oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte věcný záměr nového civilního řádu soudního?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Srovnání české právní úpravy svobodného přístupu k informacím s unijní úpravou zpřístupňující informace institucí EU

autor: Mgr. et Mgr. Jiří Kolman
publikováno: 12.02.2016

Již patnáct let existuje v českém právním řádu zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, který byl průběžně novelizován s ohledem na technologický rozvoj společnosti tak i s ohledem na nově závaznou mezinárodní a unijní legislativu, jakou byla pro Českou republiku především ratifikace Aarhuské úmluvy[1] a unijní směrnice PSI[2] a INSPIRE[3].

Obdobně dlouhou dobu je účinné nařízení Evropského parlamentu a rady (ES) č. 1049/2001 ze dne 30. května 2001 o přístupu veřejnosti k dokumentům Evropského parlamentu, Rady a Komise. Jak název napovídá, úkolem nařízení je zpřístupnění dokumentů držených klíčovými institucemi Evropské unie. Ve srovnání s českou právní úpravou, unijní nebyla nikdy za celou dobu své účinnosti novelizována, i když zde bylo několik neúspěšných legislativních pokusů o revizi současného stavu přijetím nového nařízení.

Sledujeme-li debaty o současné podobě českého zákona č. 106/1999 Sb. ve světle doposud platné unijní úpravy, musíme konstatovat, že mohlo být mnohem hůř a je jedno, díváme-li se na věc z pohledu veřejnosti (či například brýlemi různých aktivistických sdružení) či z druhé strany barikády tj. dotazovaných veřejnoprávních institucí. Analýza evropského nařízení v kontextu české právní úpravy názorně ukazuje toliko zmiňovaný demokratický deficit fungování unijních institucí. Tak jak často unijní instituce rády poukazují na instituce členských zemí a jejich domácí úkoly (např. formou pravidelného hodnocení tzv. evropského semestru), tak je současné nařízení č. 1049/2001 vzdáleno svou literou demokratickým principům transparentního fungování veřejnoprávních institucí na unijní úrovni.

Účel nařízení, oprávněné osoby a oblast působnosti

V prvním a druhém článku je vymezen účel nařízení, oprávněné osoby a oblast působnosti nařízení.

Podle čl. 1 je účelem nařízení:

„a) vymezit zásady, podmínky a omezení z důvodu veřejného nebo soukromého zájmu pro výkon práva na přístup k dokumentům Evropského parlamentu, Rady a Komise (dále jen „orgány“) uvedeného v článku 255 Smlouvy o ES tak, aby se zajistil co nejširší přístup k dokumentům,

b) vytvořit pravidla zajišťující co nejsnadnější výkon tohoto práva

c) podporovat řádnou správní praxi při přístupu k dokumentům.“

Je s podivem, že hned první článek nařízení výslovně nezohlednil jiné unijní orgány např. Evropský hospodářský a sociální výbor (dále jen „EHSV“), Výbor regionů (dále jen „VR“) nebo unijní agentury, jakou je například Evropská nadace pro zlepšení životních a pracovních podmínek (the European Foundation for the Improvement of Living and Working Conditions, dále jen „Eurofound“) založená již v roce 1975. Jinak účel nařízení je definován velice jasně, srozumitelně a podporující snahu o zprůhlednění fungování unijních institucí široké veřejnosti a zároveň respektující ostatní soukromé a veřejné zájmy (viz podrobněji v rozsudcích Tribunálu např. věc T-42/05 či T‑2/03).[4] Škoda, že pořadí vyjmenovaných účelů není v nařízení „prioritizováno“ jinak tj. od nejdůležitějšího z pohledu tohoto nařízení (pořadí bodů by mělo spíše být: b), c) a a). Tzn., bylo by vhodnější hovořit v nařízení nejdříve o zpřístupňování dokumentů a až pak uvádět jako další účel nastavení právních mantinelů „unijního wobbingu“.

