oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte zavedení advokátního procesu v záměru CŘS?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Svět naruby

autor: JUDr. Karel Čermák jr., Ph.D., LL.M.
publikováno: 07.02.2019

Po cestě vlakem z Budapešti do Prahy jsem se začetl do románu Jáchyma Topola Citlivý člověk. Román získal v roce 2017 Státní cenu za literaturu a vzbudil určité kontroverze. Svou estetikou, postavami i dějem vychází z prostředí undergroundu, tak jako sám autor. Nechci zacházet do podrobností, jen případně neznalému čtenáři naznačím, že román pojednává o rodině kočovných artistů a herců, jež se nejprve potuluje s obytným vozem napříč Evropou, aby nakonec zakotvila v rodném Posázaví. Po cestě potkávají řadu dalších postav, o nichž by se dalo říct, že jsou z okraje společnosti (například v pražském Café Savoy na ně běžně nenarazíte), migranty, násilníky, vyléčené i nevyléčené alkoholiky a podivíny z venkovského prostředí, ba i kriminálníky. Román je po literární a estetické stránce velmi kvalitní, překypuje neotřelým a výstižným, často metaforickým, přesto soudobým jazykem a má přesah do politických a společenských problémů dneška, mj. jde o problematiku migrace a situaci na východě Ukrajiny, ale i přesah do obecných lidských problémů. 

Nechci ale psát literární kritiku. Co mě zaujalo, je reakce Ladislava Jakla, uveřejněná mj. na www.klaus.cz pod názvem „Smí spisovatel Topol napsat román Citlivý člověk?“. Reakce zaujme už svým názvem, jímž upírá autorovi samotné právo román napsat. Tím vyvolává, nevím zda záměrně, asociace s kritikou a pronásledováním spisovatelů v totalitních státech, v nichž svoboda projevu byla prázdným či neznámým pojmem, třeba pálením knih v nacistickém Německu a ostrakizováním a následně pronásledováním spisovatelů ve Stalinově Sovětském svazu. Co však zaujme neméně, je to, že autorovi románu je vytýkáno elitářství, nadřazenost, pohrdání prostým lidem a je označen za příslušníka „pražské kavárny“. 

Měl jsem to štěstí, že jsem jako student pražského gymnázia mohl na přelomu 80. a 90. let 20. století k prostředí tehdejšího undergroundu aspoň přičichnout (třebaže oděn v saku, růžové košili a s motýlkem jsem do tohoto prostředí moc nezapadal) a mohu všechny ujistit, že v kavárnách se to neodehrávalo. Vzpomínám např. na klub Velryba, kde se krátce po revoluci před zástěnou hulilo a o tom, co se dělo za zástěnou, raději pomlčím, abych nebyl v dnešní hyperkorektní a legalistické době nakonec ještě trestně či kárně persekvován. Jako mezi elitou jsem si nepřipadal, ta se už tehdy projížděla po Praze v černých BMW a scházela se asi v úplně jiných klubech. Mohu Vás také ujistit, že po absolvování takového večera či noci v tomto prostředí nebylo třeba ani toho hulení, aby se Vám estetika a pohled na svět Jáchyma Topola stala vlastní a začali jste svět vnímat jako mozaiku bizarních, souvisle - nesouvislých, baudelairovsky nechutně krásných výjevů, naplňujících zřícího filozofickým θαυμάζειν. Taky si vzpomínám na koncert Psích vojáků v klubu na Chmelnici někdy v roce 1989, který mě, už tehdy milovníka Wagnerových oper, přesvědčil o tom, že tady je ve hře silná estetická reflexe tehdejší současnosti. Kávy se tam moc nevypilo, zato se tam chlastalo a hulilo. Nebylo by tedy správnější nazývat pražskou kavárnu pražskou hulírnou? 

Vzpomínám si také ještě na to, jak jsem pár let poté pozval svou tehdejší přítelkyni, čerstvou absolventku PF UK, původem mimopražskou, na filmovou adaptaci románu Anděl exit. Pýřila se, pýřila a nelíbilo se jí to. V něčem má asi pan Jakl pravdu. Tahle estetika je hodně „pražský“ fenomén a není to zrovna umění pro střední stav. Ale copak dnes něco takového jako „střední stav“ ještě doopravdy existuje? 

