oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte zavedení advokátního procesu v záměru CŘS?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Standard odborné péče advokáta v judikatuře

autor: Mgr. Lucie Kramlová
publikováno: 19.10.2018

V očích klienta lze každý neúspěch v soudním sporu klást za vinu advokátovi. Rozsah zákonné odpovědnosti advokáta za škodu způsobenou profesním pochybením však (naštěstí) takto striktně nastaven není. Účelem tohoto článku je analyzovat recentní judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu k odpovědnosti advokáta za škodu způsobenou klientovi při výkonu advokacie a upozornit, co musí advokát učinit pro to, aby za nepříznivý výsledek soudního sporu nenesl odpovědnost.

Relevantní právní úprava

Odpovědnost advokáta ve vztahu ke klientovi je zakotvena v § 24 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii (dále jen „ZoA“) podle kterého: „Advokát odpovídá klientovi za újmu, kterou mu způsobil v souvislosti s výkonem advokacie“. Jedná se o objektivní odpovědnost s možností liberace, když podle § 24 odst. 3 ZoA se advokát odpovědnosti za újmu zprostí, prokáže-li, že újmě nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze po něm požadovat.

Standard náležité odborné péče advokáta je pak zakotven v § 16 ZoA, podle kterého je advokát povinen řádně chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta a důsledně využít všechny zákonné prostředky, které mohou sloužit zájmům klienta.

Další povinnosti advokáta ve vztahu ke klientovi, jiným advokátům či soudům zakotvuje etický kodex[1], kterým jsou podle čl. I. odst. 1 kodexu vázáni všichni advokáti při poskytování právních služeb na území České republiky.

Relevantní judikatura

K náležité odborné péči advokáta

Je třeba mít na paměti, že advokát je odborník, kterému klienti svěřují svou důvěru s vědomím vlastních nedostatečných právních vědomostí. Advokát je sice vázán pokyny svého klienta, ale jeho úloha nemůže být redukována na pouhé tlumočení stanovisek klienta a mechanické plnění jednotlivých instrukcí klienta.

Je proto povinností advokáta doporučit klientovi nejvhodnější postup a současně klientovi poskytnout srozumitelně potřebné informace tak, aby se klient mohl kvalifikovaně (s vědomím veškerých potenciálních rizik) rozhodnout pro další postup a udělit v tomto směru advokátovi závazné pokyny. K obdobným závěrům dochází ve své judikatuře i Nejvyšší soud.

K  náležité odborné péči advokáta se vyjadřoval Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 25 Cdo 121/2010[2], ve kterém uvedl: „Z povahy věci (z podstaty poskytování právních služeb) pak vyplývá, že advokát je při poskytování právních služeb klientovi povinen postupovat s náležitou odbornou péčí. To předpokládá iniciativní a samostatný přístup advokáta, poskytnutí potřebných informací klientovi, vysvětlení řešené problematiky, předestření možných variant postupu, vyhodnocení jejich výhod i rizik a vyžádání si pokynů (informovaného souhlasu) klienta v případě, že je to potřebné. Nelze se tudíž omezit na pouhé informování klienta o provedených úkonech a spokojit se s tím, že klient nevznáší žádné výhrady či pochybnosti.“[3].

Následně Nejvyšší soud na své právní závěry navázal v rozsudku sp. zn. 25 Cdo 1734/2016[4] v němž dovodil, že po advokátovi lze důvodně požadovat zejména znalost právních předpisů, schopnost jejich logické a vhodné aplikace, důsledné zastupování klienta a obstarávání jeho záležitostí podle smlouvy o poskytování právních služeb. Nesplnění či porušení těchto povinností ze strany advokáta zakládá jeho odpovědnost za škodu způsobenou tímto klientovi. 

