) zák. o tr. odpovědnosti p. o., jenž bude např. jednat úmyslně, a proto bude právnické osobě toto jednání z hlediska zavinění konkrétního trestného činu, např. podplacení podle § 332 tr. zákoníku, přičteno na základě § 8 odst. 2 písm. b) zák. o tr. odpovědnosti p. o., a to bez ohledu na skutečnost, zda orgány právnické osoby nebo osoby uvedené v § 8 odst. 1 písm. a) až c) zák. o tr. odpovědnosti p. o. neprovedly taková opatření, která měly provést podle jiného právního předpisu nebo která po nich lze spravedlivě požadovat, zejména neprovedly povinnou nebo potřebnou kontrolu nad činností zaměstnanců nebo jiných osob, jimž jsou nadřízeny, anebo neučinily nezbytná opatření k zamezení nebo odvrácení následků spáchaného trestného činu, úmyslně anebo jen z nedbalosti.

Podstatou tohoto přístupu je, že zavinění ve vztahu ke skutkové podstatě spáchaného trestného činu je třeba posuzovat vždy podle jednání osoby uvedené v § 8 odst. 1 zák. o tr. odpovědnosti p. o. a nevztahuje se k posuzování podmínek přičitatelnosti podle § 8 odst. 1, 2 zák. o tr. odpovědnosti p. o. Korekce tohoto pojetí lze docílit především při rozhodování o druhu a výměře trestu nebo ochranného opatření (srov. § 14 a násl. zák. o tr. odpovědnosti p. o.), anebo v případech, kdy nedbalost z hlediska prováděných opatření orgánů právnické osoby nebo osob uvedených v § 8 odst. 1 písm. a) až c) zák. o tr. odpovědnosti p. o. ve spojení s ostatními okolnostmi případu nebude u právnické osoby při použití zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku odpovídat z hlediska spodní hranice trestnosti ani běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty trestného činu, a to s ohledem na společenskou škodlivost ve spojení s principem ultima ratio. V takovém případě pak vůči právnické osobě nebude vyvozována trestní odpovědnost, což nevylučuje možnost dovodit odpovědnost správněprávní či jinou (viz dovětek § 12 odst. 2 tr. zákoníku). Případné ryzí excesy zaměstnanců je třeba řešit v návaznosti na návětí § 8 odst. 1 zák. o tr. odpovědnosti p. o., pokud se v něm uvádí, že „trestným činem spáchaným právnickou osobou je protiprávní čin spáchaný v jejím zájmu nebo v rámci její činnosti…“ a po novele provedené zákonem č. 183/2016 Sb. zejména na základě § 8 odst. 5 zák. o tr. odpovědnosti p. o., podle kterého se právnická osoba trestní odpovědnosti zprostí, pokud vynaložila veškeré úsilí, které na ní bylo možno spravedlivě požadovat, aby spáchání protiprávního činu osobami uvedenými v § 8 odst. 1 písm. a) až d) zák o tr. odpovědnosti p. o. zabránila.

Ustanovení § 8 zák. o tr. odpovědnosti p. o. zcela zjevně vychází z materiálních důvodů odpovědnosti právnické osoby za spáchané trestné činy, které jsou tvořeny dvěma typy přičitatelnosti [uvedenými v § 8 odst. 2 písm. a) a b) zák. o tr. odpovědnosti p. o.] a podmíněny objektivním následkem a určitým projevem právnické osoby navenek. Současně je také přihlíženo k tomu, že i řízení a vnitřní kontrolní činnost je třeba považovat za součást činnosti, v níž může být shledána odpovědnost právnické osoby za trestný čin. V té souvislosti je však nutné si uvědomit, že vnitřní kontrolu nelze omezovat pouze na opatření, ke kterým jsou kontrolní a jiné (zejména řídící) orgány právnické osoby povinny ze zákona, nýbrž je nutné ve shodě se zásadami platnými i pro trestní postih fyzických osob vztáhnout je i na taková kontrolní opatření a další opatření (zamezující či odvracející následek), jejichž provedení lze po nich v souladu s obecnými principy výkonu řízení právnické osoby či kontroly spravedlivě požadovat.

