Státní orgány mají povinnost hledat řešení předcházející riziku fyzického násilí na dětech i jejich manipulace jedním rodičem proti druhému
publikováno: 10.08.2017
I. senát Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Kateřina Šimáčková) částečně vyhověl ústavní stížnosti stěžovatele a zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ve výroku, jímž byl styk stěžovatele s jeho nezletilými dětmi omezen na polovinu ve srovnání s úpravou stanovenou prvostupňovým rozsudkem. Dle názoru Ústavního soudu došlo k porušení základních práv stěžovatele na rodinný život a na péči o děti zaručených článkem 10 odst. 2 a článkem 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
V posuzovaném případě stěžovatel původně realizoval styk se svými dětmi na základě dohody s jejich matkou, a to každý sudý víkend a po část prázdnin. Poté, co mu matka dětí začala ve styku bránit, podal návrh na soudní úpravu styku. Na základě znaleckého posudku zpracovaného psychologem stanovil Okresní soud Praha-západ styk otce se dvěma syny pro sudý týden v rozsahu od pátku 18 hodin do neděle 18 hodin a pro lichý týden od úterý 18 hodin do čtvrtka 18 hodin, jakož i po dobu čtyř týdnů v průběhu letních prázdnin. Poté, co se oba rodiče proti rozsudku odvolali, provedl opatrovník na žádost matky pohovor s dětmi, které mimo jiné prohlásily, že je na ně stěžovatel zlý a topí je v umyvadle. Opíraje se o záznam tohoto pohovoru a o zjištění, že matka dětí podala na stěžovatele trestní oznámení z důvodu nepřiměřeného trestání (které stěžovatel označuje za účelové), změnil odvolací soud úpravu styku tak, že stěžovatel je oprávněn se s nezletilými stýkat každý sudý víkend ve školním roce od pátku 18 hodin do neděle 18 hodin a po dobu prvních dvou týdnů v červenci a v srpnu. K tomu uvedl, že přestože nelze v současnosti objektivně uzavřít, jak trestní řízení skončí, je zcela evidentní, že úprava širokého styku by nebyla v souladu se zájmy nezletilých. Posléze bylo na návrh matky vydáno předběžné opatření, kterým bylo stěžovateli až do skončení trestního stíhání uloženo zdržet se kontaktu s nezletilými, a to s ohledem na jejich ochranu před možným závadovým jednáním z jeho strany.
Ústavní soud připomněl, že při rozhodování o úpravě styku musí soudy vycházet z toho, že právem obou rodičů je v zásadě stejnou měrou o dítě pečovat a podílet se na jeho výchově, s čímž koresponduje i právo samotného dítěte na péči obou rodičů. Je-li rozhodnutím soudu dítě svěřeno do péče jednoho z rodičů, je zpravidla vždy v nejlepším zájmu dítěte umožnit mu stýkat se s druhým rodičem v takové míře, aby byl postulát rovné rodičovské péče co nejvíce naplněn.
Aniž by podceňoval riziko, kterému mohou být nezletilí v souvislosti s tvrzeným jednáním stěžovatele vystaveni, musel Ústavní soud konstatovat, že se krajský soud nevypořádal se závěry znalce ustanoveného soudem prvního stupně, podle jehož posudku z dubna 2016 stěžovatel netrpí násilnickými sklony a který v zájmu obnovy narušených vztahů doporučil kromě víkendového styku i styk během pracovního týdne; soud se nezabýval ani možnou manipulací dětí ze strany jejich matky, byť ji provedený znalecký posudek naznačoval. Rovněž orgán sociálně-právní ochrany dítěte nedisponuje ve věci nepřiměřeného trestání nezletilých jinými poznatky, než jsou tvrzení matky a skutečnosti uvedené nezletilými při pohovoru.
Kromě toho rozsudek krajského soudu postrádá dle názoru Ústavního soudu logiku. Měl-li totiž tento soud za to, že nezletilým hrozí ze strany stěžovatele nebezpečí, není jasné, jakým způsobem by mohl víkendový styk bez přítomnosti třetí osoby toto nebezpečí eliminovat a proč nebyla ochrana nezletilých zajištěna asistovaným stykem. Pokud měl naopak krajský soud za to, že riziko újmy na zdraví a duševním stavu nezletilých není reálné, není z odůvodnění jeho rozsudku zřejmé, proč považoval omezení styku s otcem na polovinu za souladné s nejlepším zájmem dětí.
Ústavní soud také uvedl, že indicie stěžovatelova závadného jednání stále nejsou tak vážné, aby ospravedlňovaly posléze vydaný úplný zákaz jeho styku s nezletilými, který musí být vyhrazen pro mimořádné situace. V případě zatím neprokázaného rizika násilí měl nejlepší zájem dětí vést krajský soud k tomu, aby byl stěžovateli do skončení trestního stíhání umožněn alespoň asistovaný styk, který by mu pomohl udržet s dětmi kontakt a zároveň by neutralizoval případné negativní působení vedlejší účastnice na jeho vztah s nezletilými. Hrozba fyzického násilí ze strany rodiče je totiž srovnatelná s újmou pramenící ze ztráty vazeb k jednomu rodiči v důsledku manipulace druhým rodičem. Vede-li jeden rodič své dítě k nenávisti či zapření druhého rodiče, učí ho totiž vlastně nenávisti k sobě samému.
V daném případě tedy krajský soud nedostál své povinnosti vést rodiče ke konstruktivnímu řešení krize jejich rodiny. Úkolem státních orgánů (a to jak soudů, tak i orgánů sociálně-právní ochrany dítěte) je přitom zabránit jak možnému fyzickému násilí ze strany rodičů, tak tomu, aby byl jeden z rodičů z důvodu možné manipulace druhým rodičem ze života dítěte eliminován.
Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1079/17 je dostupný ZDE.
Zdroj: Ústavní soud, Brno