oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte zavedení advokátního procesu v záměru CŘS?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Skutečně nemá „naprosto svobodná virtuální měna bitcoin“ místo v právním státě?

autor: Mgr. David Jochman
publikováno: 16.01.2019

Potěšilo mě, když jsem nalezl na stránkách Bulletinu advokacie č. 5/2018 článek s provokativním názvem „Má naprosto svobodná virtuální měna bitcoin místo v právním státě?“, jelikož právní teorie by měla reagovat na aktuální výzvy doby. Příslib názvu však zůstal nenaplněn. Jádrem následujícího článku je jeho druhá polovina zabývající se aktuální právní úpravou kryptoměn, zodpovězením otázky místa bitcoinu v právním státě a úvahami autora de lege ferenda.

Autor v úvahách de lege ferenda navrhuje, aby block­chain byl pod správou jakési „autority“, přičemž v tomto směru uvádí, že mu dává „velký smysl vznik jedné nadnárodní bitcoin banky, která bude mít své pobočky v každém státě“ a za „určitých podmínek“ umožní náhled vyjmenovaným státním orgánům do blockchainu a též obstavení bitcoinů. Ve skutečnosti však vznik „jedné nadnárodní bitcoin banky“ smysl nedává, stejně jako zbytek autorových úvah de lege ferenda. Nesmyslnost autorových úvah je podle mého soudu daná již skutečností, že předpokládají změny bitcoinového protokolu,[1] jejichž výsledkem by byl zcela jiný platební systém, a nelze je proto vůbec považovat za návrhy týkající se bitcoinu. Jinak řečeno, autor navrhuje regulaci něčeho, co ani neexistuje.

Přesvědčení autora o smysluplnosti jeho úvah de lege ferenda pak pramení patrně z nepochopení bitcoinu, potažmo jeho hlavních výhod a nevýhod. Autor za hlavní výhodu bitcoinu považuje rychlost transakcí a za jeho nevýhodu nemožnost státu efektivně jej kontrolovat. V tom se však zásadně mýlí.

Hlavní výhodou bitcoinu totiž není jeho rychlost,[2] nýbrž jeho necenzurovatelnostnekonfiskovatelnost. Důsledkem těchto klíčových výhod bitcoinu je mj. autorem kritizovaná nemožnost efektivní kontroly ze strany státu. Hlavní výhody bitcoinu a autorem kritizované důsledky jsou tedy toliko jinými stranami téže mince, a návrhy autora tak „vylívají s vaničkou i dítě“, neboť výhody bitcoinu zcela eliminují.

Necenzurovatelnost znamená, že žádná autorita nemůže efektivně zabránit určité transakci. Když kdokoliv provede jakoukoliv bitcoinovou transakci, dostane se informace o této transakci postupně ke všem uzlům bitcoinové sítě a taky do „pořadníku“[3] pro vytěžení, tedy zařazení „do bloku“. Dřív nebo později (v závislosti na poplatku, který těžařům odesílatel transakce nabídne) je transakce zařazena do určitého bloku, a stane se tak jedním z nových (prakticky neměnných) záznamů v blockchainu. Teoreticky je možné, aby těžař určitou transakci do bloku nezařadil (těžaři si sami vybírají, ze kterých transakcí sestaví blok, přičemž tento výběr logicky probíhá na základě výše poplatku nastaveného odesílatelem) z důvodu jiného, než že dal přednost transakcím s vyšším poplatkem (a tedy pro něj výnosnějším), nicméně v takovém případě by se s jistotou našel jiný těžař, který by transakci do bloku rád zařadil a inkasoval transakční poplatek. Představíme-li si čistě akademickou úvahu, že by se všichni těžaři sjednotili v bojkotu určitých transakcí, musíme nutně dospět k závěru, že by tím těžaři (dost možná nevratně) uškodili nejen bitcoinu, ale i sobě (jelikož se těžbou bitcoinu živí a odměnu inkasují v bitcoinech). Že tímto způsobem těžaři uvažují, je vidět i na příkladu mining poolu[4] GHash.IO, jehož podíl na celkovém těžebním výkonu se v roce 2014 nebezpečně blížil k hranici 50 %[5] a část těžařů reagovala přechodem k jiným poolům, čímž se podíl GHash.IO na těžebním výkonu zmenšil.[6] Technicky vzato jsou tedy těžaři autoritou, která má moc cenzurovat bitcoinové transakce, ale zneužití této moci brání decentralizace těžebního výkonu a ekonomická motivace těžařů, kteří by uškozením bitcoinu uškodili také sobě.