Z těchto důvodů se takto konstruovaná odpovědnost založená na přičitatelnosti trestného činu právnické osobě zpravidla považuje za zvláštní subjektivní odpovědnost u právnické osoby, která navazuje na zavinění některé fyzické osoby uvedené v § 8 odst. 1 zák. o tr. odpovědnosti p. o., ale je v principu odlišná od pojmu viny (zavinění) u fyzické osoby. Trestní odpovědnost právnické osoby proto není odpovědností objektivní.[13] Při konstrukci této zvláštní subjektivní odpovědnosti právnické osoby je požadována jednak souvislost s pácháním trestného činu, jednak je přihlédnuto i k povaze právnické osoby, jejíž zájmy mohou být jiné než zájmy jednotlivce. Model přičitatelnosti, na kterém je založena, se v různých modifikacích objevuje v zahraničních právních úpravách trestní odpovědnosti nejčastěji. Ze zemí Evropské unie je obdobná konstrukce zvolena např. v Dánsku, Finsku, Portugalsku, Polsku, Francii nebo Rakousku.

Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob zná ve vztahu k právnické osobě i pojem pachatele, nepřímého pachatele, spolupachatele a účastníka (srov. § 9 zák. o tr. odpovědnosti p. o.). Povaha právnické osoby však vylučuje pouhé převzetí pojetí pachatelství nebo spolupachatelství, které u fyzických osob vyplývá z trestního zákoníku, poněvadž pojetí pachatelství právnické osoby vychází ze zaviněného jednání některé z osob vyjmenovaných v § 8 odst. 1 písm. a) až d) zák. o tr. odpovědnosti p. o. a je vázáno na přičitatelnost škodlivého následku trestného činu právnické osobě na základě ustanovení § 8 odst. 2 zák. o tr. odpovědnosti p. o.

Podle § 9 odst. 1 zák. o tr. odpovědnosti p. o. je tak pachatelem trestného činu právnická osoba, které lze přičítat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem (srov. § 110 tr. zákoníku) způsobem uvedeným v tomto zákoně. Pachatelem je i právnická osoba, která k provedení činu užila jiné právnické nebo fyzické osoby, čímž je i ve vztahu k právnické osobě zakotveno tzv. nepřímé pachatelství, přičemž nezáleží na tom, zda užitou osobou, jež sama v trestněprávním smyslu nejedná nebo jedná za některé z okolností vylučujících protiprávnost anebo nejedná zaviněně, popř. jedná kulpózně nebo nikoli ve specifickém úmyslu, je osoba právnická nebo fyzická. Užitá fyzická nebo právnická osoba, která je v zásadě „nástrojem v rukách pachatele“, buď není odpovědná vůbec (např. pro nedostatek věku či příčetnosti u fyzické osoby, skutkový omyl, jednání v krajní nouzi), nebo je odpovědná jen omezeně (např. za kulpózní trestný čin nebo sice za úmyslný trestný čin, ale jiný a méně závažný než ten, který vyžaduje specifický úmysl, cíl nebo pohnutku).

V ustanovení § 9 odst. 3 větě druhé zák. o tr. odpovědnosti p. o. je upraveno spolupachatelství alespoň jedné právnické osoby a jedné nebo více fyzických osob (arg. „společným jednáním“). Ve smyslu tohoto ustanovení je trestným činem právnické osoby spáchaným ve spolupachatelství s jinou fyzickou nebo právnickou osobou protiprávní čin, který je za podmínek § 8 odst. 1, 2 zák. o tr. odpovědnosti p. o. (příp. i ve spojení s § 8 odst. 3 nebo 4 zák. o tr. odpovědnosti p. o.) přičítán právnické osobě a jenž byl současně spáchán jejím společným jednáním s jinou fyzickou osobou [než uvedenou v § 8 odst. 1 písm. a) až d) zák. o tr. odpovědnosti p. o.] nebo jinou právnickou osobou. Z hlediska naplnění znaku „společným jednáním“ je použitelná dosavadní teorie i judikatura. Z hlediska společného úmyslu u právnické osoby se jí přičítá takový úmysl u osoby jednající za právnickou osobu způsobem uvedeným v § 8 odst. 1, 2 zák. o tr. odpovědnosti p. o., jinak by šlo jen o souběžné pachatelství právnické osoby a fyzické osoby nebo další právnické osoby.

