oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte zavedení advokátního procesu v záměru CŘS?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Spoluzpůsobení škody a postih

autor: doc. JUDr. Blanka Vítová, Ph.D., LL.M.
publikováno: 15.06.2016

§ 2916
[Postih mezi spoluškůdci]
Kdo je povinen k náhradě škody společně a nerozdílně s jinými, vypořádá se s nimi podle účasti na způsobení vzniklé škody.
§ 2917
[Postih vůči jiné osobě]
Kdo je povinen k náhradě škody způsobené jinou osobou, má proti ní postih.
§ 2918
[Spoluzpůsobení škody poškozeným]
Vznikla-li škoda nebo zvětšila-li se také následkem okolností, které se přičítají poškozenému, povinnost škůdce nahradit škodu se poměrně sníží. Podílejí-li se však okolnosti, které jdou k tíži jedné či druhé strany, na škodě jen zanedbatelným způsobem, škoda se nedělí.

K § 2916

Vývoj právní úpravy

Ustanovení vychází z právní úpravy obsažené v § 439 OZ1964 a z evropských principů PETL. 

Obecně

Komentované ustanovení navazuje na § 2915. Jak již bylo řečeno, povinnost k náhradě škody způsobené více škůdci je ze zákona závazkem společným a nerozdílným a jen ve výjimečných případech může soud rozhodnout o nahrazení škody podle účasti škůdce. Zákon tedy při škodě způsobené více škůdci dává přednost pravidlu společné a nerozdílné odpovědnosti vůči poškozenému s tím, že ve vzájemném (vnitřním) poměru se škůdci vypořádají podle své účasti na způsobení škody. To znamená, že ten, kdo byl solidárně povinný k náhradě škody, může vymáhat podíl každé další osoby povinné poškozenému ve vztahu k té samé škodě. To však nevylučuje např. dohodu mezi solidárně povinnými škůdci určující rozdělení újmy nebo právo vymáhat škodu z důvodu převzetí práv (cessio legis) nebo z důvodu bezdůvodného obohacení.

Povinnost k náhradě škody více škůdců společně a nerozdílně je obecná a vztahuje se jak na případy, kdy škůdci způsobili škodu společným jednáním, tak na případy, kdy jednotliví škůdci odpovídají za tutéž škodu na základě odlišných principů.[83]

Rozlišení poměru účasti každého ze žalovaných, tedy toho, jakým konkrétním způsobem se na vzniku škody konkrétní škůdce podílel, má význam pouze z hlediska vymezení poměru, v jakém se žalovaní účastnili na vzniku škody, tedy k jejich vzájemnému vypořádání podle komentovaného ustanovení. Nicméně v řízení o nároku poškozeného na náhradu škody proti solidárně odpovědným škůdcům se poměr, v jakém každý z nich za škodu odpovídá podle účasti na jejím vzniku, neřeší.[84]

Výše podílu se většinou řídí tím, co se zdá být spravedlivé ve světle konkrétní povinnosti škůdců vzhledem k jejich vlastnímu stupni zavinění a všem dalším příčinám, které důvodně zakládají nebo omezují jejich povinnost k náhradě škody.

Komentované ustanovení se samozřejmě použije pouze v případě, že jsou škůdci povinni k náhradě společně a nerozdílně. Pokud by v konkrétním případě byla soudem výjimečně stanovena dílčí povinnost k náhradě škody, odpovídali by škůdci pouze za svůj podíl na škodě a k žádnému následnému vypořádání by nedocházelo.

Vztah k § 1872 a násl.

Komentované ustanovení je speciální ve vztahu k obecné úpravě pasivní solidarity, a to z toho důvodu, že se nepoužije obecná úprava rozvržení jednotlivých podílů, podle které se má za to, že podíly na dluhu u všech spoludlužníků jsou v jejich vzájemném poměru stejné. V případě náhrady škody se totiž jednotlivé podíly ve vztahu k jednotlivým spoludlužníkům stanovují podle účasti konkrétního dlužníka na způsobené škodě. To však nic nemění na tom, že ve vztahu k poškozenému není rozdělení těchto podílů směrodatné, protože v rámci solidarity může požádat kteréhokoliv ze solidárně zavázaných spoluškůdců. Následně spoluškůdce, který plnil více, může v rámci regresu požadovat po ostatních, aby mu podle jejich podílů nahradili to, co on již v rámci pasivní solidarity poškozenému zaplatil. Tato povinnost nahradit osobě, která z důvodu solidarity zaplatila celý dluh, je posléze již pouze dílčí povinností toho konkrétního dlužníka.

