oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte věcný záměr nového civilního řádu soudního?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Státní podpora a základní lidská práva: řízení o státní podpoře a právo na řádný proces

autor: prof. JUDr. Luboš Tichý, CSc., JUDr. Petra Joanna Pipková, Ph.D., LL.M. eur.
publikováno: 12.07.2016

I. Úvod – vymezení problémů a účel tohoto příspěvku

Zdánlivě se předmět tohoto článku dotýká zájmu českých právníků spíše okrajově. Otázky státní (veřejné) podpory[1] se ve většině případů týkají úpravy unijního práva a rozhodují o nich zejména unijní orgány. To ovšem neznamená, že by tato problematika neměla zajímat tuzemské publikum, neboť o některých klíčových aspektech rozhodují orgány České republiky a navíc, a to je alarmující, právní úprava České republiky je obdobná dřívější slovenské úpravě, jež, jak dále vysvětlíme (viz exkurz), nesplňuje požadavky unijního práva kladené na vymáhání neoprávněně poskytnuté státní podpory. Česká republika tak riskuje případné řízení o porušení smlouvy před SDEU a ve svých důsledcích i významnou peněžitou sankci.

Tento příspěvek se zabývá problematikou procesních práv podniku, jemuž byla poskytnuta státní podpora a který je dále označován za příjemce podpory nebo jen jako příjemce. Tato osoba však ve vlastním řízení před Evropskou komisí, které je vedeno proti členskému státu jako poskytovateli podpory, nemá téměř žádná procesní práva. Tento stav již na první pohled vzbuzuje pochybnosti a provokuje otázky.

Je všeobecně uznáváno, že osoby, jež jsou příjemci podpory, stejně jako jiné zúčastněné osoby, mají podstatně menší procesní práva než účastníci ostatních řízení ve věcech hospodářské soutěže před Evropskou komisí. V daném případě jsou však účastníky řízení pouze členské státy – poskytovatelé podpory –, a tak řízení probíhá mezi Komisí a členským státem jako „správním delikventem“. Toto řízení je totiž chápáno jako řízení čistě bilaterální: mezi členským státem a Evropskou komisí.[2] Je tomu tak navzdory tomu, že příjemce podpory je rozhodnutím Evropské komise – jak ještě bude dále ilustrováno – „nejvíce postiženým“ subjektem; viz např. rozsudek tribunálu T-34/02 EURL Le Levant et al. v. Komise, odst. 36.

Tento příspěvek se proto snaží o analýzu tohoto problému v rámci řízení o protiprávně poskytnuté státní podpoře, které je upraveno nařízením č. 659/1999 (dále též „procesní nařízení“). Zejména se jedná o zjištění souladu procesní úpravy postavení příjemce se základními procesními právy. Měřítkem souladu je Evropská úmluva o základních lidských právech a Listina základních práv Evropské unie. Proto v druhé části (ad II) jsou na konkrétním případě ilustrovány negativní dopady platné úpravy. Následně se analyzuje postavení příjemce státní podpory a hodnotí jeho procesní práva (ad III a IV). Na základě tohoto rozboru autoři dovozují, že i s ohledem na náklady řízení by měla být platná úprava změněna (ad V). Konkrétní návrh řešení předkládají autoři v závěru (ad VI).

Exkurz: Riziko pro Českou republiku

Podle čl. 108 odst. 2 pododst. 1 SFEU Evropská komise poté, co zjistí, že státní podpora není slučitelná s vnitřním trhem nebo je zneužívána, rozhodne, že daný členský stát musí ve lhůtě jí stanovené takovou podporu zrušit nebo upravit. Nesplní-li členský stát tuto povinnost, vystavuje se riziku specifického řízení před Soudním dvorem Evropské unie o porušení Smlouvy podle čl. 108 odst. 2 pododst. 2 SFEU.

„Zrušení“ nebo „úprava“ státní podpory znamenají povinnost členského státu získat podporu od příjemce zpět (viz čl. 14 odst. 1 procesního nařízení). Vrácení protiprávně poskytnuté státní podpory se uskutečňuje podle procesních předpisů dotčeného členského státu, který ovšem musí zajistit, aby rozhodnutí Evropské komise bylo bezodkladně vykonáno (čl. 14 odst. 3 procesního nařízení).

I když unijní právo ponechává členskému státu na vůli, jakým způsobem, resp. jakými prostředky vrácení státní podpory realizuje, je již ze samotné dikce citovaného ustanovení procesního nařízení zřejmé, že rozhodnutí Komise představuje exekuční titul (viz „bezodkladně vykonáno“).

V dále popisovaném případě však rozhodnutí Komise představovalo podle právního řádu Slovenské republiky pouze důkazní prostředek, který osvědčoval, že prostředky, které byly poskytnuty příjemci, představovaly zakázanou státní podporu, neboť zvýhodňovaly jednoho soutěžitele na úkor ostatních soutěžitelů, a proto byla tato podpora neslučitelná s vnitřním trhem. Za takové situace byla Slovenská republika nucena zahájit nalézací řízení žalobou proti příjemci státní podpory o její vrácení.

Tato právní situace však v České republice je dosud skutečností. Ani v České republice nepředstavuje rozhodnutí Evropské komise o protiprávnosti (neslučitelnosti s vnitřním trhem) státní podpory exekuční titul. Obdobně jako na Slovensku by byla i Česká republika nucena vymáhat v nalézacím řízení poskytnutou státní podporu, a protože rozhodnutí Komise může vycházet i z neúplně zjištěného skutkového stavu, vystavovala by se Česká republika riziku nesplnění povinnosti vrátit (vymáhat) protiprávní státní podporu.

Pro úplnost je třeba poznamenat, že Slovenská republika danou situaci vyřešila změnou právního stavu, jenž byl v rozporu s primárním unijním právem, a tedy nahradila jeden extrém extrémem jiným, podle něhož v nové právní úpravě mají rozhodnutí Evropské komise jako exekuční titul zvláštní postavení spočívající v tom, že vykonávací řízení nelze zastavit ani přerušit, a tak dochází k diskriminaci ostatních exekučních titulů (viz § 313 Občianského súdneho poriadku). Česká republika, nezmění-li příslušné ustanovení (§ 262) o. s. ř., se vystavuje – nastane-li obdobná situace – riziku řízení o porušení Smlouvy na základě žaloby Evropské komise u SDEU, jež se v popisovaném případě s úspěchem pro Evropskou komisi uskutečnilo. Z jedné paradoxní situace se dostává slovenský právní řád do jiné paradoxní situace, ve které může dojít k vrácení státní podpory, které se však ukáže jako bezdůvodné obohacení státu, neboť v mezidobí může být rozhodnutí Komise zrušeno v přezkumném soudním řízení jednou z evropských soudních instancí.