Na účastenství právnické osoby ve vztahu k trestnému činu právnické nebo fyzické osoby se užije ve smyslu § 1 odst. 2 zák. o tr. odpovědnosti p. o. obdobně ustanovení § 24 tr. zákoníku.

V případě, že bude vyvozena trestní odpovědnost právnické osoby, zásadně tím není dotčena osobní trestní odpovědnost fyzických pachatelů uvedených v § 8 odst. 1 zák. o tr. odpovědnosti p. o., kterou je třeba i přes přijetí zákona o trestní odpovědnosti právnických osob považovat stále za základní a primární, neboť z ní trestní právo hmotné vychází a na ní je v zásadě založeno. Stejně tak není trestní odpovědností těchto fyzických osob dotčena trestní odpovědnost právnické osoby. Byl-li trestný čin spáchán společným jednáním více osob, z nichž alespoň jedna je osoba právnická, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (§ 9 odst. 3 zák. o tr. odpovědnosti p. o.). Z toho vyplývá, že trestní odpovědnost právnických osob se zásadně uplatňuje kumulativně s trestní odpovědností osob fyzických, neboť jen tak lze dosáhnout účinného a vyváženého postihu všech odpovědných subjektů ve vzájemných souvislostech a vztazích a zajistit náležitou ochranu společnosti před oběma těmito kategoriemi pachatelů trestných činů.

Autor je předním odborníkem na trestní právo a předsedou NS.

Z publikace Trestní právo hmotné, kterou lze koupit ZDE.



[1]     Právnické osoby jsou osobami v právním smyslu, neboť na rozdíl od fyzických osob, které byly historicky považovány za jediný přirozený subjekt právních vztahů, jsou uměle vytvořenými právními útvary odvozenými od fyzických osob, přičemž však jsou vybaveny právními způsobilostmi odpovídajícími osobám fyzickým. Velké množství teorií, které byly rozvinuty zejména v druhé polovině 19. století v Německu a zčásti i ve Francii, je možno rozdělit na dvě základní skupiny, a to teorie fikce, které považují za jedině reálně existující osoby fyzické, neboť jen tělesná, fyzická, resp. biopsychologická existence umožňuje uznání osoby v právním smyslu, z nichž v zásadě vychází i zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, a teorie reality (organické), jež považují právnické osoby za reálně existující, a proto právo nemůže jinak než vzít tuto skutečnost na vědomí. Právnické osoby se v nauce zpravidla rozlišují, byť nikoli vždy přesně, na právnické osoby soukromoprávní (soukromoprávní korporace, fundace a ústavy) a veřejnoprávní (veřejnoprávní korporace, ústavy, fondy, profesní komory apod.), které však nepůsobí jen v oblasti práva veřejného, ale i práva soukromého, neboť vstupují i do soukromoprávních vztahů. Toto rozlišování právnických osob však z hlediska zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim nemá význam, neboť ten se zásadně vztahuje na obě uvedené kategorie právnických osob (srov. § 6 zák. o tr. odpovědnosti p. o.).