Otázka oprávněných osob a oblast působnosti nařízení je definována v článku 2. Velice sporně jsou žadatelé tj. osoby s aktivní legitimací definovány jako „Všichni občané Unie a všechny fyzické a právnické osoby, které mají bydliště nebo sídlo v členském státě, mají právo na přístup k dokumentům orgánů, s výhradou zásad, podmínek a omezení vymezených v tomto nařízení.“ Toto je velice sporné ustanovení z toho důvodu, že skupina potenciálních žadatelů je velice zúžena. I například česká právní úprava definuje potenciální žadatele mnohem šířeji. Toto právo je v případě unijních institucí odepřeno např. subjektům z kandidátských zemí, žadatelům o azyl, občanům třetích zemí (např. zahraniční novinář nemá nárok se domáhat dokumentů unijních institucí, byť by se to týkalo např. unijních politik dopadajících na třetí země jako je rozvojová pomoc či obchodní politika EU), neunijním neziskovým organizacím apod. Dalších problematickým aspektem je skutečnost, že toto ustanovení lze obejít prostřednictvím prostředníka tj. potenciální zájemce nemající tuto aktivní legitimaci se může pokusit vyžádat dokument prostřednictvím občana EU či „unijní“ právnické osoby. Z hlediska snahy o odstranění demokratického deficitu EU a přinejmenším jako gesto by určitě do budoucna de lege ferenda stálo za to rozšířit okruh potenciálních žadatelů, tak jak to známe z české právní úpravy[5], na jakékoliv občany a právnické osoby tj. neomezovat toto právo na podmínku příslušnosti (občanství, bydliště, sídlo) k EU. Pravda, dle druhého odstavce čl. 2 nařízení „orgány mohou s výhradou stejných zásad, podmínek a omezení poskytnout přístup k dokumentům všem fyzickým nebo právnickým osobám, které nemají bydliště ani sídlo v členském státě,“ ale toto ustanovení jen zbytečně dává unijním orgánům pravomoc rozhodovat na základě správního uvážení, které může leckdy zavánět netransparentností, korupcí nebo šikanózním jednáním ze strany veřejnosprávních orgánů EU. Lékem jak zabránit tomuto jednání by tudíž stačilo převzetí české právní úpravy týkající se definice žadatelů, kterými by byly „každá fyzická i právnická osoba, která žádá o informaci.“

Oblast působnosti popsaná v čl. 2 (tj. zjednodušeně řečeno dokumenty, kterými disponují unijní orgány a které mohou žadatelům poskytnout) je pak doplněna o definici „dokument“ v článku třetím. Za dokument považuje nařízení „obsah na jakémkoli nosiči (psaný či tištěný na papíře či uložený v elektronické formě nebo jako zvuková, vizuální nebo audiovizuální nahrávka) o záležitosti, která se týká politik, činností a rozhodnutí, jež spadají do působnosti orgánu“. V této souvislosti je ještě nutno podotknout, že nařízení neupravuje expressis verbis právo na přístup k informacím a nelze tak dle unijní judikatury dovozovat, že právo veřejnosti na přístup k dokumentům institucí EU, které plyne z čl. 2 odst. 1 nařízení, se sebou přináší povinnost unijních institucí odpovědět na jakoukoliv žádost jednotlivce o informace (viz např. rozsudek Tribunálu ve věci T-264/04[6] či rozsudek Tribunálu ve věci T-214/13[7]). Dále je podle unijní judikatury nařízením garantován přístup pouze k existujícím dokumentům, kterými dotyčná instituce disponuje, viz např. rozsudek Soudního dvora (druhého senátu) ve věci C‑127/13 P.[8]

Výjimky odepírající přístup k dokumentům

Ve čtvrtém článku nařízení jsou uvedeny výjimky odepírající přístup k dokumentům, pokud by zpřístupnění vedlo k porušení ochrany veřejného zájmu (např. veřejné bezpečnosti, obrany, mezinárodních vztahů, či hospodářské politiky EU nebo členského státu) či soukromí a osobnosti jednotlivce. Tato omezení lze považovat za standardní, která jsou uplatňována i v jiných právních řádech demokratických zemí.