II. Negativní dopady v praktické rovině

Procesní úprava zjišťování protiprávnosti státních podpor, jejich vymáhání a možných následků i v rámci národních úprav, které jsou při vymáhání neoprávněné podpory součástí režimu unijní úpravy, může vést a velmi často též skutečně vede k mimořádným transakčním nákladům. Takovou situací je např. řízení vedené Komisí proti Slovenské republice zahájené v říjnu 2004 z podnětu vlády Slovenské republiky, týkající se údajně protiprávní podpory (státní podpory neslučitelné s vnitřním trhem, viz čl. 107 odst. 1). Rozhodnutím[3] Komise byla Slovenská republika uznána povinnou vymoci vrácení neoprávněně poskytnuté státní podpory. Zažalovala proto příjemce na zaplacení hodnoty podpory, a tak se rozhodnutí Evropské komise stalo předmětem řízení u slovenských civilních soudů, které nakonec skončilo pravomocným zamítnutím žaloby. To byl ovšem důvod k podání žaloby Evropské komise proti Slovenské republice pro porušení Smlouvy proto, že její zákonodárství neumožňuje hladké vrácení protiprávní státní podpory. Soudní dvůr EU pak svým rozsudkem[4] žalobě Evropské komise vyhověl a rozhodl, že Slovenská republika porušila unijní právo. V důsledku toho proběhla ještě řízení před Nejvyšším soudem a Ústavním soudem Slovenské republiky. Slovenská republika potom změnila, jak již bylo uvedeno, svůj exekuční řád tak, že rozhodnutí unijních orgánů včetně rozhodnutí Komise jsou přímo vykonatelná, a to bez možnosti odkladu výkonu nebo jeho zastavení (!).

V řízení o protiprávní státní podpoře podal však mezitím příjemce žalobu na neplatnost uvedeného rozhodnutí Evropské komise o poskytnuté podpoře, která byla sice Tribunálem EU zamítnuta,[5] avšak k odvolání příjemce SDEU napadené rozhodnutí Tribunálu zrušil.[6] Komise mezitím vydala nové rozhodnutí,[7] proti kterému příjemce podal novou žalobu,[8] a řízení před Tribunálem bylo zastaveno.[9] Nové rozhodnutí bylo Tribunálem zrušeno[10] a Komise proti jeho rozsudku podala odvolání. Řízení o jediné (údajné) státní podpoře tak stále ještě probíhá, a to již dvanáctým rokem. Zaměstnává mj. desítky advokátů, soudců, správních úředníků, daňových úředníků a expertů, nejvyšší soudy, prezidentskou kancelář a parlament na národní (slovenské) i evropské úrovni a v neposlední řadě vedlo k utlumení výroby prosperujícího podniku, a v důsledku toho propouštění zaměstnanců a konečně milionovým nákladům. Podstatné části těchto nákladů by bylo možné se vyhnout, pokud by procesní práva příjemce podpory byla upravena jinak.

III. Postavení příjemce státní podpory v řízení  před Evropskou komisí

Evropská komise, která dohlíží nad řádným stavem hospodářské soutěže, má výlučné pravomoci v režimu státních podpor, jež mohou hospodářskou soutěž narušit. Evropská komise prověřuje podpory poskytované členskými státy (čl. 108 odst. 1 SFEU), a zjistí-li jejich neslučitelnost s vnitřním trhem (viz čl. 107 SFEU), uloží členskému státu, pokud byla podpora již poskytnuta, povinnost ji od příjemce vymoci (čl. 108 odst. 2 SFEU). Tento postup se uskutečňuje podle procesního nařízení ve formě řízení o protiprávní podpoře; toto řízení má povahu administrativního procesu. Jeho jediným účastníkem je členský stát, proti němuž Komise řízení vede.

V režimu procesního nařízení má příjemce velmi omezená procesní práva; i když předchozí úprava byla v tomto směru ještě skoupější. Posuzujeme-li procesní práva příjemce, je třeba rozlišovat mezi řízením o protiprávní podpoře[11] a řízením o oznámené podpoře.[12]

Nařízení upravuje nejprve práva zainteresovaných stran (viz čl. 20[13]), mezi které patří též příjemce [viz čl. 1 písm. h)]. Příjemce má právo předložit své vyjádření k oznámení o zahájení řízení.[14] Vedle těchto omezených práv pak Komise příjemci umožňuje v rámci řízení o protiprávní podpoře vyjádřit svůj názor, se kterým však formálně nemá povinnost se vypořádat.[15] Příjemce tak nemá právo zúčastnit se jednání, nemá oprávnění nahlížet do spisu či obdržet další informace. Komise sice může, považuje-li to za nezbytné, umožnit zainteresovaným stranám včetně příjemce jednání nebo je požádat o předložení dalších informací nebo jejich vyjádření. Tento postup však může využít podle své volné úvahy.

O mizerném postavení příjemce svědčí i to, že může sice předkládat podání, ovšem jen tehdy, jestliže mu to Komise povolí. Komise nemá povinnost brát jeho stanovisko včetně relevantních skutečností, které jí sdělí, v úvahu. Tento neformální, nijak neupravený postup Komise tak nemůže zaručit příjemcova základní práva.

Příjemce není stranou řízení a nemá vědomost o jeho průběhu, ačkoliv bude nakonec muset vrátit podporu, a bude tak nucen poskytnout Komisi požadované informace a nabídnout nezbytné záruky.[16] Protože není stranou řízení, nemá příjemce právo prezentovat tvrzení skutečností ve svůj prospěch, které by mohly bránit vrácení podpory podle čl. 14 odst. 1 věty druhé procesního nařízení, tj. nemůže ani účinně poukázat na okolnost, že vrácení státní podpory by bylo v rozporu s obecnými zásadami práva EU, jakými jsou např. základní práva nebo zásada proporcionality.[17]

Příjemce je tak nucen spoléhat na členský stát, ačkoliv to není členský stát, který nakonec bude mít vlastní povinnost vrátit podporu. Naopak členský stát má z rozhodnutí o povinnosti příjemce vrátit podporu prospěch, neboť nabývá majetek, nebo se může rozhodnout obětovat příjemce svým politickým či ekonomickým cílům.[18] Je třeba brát v úvahu i to, že členský stát nemá povinnost se angažovat v řízení a poskytovat informace příjemci.[19] Je tak možné, že členský stát poskytuje (nikoliv záměrně) nepřesné informace Komisi v neprospěch příjemce nebo soutěže. To mj. i z toho důvodu, že příjemce a členský stát mohou mít rozdílné názory na poskytnutou podporu a jejich zájmy mohou být v rozporu. A to buď proto, že členský stát nezjišťuje, zda jeho jednání znamená protiprávní podporu, anebo opomněl oznámit takové opatření Komisi, a nemá tedy motivaci bránit se vůči Komisi, neboť nemá co ztratit,[20] nebo jednoduše protože jeho vedení zejména v důsledku voleb změnilo názor na poskytování podpory, což se ve shora uvedeném případu stalo. Tyto protichůdné zájmy tak zbavují příjemce jediné možnosti, jak ovlivnit rozhodnutí Komise.