Nekonfiskovatelnost znamená, že uživatel má za dodržení příslušných bezpečnostních opatření plnou kontrolu nad svými prostředky. Jinak řečeno, ten, kdo má ve (faktické) držbě příslušný privátní klíč, je jediný, kdo může s bitcoiny nakládat.[7] To mj. znamená, že je např. nelze postihnout exekucí. Pomineme-li dobrovolné vydání, může se stát bitcoinů svých občanů zmocnit toliko násilným zajištěním privátních klíčů. Jelikož je však privátní klíč pouhý alfanumerický řetězec, dá se eventualitě násilného odebrání poměrně účinně předejít. Nadto je možné privátní klíč též transformovat do tzv. „seed“, kterým je obvykle 12 až 24 anglických slov v určitém pořadí, což uživateli v krajních případech umožňuje privátní klíč ve fyzické podobě (např. na papíře nebo v počítači) zlikvidovat a uchovat jej pouze ve své paměti (třeba jen po určitou dobu). Své privátní klíče totiž uživatel nemusí mít v žádné bitcoinové peněžence, nepotřebuje-li aktuálně realizovat transakci.[8] Bitcoin, ale i další kryptoměny jsou tak jedinými aktivy, která lze mít v hlavě, a proto nemusí být ani zjistitelné, že nějaké bitcoiny či jiné kryptoměny určitá osoba vlastní.

Zde se dostávám k otázce, zda má bitcoin s výše popsanými klíčovými vlastnostmi místo v právním státě, kterou autor zodpovídá negativně. Bohužel k tomuto závěru dospívá poněkud unáhleně, aniž by vůbec pojem „právní stát“ vymezil; implicitně pak tento pojem redukuje, ovlivněn patrně svou profesí, na otázku vymahatelnosti pohledávek.

V tomto článku budu vycházet z vymezení právního státu tak, jak jej podala ve svém příspěvku emeritní soudkyně Ústavního soudu Eliška Wagnerová.[9] Ta rozlišuje dva stupně chápání právního státu, a sice formální právní stát a materiální právní stát, přičemž první z nich vymezuje požadavkem na to, aby „stát vykonával svou moc podle (zákonem) předem stanovených pravidel a aby vládl skrze právní pravidla“, a uvádí určité charakteristiky stanovování těchto pravidel (prospektivita práva, veřejnost práva, požadavek obecnosti a setrvalosti práva, požadavek jasnosti a určitosti pravidel).

Materiální právní stát se pak již neomezuje na pouhou vázanost státní moci právními pravidly, nýbrž vyžaduje i naplnění určitých obsahových požadavků těchto právních pravidel, čímž se ke slovu „dostávají představy o demokracii a o spravedlnosti“. Soudobá představa materiálního státu pak vyžaduje nejenom respekt základních práv ze strany státu, ale i povinnost je chránit před zásahem ze strany třetích (soukromých) osob, což s sebou nese i povinnost státu včasně legislativně jednat, a předcházet tak porušení základních práv ze strany třetích osob. Koncept právního státu se přitom časem vyvíjí a je konkretizován v reakci na „utrpěné“ zkušenosti.