V případě odepření přístupu z důvodu ochrany mezinárodních vztahů lze mít pochybnosti, zda toto lze uplatňovat en bloc. To se týká obzvláště v případě dokumentů souvisejících s přípravou mezinárodních smluv. Mezinárodní negociace jsou de facto součástí legislativního procesu a toto ustanovení (čl. 4 odst. 1. a) – mezinárodní vztahy) lze považovat za rozporné s ustanovením čl. 2 odst. 4, které zdůrazňuje, že přímo přístupné mají být „zejména dokumenty vytvořené nebo obdržené v průběhu legislativního procesu“ tj. i dokumenty související s přípravou mezinárodních smluv – tj. norem nejvyšší právní síly. Díky soudním řízením (např. Rozsudek SD EU, C-280/11 Rada Evropské unie v. Access Info Europe) a medializované přípravě mezinárodní „protiapadělatelské“ smlouvy ACTA, která na konec byla Evropským parlamentem zamítnuta, Evropská komise v současnosti je daleko více ochotna zveřejňovat dokumenty související s přípravou mezinárodních smluv.[9] Přes proklamovanou ochotu Evropské komise zveřejňovat dokumenty související s přípravou mezinárodní obchodní dohody Transatlantic Trade and Investment Agreement (dále jen „TTIP“) s USA je Evropská komise pořád ještě kritizována z toho, že nezveřejňuje všechny dokumenty, kterými disponuje.[10] TTIP lze tak považovat za lakmusový papírek současného postoje Evropské komise, a dalších unijních institucí podílejících se na přípravě a schvalování této dohody, v otázce zpřístupňování souvisejících dokumentů (např. návrhů různých zainteresovaných ekonomických skupin). De lege ferenda asi není v současnosti legislativně udržitelné zachovávat důvod zamítnutí ochranu mezinárodních vztahů, neboť v mnoha případech se jedná o legislativní proces (příprava a uzavírání mezinárodních smluv), která si právem zaslouží transparentní jednání a demokratickou kontrolu veřejnosti.

Jiným zajímavým aspektem článku čtyři je odepření přístupu k dokumentům s ohledem na ochranu osobních údajů. Toto omezení obsažené ve čtvrtém článku odst b) je pochopitelné a standardní součástí jiných právních úprav. Zajímavé je však toto ustanovení z pohledu srovnávajícího americkou (USA) a unijní úpravu ochrany osobních údajů. Obecný přístup právní úpravy regulující ochranu osobní údajů se totiž v EU a USA liší. V právu USA totiž představuje ochrana soukromí de facto ochranu jednotlivce před státem, zatímco v případě unijního pojetí se odvíjí ze záměru jednotlivce kontrolovat svůj obraz na veřejnosti tj. nejen vůči státní moci, ale je tato kontrola uplatňována i vůči široké veřejnosti.[11] Toto rozdílné vnímání ochrany osobních údajů je nejspíše dáno odlišnou historickou zkušeností, kdy Evropa má mnohem větší vlastní zkušenost s totalitními režimy zneužívající osobní údaje svých občanů. Na základě této skutečnosti je pak zřejmé, že neochota sdílet osobní údaje disponované státní (veřejnou) mocí je v případě EU širokou veřejností akceptována, byť v některých případech (např. politických a úřednických špiček – např. otázka výše jejich platů) je postupně prolamována. Z důvodu legitimní demokratické kontroly by de lege ferenda v případě článku 4 stálo za to tato omezení přístupu přeformulovat tak, aby veřejnost měla přístup jak k dokumentům tak informacím týkajícím se vedení unijních institucí (např. problematika výše konkrétních odměn vedoucích úředníků unijních institucí, jejich odborná kvalifikace apod.).