Na druhé straně příjemce je zatížen povinností, a to již od novely z července 2013, odpovědět na žádost o informace. Nedodržení této povinnosti je sankcionováno jako všechna ostatní porušení procesních pravidel v soutěžním právu pokutou, jejíž výše se může pohybovat až do 1 % ročního obratu podniku. Příjemce je zatížen na straně jedné a přitom nemá žádná procesní práva na straně druhé. Je zřejmé, že tato nerovnováha procesních práv a povinností je důvodem k diskusi.

Okolnost, že příjemce je oprávněn napadnout žalobou rozhodnutí Komise před soudy EU, není dostatečná k ulehčení jeho pozice, když vyjasnit nedorozumění a zjistit skutečný stav věci by bylo možné již ve fázi rozhodování Komise. Oprávnění k žalobě proti rozhodnutí Komise je jediným opravným prostředkem, který může napravit nedostatky obsažené v rozhodnutí Komise, které jdou na vrub řízení, v němž v důsledku neúčasti příjemce nemohl být zjištěn skutečný stav věci.

Žaloba na neplatnost je obranou proti nedostatku rozhodnutí Komise, který by při plnohodnotné účasti příjemce v řízení nenastal. Oprávnění příjemce zúčastnit se řízení před Komisí jako plnoprávná strana by bylo první zárukou prevence před nesprávnostmi jejího rozhodnutí.

Ve svém rozsudku i Tribunál uznal užitečnost účasti příjemce, když konstatoval, že Komise za určitých okolností má povinnost dialogu se zainteresovanými stranami za účelem zajištění určité úrovně práva a zhodnocení povahy opatření, jež jsou koncipována jako státní podpora.[21] SDEU ovšem naproti tomu konstatoval, že práva zainteresovaných stran jsou omezena pouze na předkládání vyjádření, a v důsledku toho by povinnost Komise zahájit dialog se zainteresovanými stranami vedla k rozporu s procesním režimem zakotveným v čl. 108 SFEU.[22]

Porušení základních procesních práv je v řízení o protiprávní podpoře, jak bude níže doloženo, závažné. Toto řízení je totiž ve svém důsledku srovnatelné s řízením o sankcích ve smyslu čl. 6 Evropské úmluvy o lidských právech (dále jen „EÚLP“) v pojetích Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), jak vzápětí uvidíme.

IV. Objektivní (striktní) odpovědnost členského státu a příjemce státní podpory a její dopad na příjemce

Řízení o protiprávní státní podpoře je řízením o porušení práva, resp. povinností ze Smlouvy. Řízení je vedeno proti členskému státu, ale paradoxně to není členský stát, kdo je adresátem příslušné sankce. Členský stát není adresátem žádné sankce za svoje protiprávní jednání. Tím je pouze příjemce, jehož se dotýkají negativní dopady řízení.

Základní filozofií soutěžního práva je, že narušitel soutěžních pravidel (včetně výjimky de minimis) je absolutně odpovědný; jeho odpovědnost nezávisí na zavinění. Jeho mentální postoj k jeho jednání nebo k následkům takového jednání je tak bezvýznamný. Ani omyl nemá význam; ten může být v případě porušení čl. 101 či 102 SFEU zohledněn maximálně v rámci přitěžujících nebo polehčujících okolností. Kategorie státní podpory je pak prosta jakýchkoliv subjektivních aspektů. Princip dobré víry a ochrany legitimních očekávání má zde pouze omezenou platnost, protože Komise zde nemá žádnou diskreční pravomoc.[23]

V řízení o státní podpoře Komise zkoumá pouze, zda se a) vyskytla intervence státu nebo ze státních prostředků,  b) zda takováto intervence měla za následek výhodu pro jejího příjemce na selektivním základě, c) zda soutěž byla nebo mohla být narušena, a d) zda intervence mohla narušit obchod mezi členskými státy. Komise vyšetřuje pouze otázku neoprávněnosti (protiprávnosti) podpory poskytnuté členským státem a zjišťuje, zda členský stát je povinen vymoci neoprávněnou podporu zpět. Komise nikdy nezkoumá postoj příjemce k podpoře, kterou obdržel, a jeho schopnost ji vrátit. Nařizuje pouze členskému státu neoprávněnou podporu vymoci od příjemce, který ovšem není oprávněn se k tomu vyjádřit, bez ohledu na to, zda k tomu členský stát má prostředky a jaké.

1. Legitimní očekávání příjemce podpory

Z toho plyne, že je to příjemce státní podpory, kdo je nakonec odpovědný za výsledek a odsouzen ke vrácení celé podpory. Jinými slovy, liberační důvody ve prospěch příjemce neexistují. Nemůže se, jinak řečeno, spolehnout na princip legitimního očekávání, že výhody, které získá od členského státu, jsou slučitelné s unijním právem, a tudíž není vystaven povinnosti je vrátit.[24] Teoretická možnost však existuje v takových případech, v nichž soukromý zájem příjemce spočívající na legitimním očekávání musí být hodnocen (vážen) proti státnímu zájmu na vymahatelnosti práva a principem nenarušené soutěže.[25] Navíc SDEU požaduje vyšší úroveň legitimního očekávání, jíž není jednoduché dosáhnout: „Z hlediska kogentní povahy režimu dohledu Komise nad státní podporou podle čl. [107] SFEU nemohou podniky, jimž je státní podpora poskytnuta, v zásadě chovat legitimní očekávání o tom, že podpora je v souladu s právem, ledaže byla poskytnuta v souladu s pravidly obsaženými v tomto článku. Pečlivý podnikatel by obvykle měl být schopen určit, zda tato pravidla byla dodržena.“[26] Avšak SDEU dále uvádí, že „určitě není vyloučeno, aby se příjemce podpory poskytnuté protiprávně odvolal na výjimečné okolnosti, na základě kterých je jeho důvěra v řádnost poskytnutí podpory chráněna, a tudíž ji není povinen vrátit zpět“.[27] Příjemce se může proto úspěšně dovolat takových výjimečných okolností, jestliže „i rozumný ekonomický činitel by si vytvořil takovou důvěru, a to i kdyby se následně ukázala nesprávnou“,[28] že dosažený přínos nebyl neoprávněnou státní podporou.[29] Situace, kdy se to může stát, vyvstane pravděpodobně s otázkou, zda daná výhoda může vůbec být kvalifikována jako státní podpora, neboť k tomu neexistuje žádné předchozí rozhodnutí, anebo zde jsou rozporuplné signály Evropské komise.[30] V minulosti Evropská komise již uznala, že příjemce nemohl předvídat, že určité opatření představuje státní podporu, a tudíž nenařídila její vrácení.[31]

Taková situace vede ke stavu, kdy příjemce musí pochybovat o veškerých výhodách, které získal od členského státu, od veřejných institucí nebo dokonce i od jednotlivců, pokud se platby jednotlivců opírají o právní akt daného členského státu nebo jeho orgánů. Příjemce tak na sebe bere značné riziko.[32] Takováto důkladná analýza, včetně testu „soukromého investora v tržním hospodářství“, navíc představuje pro příjemce významné břemeno. Je-li již příjemce žádán provést takovouto analýzu, mohlo by mu být dovoleno též předložit její výsledky v řízení před Komisí a vyvrátit na jejím základě důkazy předložené Komisí nebo argumentovat legitimním očekáváním, aby se vyhnul vrácení podpory, jejíž vymáhání může příjemce i zlikvidovat.