K § 2917

Vývoj právní úpravy

Komentované ustanovení navazuje na dosavadní právní úpravu v § 440 OZ1964, oproti původní právní úpravě již ale není kladen důraz na škodu způsobenou zaviněním. Tento přístup byl opakovaně kritizován, neboť se dovozovalo, že způsobí-li škodu osoba nezaviněně, není možné toto ustanovení aplikovat.[85] Tento interpretační problém novou úpravou odpadá.

Obecně

Komentované ustanovení upravuje případy postihu vůči jiné osobě (než solidární spoludlužník), která způsobila škodu. Jde o regresní (nikoliv přímý) nárok na náhradu škody tomu, kdo z titulu své povinnosti k náhradě škody nahradil škodu poškozenému. Tento nárok má proti osobě, která vznik této škody způsobila svým jednáním, za předpokladu, že poškozenému byla škoda touto osobou skutečně uhrazena, a pokud byly splněny všechny podmínky odpovědnosti škůdce za škodu. Podle judikatury může být příčinou škody okolnost, bez jejíž existence by škodný následek nevznikl, přičemž nemusí jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, a to o příčinu podstatnou.[86]

Toto ustanovení bude dopadat na situace, kdy se např. poškozený obrátí se svým nárokem přímo na pojišťovnu škůdce, ta mu škodu nahradí přímo a následně bude svůj nárok vymáhat po pojistníkovi. Dalším příkladem může být např. povinnost k náhradě škody v případech, kdy v rámci smluvního vztahu ze smlouvy o dílo nese zhotovitel vůči objednateli nejen odpovědnost za řádné provedení díla a odpovídá i za ty vady díla, jež způsobil jeho subdodavatel či jiná – třetí osoba zúčastněná na provádění díla a odlišná od účastníků smluvního vztahu, ale odpovídá rovněž za situace, kdy je následkem vadně provedené práce touto třetí osobou způsobena škoda a zhotovitel ji poškozenému nahradí.[87]

K § 2918

Vývoj právní úpravy

Ustanovení částečně obsahově kryje § 441 OZ1964, které stanoví, že byla-li škoda způsobena také zaviněním poškozeného, nese škodu poměrně; byla-li škoda způsobena výlučně jeho zaviněním, nese ji sám. Zároveň vychází z evropských standardů PETL čl. 8:101 (Contributory conduct or activity of the victim).

Obecně

Obecně platí, že poškozený nese újmu, pokud byla způsobena jeho vlastním jednáním, událostí nebo jinou okolností v jeho sféře, tedy tu, kterou mohl ovlivnit. Byla-li škoda způsobena celkově nebo částečně jednáním poškozeného, je v tomto rozsahu vyloučena povinnost škůdce, protože zde chybí jeden ze základních předpokladů vzniku povinnosti k náhradě škody, a to příčinná souvislost mezi vznikem škody a protiprávním jednáním škůdce (případně kvalifikovanou událostí, za niž škůdce odpovídá na objektivním principu).Toto ustanovení patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to znamená, že jejich hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a tudíž je na soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Škoda může být poškozeným (spolu)způsobena jak jednáním, tak opomenutím a nemusí k němu ani dojít přímo při protiprávním jednání škůdce, ale může mu předcházet i následovat.[88]

Stejně jako u škůdce je třeba i u poškozeného brát v úvahu jen takové jednání, které splňuje všechny předpoklady povinnosti k náhradě újmy, tj. musí být prokázáno, že protiprávní jednání poškozeného bylo příčinou nebo jednou z příčin vzniku škody. Nejde o spoluzavinění poškozeného v užším smyslu (zaviněné porušení právní povinnosti), ale o spoluzpůsobení (spolupřispění ke) vzniku škody z jakýchkoliv důvodů, které jsou na straně poškozeného.

Při analýze poměrného rozdělení škody mezi škůdcem a poškozeným jde o určení vzájemného vztahu mezi jednáním poškozeného a škůdce a o zvážení všech okolností, které přispěly ke způsobení škody (viz dále). Soud musí vzít v úvahu všechny příčiny, které vedly ke škodě, a jak u škůdce, tak u poškozeného je možné brát v úvahu jen takové jednání, jež bylo alespoň jednou z příčin vzniku škody. Závěr o tom, nakolik se na způsobení škody podílel sám poškozený (a v jakém rozsahu ponese škodu sám), závisí vždy na okolnostech konkrétního případu po porovnání všech příčin vzniku škody jak na straně škůdce, tak na straně poškozeného.[89]

Okolnosti, které se přičítají poškozenému

Mezi okolnosti, které se přičítají při vzniku škody poškozenému, řadíme takové případy, kdy je možné požadovat po poškozeném, aby si počínal i ve vztahu k vlastní osobě a majetku natolik obezřetně, aby zabránil či omezil možný vznik škody na zdraví či majetku. Vzhledem k tomu, že toto ustanovení vychází obsahově shodně s § 441 OZ1964, je možné poukázat na některé příklady z judikatury českých soudů. Nicméně otázka míry spoluzavinění není v judikatuře jednotná a soudy v rámci volné úvahy nepoužívají žádná sjednocující kritéria, a ani nemohou, protože zobecnění nebo vytvoření obecného pravidla aplikovatelného na jiné obdobné případy je zpravidla v těchto případech vyloučeno.