[2]     Občanský zákoník z roku 2012 je založen na teorii fikce, a proto v § 151 odst. 1 obč. zák. je uvedeno, že jen zákon stanoví, popřípadě zakladatelské právní jednání určí, jakým způsobem a v jakém rozsahu členové orgánů právnické osoby za ni rozhodují a nahrazují její vůli. Právnická osoba v tomto pojetí sama nejedná, ale vždy je zastoupena. To ale na druhé straně neznamená, že by členové právnické osoby, ale i další zástupci nejednali jejím jménem, neboť podle § 436 odst. 1 věta první obč. zák. kdo je oprávněn právně jednat jménem jiného, je jeho zástupcem; ze zastoupení vznikají práva a povinnosti přímo zastoupenému (srov. i § 127 odst. 1 obč. zák.). Přes toto pojetí sám občanský zákoník na mnoha místech hovoří o právním jednání i u právnické osoby, a to zejména u závazků z deliktů (např. v § 2903, § 2905, § 2906 a zejména v § 2909–2914 obč. zák.; dále jednoznačně v § 2976 obč. zák. u nekalé soutěže, kde používá dikci „… dopustí se nekalé soutěže…“ i ve vztahu k právnické osobě, atd.), ale i na jiných místech (např. § 229 odst. 4, § 338 odst. 2 obč. zák.), když se zcela zjevně vychází právě z věty za středníkem § 436 odst. 1 věta první obč. zák., podle níž „ze zastoupení vznikají práva a povinnosti přímo zastoupenému“. K této problematice, ale i dalším otázkám srov. Šámal, P., Eliáš, K. Několik poznámek k článku „Trestní odpovědnost právnických osob z pohledu nového občanského zákoníku“. Trestněprávní revue, 2015, č. 3, s. 59–74.

[3]     Zde bylo vycházeno z nejvíce používaného Heineho třídění možných způsobů chápání odpovědnosti právnické osoby:

a)  přičtená odpovědnost právnické osoby za trestné činy, v rámci níž se přičítá právnické osobě jednání určitého okruhu fyzických osob, a to včetně jejich zavinění na spáchaném trestném činu, neboť právnická osoba jako fiktivní osoba nemá vlastní vůli, a tedy nemůže samostatně zaviněně jednat, přičemž k požadovanému vztahu fyzické osoby k právnické osobě (master and servant) přistupují další podmínky, že čin byl spáchán ve prospěch nebo v zájmu právnické osoby, byly porušeny povinnosti, které se týkají právnické osoby, čin byl spáchán v rámci činnosti právnické osoby atd.;

b)  původní odpovědnost právnické osoby za trestné činy, podle níž právnická osoba je samostatným přímým pachatelem trestného činu, neboť je odpovědná bez ohledu na vazbu s konkrétním činem fyzické osoby, poněvadž právnické osobě se přiznává schopnost samostatně jednat a mít vůli odlišnou od vůle jednotlivců, kteří právnickou osobu tvoří [uplatňuje se v několika velmi různorodých formách, např. v Nizozemsku jde o model reprezentace či funkčního zavinění, funkční viny (functioneel daderschap), kdy funkční pachatel (producent, zaměstnavatel atd.) je sám svým jednáním odpovědný za následek trestného činu přímého pachatele (např. zaměstnance), dále např. v USA jde o model agregace, se zvláštní autentickou vůlí právnické osoby na základě doktríny kolektivního vědomí (doctrine of collective knowledge)]; tento model je nejvíce kritizován v právní teorii, neboť presumuje vlastní vůli právnické osoby, přičemž pochybnosti jsou zejména vyslovovány ohledně možnosti dovodit úmyslné zavinění právnické osoby, a proto také nebyl v České republice vzat za základ právní úpravy;

