Štěpán Výborný: Nenávistný internet versus právo (David Zahumenský)
autor: Mgr. David Zahumenský publikováno: 25.02.2014
V Evropě jsme zřejmě v posledních letech svědky nárůstu vlivu extermistických a populistických stran a jejich zástupců. V Rakousku v roce 2010 skončila kandidátka FPÖ (Freedom Party of Austria) Barbara Rosenkranz v prezidentských volbách druhá. Ve stejném roce maďarská strana Jobbik (The Movement for a Better Hungary) získala v parlamentních volbách téměř 17% hlasů, což ji vyneslo na třetí místo. V únoru 2010 rozhodl český Nejvyšší správní soud (NSS) napodruhé o zákazu Dělnické strany.
V tomto kontextu je mimořádně aktuální téma svobody projevu a mezí svobodné diskuse. Svoboda projevu je esenciálním předpokladem demokratické společnosti. Jak ale zároveň upozorňuje bývalý československý a pak slovenský soudce Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) Bohumil Repík, evropská zkušenost s totalitními režimy a zejména pak zkušenost s 2. světovou válkou ukázaly, že víra v sílu neomezené svobody projevu je iluzorní.[1] Také proto není svoboda projevu řazena mezi neomezitelná práva a také článek 10 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod počítá s možností jejího omezení.
Příspěvkem do takové diskuse je práce právníka a politologa Štěpána Výborného, který se navíc zaměřuje na prostředí internetu. Prostředí, které je samo o sobě výrazem svobody informace sdělovat i přijímat, jež ale zároveň může být využito pro hlásání myšlenek, které jsou v rozporu s demokratickými zásadami.
Autor se ve svém přístupu k zadržování nenávistných projevů hlásí ke konceptu bránící se demokracie. Vymezení tohoto konceptu, jehož kořeny můžeme najít již v pracích Akvinského, Locka či Milla, který ale v moderním pojetí zformuloval v meziválečném období Karl Loewenstein, se autor poměrně podrobně věnuje, včetně poukazu na konkrétní odkazy, na pojem bránící se demokracie v rozhodnutích Nejvyššího soudu či soudu Ústavního.
Prostředí internetu autor vidí jako živnou půdu pro masové šíření nenávistných projevů a prostor, který mnohdy znesnadňuje jakýkoli postih osob, které spravují či přispívají na stránky šířící nenávist. Jak autor podotýká, dosud zřejmě nebyl postižen žádný z tvůrců webového portálu Národní odpor, což byl ve své době nejaktivnější český neonacistický subjekt. Svou roli zde sehrává skutečnost, že takové stránky bývají registrovány v zahraničí (typicky v USA, kde svoboda projevu podléhá širší ochraně). Autor velmi zajímavým způsobem analyzuje možnosti postihu nenávistného projevu jak v Evropě, tak v USA.
Přínos pro praxi nepochybně představuje skutečnost, že autor shromáždil a v textu cituje desítky rozhodnutí českých soudů, které se problematiky svobody projevu a šíření nenávisti dotýkají, přičemž mnohé z těchto rozhodnutí nebyly dosud jinak publikovány. Autor rovněž předkládá test proporcionality aplikovaný Ústavním soudem a zmiňuje také řadu rozhodnutí ESLP.
Autor poukazuje i na některá nebezpečí, které s sebou omezení svobody projevu na internetu nese, a zdůrazňuje, že jakékoli takové omezování musí být pečlivě zvažováno, abychom „nevylili vaničku i s dítětem“. Toto je nebezpečí, na které v rozsudku, kterým byla zakázána Dělnická strana, poukázal také NSS, když zdůraznil, že pojmenování palčivých a bolestivých společenských problémů je bytostným právem každého jednotlivce i politické strany. Limitem zde nemůže být ani používání politicky korektního jazyka, které můžeme vnímat pouze jako hranici mezi společensky slušným a společensky neslušným, nikoliv však jako kritérium pro určení nezákonnosti.
Za sebe tak doufám, že se autor ve svých dalších pracích bude podrobněji věnovat také právě otázce dělící hranice mezi společensky neslušným projevem a projevem nenávistným, včetně rozdílu, který soudy v některých rozhodnutích vidí mezi úmyslem šířit nenávist a úmysly jinými, kam může patřit např. úmysl určité názory prezentovat veřejnosti, aby mohly být podrobeny kritice veřejné diskuse (viz rozhodnutí ESLP Jersild proti Dánsku[2]) či úmyslem vydělat na publikaci určitých myšlenek peníze (viz rozsudek, kterým Nejvyšší soud zprostil obžaloby Michala Zítka, vydavatele českého překladu knihy Mein Kampf[3]).
Problematika nenávistného projevu,zejména pak v souvislosti s jeho šířením na internetu, je v České republice téma dosud takřka nezpracované. Autor jej navíc popisuje velmi čtivým způsobem: předkládá základní teze, které dokumentuje na řadě příkladů. Kniha je vhodně a logicky strukturovaná. Publikaci tak lze doporučit všem zájemcům, kteří chtějí rozšířit své znalosti o konceptu nenávistného projevu, jeho aplikaci v soudních rozhodnutích a možnostech i výzvách, které nenávistný projev na internetu představuje.
Můžete koupit Z D E.
* Mgr. DAVID ZAHUMENSKÝ advokát v Brně a doktorand na Právnické fakultě Masarykovy univerzity
[1] Repík, B.: Svoboda projevu versus rasismus ve štrasburské judikatuře, Trestněprávní revue roč. 2004, č. 2.
[2] Rozsudek ESLP ve věci Jersild proti Dánsku ze dne 23. září 1994, č. 15890/89.
[3] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2005, sp. zn. 3 Tdo 1174/2004.