Za velice vágní důvod odepření zpřístupnění dokumentů lze považovat ustanovení čl. 4 odst 2 v případech, kdy by zveřejnění porušilo ochranu „právního poradenství“. Tento pojem nebo jemu podobný česká právní úprava zákona 106/1999 Sb. nezná a lze jej považovat za velice vágní. Přece je jasné, že osobní údaje, které by se dotýkaly dotčených subjektů či připravované informace býti zveřejněny nemohou s ohledem na ostatní ustanovení čl. 4. Na druhou stranu právní poradenství může zahrnovat cokoliv, co poskytne např. soukromý subjekt dané instituci nebo jeho zaměstnanci. Například privátní subjekt bude chtít lobbovat za změnu unijního předpisu a poskytne úředníkovi Evropské komise vlastní návrh, který je pak zapracován do návrhu Komise. Pokud by chtěla třetí strana (např. nezisková organizace zaměřující se na transparentní fungování orgánů EU) tento dokument, tak by ji mohl být tento jistě legitimní požadavek zamítnut s ohledem na ochranu „právního poradenství“. De lege ferenda by tak bylo záhodno tento důvod odepření zrušit.

Žádosti a jejich vyřizování

V článcích šest a osm je upravena podoba žádosti o dokument a jejich vyřizování. V případě formálních náležitostí žádostí, je litera nařízení dost benevolentní a nepožaduje ani údaje o tazateli, které by jej identifikovaly z hlediska kritérií (občanství, sídlo apod.) „oprávněné osoby“ popsaných v čl. 2 nařízení. V článku 7 je pak uveden požadavek o zaslání potvrzení o obdržení žádosti dotazovaným orgánem. Autor tohoto textu musí konstatovat, že na základě osobních zkušeností s pokládáním požadavků unijním institucím, nebyl nikdy jeho požadavek obratem (dle slov nařízení „neprodleně“) vyřízen a nikdy nebylo zasláno potvrzení o obdržení žádosti, tak jak je vyžadováno dle čl. 7 odst. 1.

Dále je zajímavé, že není zevrubně řešen jazykový režim. Nařízení garantuje v čl. 7 možnost podání žádosti v jakémkoliv úředním jazyku Evropské unie, ale v textu nařízení není jasně kodifikováno, zda odpověď a poskytnutý dokument musí být v jazyce žádosti. Jen čl. 10 odst. 3 hovoří, že „dokumenty se dodávají ve stávající verzi a typu záznamu“. To, že se dokumenty dodávají ve stávající verzi dle unijní judikatury, rovněž znamená, že žádost o přístup, která by unijní instituci vedla k vytvoření nového dokumentu, a to i na základě prvků, které jsou již obsaženy v existujících dokumentech v jejím držení, nepředstavuje žádost o částečný přístup - viz např. rozsudek Tribunálu (třetího senátu) ve věci T-436/09.[12]

V sedmém článku jsou uvedeny i lhůty pro vyřízení. „Do 15 pracovních dnů od registrace žádosti orgán buď zajistí přístup k požadovanému dokumentu a zpřístupní jej v této lhůtě v souladu s článkem 10 nebo v písemné odpovědi sdělí žadateli důvody úplného nebo částečného zamítnutí žádosti a informuje jej o jeho právu podat potvrzující žádost podle odstavce 2 tohoto článku“ (tj. dle čl. 7 odst 2 „V případě úplného nebo částečného zamítnutí žádosti může žadatel do 15 dnů ode dne, kdy obdržel odpověď orgánu, podat potvrzující žádost, ve které orgán požádá, aby přezkoumal své stanovisko.“). Lhůtu patnácti pracovních dnů na poskytnutí vyžádaných dokumentů lze považovat za velice velkorysou vůči unijním institucím. V případě českého zákona 106/1999 Sb. je toto o to kontrastnější, neboť česká právní úprava hovoří o 15 dnech (tj. kalendářních dnech) a dále musíme mít v této souvislosti na paměti, že unijní instituce mají menší počet pracovních dnů než orgány České republiky. Například v roce 2015 je v ČR 10 dnů státních svátků připadajících na jiný den než je sobota nebo neděle, kdežto v případě Evropské komise takovýchto nepracovních dnů je 17. S ohledem na skutečnost, že potenciální žadatelé mohou potřebovat získat dokumenty od orgánů EU s ohledem na potřeby správních řízení (např. pro dokazování či argumentaci v odvolání), tak lze oprávněně de lege ferenda požadovat o zkrácení této lhůty na 10 a méně pracovních dnů. Leckdy může někdo potřebovat dokument od unijního orgánu pro správní řízení u institucí EU či ve své členské zemi anebo demokratická kontrola (např. v době voleb do Evropského parlamentu) může být paralyzována pečlivým dodržováním zákonných lhůt. To stejné je pak v případě práce žurnalistů informujících o agendě Evropské unie, kteří jsou často závislí na poskytnutých informacích unijními institucemi.