2. Povaha negativního dopadu na příjemce

Povinnost vrátit protiprávní podporu členskému státu zahrnuje poskytnutou částku včetně úroku, protože neoprávněně poskytnutá podpora je považována za bezúročnou půjčku.[33] Příjemce je povinen ji vrátit, i když se spoléhal na skutečnost, že státní podpora mu byla poskytnuta po právu. Někdy ani nemusí považovat poskytnutou podporu za výhodu. Může jít o opatření, které je aktivováno ze zákona a příjemce se k podpoře ani nemůže vyjádřit – nežádal o ni, neucházel se o ni. Vrácení podpory nelze považovat pouze za znovunastolení původní situace,[34] nýbrž, jak lze vidět na příkladu Frucony, z pohledu příjemce se nejedná pouze o vrácení výhody, ale o velmi závažnou kvazisankci, jak o tom ostatně svědčí kvalifikace Evropského parlamentu, který to považuje za sankci.[35]

Domníváme se proto, že řízení o vrácení protiprávní státní podpory naplňuje v určitém smyslu jedno z tzv. Engel-kritérií ESLP, a představuje tak určitou variaci kvazitrestního řízení ve smyslu čl. 6 EÚLP. Podle Engel-kritérií[36] řízení týkající se protiprávního jednání představuje trestní řízení, jestliže (i) předpisy definující vytýkané protiprávní jednání patří k trestnímu právu, (ii) samotná povaha protiprávního jednání řízení klasifikuje jako trestní, nebo (iii) stupeň závažnosti postihu je zvlášť intenzivní (tj. posuzuje se závažnost potenciálních negativních důsledků hrozící sankce). Tato kritéria jsou alternativní.

Postavení příjemce, kterému hrozí povinnost vrátit poskytnutou podporu a zaplatit úroky, do určité míry splňuje třetí kritérium Engel-testu. Z rozsudku Ezeh a Connors[37] plyne, že není podstatná skutečná výše sankce; rozhodující je abstraktní hrozící postih (tj. maximální možný rozsah hrozícího postihu).[38] Vrácení státní podpory spolu s úroky nepředstavuje skutečnou sankci, avšak představuje negativní následek spojený s porušením práva. Nemá přímý zastrašovací cíl a neplní ani přímo sankční cíl.[39] Řízení o protiprávní podpoře, resp. o vrácení podpory má však nepřímý trestní účinek – naplňuje tak do značné míry rysy trestního, resp. správně trestního řízení, kde dotčená strana musí být chráněna alespoň na základní úrovni. Proto příjemce musí mít práva obhajoby.

V. Základní procesní práva a procesní nařízení

Již samotná charakteristika postavení příjemce státní podpory v třetí části tohoto pojednání svědčí o tom, že postavení příjemce státní podpory v řízení neodpovídá jeho významu, a to především ve dvou aspektech.

1. Ekonomické důvody

V první řadě postavení příjemce podpory v řízení neodpovídá jeho významu pro řízení. Postavení příjemce je totiž významné ze dvou hledisek. Zejména je tomu tak proto, že příjemce nakonec odpovídá za protiprávnost státní podpory. Je to totiž příjemce, který je povinen vrátit podporu – včetně úroků.

Vedle toho je to právě příjemce jakožto soutěžitel na relevantním trhu, který disponuje relevantními informacemi nutnými pro zodpovězení otázky, zda opatření státu skutečně představuje selektivní výhodu a zda byla, nebo je pravděpodobně narušena hospodářská soutěž a zda opatření spočívající v poskytnutí podpory má pozitivní dopad na soutěž anebo zda je vůbec možné podporu vrátit.[40]

Tato situace může být ve skutečnosti popsána jako hlavní nedostatek současné procesní úpravy.[41] Je třeba připustit, že veřejnoprávní vynucování práva v oblasti soutěže, obdobně jako jeho vynucování v oblasti jiného právního odvětví, není bezvadné a může trpět nedostatky. Vynucování unijního práva státních podpor prováděné Evropskou komisí může vyústit v oba typy omylů: (i) bude rozhodnuto o vrácení podpory tam, kde podpora nebyla protiprávní nebo byla dána výjimka, nebo (ii) nebude nařízena povinnost podporu vymoci zpět tam, kde byla poskytnuta protiprávní podpora. Pravděpodobnost chyby může být obecně ovlivněna procesními rozhodnutími, jakými jsou např. zvýšení nákladů na skutková zjištění či rozložení důkazního břemene.[42]

V řízení o státní podpoře přitom existuje méně obtížný a méně nákladný instrument omezení pravděpodobnosti omylu: umožnit příjemci podpory, který má nejdůležitější informace, zúčastnit se aktivněji řízení. To bylo ostatně uznáno i Tribunálem v případu Le Levant, když konstatoval, že „kdyby [příjemci] měli skutečně možnost podat v rámci formálního vyšetřovacího řízení připomínky k jejich označení za příjemce podpory, kterou je třeba navrátit, nelze vyloučit, že by řízení mohlo vést k jinému výsledku, zejména pokud jde o posouzení neslučitelnosti podpory se společným trhem v souladu s kritérii definovanými v čl. [107 odst. 1 SFEU].[43]

2. Základní procesní práva

Za druhé, procesní nařízení není v souladu s evropskou úpravou základních procesních práv, k nimž se Evropská unie přímo či nepřímo hlásí.

V první řadě lze uvažovat o porušení čl. 6 EÚLP. Jak již bylo řečeno, řízení o protiprávní státní podpoře lze chápat jako obdobu trestního řízení. Jako takové by mělo dodržovat imperativ řádného/spravedlivého procesu. Princip řádného procesu je druhový pojem zahrnující několik procesních principů, jakými jsou rovnost zbraní, právo nahlížet do spisu, právo být slyšen a právo na odůvodnění rozhodnutí.[44] Všechny tyto zásady zajišťují, aby žalovaná strana, resp. subjekt, proti němuž je řízení vedeno, byl účastníkem takového řízení. To ovšem není případ čl. 10 procesního nařízení.

Princip řádného/spravedlivého procesu vyžaduje „rozumnou možnost předkládat tvrzení ve svůj prospěch včetně navrhování a předkládání důkazů“.[45] Tvrzení a důkazy musejí být reflektovány v rozhodnutí ve věci samé. Procesní nařízení však neobsahuje dokonce ani zmínku o záruce takové možnosti ze strany příjemce podpory.

