oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte věcný záměr nového civilního řádu soudního?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Spory o pravost podpisu a znalecké posudky

autor: JUDr. Josef Černohlávek
publikováno: 09.05.2016

Se sporem o pravost podpisu se během své praxe setká velká část advokátů. Podstatou takového sporu je fakt, že jedna ze stran popírá pravost svého podpisu na listině předložené druhou stranou. Touto listinou často bývá smlouva o úvěru, půjčce (nyní zápůjčce dle § 2390 o. z.), různé druhy dlužních úpisů či směnka. Vyřešení otázky, zda je sporný podpis pravým podpisem dotčené osoby, pak bývá předběžnou otázkou, na jejímž vyřešení závisí rozhodnutí o hlavním předmětu sporu – tím je zpravidla žalobcův nárok na zaplacení určité částky, často z titulu poskytnutého úvěru, zápůjčky nebo na základě směnky. Tento článek by snad mohl poskytnout některé praktické informace či odkazy na judikaturu těm, kteří se sporu o pravost podpisu účastní poprvé.

Popišme si nejdříve typickou situaci, která vede ke vzniku sporu o pravost podpisu: Žalobce v řízení předloží jako důkaz soukromou listinu, ze které pro něj mají vyplývat práva, jichž se v řízení dovolává – může jít např. o potvrzení žalovaného, že převzal od žalobce v hotovosti částku, jejíž zaplacení žalobce svou žalobou uplatnil. Toto potvrzení je opatřeno podpisem žalovaného, který není úředně ověřen. Žalovaný však v řízení tvrdí, že zmíněné potvrzení nepodepsal. Taková situa­ce může mít jen jedno z těchto dvou řešení: Podpis žalovaného buď je jeho pravým podpisem, nebo jeho pravým podpisem není. Není možné, aby byl jeho podpis pravý jen částečně. 

Zásadní otázkou je, kdo nese důkazní břemeno ohledně pravosti či nepravosti podpisu žalovaného. V době do 31. 12. 2013 tuto otázku řešila judikatura tak, že břemeno tvrzení i břemeno důkazní ohledně pravosti listiny je na tom účastníkovi, který ze skutečností v listině uvedených vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky – viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 12. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3478/2007, nebo ze dne 29. 6. 2006, sp. zn. 33 Odo 988/2004, v jehož odůvodnění se uvádí: „V případě sporu o zaplacení dluhu z půjčky má proto žalobce (věřitel) důkazní břemeno prokázat tvrzení, že se žalovaným (dlužníkem) uzavřel smlouvu o půjčce a že na základě ní mu poskytl finanční plnění, které se dlužník zavázal v dohodnuté době vrátit.“ Ke stejným závěrům dospěl Nejvyšší soud nakonec i u směnky. Také směnečný věřitel musí prokazovat pravost podpisu směnečného dlužníka na směnce, pokud ten popře, že směnku skutečně podepsal (k tomu viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3478/2007).

V současné době je pro posouzení důkazního břemene rozhodující ust. § 565 o. z., které situaci řeší obdobně: „Je na každém, kdo se dovolává soukromé listiny, aby dokázal její pravost a správnost …“. Jak podle minulé, tak i podle současné právní úpravy tedy žalobce (věřitel) musí prokazovat pravost podpisu žalovaného na soukromé listině, které se dovolává (dále jen „listina“). Žalovanému dlužníkovi postačí, když v řízení popře pravost svého podpisu, čímž mnohdy dostane svého věřitele do obtížné situace.

Obvyklým důkazním prostředkem, kterým žalobce prokazuje pravost podpisu žalovaného, je za této situace znalecký posudek, a právě proto se budeme znaleckými posudky v oblasti (nejen) písmoznalectví v následujícím textu zabývat podrobněji.

Je již obecně známo, že podle § 127a o. s. ř. může opatřit a soudu předložit znalecký posudek také účastník řízení s tím, že pokud takový posudek obsahuje znalcovo prohlášení, že znalec si je „vědom následků vědomě nepravdivého znaleckého posudku“, má posudek stejnou důkazní váhu jako znalecký posudek opatřený soudem. Účastníci řízení možnost předkládání znaleckých posudků hojně využívají a také ve sporech o pravost podpisu se žalobce vypořádá se svým důkazním břemenem ohledně pravosti sporného podpisu tak, že si sám opatří písmoznalecký posudek potvrzující pravost podpisu na listině. K tomu však musí mít žalobce k dispozici originální vyhotovení listiny se sporným podpisem. Na základě pouhé kopie totiž znalec obvykle není schopen potvrdit pravost sporného podpisu.[1] Originál listiny se sporným podpisem žalobce obvykle má. Problémy mu však může způsobit to, když nemá k dispozici dostatečný počet tzv. srovnávacích podpisů žalovaného,[2] a žalovaný žalobci pochopitelně neposkytne ani součinnost potřebnou pro vypracování znaleckého posudku, který má u soudu sloužit jako důkaz proti němu.[3] Za této situace žalobci nezbude než v řízení navrhnout, aby posudek ohledně pravosti sporného posudku nechal zpracovat soud, který má přece jen více možností, jak získat srovnávací podpisy žalovaného nebo si vynutit jeho spolupráci.