Článek osmý zakotvuje povinnost dotazovaného orgánu v případě úplného nebo částečného zamítnutí žádosti informovat žadatele o opravných prostředcích, které může použít, zejména o soudním řízení proti orgánu nebo o možnosti podat stížnost veřejnému ochránci práv za podmínek uvedených v článcích 230 a 195 Smlouvy o ES. Ač preambule zmiňuje dvoufázové správní řízení, tak samotný text nařízení de facto neumožňuje dvojinstanční typ řízení, na který jsme zvyklí v případě České republiky a žadatel tak nemá právně zakotvenou možnost se odvolat nadřízenému orgánu nebo nadřízené osobě, ale rovnou je legislativou odkázán na soudní řízení nebo podání stížnosti veřejnému ochránci práv. Autor tohoto textu musí dále konstatovat, že se doposud nesetkal v praxi s odpovědí unijní instituce, ve které by bylo obsaženo poučení o možnostech přezkumu odpovědi unijní instituce (jedno jestli se jednalo o odpověď na žádost nebo její zamítnutí). Na absenci poučení tazatele o opravných prostředcích v zamítavé odpovědi Evropské komise je mimo jiné poukazováno v již výše uvedeném Rozsudku Tribunálu ve věci T-214/13. Odpovědi na dotazy v případě Evropské komise působí až živelným dojmem. Tj. různá oddělení resp. úředníci zodpovídají žádosti různým způsobem. Ani dotazy položené na tisková oddělení jednotlivých generálních ředitelství nejsou administrovány podle „jednotného mustru“, ale žádosti jsou spíše chaoticky předávány ad hoc vytipovaným oddělením či úředníkům.

Zacházení s citlivými dokumenty

Ustanovení článku 9 upravující zacházení s citlivými dokumenty je pojato velice komplexně a lze je považovat za standardní nevyžadující žádnou relevantní novelu.

Přístup k dokumentům, rejstříkům a zveřejňování v Úředním věstníku

Článek deset popisuje přístup k dokumentům na základě podané žádosti, kdy dokumenty jsou žadateli zpřístupněny k nahlédnutí in situ nebo obdržením kopie včetně elektronické, podle dostupnosti formátu dokumentu a toho, čemu dává žadatel přednost. Orgán může v případě již existujícího uveřejnění požadovaného dokumentu žadateli sdělit, jak může požadovaný dokument získat. Pokud to žadatel upřednostňuje, může být dokument poskytnut i ve formě Braillova písma, což není v případě české právní úpravy expressis verbis garantováno.

Článek 11 upravuje fungování rejstříků, které by měl každý orgán EU provozovat s ohledem na účinné využití přístupu k dokumentům zájemci o unijní dokumenty. Jak vidno, s ohledem na skutečnost, že tento požadavek neobsahuje žádnou sankci, tak například smlouvy uzavřené unijními institucemi v rámci veřejného zadávání, tak jak známe například ze slovenské právní úpravy, nejsou povinně institucemi EU zveřejňovány pod sankcí jejich neplatnosti.

