Soudní dvůr EU: Obraz osoby zaznamenaný prostřednictvím kamery představuje osobní údaj
publikováno: 11.12.2014
Na obrazový záznam pořízený prostřednictvím kamerového systému nainstalovaného osobou na jejím rodinném domě a zabírajícího veřejné prostranství se vztahuje směrnice o ochraně osobních údajů Směrnice nicméně umožňuje posoudit oprávněný zájem dané osoby spočívající v ochraně majetku, zdraví a života této osoby a její rodiny.
Směrnice o ochraně osobních údajů[1] dovoluje zpracování osobních údajů v zásadě jen, pokud subjekt údajů udělil souhlas. Nevztahuje se však na zpracování osobních údajů prováděné fyzickou osobou pro výkon výlučně osobních či domácích činností.
Na F. Ryneše a jeho rodinu opakovaně útočila neznámá osoba a několikrát došlo k rozbití oken jejich rodinného domu. V reakci na tyto útoky nainstaloval F. Ryneš na dům své rodiny kamerový systém, který snímal vstup do tohoto domu, veřejnou ulici a vstup do protějšího domu.
V noci z 6. na 7. října 2007 bylo rozbito okno tohoto domu výstřelem z praku. Díky záznamům z kamerového systému předaným policii se podařilo identifikovat dvě podezřelé osoby, vůči kterým bylo zahájeno trestní stíhání.
Jeden z podezřelých ovšem zpochybnil před Úřadem pro ochranu osobních údajů zákonnost zpracování údajů zaznamenaných kamerovým systémem F. Ryneše. Úřad shledal, že F. Ryneš skutečně porušil předpisy na úseku ochrany osobních údajů a uložil mu pokutu. Úřad v této souvislosti poukázal mimo jiné na to, že údaje podezřelého byly v okamžiku, kdy se nacházel na veřejném prostranství, tj. v části ulice nacházející se před domem F. Ryneše, zaznamenány bez jeho souhlasu.
Nejvyšší správní soud (Česká republika), který ve sporu mezi F. Rynešem a Úřadem rozhoduje o kasační stížnosti, se táže Soudního dvora, zda záznam pořízený F. Rynešem za účelem ochrany jeho života, zdraví a majetku (tj. zaznamenání osobních údajů jednotlivců útočících na jeho dům z veřejné ulice) nepředstavuje zpracování údajů, na které se směrnice nevztahuje, protože jde o záznam provedený fyzickou osobou pro výkon výlučně osobních či domácích činností.
V dnešním rozsudku Soudní dvůr zaprvé připomíná, že pojem „osobní údaje“ ve smyslu směrnice zahrnuje všechny informace o identifikované nebo identifikovatelné fyzické osobě. Identifikovatelnou osobou se rozumí osoba, kterou lze přímo či nepřímo identifikovat, zejména s odkazem na jeden či více zvláštních prvků její fyzické identity. Obraz osoby zaznamenaný prostřednictvím kamery tudíž představuje osobní údaj, neboť umožňuje identifikovat subjekt údajů.
Stejně tak se tato směrnice vztahuje na dohled pomocí videokamer sestávající ze zaznamenávání a ukládání osobních údajů, jelikož takový dohled představuje automatizované zpracování těchto údajů.
Zadruhé Soudní dvůr konstatuje, že výjimka stanovená směrnicí pro zpracování údajů prováděné fyzickou osobou pro výkon výlučně osobních či domácích činností musí být vykládána striktně.
Z toho důvodu nelze provozování kamerového systému, který zabírá veřejné prostranství, a je tudíž zaměřen mimo soukromou sféru osoby zpracovávající údaje, považovat za „výlučně osobní či domácí činnost“.
Při uplatňování směrnice zároveň nesmí vnitrostátní soud ztrácet ze zřetele, že její ustanovení[2] umožňují zohlednit oprávněný zájem správce spočívající v ochraně majetku, zdraví a života tohoto správce a jeho rodiny.
Konkrétně lze zaprvé osobní údaje zpracovávat bez souhlasu subjektu údajů mimo jiné tehdy, když je jejich zpracování nezbytné pro uskutečnění oprávněných zájmů správce. Zadruhé nemusí být určitá osoba informována o zpracování svých údajů tehdy, není-li její informování možné nebo by vyžadovalo neúměrné úsilí. Zatřetí mohou členské státy omezit rozsah povinností a práv stanovených směrnicí, pokud je toto omezení nezbytné pro zajištění předcházení trestným činům a jejich vyšetřování, odhalování a stíhání nebo ochrany.
Zdroj: Soudní dvůr EU
[1] Směrnice Evropského parlamentu a Rady 95/46/ES ze dne 24. října 1995 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů (Úř. věst. L 281, s. 31; Zvl. vyd. 13/15, s. 355).