c)  ručení právnické osoby založené na objektivní odpovědnosti právnické osoby za trestné činy, v rámci níž se nezkoumá subjektivní stránka odpovědnosti u právnické osoby, ale ani její vazba na jednání konkrétní fyzické osoby, a právnická osoba odpovídá ve formě strict liability nebo absolute liability (kdy se dokonce nepřipouští žádná obrana) za trestný čin bez ohledu na zavinění trestného činu (uplatňuje se zpravidla u omezeného okruhu trestných činů v některých státech systému common law ohledně tzv. regulatory offences, oproti obecným trestným činům, kde se vyžaduje mens rea), např. u trestných činů proti životu a zdraví nebo proti životnímu prostředí. Tento model se v Evropě používá např. ve Švédsku; v České republice byl odmítnut jako nevhodný pro trestní odpovědnost právnické osoby, neboť jde o koncept, který je v rozporu se základními zásadami, na kterých je trestní právo hmotné založeno. Viz Heine, G. Unternehmen, Strafrecht und Europäische Entwicklung. Österreichische Juristen-Zeitung. 2000, č. 23–24, s. 871 a násl. Srov. k tomu i „Recommendations“ In Eser, A., Heine, G., Huber, B. (eds.) Criminal Responsibility of Legal and Collective Entities. Freiberg i. B.: Max-Planck-Institut für Ausländisches und Internationaler Strafrecht, 1999, s. 368–369, která stanoví tři základní modely: 1. an act of representatives as the entities own misconduct, 2. defective corporate organisation and the imputation of the responsibility for the offenses, 3. imputation of the responsibility for the offenses on the basis of the causality principe.

[4]     Při přípravě návrhu zákona bylo zařazení zaměstnance do tohoto ustanovení kritizováno a bylo doporučováno maximální zúžení okruhu osob, jejichž jednání by zakládalo tuto trestní odpovědnost, a to „prakticky pouze na řídící pracovníky organizace“. Takové zúžení a vyloučení zaměstnanců bylo odmítnuto, neboť by to zřejmě činilo značné potíže v oblasti organizovaného zločinu a zejména pak v další tradiční oblasti trestné činnosti, která je zařazována do okruhu trestných činů, u nichž je vyvozována trestní odpovědnost právnických osob, a to u trestných činů proti životnímu prostředí.

[5]     Solnař, V. Základy trestní odpovědnosti. Praha: Academia, 1972, s. 53.

[6]     To je v souladu i s obecným přístupem podle nového občanského zákoníku. Podle § 436 odst. 1 věta druhá obč. zák. „není-li zřejmé, že někdo jedná za jiného, platí, že jedná vlastním jménem“.

[7]     Názory v zahraniční teorii i praxi na možnost trestní odpovědnosti právnické osoby v důsledku jednání tzv. faktického vedoucího či řídícího subjektu, který nebyl ustanoven do řídící funkce v souladu s právními předpisy, stanovami nebo jinými akty právnické osoby, se liší. Francouzská nauka sice původně zastávala názor, že taková osoba není orgánem (představitelem) ani zástupcem, a proto její jednání nevede k trestní odpovědnosti právnické osoby, ale judikatura počítá s tzv. faktickým orgánem obchodní společnosti, tedy situací, kdy je právnická osoba řízena a kontrolována osobou (osobami, orgánem), která není řádně zapsána do obchodního rejstříku, a neshledává ve faktickém řízení právnické osoby důvody, které by vylučovaly její trestní odpovědnost (srov. případ, ve kterém byla právnická osoba odsouzena rozsudkem ze dne 9. 2. 1996 za trestný čin spáchaný bývalým generálním ředitelem, který ji de facto řídil a ovládal – Tribunal correctionnel de Strasbourg, 9 février 1996, Les annonces de la Seine, 25 mars 1996, no 24, s. 10; blíže viz Gibalová, D. Aplikace trestní odpovědnosti právnických osob ve Francii. Trestněprávní revue. 2011, č. 5, s. 140). Nizozemská judikatura se přiklonila k možnosti posuzovat tyto případy v rámci trestní odpovědnosti právnických osob na základě kritéria akceptace, kdy právnická osoba takové zakázané jednání faktického vedoucího akceptovala, tedy přijala za své a měla z něho nezákonný prospěch. Srovnej k tomu i judikáty, podle nichž o faktické řízení jde i tehdy, jestliže vedoucí zaměstnanec „byl informován o zakázaném jednání a nezabránil mu, ačkoli tak mohl učinit“ (rozhodnutí nizozemského Nejvyššího soudu – Hoge Raad ze dne 20. 11. 1984, NJ 1985; Hoge Raad ze dne 19. 12. 1986, Nr. 1893 a 1844).