Právo tvrzení ve svůj prospěch předpokládá nepochybně i právo nahlížet do spisu. Jenom plný přístup k důkazům, které má veřejný orgán (zde Komise) proti příjemci podpory, může zajistit, aby byly předloženy další důkazy a indicie tak, aby po skutkové stránce byl případ plně objasněn. Z tohoto důvodu čl. 6 EÚLP požaduje, aby stíhající orgán poskytl druhé straně veškeré důkazní materiály, které má k dispozici, bez ohledu na to, zda vyznívají ve prospěch či v neprospěch druhé strany.[46] Vzdor tomuto požadavku nemá příjemce podpory možnost nahlížet do spisu Komise během řízení o protiprávní státní podpoře anebo během dalších řízení, ačkoliv by měl mít postavení účastníka řízení. Má pouze právo, aby mu bylo doručeno rozhodnutí, což je ovšem příliš pozdě a neumožňuje mu to, aby využil všechna svá základní procesní práva, jež by mu EÚLP, k jejíž podstatě se Evropská unie hlásí a která je vlastně obsažena v „zásadách společných právním řádům členských států“, poskytla a jež mu však odmítá právní předpis podstatně nižší právní síly.

Procesní nařízení však není v rozporu pouze s EÚLP, ale současně porušuje i základní práva zakotvená v ustanoveních unijního práva, tedy procesní práva EU poskytovaná Chartou základních práv Evropské unie (dále jen „Charta“). Čl. 48 odst. 2 Charty stanoví, že „každému obviněnému je zaručeno respektování práv na obhajobu“. Současné procesní nařízení však tento požadavek nerespektuje.

Okolnost, že příjemce podpory nemá ani možnost nahlížet do spisu, je zřejmým porušením čl. 48, a zejména pak čl. 47 odst. 2 Charty, neboť představuje porušení principu řádného procesu, tedy principu právního státu. Jeden ze základních principů procesního práva ve všech systémech je, že má-li být rozhodováno o právech a povinnostech určité osoby, musí být tato osoba účastníkem řízení. Princip právního státu vyžaduje, aby orgán rozhodující o právech a povinnostech poskytl subjektu, o jehož právech a povinnostech rozhoduje, možnost vysvětlit, předkládat a prokázat skutečnosti, vyvracet tvrzení a důkazy, které proti němu svědčí, stejně jako tvrdit a prokazovat polehčující okolnosti, aby je nejen vzal v úvahu při rozhodování a vypořádal se s nimi při rozhodování o věci samé. Tato myšlenka je obsažena i v unijní judikatuře, když např. Tribunál ve svém rozsudku ve věci Lisrestal[47] konstatoval, že „dodržení práv obhajoby dotčené osoby ve všech řízeních, která mohou vést k opatření zatěžujícímu tuto osobu, je základním principem komunitárního práva a musí být zaručen i tehdy, pokud odpovídající právní úprava pro dané řízení chybí“, a dále, že „tato zásada přikazuje, aby každé osobě, proti které může být vydáno zatěžující rozhodnutí, bylo umožněno vyjádřit se k aspektům, na kterých Komise staví odůvodnění svého rozhodnutí“. To však předpokládá, že dotčený subjekt musí mít takovou možnost již před vydáním rozhodnutí, a nikoliv že se podstatné skutečnosti dozví až z doručeného rozhodnutí Komise. Uvedená zásada uznaná unijními soudy by se tak měla aplikovat i v řízení o protiprávní podpoře.[48]

Respektování základních procesních práv není v řízení cílem, nýbrž prostředkem. Je nástrojem obrany proti nespravedlivým rozhodnutím veřejných orgánů. Proto i obvinění mají právo se hájit proti státní zvůli. To, co činí stát státem dodržujícím princip právního státu, je skutečnost, že sankce nemůže být stanovena arbitrárně a i obviněný je oprávněn se hájit a ospravedlňovat svá jednání. Povaha řízení je přitom irelevantní. Hájit by se tedy měl mít možnost i potenciální příjemce protiprávní státní podpory.

Porušení základních procesních práv se neomezuje jen na pouhou skutečnost porušení základního principu, který je jistě sám o sobě závadou, ale působí nad jeho rámec. Porušení má dopad i na výsledky řízení a značně zatěžuje nejen příjemce státní podpory, ale též členský stát, který ji poskytl, a evropské instituce, které jsou povinny se rozhodnutím Komise zabývat, případně napravovat jeho nedostatky.

3. Právo na dobrou správu

Některá z těchto práv patřící pod široký pojem řádné řízení jsou zahrnuta i pod pojem dobrá správa obsažený v čl. 41 Charty. Předně se jedná o právo být slyšen předtím, než je realizováno opatření, které se má negativně dotknout práv dotčeného subjektu; to ovšem předpokládá (a je jím tudíž následováno) právo nahlížet do spisu při respektování legitimních zájmů ochrany důvěrnosti a profesního a obchodního tajemství.

Rozhodnutí Komise proti členskému státu ukládající mu povinnost vymoci zpět protiprávně poskytnutou státní podporu je nepochybně opatřením, které se dotýká jejího příjemce. Proto by příjemce měl mít právo prezentovat svůj názor, který by měla být Evropská komise povinna vzít v úvahu při rozhodování o věci samotné. Ačkoliv v rámci tohoto práva to nemusí být v rámci ústního jednání,[49] nějakým způsobem musí být umožněno dotčené osobě být „slyšena“.

V případě práva nahlížet do spisů používá anglická jazyková verze slov „his or her file“, zatímco německá a francouzská jazyková verze užívají slov „zu den sie betreffenden Akten“, resp. „au dossier qui la concerne“. Česká verze odpovídá německé a francouzské: „právo na přístup ke spisu, který se jej týká“. Toto právo by nemělo být omezeno na spis, který je výslovně registrován pod příslušným označením (jménem), ale týkat se všech spisů, resp. jejich součástí, které mají vztah k právům a povinnostem dotčené osoby. Mělo by se tak týkat i příjemce státní podpory, a to i přesto, že „hlavním účastníkem“ řízení je pouze členský stát.

Právo na dobrou (řádnou) správu je součástí oddílu V nazvaného „Práva občanů“ Charty EU. Z používání různých označení různými oprávněnými osobami („každý občan“, „každá fyzická nebo právnická osoba s bydlištěm nebo sídlem v členském státu“, „každá osoba“) je zřejmé, že oprávněným v dobré správě („každá osoba“) může být kdokoliv („fyzická nebo právnická osoba“ – ovšem pokud je dotčena jednáním institucí EU).[50] Může jím být tedy též příjemce – právnická osoba.

4. Předběžné závěry

Vezmeme-li v úvahu případ v části II, je zřejmé, že kdyby příjemci státní podpory v případu Frucony bylo umožněno účastnit se řízení před Komisí, bylo by možné osvětlit některé aspekty případu právě již v této fázi řízení. Plnoprávné účastenství příjemce by jistě zabránilo vadám, které nebyly zjištěny a reflektovány do doby, než o věci rozhodl SDEU, což vedlo k tomu, že rozhodnutí Tribunálu bylo zrušeno a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu rozhodnutí. Plné účastenství by nepochybně mělo za následek prevenci velmi podstatných transakčních nákladů.

