oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte věcný záměr nového civilního řádu soudního?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Stavení promlčecí lhůty v případě uzavření dohody o mimosoudním jednání věřitele a dlužníka

autor: Mgr. Markéta Adámková
publikováno: 27.09.2016

Dne 1. 1. 2014 vstoupil v účinnost zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), který přinesl mnoho změn v současném civilním právu. Jednou z nich je i ustanovení § 647 o. z., které stanoví, že: „V případě uzavření dohody o mimosoudním jednání věřitele a dlužníka o právu nebo o okolnosti, která právo zakládá, počne promlčecí lhůta běžet poté, co věřitel nebo dlužník výslovně odmítne v takovém jednání pokračovat; počala-li promlčecí lhůta běžet již dříve, po dobu jednání neběží.“

Toto ustanovení stojí bohužel poměrně stranou zájmu odborné společnosti, neboť jej zastínily významnější rekodifikační změny. A to i přesto, že se jedná o normu pro náš právní řád zcela novou a aplikovatelnou prakticky na jakýkoliv závazkový vztah.

Institut stavení promlčecí lhůty 

Motiv zákonodárce k zavedení tohoto ustanovení je poměrně předvídatelný. Dle důvodové zprávy k občanskému zákoníku bylo účelem tohoto ustanovení zabránit případům, kdy „dlužník jednání pod různými záminkami protahuje, dokud právo není promlčeno, a poté uplatní námitku promlčení a odmítne plnit.“[1] Zákonodárce se tak snaží ochránit věřitele v případech, kdy v dobré víře a s vidinou smírného řešení sporu vyjednává s dlužníkem podmínky splnění nároku, zatímco dlužník je motivován pouze blížícím se uplynutím promlčecí lhůty. Takové jednání ze strany dlužníka je jistě nemorální a vykazuje určité znaky zneužití práva. Za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb. byla v podobné situaci jediným korektivem možnost považovat uplatnění námitky promlčení za výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a k takové námitce nepřihlížet. Podle ustálené judikatury ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., dle kterého výkon práv nesmí být v rozporu s dobrými mravy, platí i pro výkon práva vznést námitku promlčení.[2] Nicméně je třeba podotknout, že soudy se k prolomení právní jistoty v podobě nepřipuštění námitky promlčení uchylovaly velice zřídka a kritéria pro naplnění dostatečné „míry rozporu s dobrými mravy“ byla natolik přísná, že většina důvěřivých věřitelů, vyjednávajících s dlužníkem až do doby uplynutí promlčecí lhůty, se nikdy soudního přiznání svého nároku nedočkala. Jak ostatně konstatoval Nejvyšší soud, „uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení.“[3]

Výklad pojmu dohoda o mimosoudním jednání

S rekodifikací civilního práva se tato situace měla změnit a věřitelům by měla být poskytnuta větší míra ochrany v podobě stavení promlčecí lhůty během mimosoudního vyjednávání, zároveň ale vyvstalo několik nejasností, které byly z velké části způsobeny faktem, že uvedené ustanovení je pro český právní řád naprostou novinkou. Při zběžném jazykovém výkladu se jako první nabízí otázka, co je myšleno onou „dohodou o mimosoudním jednání“? Jedná se pouze o smlouvu o provedení mediace ve smyslu zákona č. 202/2012 Sb., o mediaci, nebo se za tuto dohodu považuje jakékoliv jednání mezi dlužníkem a věřitelem? Jakou formu by taková dohoda měla mít? A v jakém okamžiku je považována za uzavřenou a dochází tedy ke stavení promlčecí lhůty? Protože zákon striktně mlčí, skrze zásadu dispozitivnosti prostupující napříč celým občanským zákoníkem lze dovodit, že dohoda o mimosoudním jednání může mít jakoukoliv formu. K tomuto názoru se kloní i odborná veřejnost, když připouští taktéž ústní formu. Zároveň ale panuje názor, že dohodou o mimosoudním jednání se nemyslí jakákoliv komunikace mezi věřitelem a dlužníkem, nýbrž „specifická úmluva, která musí naplňovat náležitosti, jež vyplývají z její podstaty“.[4] Hranice mezi uzavřením dohody a prostou výměnou informací mezi stranami je přitom velice nejasná a zůstane pravděpodobně na soudech, aby v následujících letech zaujaly jednoznačné stanovisko, co lze za dohodu o mimosoudním jednání považovat a co již ne. Ačkoliv nabyl rekodifikovaný občanský zákoník účinnosti před více než dvěma lety, judikatura se tímto problémem dosud nezabývala.