Zato existuje plutokratická elita českých a slovenských miliardářů, kteří jsou pro dnešní média vděčnějším námětem než dožívající underground. Někteří z nich občas zavítají třeba do pražské kavárny Savoy a nemají zajisté problém s tím tam nechat - spolu se zahraničními turisty - útratu, kterou by si Jáchym Topol třeba ani nemohl nebo nechtěl dovolit. Nabízelo by se označit tyto kruhy za kavárenskou elitu, ale v sémantice některých našich elitních politických kruhů by jim spíše slušelo označení „pracující, dělný lid“. Ironie je tu pouze částečná. 

Také jsem narazil na text Jiřího X. Doležala ke Gaussově křivce. Gaussova křivka, rozdělující populaci podle IQ, je podle Doležala sice v něčem překonaná, ale přesto neúprosná. IQ většiny obyvatelstva, tvrdí Doležal, nestačí k pochopení stále složitějších institucionálních soukolí dnešního světa. Většina lidí třeba není schopna pochopit, že „stát nemá sám žádné peníze“ (což je věta, kterou třeba já taky nechápu) a že není souboj „občan versus úřady“, které po něm jdou, ale „občan versus policie a státní zastupitelství““. Navíc se vše ještě příšerně komplikuje rozvojem informačních technologií. Proto většina (hloupých) lidí volí Babiše, Zemana a důvěřuje léčitelům a hvězdopravcům. Tolik Jiří X. Doležal. 

Napadá mě, zda se za posledních tisíc let veřejné instituce staly složitějšími, zjednodušily se nebo zůstaly na podobné úrovni komplexnosti. Většina našich čtenářů absolvovala zkoušku z právních dějin a vzpomenou si na to, jaké institucionální soukolí existovalo třeba ve středověku. České království, Moravské purkrabství, Svatá říše Římská, městská práva, a to různého durhu, církevní právo, panovnická privilegia, sněmy, stavy atd. To nebylo tak jednoduché, jako že král na způsob diktátora něco nařídí a všichni ho hned poslechnou. Nechtěl bych u zkoušky z právních dějin dostat například otázku, jaké povinnosti může poddanému přicházejícímu na trh do královského města uložit jeho vrchnost, městský rychtář, panovník, kdo bude mít pravomoc a příslušnost rozhodovat o jeho deliktech a daních. Naštěstí takové zkušební otázky snad ani nejsou kladeny.  Nebo si vezměte takové ústavní uspořádání Předlitavska v letech 1867 – 1918. Zemský sněm, Říšská rada složená z Poslanecké a Panské sněmovny, volební kurie, 18 korunních zemí jen v rámci Předlitavska – a to ještě nemluvíme o institucionálním systému celého Rakouska-Uherska! Zdá se vám to jednodušší a přehlednější než ústavní uspořádání dnešní ČR? 

Je ovšem pravdou, že v těchto dobách neexistovalo všeobecné volební právo. Ale myslí si pan Doležal, že průměrné IQ příslušníka „prostého lidu“, jemuž volební právo bylo zcela nebo zčásti upřeno, bylo nižší, než průměrné IQ příslušníka vládnoucích vrstev? Není snad pan Doležal také elitář? Spíše mě ale přijde, že ani panu Doležalovi není zcela jasná úloha a fungování základních institucí v dnešním státě, a z toho asi pramení jeho skepse a celkové zmatení. 

Pojďme být konstruktivní. Co s tím? Vyloučit tu spodinu s IQ nižším než 100 z volebního práva asi jen tak nepůjde, ale co takhle obnovit systém volebních kurií? Budou vytvořeny čtyři volební kurie pro volby do Poslanecké sněmovny: 

Rozložení sil mezi kurií nemlčící většiny pozitivně myslících, řádných lidí a kurií debilů, imbecilů a idiotů, rozložení sil mezi pravicí a levicí lze v závislosti na momentální politické situaci, statistických zjištěních a předpokládané úrovni znalostí matematiky u voličů v obou kuriích průběžně měnit, celkově však budou tyto dvě kurie dohromady volit vždy 98 poslanců. 

Senát bude jako zbytečně komplikovaná, neužitečná a drahá instituce zrušen a nahrazen, po vzoru Panské sněmovny, Sněmovnou nikým nevolených, samozvaných elit. V té bude permanentně zasedat pan Klaus st., pan Klaus ml., pan Halík, pan Jiří X. Doležal a dále zástupce radikálních zelených a radikální feministická genderová aktivistka. Myslím, že jejich debaty budou dostatečně oživovat českou mediální scénu k odvedení pozornosti od všech podstatných věcí. 

Anebo? Třeba by stačilo nazývat věci pravými jmény, vzdělávat se, číst a mít úctu jeden ke druhému.

 

Autor je managing partnerem advokátní a patentové kanceláře ČERMÁK a spol.