Je tedy zřejmé, že bitcoin, resp. jiné kryptoměny, většinu složek právního státu v jeho soudobém chápání neohrožují (zejm. jimi není ohrožen formální právní stát), neboť právní stát klade nároky na vystupování státní moci, nikoliv na jednání soukromých osob. Jedinou složkou právního státu, kterou bitcoin ohrožuje (nebo alespoň ztěžuje), je povinnost státu realizovat ochranu práv před zásahem ze strany třetích (soukromých) osob. Zde autor, působící jako soudní exekutor, správně postřehl, že bitcoin může poskytnout útočiště nepoctivým dlužníkům, kteří se mohou poměrně jednoduše vyhýbat výkonu rozhodnutí. Kromě zásahu do práv soukromých osob pak bitcoin (ale zejména pak anonymní kryptoměny, jako např. Monero) zjednodušuje nelegální aktivity.

Právě tato „aplikační praxe“ autorovi postačuje k závěru o neslučitelnosti bitcoinu s právním státem. Podle mě je závěr autora zjednodušující a unáhlený, neboť bitcoin je toliko prostředkem, který lze potenciálně využít k zásahu do práv třetích osob či k nežádoucím aktivitám (financování terorismu, obchod s drogami), nicméně všechny tyto negativní jevy lze realizovat i bez existence bitcoinu. Jestliže připustíme, že bitcoin nemá místo v právním státě, neboť zjednodušuje realizaci nežádoucích jednání, můžeme následně postupovat dál a tázat se i na místo dalších prostředků (např. hotovosti) v právním státě, čímž však budeme postupovat směrem k omezování svobody obyvatel a posilování kontroly ze strany státní moci. Autor navíc opomíjí, že deficit právního státu není dán tím, že může (využitím určitého prostředku) dojít k zásahu do práv soukromých osob, nýbrž tím, že stát na tento (hrozící či realizovaný) zásah nijak nereaguje. A to je právě výzva pro právníky – diskutovat o tom, jak reagovat na možné zneužití bitcoinu k nežádoucím jednáním.

Zdánlivě nejjednodušším řešením je bitcoin zakázat, jedná se však o špatné řešení, které je jednoduché toliko zdánlivě. Totiž zatímco donutit podnikatele neakceptovat platbu bitcoinem by bylo pro stát poměrně jednoduché (prostřednictvím správních sankcí), vynutit případný zákaz držby bitcoinů fyzickými osobami je prakticky nemožné. Nejdůležitější však je, že vynucování zákazu držby bitcoinů by narazilo na totožné problémy jako postihování zneužití bitcoinů, a sice na problematiku dokazování držby bitcoinů (jak již bylo výše uvedeno, držbu bitcoinů lze utajit). Je proto nadbytečné sáhnout k tak omezujícímu opatření, jakým by byl úplný zákaz držby, a je třeba se zaměřovat na vypořádání se s jednotlivými eventualitami zneužití bitcoinu.[10] Jinak řečeno, úplný zákaz držby bitcoinu je dle mého názoru v konfliktu s principem proporcionality, který je dle Elišky Wagnerové „odvozený z požadavku právního státu o nutnosti respektu a právní ochrany svobody jednotlivce a jeho základních práv“.[11] Domnívám se tedy, že právě případný zákaz držby bitcoinu by byl v konfliktu s právním státem.

Nakonec bych rád uvedl, proč se domnívám, že bitcoin nejenže s právním státem není v konfliktu, nýbrž jej dostává na další (vyšší) úroveň, když umožňuje obyvatelstvu získat větší nezávislost na státu. Potřebnost nezávislosti na státu dle mě ilustruje citace z blogu Fedora Gála: „Iba v horizonte môjho života sa správal štát, ktorého som bol občanom, naozaj podivuhodne. Ten vojnový mnohým najprv odobral majetok, a potom väčšine z nich aj holé životy. Po vojne, ešte skôr, ako si stačili vydýchnuť, spočítať mŕtvych a obnoviť domovy, vzal im majetok a slobodu ešte raz.“[12]