Zatímco všechny instituce, národní nebo evropské, se pokoušejí najít řešení, která by omezila transakční náklady jak státní, tak individuální, je obtížné pochopit, proč Evropská unie nezakročila ve smyslu redukce nesmyslných transakčních nákladů v této oblasti. Řízení, kde by příjemce podpory byl plným účastníkem, by nejen dodržovalo jeho základní procesní práva (např. právo na obranu a zvlášť právo být slyšen a právo na přístup ke spisu), ale též by zvýšilo pravděpodobnost akceptace rozhodnutí Komise příjemcem, a tedy zajisté vedlo k omezení značných nákladů, včetně do určité míry i nákladů na odvolací řízení. Otázka souladu postupu Evropské komise v řízení o nepřípustné státní podpoře s Chartou základních práv EU je však předmětem šetření Evropského ombudsmana.[51]

VI. Řešení: návrh reformy

Autoři proto navrhují poskytnout příjemci státní podpory postavení plnohodnotné procesní strany ve správním řízení před Evropskou komisí, i když by nebyl hlavní stranou, ale pouze vedlejším účastníkem, a v tomto smyslu změnit procesní nařízení. Autoři činí tento návrh vzdor jejich vědomí o přesvědčení Rady a Komise, že významné rozšíření práv zainteresovaných stran (k nimž patří i příjemce) by nebylo v souladu ani se systémem kontroly státní podpory podle Smlouvy, ani by nepřispívalo ke zlepšení účinnosti takové kontroly.[52] Autoři odmítají takovýto názor z několika důvodů. Především proto, že, jak bylo odůvodněno shora, současný systém je neefektivní. Proto by zahrnutí příjemce do řízení napomohlo vyjasnit celou řadu otázek, a to již v řízení před Komisí. Z tohoto důvodu by účast příjemce velmi podstatně zvýšila efektivitu takového řízení. Na postoji autorů nemůže nic změnit rozhodovací praxe SDEU, konstatující sice, že příjemci podpory nemají postavení účastníků řízení, přičemž ze stanoviska soudu je ale současně zřejmé, že s tímto stavem není zcela srozuměn.[53]

Odmítavý postoj k poskytnutí postavení procesní strany příjemci podpory je založen na úpravě v čl. 108 odst. 1 SFEU, jenž zakládá bilaterální vztah mezi Komisí a členským státem. Toto ustanovení však neupravuje určitý typ řízení zahájeného Komisí v konkrétním případě; konstatuje pouze, že „Komise ve spolupráci s členskými státy zkoumá průběžně režimy podpor existující v těchto státech. Navrhuje jim vhodná opatření, která vyžaduje postupný rozvoj nebo fungování vnitřního trhu.“ Přiznáním práva příjemci být účastníkem řízení není tedy v rozporu s tímto ustanovením, neboť jeho účelem je pouze vymezení kontrolní pravomoci Komise.

Dále je třeba se vypořádat s argumentem vycházejícím z čl. 108 odst. 2 SFEU o tom, že toto ustanovení obsahuje vyčerpávající vymezení práv zúčastněných stran, a tedy že tyto strany mají právo podat připomínky předtím, než Komise rozhodne, zda podpora poskytnutá některým státem nebo ze státních prostředků je či není slučitelná s vnitřním trhem, nebo zda takováto podpora je zneužívána, nebo zda dotyčný stát je povinen takovou podporu zrušit nebo upravit. Domníváme se, že toto ustanovení stanoví pouze procesní práva, která musejí být poskytnuta zainteresované straně jako minimální standard, nikoliv maximální možný rozsah. Proto takováto situace nemůže být považována za vyčerpávající seznam procesních práv zainteresovaných stran, zejména práv příjemce, který je konečně rozhodnutím Komise bezprostředně dotčen.

Nelze ani opomenout, že řízení o státní podpoře je správní řízení svého druhu, jež může vyvrcholit v konstitutivní rozhodnutí. Je standardní praxí ve státech uznávajících princip právního státu, že dovolují ve svých správních řízeních, aby osoby, jejichž právní zájem může být dotčen konečným rozhodnutím, měly právo zúčastnit se na tomto řízení. O tom svědčí dva příklady. Podle německého zákona o správním řízení (Verwaltungsverfahrensgesetz) může správní orgán připustit též osoby, jejichž práva mohou být dotčena konečným rozhodnutím, jako účastníky řízení (§ 13 odst. 1 č. 4 ve spojení s odst. 2). V případech, kde výsledek řízení má konstitutivní účinky pro osobní práva a povinnosti, je správní orgán povinen tyto osoby akceptovat na jejich žádost jako účastníky řízení. Podobně tomu je i v českém správním řádu[54] (§ 27 odst. 2), který stanoví, že takové osoby, které mohou být přímo dotčeny ve svých právech a povinnostech konečným rozhodnutím, jsou stranami řízení. Příjemce, kterému může být uložena povinnost vrátit státní podporu, je nepochybně přímo dotčen rozhodnutím Komise.

Proto se domníváme, že příjemce státní podpory by měl mít stejné nebo podobné procesní postavení a obdobná procesní práva a obdobné povinnosti jako členský stát, který protiprávní státní podporu poskytl. To by se nemělo týkat jenom řízení o protiprávní státní podpoře, ale též řízení o notifikované státní podpoře. V posledně zmíněných řízeních je třeba uvážit, že v celé řadě případů konkrétní příjemce není znám až do doby, kdy je státní podpora poskytnuta, protože ta spočívá na obecném právním aktu, který se dotýká celé kategorie podniků. V takových situacích by měly být dotčené podniky vyzvány, aby se domáhaly statutu strany řízení ohledně oznámené státní podpory a aby se prokázalo, že jsou skutečným příjemcem ve smyslu nedávného rozhodnutí ve věci Telefónica.[55]

Vlastní návrh řešení (reformy)

V řízení o protiprávní státní podpoře by měl být příjemce oprávněn předkládat vyjádření stejným způsobem jako členský stát podle čl. 11 procesního nařízení, a dále by měl mít přístup ke spisu a možnost navrhovat důkazy ve svůj prospěch. Je třeba si uvědomit skutečnost, že členský stát, který poskytl státní podporu, a příjemce této podpory nemají vždy stejné zájmy. Vláda členských států, která se v daném řízení obhajuje, nemusí být ta samá jako ta, která státní podporu poskytla, a může být skutečně zainteresována na donucení příjemce poskytnutou podporu vrátit. Z tohoto důvodu může předkládat pouze vybrané důkazní prostředky, a to sice v neprospěch příjemce. Ve světle takovéhoto rizika je nezbytné, aby Evropská komise měla přístup k argumentům obou stran a aby byla povinna se jimi zabývat. To lze účinně provést jenom tehdy, pokud příjemce (a v omezeném rozsahu též jiné dotčené strany, jako např. oznamovatel a další soutěžitelé) bude mít neomezený přístup ke spisům a právo k věci se vyjadřovat a navrhovat důkazy. Příjemce podpory by tak neměl být zcela závislý na členském státě, i když akceptujeme, že by měl „pouhé“ postavení vedlejšího účastníka.