Často se bohužel stává, že se v soudním spisu soudu sejdou dva znalecké posudky se zcela opačným závěrem – podle posudku předloženého žalobcem je sporný podpis pravým podpisem žalovaného, zatímco podle posudku předloženého žalovaným tento podpis pravý není. K této situaci dochází nejen v písmoznalectví, ale i v jiných oborech, které nejsou zcela exaktní a u nichž je výsledek znaleckého posudku do značné míry závislý na znalcově subjektivním posouzení. Málo platné, i soudní znalec někdy pracuje především pro toho, kdo mu zpracování posudku zadal a kdo jej také platí. Právě u neexaktních disciplín znalec mnohdy může potlačit skutečnosti svědčící v neprospěch zadavatele posudku a postavit svůj závěr na skutečnostech, které naopak zadavatelovo stanovisko podporují. V mnoha oborech existují určité mantinely, v jejichž rámci se mohou závěry znaleckého posudku pohybovat, aniž by bylo možno považovat znalecký posudek za vědomě nepravdivý.

Situaci, kdy strany sporu předloží posudek se zcela odlišnými závěry, soud obvykle vyřeší tak, že ustanoví dalšího (a na stranách zcela nezávislého) znalce, jehož závěr je pro výsledek sporu zpravidla rozhodující. Pokud soud v takové situaci nemá k dispozici dostatečné množství jiných srovnávacích podpisů osoby, jejíž podpis je sporný, může si takové podpisy vyžádat např. u příslušného finančního úřadu, správy sociálního zabezpečení, zaměstnavatele dané osoby, u její banky a dalších institucí, které díky své činnosti obvykle mají k dispozici listiny s podpisem dotyčného člověka (viz § 129 odst. 2 o. s. ř.). Často bude na žalobci, aby byl aktivní a opatření důkazů tímto způsobem soudu navrhl. Soud také může osobě, jejíž podpis je sporný, nařídit, aby se dostavila ke znalci za účelem provedení tzv. zkoušky psaní (viz § 127 odst. 4 o. s. ř.).

Znalec při srovnávání sporného podpisu a ostatních podpisů, o jejichž pravosti není pochyb, zkoumá jednak obecné znaky podpisu a jednak znaky individuální. K obecným znakům patří např. výška a šířka písma, jejich vzájemný poměr, tvar základny, stupeň vázanosti mezi písmeny, sklon písma, dynamika tahu, plynulost pohybu nebo tlak ruky na podložku. Individuálními znaky je např. technika psaní jednotlivých písmen, jejich částí nebo tzv. multikomponent (tj. neoddělitelných spojení dvou či více písmen) – zde se zkoumá třeba to, kam pisatel umisťuje diakritická znaménka nebo jak vypadají jednotlivá písmena a jejich části. Znalec poté vyhodnocuje, zda při porovnání sporného podpisu se srovnávacími podpisy převažují shodné či rozdílné znaky, a to zvlášť pro znaky obecné a individuální.

Písmoznalec se zabývá také tím, zda nemohlo dojít k padělání podpisu, a to buď technicky, nebo tzv. z volné ruky. Technické padělání zahrnuje např. kopírování, předkreslení, protlačení nebo obtažení a lze jej odhalit mikroskopickým zkoumáním. Právě k vyloučení možnosti mechanického padělání slouží zkoumání podpisu stereoskopickým mikroskopem, k němuž je nutné předložit znalci originál sporného podpisu, neboť z pouhé kopie technické padělání obvykle odhalit nelze. Znalecký posudek by měl tedy obsahovat i popis zkoumání sporného podpisu mikroskopem s uvedením výsledku této metody.

Padělání z volné ruky spočívá obvykle v napodobení (napsání) pravého podpisu podle vzoru, který má padělatel k dispozici. Fakt, že se padělatel musí při psaní podpisu dívat na jeho předlohu, se však obvykle nějak projeví – např. v nepřesné technice psaní určitých písmen, snížené spontaneitě psaní či zpomalením psacího tahu.

U žijících osob, které se mohou dostavit ke znalci (ať už dobrovolně, nebo pod pohrůžkou pořádkové pokuty), je obvyklá také již zmíněná zkouška psaní. Při této zkoušce dotyčný v přítomnosti znalce provádí svůj podpis opakovaně za podmínek podobných, jako tomu bylo na sporné listině (např. musí opakovaně provést svůj podpis do stejného místa a o stejných rozměrech, jako je tomu na sporné listině).

