oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte věcný záměr nového civilního řádu soudního?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Tiskové prohlášení k aktuálním rozsudkům Evropského soudu pro lidská práva

publikováno: 08.06.2018

Dne 7. června 2018 Evropský soud pro lidská práva rozhodl ve věci Novotný proti České republice a ve věci Polcarová proti České republice.

V prvním případu se stěžovatel, který byl v roce 1970 určen otcem dítěte, nemohl domáhat nápravy situace po uplynutí tříleté promlčecí lhůty, přestože analýza DNA z roku 2012 jednoznačně prokázala, že biologickým otcem není, došlo k porušení jeho práva na respektování soukromého života chráněného článkem 8 Evropské úmluvy o lidských právech. 

Stěžovatel byl v roce 1970 soudním rozhodnutím určen otcem Z. V té době nebyly ještě využívány testy DNA. Na základě takového testu z roku 2012, která jeho otcovství k Z., jíž bylo tehdy 46 let, jednoznačně vyloučila, se stěžovatel u nejvyššího státního zástupce domáhal podání návrhu na popření otcovství. Jeho podnět však byl odložen s tím, že podle tehdy platného zákona o rodině v případě tzv. třetí domněnky otcovství (určeného soudním rozhodnutím) není nejvyšší státní zástupce oprávněn popírat otcovství. Domněnka otcovství založená pravomocným rozhodnutím, které vytvářelo překážku věci rozhodnuté, byla i přes nové důkazy nevyvratitelná. Nápravu nezjednal ani Ústavní soud, na něhož se stěžovatel obrátil.

Evropský soud pro lidská práva („Soud“) se již dříve ve věci Paulík proti Slovensku zabýval v podstatě totožnou situací. Navíc, domnělá dcera Z. již na stěžovateli dávno není závislá, nepovažuje stěžovatele za svého otce a nebránila se ani provedení testu DNA, ani následnému podnětu k nejvyššímu státnímu zástupci. Neexistence řízení, ve kterém by bylo možné uvést právní stav do souladu s jednoznačně prokázanou biologickou realitou, nebyla podle Soudu nikomu na prospěch. Stát tedy nezajistil spravedlivou rovnováhu mezi zájmy dotčených osob a zájmy společnosti, a tím porušil článek 8 Úmluvy. 

Stěžovatel má nyní možnost požádat Ústavní soud o obnovu řízení o původně podané ústavní stížnosti. V mezidobí bylo nicméně do zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, vloženo nové ustanovení § 425a, které v obdobných případech připouští žalobu na obnovu řízení o určení a popření otcovství i po uplynutí tříleté lhůty od právní moci původního rozhodnutí. Tím již tedy došlo k promítnutí vydaného, avšak předvídatelného rozsudku Soudu do našeho právního řádu.

------------------------------------------- 

Soud ve Štrasburku také odmítl stížnost Polcarová proti České republice. V té nezletilá stěžovatelka, zastoupená otcem, namítala v souvislosti s týráním ze strany své matky porušení práva na život a zákazu nelidského a ponižujícího zacházení, k nimž mělo dojít v důsledku série pochybení vnitrostátních orgánů. 

Stěžovatelka tvrdila, že policejní orgány a orgány sociálně právní ochrany dětí nepřijaly včasná a nezbytná opatření, aby předešly nebo alespoň zmírnily důsledky špatného zacházení, které vyústilo v bezprostřední ohrožení jejího života matkou s trvalými a závažnými zdravotními následky. Její matka navíc nebyla za násilí vůči stěžovatelce nikdy potrestána. Soud prvního stupně totiž uznal matku vinnou z trestného činu těžkého ublížení na zdraví, ale zároveň ji zprostil obžaloby ve vztahu k trestnému činu týrání svěřené osoby, neboť nepovažoval za prokázané, že stěžovatelka byla vystavena násilí opakovaně. Do výroku, jímž byla shledána vinnou, se matka stěžovatelky odvolala. Státní zástupkyně naopak odvolání nepodala, a proto zprošťující výrok nabyl právní moci. Odvolací soud vyhodnotil útok, pro nějž byla stěžovatelka uznána vinnou, naopak jako dílčí útok pokračujícího trestného činu týrání svěřené osoby. Jelikož byla z tohoto jednání již matka soudem prvního stupně pravomocně zproštěna obžaloby, odvolací soud považoval konstatování viny ohledně dílčího útoku pokračujícího trestného činu za porušení zákazu nebýt stíhán či trestán dvakrát za tentýž skutek. Trestní stíhání stěžovatelčiny matky proto zastavil, čímž zcela unikla spravedlnosti. 

Soud ve Štrasburku konstatoval, že stěžovatelka nevyčerpala všechny dostupné vnitrostátní prostředky nápravy. Pokud jde o pochybení vnitrostátních orgánů spočívající v nepřijetí vhodných preventivních opatření, dle názoru Soudu se stěžovatelka měla pokusit domoci na vnitrostátní úrovni odškodnění z titulu nesprávného úředního postupu dle zákona o odpovědnosti státu za škodu. Jde-li o nepotrestání pachatelky, Soud shledal, že stěžovatelka měla prostřednictvím svého advokáta napadnout ústavní stížností samotné rozhodnutí soudu prvního stupně, které bylo obsahově vadné, a nikoli vyčkávat, až tak rozhodne soud odvolací. Tím, že stěžovatelka podala ústavní stížnost opožděně, připravila Ústavní soud o možnost, aby se jejími námitkami vůči rozhodnutí soudu prvního stupně po věcné stránce zabýval.

 

Zdroj: Kancelář vládního zmocněnce.