Pokud jde o rozsah spoluzavinění poškozeného, jedním z významných faktorů může být povaha (hodnota) právem chráněného zájmu – život, tělesná a duševní integrita, lidská důstojnost a svoboda samozřejmě požívají nejvyšší ochrany, což ostatně vyplývá např. ze systematického řazení základních práv a svobod v Listině základních práv a svobod nebo z výše zmiňovaných PETL.[90]

Pro posouzení míry spoluúčasti poškozeného není významný jeho podíl na vzniku škodní události (např. nepřipoutání se bezpečnostními pásy v automobilu, viz dále), nýbrž jeho podíl na vzniku škody.

V některých případech mohou okolnosti, které se přičítají poškozenému, spočívat v tom, že jeho útok vyvolal (vyprovokoval) konfliktní situaci, v níž lze obrannou reakci napadeného (škůdce) předpokládat[91], nebo tam, kde škůdce (pachatel) odvracel útok poškozeného, aniž byly splněny podmínky nutné obrany[92]. Naproti tomu pokud poškozený nezavdá žádnou příčinu vzniku újmy na svém zdraví, nebude se jednat o spoluzpůsobení škody. Tak tomu bylo např. v případě pokousání poškozeného psem, který byl uvázán u cesty, po které poškozený procházel. Protože bylo ze skutkových zjištění zřejmé, že poškozený psa nijak nevyprovokoval, nedotkl se ho, nešlápl na něj ani jej jiným způsobem nedráždil, nemohl se žádným způsobem podílet na způsobení škody.[93]

Časté případy spoluzpůsobení škody poškozeným nalezneme v případech automobilových nehod. Mezi tyto případy, kdy se škoda zvětší následkem okolností, které je možné přičítat poškozenému, bude patřit dále situace, kdy se poškozený jako: “…divák automobilové rallye (od něhož je nutné očekávat, že se bude starat o svou bezpečnost a nebude se pohybovat v oblastech, kde může dojít k poškození zdraví) se v okamžiku nehody nacházel na nebezpečném místě, byť nebyl tento prostor pořadateli závodu výslovně vyhodnocen jako nebezpečný, vzdálenost mezi vozovkou a plotem umístěným rovnoběžně s vozovkou činila v místě střetu pouhých 2,5 metru, navíc bylo místo ohraničeno drátěným pletivem zahrady rodinného domu, jež bránilo možnosti případného úniku. Ačkoli žalobce věděl, že se nachází v prostoru automobilového závodu a že probíhá rychlostní zkouška, stál na místě, kde se při vynaložení normální opatrnosti alespoň v průběhu rychlostní zkoušky nacházet neměl.“[94]

Základní příčinou vzniku škody u obyčejných (nikoliv závodních) automobilových nehod bude zásadně porušení důležitých povinností ze strany řidiče, který např. řídí osobní automobil pod vlivem alkoholu vylučujícím způsobilost k řízení, jede nepřiměřenou a nedovolenou rychlostí atd., a na újmě či úmrtí poškozeného se tak podílí podstatnou mírou. Jak však vyplývá z judikatury Nejvyššího soudu, pokud poškozený tím, že vědomě podstoupil jízdu vozidlem, které řídila osoba, o níž věděl, že její řidičské schopnosti jsou výrazně ovlivněny požitím alkoholu, podstatně přispěl ke vzniku škodlivého následku, podíl poškozeného na vzniklé škodě se může blížit až jedné polovině[95], přičemž je nutné individuálně posoudit každou konkrétní věc s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem. Judikatura připouští stanovení míry spoluúčasti poškozeného i v nižším rozsahu (např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2011, sp. zn. 23 Cdo 4111/2011 byla spoluúčast poškozeného vyjádřena poměrem 35 %). Na druhé straně z rozsudků vyplývá: „…že 20% až 30% spoluúčast je v obdobných případech zpravidla nutno považovat za nepřiměřeně nízkou (zvláště spočívá-li spoluúčast kumulativně jak ve vědomí poškozeného o požití alkoholu řidičem, tak i v nepoužití bezpečnostních pásů) a požadavek jednotného posuzování srovnatelných případů vyplývající z ústavně chráněné rovnosti před zákonem a právní jistoty vyžaduje, aby případné výraznější odchylky od takto typově judikaturou vymezených případů byly náležitě odůvodněny.“[96]