V této souvislosti bych chtěl též připomenout myšlenku obsaženou ve výše citovaném příspěvku Elišky Wagnerové, dle níž se koncept právního státu časem vyvíjí a je konkretizován v reakci na „utrpěné“ zkušenosti. Právě s ohledem na „utrpěné“ historické zkušenosti je třeba mít na paměti, že demokratický právní stát se může poměrně rychle změnit ve svůj protiklad a bitcoin pak může poskytnout obyvatelům tohoto státu možnost uchránit svůj majetek, nebo alespoň jeho část, před zlovůlí státu, a též možnost emigrovat alespoň s nějakým majetkem. Právě tohoto hlediska si musí být demokratický právní stát vědom, a neměl by se proto snažit omezovat či zakázat držbu bitcoinu, nýbrž naopak ponechat obyvatelstvu tuto potenciální únikovou cestu před svým případným zlovolným nástupcem.

 

Autor Mgr. David Jochman působí jako asistent soudce Nejvyššího soudu.



[1] Pro úplnost uvádím, že tyto technologické změny zákonodárce nemá ani nejmenší možnost prosadit, neboť nemá moc nad technologickým fungováním bitcoinu.

[2] Pro rychlost jsou daleko lepší centralizovaná řešení, nikoliv poněkud těžkopádný bitcoin.

[3] Tzv. mempool.

[4] Těžba bitcoinu je vlastně loterií, kdy jde o to uhodnout náhodné číslo, které když se spolu s určitými informacemi v bitcoinovém bloku zahashuje (hash je funkce, která mění vstupní data na řetězec znaků o určité délce, a i malá změna vstupních dat má velký dopad na výsledný hash; v důsledku toho není možné zpětně z hashe určit vstupní data; např. výsledkem zahashování slova „Ahoj“ bude řetězec „f23e6807b3fb0be 0ea999ea8cb88a3e94dc359c84230461f9761efac57dcb081“, výsledkem zahashování slova „ahoj“ bude řetězec „3f3b08eca62c21d7 6256e6e1d0b8bf99f4efbe376f64335b72f4163a8fc50dba“), výsledný hash bude začínat určitým počtem nul (získání takového hashe vyžaduje mnoho pokusů). S ohledem na množství těžařů (resp. celkový těžební výkon) je těžař jednotlivec odkázaný na to, zda se na něj usměje štěstí a právě on jako první uhodne číslo, které povede ke kýženému řetězci. Jelikož však je třeba drahý těžební hardware splácet, sdružují se těžaři do tzv. mining poolů (prvním byl český Slush pool), ve kterých spolupracují na nalezení náhodného čísla, a vytěžené bitcoiny si pak rozdělí podle výkonu, kterým k těžbě přispěli. Podíl mining poolu na celkovém výkonu je už dostatečně významný na to, aby statisticky poměrně pravidelně uspěl v „loterii“, a tím se eliminuje odkázanost těžařů na štěstí a umožňuje jim to kalkulovat s určitými pravidelnými příjmy.

[5] Která je významná proto, že umožňuje tzv. „51% attack“ na blockchain.

[6] D. Stroukal, J. Skalický: Bitcoin peníze budoucnosti, Ludwig von Mises Institut CZ & SK, Praha 2015, str. 141.

[7] Stranou ponechávám užívání online bitcoinových peněženek, kdy privátní klíče má fakticky pod kontrolou provozovatel této peněženky. Samosebou se rozumí, že kontrola nad svými prostředky obnáší také nezbytnou odpovědnost – vymažete-li z peněženky privátní klíče, které nemáte nikde zálohované, o své jmění definitivně přicházíte.

[8] Pro vytvoření transakce je peněženka nezbytná.

[9] E. Wagnerová: Koncept právního státu, in V. Klokočka Liber Amicorum, In memoriam emeritního soudce Ústavního soudu, Linde, Praha 2009, str. 235-250.

[10] Není účelem tohoto článku nabízet konkrétní řešení, toliko poukázat na neúčelnost zákazu držby bitcoinů.

[11] E. Wagnerová, op. cit. sub 9, str. 245.

[12] F. Gál: Štát, blog Fedora Gála, http://www.fedorgal.cz/blog/index.php?itemid=334.