Procesní nařízení by mělo příjemci umožnit uplatnit alespoň některá procesní práva vedle práva předkládat vyjádření. Např. v řízení o notifikované podpoře by příjemci mělo být poskytnuto právo přístupu k podáním členského státu a dalších zainteresovaných stran, stejně jako má takové právo notifikující členský stát (čl. 6 odst. 2 procesního nařízení). Příjemce by měl mít oprávnění vyjadřovat se k argumentům týkajícím se narušení soutěže, uplatňovaných jinými zainteresovanými stranami. V takovém případě příjemce, pokud je již znám, samozřejmě nebude ve stejném postavení jako příjemce čelící řízení o protiprávní státní podpoře. Bude sledovat stejný cíl jako oznamující členský stát. Nečelí žádnému bezprostřednímu negativnímu účinku. Poskytnout mu obdobná procesní práva a procesní pozice by však bylo žádoucí, i když by to bylo postavení vedlejšího účastníka.

Je třeba jen zdůraznit, že je nanejvýš žádoucí se takovýmto návrhem zabývat a změnit procesní nařízení ve smyslu našeho řešení, protože základní procesní práva by měla být respektována ve všech řízeních, která se mohou negativně dotknout zájmu stran, a navíc toto řešení bude zásadní pomocí při omezování transakčních nákladů jak na straně evropských orgánů, tak na straně členských států a příjemců státní podpory, protože to významným způsobem přispěje ke zkrácení řízení a často to může mít za následek omezení dalších řízení, např. v členských státech.

 

První autor, advokát, je vedoucím Centra právní komparatistiky PF UK, druhá autorka je vědeckou pracovnicí Centra a advokátkou.

Poznámka recenzenta:

Podle mého názoru jde o text přínosný, argumentačně přesvědčivý a možná i objevný. Problém je v tom, že vytýkané nedostatky lze stěží napravit pouhou novelizací české právní úpravy. Patrně to bude vyžadovat vstřícný postoj orgánů Evropské unie (zvláště Komise), zejména k výkladu č. 108 odst. 1, 2 SFEU; jejich postoj může být i konzervativní.

Argumentace autorů tzv. engelovskými kritérii (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 8. 6. 1976, č. 5100/71) je zajímavá, odvážná a hraniční. Jde skutečně o naplnění třetího kritéria Engel-testu (závažnost negativních důsledků pro příjemce podpory), tedy o možnost aplikace čl. 6 odst. 1 Úmluvy? (kvazitrestní obvinění). Jde-li o reparační účel postihu příjemce podpory – a ne jen o účel preventivně represivní –, pak by se pod pojem „trestní obvinění“ ve smyslu čl. 6. odst. 1 Úmluvy mohl dostat i běžný civilní delikt. Leč – a o to autorům zajisté jde – i u civilních deliktů má delikvent právo na řádnou obhajobu (např. ve formě vyjádření k věci, nahlížení do spisů aj.), neboť tam jde o řízení kontradiktorní.

 

JUDr. VOJEN GÜTTLER, pracovník oddělení veřejného práva Ústavu státu a práva AV ČR a emeritní ústavní soudce



[1] Protože jde o problematiku unijního práva, používáme termín úředního znění relevantních právních pramenů (viz např. čl. 108 SFEU), tedy „státní podpora“, i když tímto pojmem se rozumí veřejná podpora – sousloví užívané v kontextu českého právního řádu.

[2] Viz např. A. Sinnaeve in M. Heidenhain (ed.): European State Aid Law,  C. H. Beck/Hart/Nomos 2010, str. 682, nebo State Aid Manue of Procedures, Komise 2013, sec. 2-4, odst. 12.

[3]  Rozhodnutí Evropské komise, SA. 18211 ze 7. 6. 2006, Frucona Košice.

[4] Rozsudek SDEU C‑507/08 z 22. 12. 2010, Komise v. Slovenská republika, SbSD (2010) I-13489.

[5] Rozsudek Tribunálu C-11/07 ze 7. 12. 2010, Frucona Košice v. Komise,  SbSD (2010) II-5453.

[6] Viz rozsudek SDEU C-73/11 P z 24. 1. 2013, Frucona Košice v. Komise,  SbSD (2013).

[7] Viz rozhodnutí Komise SA.18211 z 16. 10. 2013, Frucona Košice.

[8] Viz další řízení u Tribunálu vedené pod číslem T-103/14, Frucona Košice  v. Komise.

[9] Usnesení Tribunálu T-11/07 RENV z 21. 3. 2014, Frucona Košice v. Komise, SbSD (2014).

[10] Viz T-103/14 z 16. 3. 2016.

[11] Čl. 10 a násl. se týkají podpory, která byla poskytnuta členským státem, jejímu příjemci nebo příjemcům a není v souladu s vnitřním trhem.

[12] Čl. 2 a násl. se týkají podpory, kterou členský stát hodlá poskytnout, přičemž tento záměr byl notifikován Komisí k formálnímu schválení (konstatování, že daná podpora je slučitelná s vnitřním trhem).

[13] Právo předložit připomínky v rámci řízení o povolení podpory, právo stížnost na poskytnutí protiprávní podpory, právo obdržet konečné rozhodnutí ve věci.

[14] E. Morgan de Rivery; S. Thibaut-Liger; J. Derenne: Procedure, in J. Derenne; M. Merola (eds.): Economic Analysis of State Aid Rules – Contributions and Limits. Proceedings of the Third Annual Conference of the Global Competition Centre, College of Europe (21.-22. 9. 2006), Lexxion 2007, str. 177, 181.

[15] Na rozdíl od připomínek předložených členským státem podle čl. 11 procesního nařízení.

[16] Comments of AFEC on the State Aid Action Plan of the Commission z 29. 9. 2005 (http://ec.europa.eu/competition/state_aid/reform/comments_saap/37969.pdf), odst. 47.

[17] Ohledně obecných principů unijního práva viz T. Tridimas: The General Principles of EU Law, OUP 2006, 2. vyd., passim.

[18] Srov. E. Gambaro, F. Mezzocchi: Private Parties and State Aid Procedures: a Critical Analysis of the Changes brought by Legislation 734/2013,  CML Review 53 (2016), 385.

[19] Morgan de Rivery; Thibaut-Liger; Derenne, op. cit. sub 13, str. 181.

[20] Poskytnutá podpora bude vrácena členskému státu, který není podroben žádné sankci, zatímco příjemce je plně vystaven negativním dopadům tohoto vrácení. Viz k tomu např. Linklaters’ Submissions on European Commission’s State Aid Action Plan. Less and better targeted state aid: a roadmap for state aid reform 2005-2009 (http://ec.europa.eu/competition/state_aid/reform/comments_saap/37367.pdf), odst. 22.

[21] Rozsudek Tribunálu 95/94 z 28. 9. 1995, Sytraval v. Komise, SbSD (1995) II-2654, odst. 54, 78.