Přímý přístup v elektronické formě nebo prostřednictvím rejstříku je garantován v článku 12. Dle tohoto článku se jedná hlavně o zpřístupňování legislativních dokumentů (např. vzniknuvších během zákonodárného procesu), avšak „kde je to možné, měly by být přímo přístupné i jiné dokumenty, zvláště dokumenty, které se vztahují k vývoji politiky nebo strategie“. Škoda, že unijní zákonodárce do demonstrativního výčtu příkladů „jiných dokumentů“ nezahrnul například zápisy z jednání unijních institucí, aide memoires, hodnotící zprávy předložených projektů k financování, uzavřené smlouvy v rámci výběrových řízení (veřejných zakázek) institucí EU, korespondence institucí EU s externími subjekty, apod. Demokratická kontrola by tímto byla jednoznačně posílena. Zájem široké veřejnosti nebo alespoň médií o unijní agendu by tímto možná byl rovněž podpořen.

Za problematické lze považovat literu článku 12 odst. 4 „Kde není zajištěn přímý přístup prostřednictvím rejstříku, rejstřík co možná nejpřesněji uvede, kde se dokument nachází“. Protože buďto daný dokument je k dispozici ke zveřejnění a tudíž by měl být součástí rejstříku nebo není přístupný a pak nemá toto ustanovení nařízení smysl. Možná měl zákonodárce na mysli situaci, kdy je daný dokument pouze v papírové podobě (tj. doposud neexistuje jeho digitalizovaná podoba) a elektronický rejstřík by alespoň odkázal na jeho fyzickou lokaci (např. unijní archiv nebo knihovnu).

Výčet dokumentů, které mají unijní instituce za úkol publikovat v Úředním věstníku je obsažen v čl. 13. Tento článek zároveň ve svém třetím odstavci konstatuje, že každý unijní orgán může ve svém jednacím řádu stanovit, které další dokumenty mají být zveřejňovány v Úředním věstníku. Tento třetí odstavec může působit spíše kontraproduktivně. Tím, že si každá instituce sama určí, co dalšího bude uveřejňovat ve věstníku, tak může mást veřejnost, neboť běžný čtenář Úředního věstníku nemusí tušit, že jen např. daná instituce dobrovolně navíc zveřejňuje ve věstníku daný typ dokumentu (např. auditní zprávu, výroční zprávu) a bude v očekávání, že i jiné instituce jsou povinny zveřejňovat daný typ dokumentu v Úředním věstníku. Tento třetí odstavec by měl být zrušen nebo by mělo být postupováno jednotně v rámci interinstitucionální koordinace. Dále toto ustanovení, by spíše mělo být součástí lex specialis rozhodnutí č. 2009/496/ES upravujícího fungování Úředního věstníku. Jinak například Evropská komise v souvisejícím prováděcím aktu rozhodnutí Komise, ze dne 5. prosince 2001, kterým se mění její jednací řád [13] v čl. 9 přílohy rozhodnutí, uvádí dokumenty Komise přímo přístupné veřejnosti. Přičemž se toto ustanovení týká dokumentů vypracované nebo obdržené od počátku účinnosti nařízení č. 1049/2001 (ES). Evropská komise de facto ve svém výše uvedeném rozhodnutí uvádí většinu dokumentů, které jsou již výslovně uvedeny v nařízení č. 1049/2001 (ES) nebo je z litery nařízení zřejmé, že tento typ dokumentů by měl být unijními institucemi zveřejněn.

Pokud bude požadován dokument, který dle tvrzení dotazované instituce neexistuje, bude dle unijní judikatury se pojit s takovýmito prohlášením orgánu vyvratitelná domněnka legality (viz např. rozsudek Tribunálu ve spojených věcech T-110/03[14], T-150/03 a T-450/03 a rozsudek Tribunálu ve věci T-380/04.[15]

Závěrečná ustanovení nařízení

V posledních šesti článcích č. 14 až 19 jsou upravena obecná opatření, která by měla být institucemi přijata k hladké realizaci cílů nařízení č. 1049/2001 (ES).

Články 14 a 15 ukládají „každému orgánu přijmout nezbytná opatření, aby informoval veřejnost o právech, která jí podle tohoto nařízení náležejí“ a orgány by měly vyvinout „vhodné správní postupy, které usnadní výkon práva na přístup k informacím zaručeného tímto nařízením“ za pomoci k tomu institucemi zřízeným interinstitucionálním výborem.