[8]     Většina velkých právnických osob přijímá i další vnitřní dokumenty závazné pro zaměstnance, v rámci nichž upravuje preventivní opatření k zajištění předcházení i zabránění v úvahu přicházejících trestných činů typu protikorupčních programů, standardizovaných pravidel chování zaměstnanců a dalších programů směřujících k předcházení rizik, čímž se snaží vytvořit tzv. firemní kulturu (corporate culture).

[9]     Občanský zákoník (zákon č. 89/2012 Sb.) nahradil institut „právní úkon“ institutem „právní jednání“ (§ 545–599 obč. zák.), přičemž vedle neplatnosti a neúčinnosti právního jednání zavedl i nicotnost právního jednání (srov. § 551–554 obč. zák.). V souvislosti s přijetím občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. nebyl zákon č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, novelizován.

[10]    Určitě by byla z hlediska konstrukce přičitatelnosti v § 8 odst. 1 a 2 zák. o tr. odpovědnosti p. o. vhodnější např. formulace: „(5) Právnické osobě nelze přičítat podle odstavce 2 jednání osob uvedených v odstavci 1 písm. b), c) a d), pokud vynaložila veškeré úsilí, které po ní bylo možno spravedlivě požadovat, aby spáchání protiprávního činu těmito osobami zabránila.“ Tato dikce lépe navazuje na konstrukci přičitatelnosti a navíc vylučuje podle stávající formulace možné vyvinění právnické osoby při protiprávním jednání statutárních orgánů a dalších osob ve vedoucím postavení v rámci právnické osoby, které jsou oprávněny jménem nebo za právnickou osobu jednat, učiněném v zájmu právnické osoby. Jistě není totiž žádoucí, aby byla právnická osoba „zproštěna trestní odpovědnosti“, jestliže by nejprve statutární orgán vytvořil firemní kulturu směřující proti páchání trestné činnosti ve statutech, pracovních a organizačních řádech a dalších vnitřních předpisech právnické osoby, dále v tzv. compliance programech apod. a poté sám spáchal trestný čin v zájmu právnické osoby a na základě § 8 odst. 5 zák. o tr. odpovědnosti p. o. požadoval „zproštění trestní odpovědnosti“ (či spíše nepřičítání trestní odpovědnosti) z důvodu, že právnická osoba, za kterou v obou případech jednal, vynaložila veškeré úsilí, které na ní bylo možno spravedlivě požadovat, aby spáchání protiprávního činu těmito osobami zabránila. V této souvislosti je totiž třeba zdůraznit, že sama právnická osoba fakticky nejedná, ale vždy jedná prostřednictvím fyzických osob, nejčastěji jako statutárních orgánů, na čemž nemůže nic změnit ani skutečnost, že členem statutárního orgánu může být i právnická osoba, neboť za ni opět jednají fyzické osoby.

[11]    Ve Velké Británii byla v návaznosti na United Kingdom Bribery Act z roku 2010 vypracována Ministerstvem spravedlnosti metodika pro vytváření protikorupčních programů, neboť podle uvedeného britského protikorupčního zákona má právnická osoba možnost se vyvinit z trestní odpovědnosti, pokud se jí podaří prokázat, že jednání jejího zaměstnance bylo jen excesem z jí přijatých protikorupčních opatření, ovšem jen za podmínky, že taková protikorupční opatření byla účinně po zaměstnancích vyžadována a vymáhána.

[12]    K pojmu „whistleblowing“ a ochraně oznamovatelů v České republice srov. materiál Transparency International Česká republika nazvaný Whistleblowing a ochrana oznamovatelů v ČR, Praha: materiál Transparency International ČR, 2009, který je dostupný na www.transparency.cz/doc/TIC_ whistleblowers_2009_cz.pdf.

[13]    K opačnému názoru, jenž hovoří o objektivní odpovědnosti v tomto smyslu, srov. Bohuslav, L. Trestní odpovědnost právnických osob. Plzeň: Aleš Čeněk, 2014, s. 127 a násl.