Absence výše uvedených metod zkoumání podpisu v posudku je argumentem, o který lze opřít jeho kritiku. I znalecký posudek je pochopitelně třeba hodnotit, neboť je důkazem a soud je k hodnocení důkazu povinen. K rozsahu hodnocení znaleckého posudku soudem se vyjadřuje nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 299/06, z něhož citujeme: „Hodnotit je třeba celý proces utváření znaleckého důkazu, včetně přípravy znaleckého zkoumání, opatřování podkladů pro znalce, průběh znaleckého zkoumání, věrohodnost teoretických východisek, jimiž znalec odůvodňuje své závěry, spolehlivost metod použitých znalcem a způsob vyvozování závěrů znalce.“ Právě hodnocení přípravy a opatřování podkladů pro znalce může být velmi důležité. Nejsou totiž ojedinělé případy, kdy účastník řízení poskytne znalci jen takové podklady, které podporují jeho stanovisko, zatímco podklady, které mu nevyhovují, již znalci nepředá. U písmoznaleckého posudku by tak zadavatel (žalobce) mohl např. poskytnout znalci jen takové srovnávací podpisy žalovaného, jehož podpis je sporný, které se se sporným podpisem víceméně shodují, zatímco srovnávací podpisy vykazující rozdílné znaky by mu již nepředal. Na těchto situacích se ukazuje, že posudek zpracovaný znalcem, jehož ustanovil soud, vede často k objektivnějším výsledkům než posudek předložený jednou ze stran.

Další častou vadou posudků (a to nejen těch písmoznaleckých) je, že znalec konstatuje určitý fakt, aniž by vysvětlil, jak k němu dospěl, resp. z jakého pramene jej zjistil. Takový postup však způsobuje nepřezkoumatelnost znaleckého posudku, neboť nejen rozsudek, ale i znalecký posudek musí být přezkoumatelný. V této souvislosti citujeme rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 352/2008: „Aby soud mohl znalecký posudek odpovědně hodnotit, nesmí se znalec omezit ve svém posudku na podání odborného závěru, nýbrž z jeho posudku musí mít soud možnost seznat, ze kterých zjištění v posudku znalec vychází, jakou cestou k těmto zjištěním dospěl a na základě jakých úvah došel ke svému závěru.“

Obsah znaleckého posudku tedy může (a mnohdy musí) být podroben kritice, závěry znalce nejsou nedotknutelné. Protože účastník řízení obvykle nemá potřebné odborné znalosti ani formální znaleckou kvalifikaci, je vhodné tuto kritiku provádět s pomocí jiného znalce, resp. jím zpracovaného revizního znaleckého posudku. Pokud jedna ze stran se závěry znaleckého posudku nesouhlasí, soud musí znalce vyslechnout – k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 275/2006. Účastník řízení, který se závěry posudku nesouhlasí, by měl soud svými podáními přimět k tomu, aby soud posudek skutečně hodnotil, znalce vyslechl, a ne aby pouze nekriticky převzal za své závěry znalce. Je na soudu, zda se případně rozhodne zadat zpracování revizního znaleckého posudku (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1290/2007).

Podle zkušeností autora tohoto článku je výsledkem písmoznaleckého posudku obvykle zjištění, které je pouze v rovině pravděpodobnosti. Znalec tedy konstatuje, že sporný podpis je nebo není s největší pravděpodobností pravým podpisem dotyčné osoby. I z toho je patrné, že písmoznalectví není zcela exaktní obor, ale že zhodnocení pravosti podpisu závisí na tom, jakým konkrétním znakům dá znalec při svých úvahách přednost.

Závěrem tedy nelze než doporučit, aby věřitel či jiná osoba, která by u soudu musela případně prokazovat pravost podpisu druhé strany, trvala u zásadních dokumentů na úředním ověření podpisu druhé strany.[4] Vyhne se tak problémům vzniklým v případě, že dotyčný pravost svého podpisu před soudem popře.

 

Autor je advokát a rozhodce Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR.



[1] Jen z originálu lze totiž zjistit, zda nedošlo k mechanickému padělání podpisu jeho kopírováním (protlačováním) podle originálního vzoru. To znalec prověřuje zkoumáním originálu sporného podpisu pod mikroskopem.

[2] Jde o další (a nepochybně pravé) podpisy žalovaného, které znalec srovnává se sporným podpisem na listině, aby tak mohl potvrdit či popřít pravost sporného podpisu žalovaného.

[3] Žalovaný se např. odmítne dostavit k žalobcem objednanému znalci, aby u něj provedl tzv. zkoušku psaní.

[4] Bohužel, ověření podpisu je v praxi obtížné na směnkách, u nichž mnohdy dochází k popření pravosti podpisu jejich výstavcem. Důvodem je i fakt, že osoba ověřující podpis má obavu, že připojením svého podpisu na směnku by se sama stala směnečným dlužníkem.