[22] Viz rozsudek SDEU C-367/95 P z 2. 4. 1998, Commission v. Sytraval, SbSD (1998) I-1719, odst. 59.

[23] A. Giraud: A Study of the Notion of Legitimate Expectations in State Aid Recovery Proceedings: „Abandon All Hope,You Who Enter Here“,  CML Rev. 2008 (45), str. 1399, 1406.

[24] Např. Walter Frenz je toho názoru, že neexistuje možnost, aby příjemce měl oprávněná očekávání (viz W. Frenz: Handbuch Europarecht, sv. 3,  Beihilfe- und Vergaberecht, Springer 2007, str.  54, marg. č. 1432).

[25] Viz rozsudek SDEU 14/61 z 12. 7. 1962, Hoogovens v. High authority,  SbSD (1962) 485, 269-275; rozsudek Tribunálu ve spojených věcech T-551/93, T-231/94, T-232/94, T-233/94 a T-234/94 z 24. 4. 1996 Industrias Pesqueras Campos aj. v. Komise, SbSD (1996) II-247, odst. 76.

[26] Rozsudek SDEU 5/89 z 20. 9. 1990, Komise v. Německo,  SbSD (1990) I-3437 („BUG-Alutechnik”), odst. 14.

[27] Tamtéž, odst. 16.

[28] Giraud, op. cit. sub 21, str. 1399, 1406.

[29] Pochybnosti však nejsou dostačující (Sinnaeve, op. cit. sub 2, str. 643,  marg. č. 22).

[30] Frenz, op. cit. sub 22, str. 454, marg. č. 1430.

[31] Např. rozhodnutí Komise 2006/621/ES z 2. 8. 2004, France Télécom, odst. 264: „Komise uznává, že je to poprvé, co musí přezkoumávat otázku, a to, zda tento typ jednání vytváří podporu. Proto pokud podpora závisí na jednáních, která předcházela oznámení návrhu půjčky, pečlivý provozovatel by mohl mít důvěru v zákonnost jednání dotčeného členského státu, který ze své strany náležitě oznámil návrh půjčky.“ Ohledně dalších rozhodnutí Evropské komise obdobného charakteru viz Giraud, op. cit. sub 21, str. 1399, 1410. Obdobně vyznívá i závěrečný návrh Generálního advokáta Jacobse ve věci C-39/94 z 14. 12. 1995, SFEI aj. v. La Poste, SbSD (1995) I-3551, odst. 76 („… daná opatření nepatří k těm, které zcela evidentně představují podporu…“).

[32] P. Roth; V. Rose: Bellamy & Child European Community Law of Competition, OUP 2008, 6th ed. („Bellamy & Child”), str. 1583, marg. č. 15 104.

[33] Okolnost, že půjčka byla bezúročná, je totiž též považováno za výhodu, která musí být příjemcem vrácena (Frenz, op. cit. sub 22, str. 458, marg. č. 1446).

[34] Bellamy & Child, op. cit. sub 30, str. 1581, marg. č. 15 102.

[35] Viz rezoluce Evropského parlamentu ohledně reformy státní podpory  2005-2009 (2005/2165(INI)), odst. 151. Evropský parlament zde „vyjadřuje svůj nesouhlas, že sankce za neoznámení jsou v současné době ukládány pouze vůči příjemcům, a nikoliv vůči členským státům“, a navrhuje, aby členské státy byly též postihovány.

[36] Viz rozsudek ESLP č. 5100/71, 5101/71, 5102/71, 5354/72, 5370/72 z 8. 6. 1976, Engel a další v. Nizozemsko, odst. 82.

[37] Rozsudek ESLP č. 39665/98-4086/98 z 9. 10. 2003, Ezeh a Connors  v. Spojené království.

[38] Viz Ch. Grabenwarter: Europäische Menschenrechtskonvention, 2. vydání, C. H. Beck, Manz 2005, str. 291, marg. č. 20.

[39] Srov. požadavek trestání, a nikoliv odstrašení v rozsudku ESLP č. 8544/79 z 21. 2. 1984, Öztürk v. Německo. K tomu též D. Vitkauskas; G. Dikov: Protecting the right to a fair trial under the European Convention for Human Rights, Rada Evropy 2012, str. 20.

[40] Z důvodu porušení legitimních očekávání nebo absolutní nemožnosti nebo kvůli tomu, že vrácení je bezúčelné (viz Sinnaeve, op. cit. sub 2, str. 646 a násl., marg. č. 26).

[41] Morgan de Rivery; Thibaut-Liger; Derenne, op. cit. sub 13, str. 181.

[42] L. Kaplow; S. Shavell: Economic Analysis of Law, in A. J. Aurbach;  M. Feldstein (eds.): Handbook of Public Economics, sv. 3, Elsevier 2002, str. 1754.

[43] Rozsudek Tribunálu T‑34/02 z 22. 2. 2006, EURL Le Levant 001 v. Komise, SbSD (2006) II-267, odst. 95.

[44] Viz např. Grabenwarter, op. cit. sub 36, str. 309, marg. č. 60.

[45] Viz rozsudek ESLP č. 1444/88 z 27. 10. 1993, Dombo Beheer B.V.  v. Nizozemsko, odst. 33.

[46] Rozsudek ESLP č. 39482/98 z 24. 6. 2003, Dowsett v. Spojené království, odst. 41.

[47] Rozsudek Tribunálu T-450/93 z 6. 12. 1994, Lisrestal – Organizaç~ao Gest~ao de Restaurantes Colectivos Lda a další v. Komise, SbSD (1994) II-1177, odst. 42, který byl potvrzen rozsudkem SDEU C-32/95 P z 24. 10. 1996, SbSD (1996) I-5373.

[48] T. K. Giannakopoulos: Safeguarding Companies’ Rights in Competition and Anti-dumping/anti-subsidies Proceedings, Kluwer Law International 2011, str. 501.

[49] S. Magiera: Das Recht auf eine gute Verwaltung in der Europäischen Union, Deutsches Vorschugsinstitut für Verwaltung, příspěvek prezentovaný na Les administracions en perspectiva europea. Seminari conjunt entre l’Escola d’Administració Pública de Catalunya i Deutsches Forschungsinstitut für öffentliche Verwaltung Speyer dne 8. 6. 2011, dostupný na http://www20.gencat.cat/docs/eapc)Home/Publicacions/Col_leccio%20Materials/26%20les%20administracions%20en%20perspectiva%20europea)8_Magiera)08_magiera_de.pdf, 146.

[50] Tamtéž, str. 133.

[51] Viz řízení II 79/2014/LP zahájené 6. 8. 2014.

[52] Sinnaeve, op. cit. sub 2, str. 682, marg. č. 2.

[53] Viz rozsudek SDEU C-139/07 P, Komise v. Technische Glasswerke Illmenau, odst. 56-58.

[54] Zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů.

[55] Rozsudek SDEU C-274/12 P z 19. 12. 2013, Telefónica SA v. Komise, SbSD (2013), odst. 46 a násl.