V rozsudku sp. zn. 25 Cdo 2224/2012[5]Nejvyšší soud zdůraznil, že pokud není výslovně sjednáno, že se smlouva mezi advokátem a klientem vztahuje pouze na některé konkrétně vymezené úkony, nebo není tato povinnost vyloučena pozdějším výslovným pokynem klienta, je advokát „povinen využívat důsledně všechny zákonné prostředky, které mohou sloužit zájmům klienta (…), tj. jak prostředky procesněprávní povahy, tak povahy hmotněprávní.“[6]

Ke stejným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil i v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 1682/2013[7], když dovodil,že povinnosti advokáta se neomezují pouze na zastupování v soudním řízení, ale je povinností advokáta i mimosoudně prosazovat práva a oprávněné zájmy klientky (….), aby nedoznala újmy.“[8]

Ústavní soud v nálezu II. ÚS 644/18[9]zdůraznil, že: jednotlivec si sjednává zastoupení advokátem právě proto, aby mu advokát nabídl a vysvětlil možná právní řešení jeho případu; nelze proto po jednotlivci požadovat, aby taková řešení či jejich detaily domýšlel za advokáta, ani mu nelze klást k tíži, pokud to neučiní.[10] V daném případě klientka spatřovala profesní pochybení advokáta v tom, že ji po zahájení soudního sporu navrhl postoupit vymáhanou pohledávku, aniž by ji upozornil na důsledky postoupení pohledávky na probíhající soudní spor anebo učinil jakýkoli úkon k obnově aktivní legitimace klientky v soudním sporu. Následně advokát předložil klientce k podpisu antedatovanou smlouvu o zpětném postoupení pohledávky, kterou klientka odmítla podepsat. Zatímco Městský soud v Praze došel k závěru, že pokud měla klientka výhrady k nesprávnému datu na předložené smlouvě, neměla odepřít její podpis, ale měla ji podepsat s uvedením správného data, Ústavní soud tento závěr odmítl s odůvodněním, že „nebylo úkolem stěžovatelky (klientky – pozn. autora), aby toto řešení nalezla sama, neboť tuto právní radu a pomoc jí měl poskytnout její advokát“. [11]

K obdobným závěrům došel i Nejvyšší soud ve věci sp. zn. 25 Cdo 1315/2013[12], kdy zdůraznil, že nelze klást přehnané nároky na klienta, který zcela pochopitelně spoléhá na profesionální radu advokáta. Bylo by absurdní po klientovi požadovat, aby si počínal odborně zdatněji než jeho advokát a z vlastní iniciativy napravoval dřívější profesní pochybení advokáta.

V návaznosti na výše uvedené judikaturní závěry lze shrnout, že pouhé plnění pokynů klienta nemusí být řádným výkonem advokacie, tedy že odpovědnosti za profesní pochybení se advokát nevyhne již tím, že bude důsledně postupovat dle pokynů klienta.

U advokáta je totiž požadován komplexní přístup při poskytování právních služeb klientovi. Omezené právní znalosti zpravidla klientovi neumožňují – bez odborné pomoci advokáta - stanovit nejvhodnější postup v dané záležitosti. Advokát by tak měl od klienta nejprve zjistit, jakého výsledku chce dosáhnout. Následně by měl advokát klientovi nabídnout různé varianty řešení a srozumitelně mu vysvětlit výhody, nevýhody a rizika spojená s jednotlivými variantami. Až na základě těchto návrhů a vysvětlení ze strany advokáta se klient může skutečně informovaně rozhodnout a udělit advokátovi závazné pokyny.

I při soudním vymáhání nároku by měl mít advokát stále na paměti i hmotněprávní instituty, které mohou mít vliv na zachování, utvrzení či vymahatelnost nároku klienta a klienta na ně včas upozornit, případně je v zastoupení klienta učinit (např. mimosoudní jednání s dlužníkem, uznání dluhu, započtení, postoupení pohledávky atd.).

K poučovací povinnosti advokáta

Aby mohl klient učinit kvalifikované rozhodnutí o svých dalších krocích, musí mu advokát poskytnout dostatečné a srozumitelné poučení o potencionálních rizikách jeho postupu. Pokud se klient advokátovou radou neřídí nebo se po zohlednění veškerých rizik rozhodne pro určitý postup, nenese advokát za vzniklý výsledek žádnou odpovědnost.

Advokát by měl klienta poučit například o hrozícím či nastalém promlčení nároku nebo o důsledcích zákonné koncentrace občanského soudního řízení.

V rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 347/2016[13] Nejvyšší soud dovodil, že při sepisu smlouvy o půjčce – která obsahovala nepravdivý údaj o již uskutečněném předání peněz dlužníkovi -  bylo povinností advokáta poučit klienta v postavení věřitele, že bez reálného předání peněz smlouva o půjčce nevznikne, a současně mu vysvětlit možná rizika, pokud k předání peněz nedojde. Nejvyšší soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že: „Poučovací povinnost, ač není v zákoně výslovně definována, je samotnou podstatou výkonu advokacie, prolíná všemi stadii poskytování právní služby a odráží zvýšený standard péče, který advokát jako specialista na právní otázky a postupy musí klientovi garantovat, aby dosáhl zamýšleného účinku ve věcech, které pro klienta jako příkazník zajišťuje.“[14]

V rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 1315/2013[15] došel Nejvyšší soud k závěru, že „pokud je klient dostatečně poučen o potřebných právních krocích (je mu dáno vysvětlení a odborné poučení v rámci právní pomoci), avšak klient poskytnuté právní rady nevyužije a vznikne mu tak nečinností škoda“[16], advokát není za tuto škodu odpovědný.

Obdobný právní závěr zaujal Nejvyšší soud i ve věci sp. zn. 25 Cdo 1734/2016[17], kde uvedl: „Advokát není odpovědný za škodu, pokud dle pokynu klienta, jehož poučil o případných důsledcích, zvolil z procesních strategií tu, která v důsledku okolností, které advokát nemohl předvídat, způsobila neúspěch v soudním sporu.”[18]

V návaznosti na výše uvedené lze shrnout, že riziko neúspěchu v soudním sporu nelze přenášet z klienta na advokáta. Je však povinností advokáta klienta vždy srozumitelně a v náležitém rozsahu poučit o veškerých potencionálních rizicích spojených se zamýšleným postupem, aby se klient mohl kvalifikovaně rozhodnout, zda tento postup zvolí.

V případném soudním sporu je na advokátovi, aby prokázal, že klientovi potřebné poučení poskytl, a zároveň že toto poučení bylo dostatečné a pro klienta srozumitelné (s přihlédnutím k rozumové vyspělosti konkrétního klienta a jeho orientaci v právních otázkách).

Rozhodně lze proto advokátům doporučit, aby si důsledně uchovávali písemnou komunikaci s klientem nebo si nechali po ústní právní poradě od klienta podepsat písemný pokyn k dalšímu postupu, který bude obsahovat i stručné poučení. Náležitá dokumentace postupu advokáta a pokynů udělených klientem má význam v případném budoucím sporu s klientem.

K předkládání vědomě nepravdivých listin či vědomě nepravdivým tvrzení

Uvádět v řízení před soudem vědomě nepravdivé údaje či předkládat vědomě nepravdivé důkazy zakazuje advokátovi čl. 17 odst. 2 etického kodexu. Podle tohoto ustanovení nesmí advokát v řízení před soudy či jinými orgány použít vědomě nepravdivá tvrzení či důkazy ani na pokyn klienta.

Z ustanovení čl. 17 odst. 2 etického kodexu lze logicky dovodit, že tím spíše nesmí advokát navádět či dokonce nutit svého klienta, aby uváděl nepravdivá tvrzení či předkládal vědomě nepravdivé důkazy.

Porušení této povinnosti advokáta může být bezpochyby sankcionováno jako kárné provinění. Je však otázkou, zda a popřípadě jaký vliv má porušení této povinnosti na odpovědnost advokáta za škodu způsobenou klientovi.