Nelogicky mimo článek 4, který upravuje výjimky, kdy může být odepřen přístup k dokumentům, je až v článku 16 poukázáno, že „tímto nařízením není dotčena žádná platná právní úprava autorských práv, která omezuje právo třetí osoby reprodukovat nebo využívat zpřístupněné dokumenty“. Toto nelogické zařazení ochrany práv třetích osob může oslabovat znalost litery tohoto nařízení, neboť je logické, že čtenář hledající důvody odepření poskytnutí dokumentů, by je hledal jen v jednom článku (pravděpodobně v článku 4, který se nachází na začátku nařízení).

Povinnost institucí vydávat výroční zprávy uvádějící počet případů, ve kterých odepřel přístup dokumentům, důvody těchto odepření a počet citlivých dokumentů nezaznamenaných do rejstříku je v lecčems obdobná české právní úpravě. Oproti české úpravě je zajímavý požadavek unijního nařízení na uvedení počtu citlivých dokumentů nezaznamenaných do rejstříku. Je jen otázkou, co takovýto uvedený počet citlivých dokumentů veřejnosti poskytne za informaci. Maximálně toto má význam pro srovnání v čase, kdy se může například spekulovat, že dané číslo bud z roku na rok vzrostlo nebo pokleslo a spekulovat tak nad důvody těchto změn.

Naopak unijní úprava oproti české nepožaduje po unijních institucích povinně každoročně zveřejňovat údaj o počtu stížností a podaných odvolání proti rozhodnutí nevydat vyžádaný dokument, případné uvedení informace o souvisejícím soudním řízení (opis podstatných částí každého rozsudku soudu a související informace definované zákonem č. 106/1999 Sb.) či zveřejnit výčet poskytnutých výhradních licencí, včetně odůvodnění nezbytnosti poskytnutí výhradní licence. Tyto každoroční povinnosti českých orgánů, které se doposud netýkají institucí EU, by se mohly stát inspirací pro budoucí unijní úpravu a stát se rovněž obligátními pro unijní instituce.

Závěr

Jak bylo již naznačeno v úvodu, důvody pro reformu unijního nařízení ještě jsou a nechme se překvapit, jakým směrem se v budoucnu unijní legislativa bude ubírat. Zatím se můžeme chlácholit, že česká právní úprava je na tom lépe a je jedno, jsme-li občany dychtícími po informacích nebo adresáty požadovaných informací.

Autor je vědeckým pracovníkem Centra výzkumu globální změny AV ČR a doktorand na PF MU v Brně.


[1] Sdělení č. 124/2004 Sb. m. s. Ministerstva zahraničních věcí o Úmluvě o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí.

[2] Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/98/ES ze dne 17. listopadu 2003 o opakovaném použití informací veřejného sektoru.

[3] Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2007/2/ES ze dne 14. března 2007 o zřízení Infrastruktury pro prostorové informace v Evropském společenství.

[4] Oba výše uvedené rozsudky se zabývají otázkou sladění zájmů žadatele (např. žádost o poskytnutí velkého počtu dokumentů vyžadující pracné vyhledání a přípravu s ohledem na např. ochranu osobních údajů) a zájmů řádné správy (neparalyzovat žádostí chod instituce). Rozsudky ve svých odůvodněních obecně konstatují, že dotazované orgány by v takovýchto případech měly usilovat o přijatelné řešení pro obě strany. Viz rozsudek Tribunálu ze dne 10. září 2005. Rhiannon Williams proti Evropské komisi. Věc T-42/05. In: InfoCuria - Case-law of the Court of Justice [online]. Soudní dvůr Evropské unie [cit. 2. 9. 2015]. Dostupné  ZDE a rozsudek  Tribunálu ze dne 13. dubna 2005. Verein für Konsumenteninformation v. Komise Evropských společenství. Věc T-2/03. In: InfoCuria - Case-law of the Court of Justice [online]. Soudní dvůr Evropské unie [cit. 2. 9. 2015]. Dostupné ZDE