Za dílčí příčinu usmrcení poškozeného je dále možné považovat okolnost, že poškozený nebyl při jízdě připoután bezpečnostními pásy nebo že ve vozidle jel vyšší než povolený počet osob. To vše je v obecné rovině relevantní důvod, který může spoluzpůsobení si škody poškozeným zvýšit, musí být ovšem prokázáno, že např. ono nepřipoutání vedlo při havárii k úrazu či ke zhoršení jeho důsledků.[97] Naopak samotné požití alkoholu bez dalšího (tedy aniž by bylo prokázáno, že požití alkoholu poškozeným bylo příčinou vzniku škody) nebo sama skutečnost, že poškozený byl při vzniku škody v podnapilém stavu, nepostačuje k závěru o spoluzavinění poškozeného. Vždy je třeba zohlednit všechny okolnosti, za nichž ke škodě došlo.[98]

Podíl na škodě jen zanedbatelným způsobem

Podílejí-li se okolnosti, které jdou k tíži jedné či druhé strany, na škodě jen zaned­batelným způsobem, škoda se nedělí. Tak tomu bude např. v případě souběhu úmyslného jednání škůdce a nedbalostního jednání poškozeného. Způsobil-li škůdce škodu úmyslně a poškozený ji spoluzavinil z nedbalosti, bude zpravidla nedbalost poškozeného v poměru k úmyslnému zavinění škůdce tak nepatrná, že se k ní nebude přihlížet.[99]

Související ustanovení

S komentovaným ustanovením souvisí např. § 2902, podle kterého ten, jenž porušil právní povinnost nebo kdo může a má vědět, že ji poruší, to musí to bez zbytečného odkladu oznámit osobě, které z toho může újma vzniknout. Zároveň ji musí upozornit na možné následky, a pokud splní tuto oznamovací povinnost, pak nemá poškozený právo na náhradu té újmy, které mohl po oznámení zabránit. Samozřejmě že takové upozornění na možný vznik újmy nesmí být pouze formální a musí tedy být schopno splnit svůj účel, tedy aby budoucí poškozený mohl na základě takového upozornění zabránit bezprostřednímu vzniku škody.

Dále podle § 2903, pokud nezakročí ten, komu újma hrozí, k jejímu odvrácení způsobem přiměřeným okolnostem, nese ze svého, čemu mohl zabránit.

 

Z publikace Náhrada majetkové a nemajetkové újmy v novém občanském zákoníku – komentář k § 2894 až § 2971. Koupit lze ZDE.



[83]    Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2009, sp. zn. 25 Cdo 3738/2007.

[84]    Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 2126/2000.

[85]    Viz ELIÁŠ, K. In: ELIÁŠ, K. a kol. Občanský zákoník. Velký akademický komentář. 1. svazek. § 1–487. Praha: Linde Praha, 2008, s. 957.

[86]    Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2003, sp. zn. 25 Cdo 1807/2001.

[87]    Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2005, sp. zn. 25 Cdo 1479/2005, k tomuto rozsudku viz BEZOUŠKA, P., HULMÁK, M., PSUTKA, J., DOLEŽAL, T. Stará judikatura ve světle nových zákonů II. Komentovaný rejstřík soudních rozhodnutí ve vazbě na nový občanský zákoník. Olomouc: Iuridicum Olomoucense, 2014, s. 363. Dále viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2011, sp. zn. 23 Cdo 4379/2008; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. února 2009, sp. zn. 25 Cdo 1843/2007.

[88]    Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. července 2010, sp. zn. 25 Cdo 4562/2008.

[89]    Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2009, sp. zn. 25 Cdo 1054/2007.

[90]    Čl. 2:102 PETL.

[91]    Viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2009, sp. zn. 25 Cdo 4228/2007.

[92]    Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. září 2004, sp. zn. 25 Cdo 357/2004.

[93]    Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2009, sp. zn. 25 Cdo 3896/2007.

[94]    Viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2007, sp. zn. 25 Cdo 1598/2005.

[95]    Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2009, sp. zn. 25 Cdo 895/2008, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2009, sp. zn. 25 Cdo 2451/2007.

[96]    Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2014, sp. zn. 25 Cdo 3171/2013.

[97]    Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2014, sp. zn. 25 Cdo 4199/2013.

[98]    Viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. března 2012, sp. zn. 25 Cdo 823/2011.

[99]    Srov. např. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 1976, č.j. Pls 2/76 (R 27/1977, s. 124).