Jako vodítko tak může posloužit německý občanský zákoník (dále jen „BGB”), který byl zákonodárci předlohou právě pro ustanovení § 647 do občanského zákoníku. Ustanovení § 203 BGB stanoví, že „Probíhají-li mezi dlužníkem a věřitelem jednání o vzájemném nároku či o okolnostech týkajících se nároku, je běh promlčecí lhůty přerušen do doby, než jedna ze stran odmítne v jednání pokračovat. Promlčení lhůta neuplyne dříve než tři měsíce po konci přerušení.” Dle německé právní vědy je třeba pojem jednání vykládat extenzivně. Pokud dá věřitel dlužníkovi najevo, že vůči němu chce uplatnit nárok, postačí jakékoliv další výměna názorů na nárok, popřípadě jeho podstatné náležitosti, aby mohla být považována za jednání způsobující stavení promlčecí lhůty.[5] Pokud jedna ze stran odmítne pokračovat v mimosoudním jednání, běh promlčecí lhůty se obnoví. Zatímco česká úprava požaduje výslovné odmítnutí,[6] německá úprava umožní obnovení běhu lhůty i v případě tzv. „usnutí mimosoudních jednání“ (např. pokud jedna ze stran přestane komunikovat).[7] Dle ust. § 652 o. z. pak promlčecí lhůta uplyne nejdříve po šesti měsících po odpadnutí překážek, které brání běhu promlčecí lhůty (v případě německé právní úpravy jsou to tři měsíce), čímž je věřiteli poskytnut dostatečný prostor k uplatnění nároku v případě, že vzájemná jednání ztroskotají.

Závěr

Ustanovení občanského zákoníku § 647 o. z. je jistě přínosné a poskytuje věřiteli větší prostor k mimosoudnímu jednání s dlužníkem, aniž by se musel obávat marného uplynutí promlčecí lhůty. Je však třeba podotknout, že samotná formulace tohoto ustanovení nebyla zvolena příliš vhodně, s čímž se bude muset v nejbližší době vypořádat judikatura. Co se týče srovnání české úpravy s německou, je třeba přiznat, že německý zákonodárce zvolil pro tuto normu jednodušší interpretaci, jejíž jednoznačné porozumění není vázáno na judikatorní výklad. V tomto ohledu může BGB stejně jako německá judikatura sloužit jako dobrá inspirace pro další směřování českého civilního práva v oblasti promlčení. Pro právní úpravu stavení promlčecí doby v případě mimosoudního jednání věřitele a dlužníka to platí beze zbytku, neboť německý občanský zákoník obsahuje dotčená ustanovení již od roku 1900, kdy vstoupil v účinnost.

Do budoucna lze zvážit úpravu ust. § 647 o. z.  tak, aby interpretace pojmu „dohoda o mimosoudním jednání“ nemusela být přesouvána na civilní soudy, nýbrž aby jednoznačně vyplývala ze samotného znění zákona. Autorce přitom není cizí myšlenka, aby se za mimosoudní jednání považovalo po vzoru německé úpravy jakékoliv jednání mezi věřitelem a dlužníkem týkající se předmětného nároku. Věřiteli by tím měla být poskytnuta ještě širší ochrana a soudy by se nemusely zabývat nevhodně zvolenou formulací normy.

 

Autorka je právničkou v Brně.



[1] Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. obcanskyzakonik.justice.cz [online]. Ministerstvo spravedlnosti ČR, © 2013–2015. s. 157 [cit. 24. 4. 2016]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/images/pdf/OZ_Duvodova_zprava_11042011.pdf

[2] Nález Ústavního soudu ze dne 15. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95. In ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 22. 4. 2016].

[3] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 21 Cdo 85/2010. In ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 20. 4. 2016].

[4] ŠVESTKA, Jiří, DVOŘÁK, Jan, FIALA, Josef a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek I. 1. vydání, Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014, s. 1618. ISBN 978-80-7478-370-8.

[5] BASSENGE, Peter, BRUDERMÜLLER, Gerd und Kol. Palandt Bürgerliches Gesetzbuch. Band 7. 72. Auflage, München: Verlag C. H. Beck, 2013, S. 228. ISBN 978-340-663-000-2.

[6] ŠVESTKA, Jiří, DVOŘÁK, Jan, FIALA, Josef a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek I. 1. vydání, Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014, s. 1619. ISBN 978-80-7478-370-8.

[7] BASSENGE, Peter, BRUDERMÜLLER, Gerd und Kol. Palandt Bürgerliches Gesetzbuch. Band 7. 72. Auflage, München: Verlag C. H. Beck, 2013, S. 229. ISBN 978-340-663-000-2.