Štěpán Výborný: Nenávistný internet versus právo (David Zahumenský)

autor: Mgr. David Zahumenský
publikováno: 25.02.2014

Wolters Kluwer ČR, Praha 2013, 164 stran, 400 Kč.

V Evropě jsme zřejmě v posledních letech svědky nárůstu vlivu extermistických a populistických stran a jejich zástupců. V Rakousku v roce 2010 skončila kandidátka FPÖ (Freedom Party of Austria) Barbara Rosenkranz  v prezidentských volbách druhá. Ve stejném roce maďarská strana Jobbik (The Movement for a Better Hungary) získala v parlamentních volbách téměř 17% hlasů, což ji vyneslo na třetí místo. V únoru 2010 rozhodl český Nejvyšší správní soud   (NSS) napodruhé o zákazu Děl­nické strany.

V tomto kontextu je mimořádně aktu­ální téma svobody projevu a mezí svo­bodné diskuse. Svoboda projevu je esen­ciálním předpokladem demokratické společnosti. Jak ale zároveň upozorňu­je bývalý československý a pak sloven­ský soudce Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) Bohumil Repík, evropská zkušenost s totalitními režimy a zejmé­na pak zkušenost s 2. světovou válkou ukázaly, že víra v sílu neomezené svo­body projevu je iluzorní.^[1] Také proto není svoboda projevu řazena mezi neomezitelná práva a také článek 10 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a zá­kladních svobod počítá s možností je­jího omezení.

Příspěvkem do takové diskuse je práce právníka a politologa Štěpána Výborné­ho, který se navíc zaměřuje na prostředí internetu. Prostředí, které je samo o so­bě výrazem svobody informace sdělovat i přijímat, jež ale zároveň může být vy­užito pro hlásání myšlenek, které jsou v rozporu s demokratickými zásadami.

Autor se ve svém přístupu k zadržo­vání nenávistných projevů hlásí ke kon­ceptu bránící se demokracie. Vymezení tohoto konceptu, jehož kořeny může­me najít již v pracích Akvinského, Locka či Milla, který ale v moderním poje­tí zformuloval v meziválečném období Karl Loewenstein, se autor poměrně po­drobně věnuje, včetně poukazu na kon­krétní odkazy, na pojem bránící se de­mokracie v rozhodnutích Nejvyššího soudu či soudu Ústavního.

Prostředí internetu autor vidí jako živ­nou půdu pro masové šíření nenávist­ných projevů a prostor, který mnohdy znesnadňuje jakýkoli postih osob, kte­ré spravují či přispívají na stránky šíří­cí nenávist. Jak autor podotýká, dosud zřejmě nebyl postižen žádný z tvůr­ců webového portálu Národní odpor, což byl ve své době nejaktivnější čes­ký neonacistický subjekt. Svou roli zde sehrává skutečnost, že takové stránky bývají registrovány v zahraničí (typic­ky v USA, kde svoboda projevu pod­léhá širší ochraně). Autor velmi zají­mavým způsobem analyzuje možnosti postihu nenávistného projevu jak v Ev­ropě, tak v USA.

Přínos pro praxi nepochybně před­stavuje skutečnost, že autor shromáž­dil a v textu cituje desítky rozhodnutí českých soudů, které se problematiky svobody projevu a šíření nenávisti do­týkají, přičemž mnohé z těchto rozhod­nutí nebyly dosud jinak publikovány. Autor rovněž předkládá test proporci­onality aplikovaný Ústavním soudem a zmiňuje také řadu rozhodnutí ESLP.

Autor poukazuje i na některá nebez­pečí, které s sebou omezení svobody projevu na internetu nese, a zdůrazňu­je, že jakékoli takové omezování musí být pečlivě zvažováno, abychom „nevy­lili vaničku i s dítětem“. Toto je nebez­pečí, na které v rozsudku, kterým by­la zakázána Dělnická strana, poukázal také NSS, když zdůraznil, že pojmeno­vání palčivých a bolestivých společen­ských problémů je bytostným právem každého jednotlivce i politické strany. Limitem zde nemůže být ani použí­vání politicky korektního jazyka, kte­ré můžeme vnímat pouze jako hranici mezi společensky slušným a společen­sky neslušným, nikoliv však jako krité­rium pro určení nezákonnosti.

Za sebe tak doufám, že se autor ve svých dalších pracích bude podrobněji věnovat také právě otázce dělící hranice mezi společensky neslušným projevem a pro­jevem nenávistným, včetně rozdílu, kte­rý soudy v některých rozhodnutích vidí mezi úmyslem šířit nenávist a úmysly ji­nými, kam může patřit např. úmysl ur­čité názory prezentovat veřejnosti, aby mohly být podrobeny kritice veřejné dis­kuse (viz rozhodnutí ESLP Jersild proti Dánsku^[2]) či úmyslem vydělat na publika­ci určitých myšlenek peníze (viz rozsu­dek, kterým Nejvyšší soud zprostil obža­loby Michala Zítka, vydavatele českého překladu knihy Mein Kampf^[3]).

Problematika nenávistného projevu,zejména pak v souvislosti s jeho šíře­ním na internetu, je v České republi­ce téma dosud takřka nezpracované. Autor jej navíc popisuje velmi čtivým způsobem: předkládá základní teze, které dokumentuje na řadě příkladů. Kniha je vhodně a logicky struktu­rovaná. Publikaci tak lze doporučit všem zájemcům, kteří chtějí rozšířit své znalosti o konceptu nenávistného projevu, jeho aplikaci v soudních roz­hodnutích a možnostech i výzvách, které nenávistný projev na internetu představuje.

Můžete koupit Z D E.

* Mgr. DAVID ZAHUMENSKÝ advokát v Brně a doktorand na Právnické fakultě Masarykovy univerzity

[1] Repík, B.: Svoboda projevu versus rasismus ve štrasburské judikatuře, Trestněprávní revue roč. 2004, č. 2.

[2] Rozsudek ESLP ve věci Jersild proti Dánsku ze dne 23. září 1994, č. 15890/89.

[3] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2005, sp. zn. 3 Tdo 1174/2004.