[5] Viz §3 odst. 1 zákona 106/1999 Sb. „Žadatelem pro účel tohoto zákona je každá fyzická i právnická osoba, která žádá o informaci.“

[6] Rozsudek Soudu (čtvrtého senátu) ze dne 25. dubna 2007. WWF European Policy Programme v. Rada Evropské unie. Věc T-264/04. In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 30. 8. 2015]. Dostupné z: http://eur-lex.europa.eu/legal-content/CS/TXT/PDF/?uri=CELEX:62004TJ0264&qid=1441311805806&from=CS

[7] Rozsudek Tribunálu Evropské unie ze dne 2. července 2015. Rainer Typke proti Evropské komisi. Věc T-214/13. In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 30. 8. 2015]. Dostupné z: http://eur-lex.europa.eu/legal-content/CS/TXT/HTML/?uri=CELEX:62013TJ0214&qid=1440967944835&from=CS

[8] Rozsudek Soudního dvora (druhého senátu) ze dne 2. října 2014. Guido Strack proti Evropské komisi. Věc C-127/13 P. In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 30. 8. 2015]. Dostupné z: http://eur-lex.europa.eu/legal-content/CS/TXT/HTML/?uri=CELEX:62013CJ0127&qid=1441312889937&from=CS

[9] Viz např. Now online - EU negotiating texts in TTIP. Evropská komise [online]. Evropská komise, © 2015 [cit. 30. 8. 2015]. Dostupné z: http://trade.ec.europa.eu/doclib)press/index.cfm?id=1230

[10] Viz např. EurActiv.cz: WikiLeaks nabízí 100 tisíc dolarů za podrobnosti k TTIP. Přispěl i Varufakis [online]. Praha: EU-Media s. r. o., 12. 8. 2015 [cit. 30. 8. 2015]. Dostupné z: http://www.euractiv.cz/obchod-a-export0/clanek/wikileaks-nabizi-100-tisic-dolaru-za-podrobonosti-k-ttip-prispel-i-varufakis-012831

[11] Srov. WHITMAN, James Q. The Two Western Cultures of Privacy: Dignity versus Liberty. Yale Law Journal. 2004, vol. 113, no. 6, s. 1151-1221. ISSN 0044-0094 a NOVÁK, Daniel. Problémy ochrany soukromí a osobních údajů v právu EU [online]. Brno, 2012 [cit. 31. 8. 2015]. Disertační práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta, s. 6.

[12] Rozsudek Tribunálu (třetího senátu) ze dne 26. října 2011. Julien Dufour proti Evropské centrální bance. Věc T-436/09. In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 30. 8. 2015]. Dostupné z: http://eur-lex.europa.eu/legal-content/CS/TXT/PDF/?uri=CELEX:62009TJ0436&qid=1441314969670&from=CS

[13] Rozhodnutí Komise 2001/937/ES, ESUO, EURATOM ze dne 5. prosince 2001, kterým se mění její jednací řád In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 30. 8. 2015]. Dostupné z: http://eur-lex.europa.eu/legal-content/CS/TXT/PDF/?uri=CELEX:32001D0937&from=EN

[14] Rozsudek Tribunálu Evropské unie ze dne 26. dubna 2005. Jose Maria Sison proti Radě Evropské unie. Spojené věci T-110/03, T-150/03 a T-405/03. In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 30. 8. 2015]. Dostupné z: http://eur-lex.europa.eu/legal-content/CS/TXT/PDF/?uri=CELEX:62003TJ0110&qid=1441316413876&from=CS

[15] Rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 30. ledna 2008. Terezakis v. Komise. Věc T-380/04. In: InfoCuria - Case-law of the Court of Justice [online]. Soudní dvůr Evropské unie [cit. 30. 8. 2015]. http://curia.europa.eu/juris/document/document.jsf?text=&docid=70112&pageIndex=0&doclang=EN&mode=lst&dir=&occ=first&part=1&cid=197869