Právě těmito otázkami se zabýval Ústavní soud ve svém nejnovějším nálezu sp. zn. II. ÚS 644/18[19], ve kterém výslovně potvrdil, že advokát nemůže po klientovi požadovat, aby v řízení uváděl vědomě nepravdivé skutečnosti či předkládat vědomě nepravdivé důkazy. Ústavní soud v nálezu uvedl: „Advokát nemůže po klientovi požadovat, aby před soudy uvedl vědomě nepravdivé nebo zavádějící informace nebo soudům předložil vědomě nepravdivé či zavádějící důkazy, jakými jsou i antedatované smlouvy.“

Ústavní soud šel dále a dovodil, že pokud advokát přesto vznese vůči klientovi požadavek, aby u soudu lhal, předložil či dokonce vyhotovit vědomě nepravdivý důkaz (např. zfalšoval listinu), je klient oprávněn tento požadavek odmítnout, přičemž toto odmítnutí nemůže jít klientovi jakkoli k tíži.

Ústavní soud proto došel k závěru, že požadavek na předložení či vyhotovení vědomě nepravdivých listin či uváděním vědomě nepravdivých tvrzení není liberačním důvodem ve smyslu § 24 odst. 3 ZoA, tedy že se advokát nezprostí odpovědnosti za své předchozí profesní pochybení tím, že klienta požádá o předložení vědomě nepravdivé listiny a klient tento požadavek odmítne.

Ústavní soud k tomu uvedl: Pokud to advokát přesto učiní (vyzve klienta k uvedení vědomě nepravdivého údaje či předložení vědomě nepravdivé listiny – pozn. autora), nezprostí se tím odpovědnosti za svá předchozí pochybení. Skutečnost, že klient v takovém případě neposkytl advokátovi součinnost, nemůže jít ve sporu mezi klientem a advokátem k tíži klienta.

Přestože se výše uvedené závěry Ústavního soudu mohou jevit zcela samozřejmé, již skutečnost, že se věc dostala až k Ústavnímu soudu, vypovídá o opaku. Na rozdíl od Ústavního soudu považoval soud I. stupně, soud odvolací i soud dovolací požadavek advokáta, aby klientka antedatovaně podepsala smlouvu o zpětném postoupení pohledávky, za zcela legitimní. Soudy všech stupňů došly k závěru, že neúspěch v dřívějším sporu si způsobila výlučně klientka tím, že odmítla poskytnout advokátovi antedatované listiny.

Nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 644/18 je významný z důvodu, že obdobná otázka nebyla v soudní judikatuře dosud řešena a přitom je zakotvení těchto elementárních principů odborné péče advokáta v judikatuře žádoucí, protože obecné podvědomí o těchto principech není přinejmenším u soudů příliš rozšířené, jak ostatně prokázala i řízení předcházející ústavní stížnosti.

Závěr

Výše citovaná rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu mohou pomoci samotným advokátům uvědomit si, jaké požadavky jsou na ně při výkonu advokacie kladeny a že nelze podceňovat význam komunikace s klientem, ani pečlivou dokumentaci významnějších pokynů klienta a klientovi poskytnutých informací a poučení. Současně jsou tato rozhodnutí využitelná ve sporech klientů o náhrady škody způsobené profesními pochybeními advokátů, kdy soudy nižších stupňů nemají vždy zcela správnou představu o úloze a povinnostech advokáta.

 

Autorka působí jako advokátka v advokátní kanceláři MIKŠ & SUK s.r.o.



[1] usnesení představenstva ČAK č. 1/1997 Věstníku ze dne 31.10.1996, kterým se stanoví pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže advokátů České republiky

[2] rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 7.2011, sp. zn. 25 Cdo 121/2010

[3] ibid.

[4] rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9.2017, sp. zn. 25 Cdo 1734/2016

[5] rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 3.2013, sp. zn. 25 Cdo 2224/2012

[6] ibid.

[7] rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.10.2014, sp. zn. 33 Cdo 1682/2013

[8] ibid.

[9] nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 644/18 ze dne 17.08.2018

[10] ibid., bod č. 55 nálezu

[11] ibid.

[12] rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 5.2015, sp. zn. 25 Cdo 1315/2013

[13] rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.12.2017, sp. zn. 25 Cdo 347/2016

[14] ibid.

[15] rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 5.2015, sp. zn. 25 Cdo 1315/2013

[16] ibid.

[17] rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9.2017, sp. zn. 25 Cdo 1734/2016

[18] ibid.

[19] nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 644/18 ze dne 17.08.2018