Sjednocení judikatury Nejvyšším soudem, princip předvídatelnosti rozhodnutí a námitka promlčení vznesená státem z hlediska dobrých mravů
publikováno: 11.04.2018
II. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Ludvík David) vyhověl ústavní stížnosti a zrušil rozsudky Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, neboť jimi bylo porušeno základní právo stěžovatelů na spravedlivý proces a právo na náhradu škody za nemajetkovou újmu osobní povahy.
Všichni tři stěžovatelé se společně s dalšími osobami zúčastnili dne 12. 9. 2009 shromáždění na podporu myšlenky squattingu. Okolo 21:30 hodin speciální pořádková jednotka přehradila ulici za jejich zády, čímž jim byl znemožněn odchod z místa. Následně byli stěžovatelé společně s několika dalšími účastníky zajištěni. Stěžovatelé se domnívají, že byli poté podrobeni nepřiměřenému postupu policie, který minimálně hraničil se špatným zacházením. Jednání státních orgánů dle stěžovatelů zasáhlo mj. do jejich osobní svobody, lidské důstojnosti a práva na ochranu zdraví, čímž jim vznikla nemajetková újma. Proto se prostřednictvím žaloby ze dne 6. 10. 2010 domáhali po České republice – Ministerstvu vnitra písemné omluvy, a dále zaplacení 50 000 Kč každému z nich.
Obvodní soud pro Prahu 7 žalobu dne 19. 4. 2012 zamítl s ohledem na státem vznesenou námitku promlčení obou nároků. Městský soud v Praze poté rozsudek obvodního soudu v části, týkající se nepřiznání částky 50 000 Kč, potvrdil (ústavní stížnost stěžovatelů proti tomuto výroku již odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 6. 1. 2014 sp. zn. I. ÚS 2796/12) a ohledně požadavku na omluvu jej zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení, vycházeje z toho, že tento nárok nepodléhá promlčení, protože nejde o majetkové právo.
V dalším řízení obvodní soud rozsudkem ze dne 15. 10. 2013 zbylou žalobu na omluvu zamítl, neboť se podle něj změnila relevantní judikatura týkající se promlčení nároku a stát vznesl, i zde po právu, námitku promlčení. Tento rozsudek poté potvrdil jak Městský soud v Praze, tak i Nejvyšší soud.
Stěžovatelé se tedy obrátili na Ústavní soud s tvrzením, že rozhodnutími obecných soudů byla porušena jejich ústavně zaručená práva, neboť námitka promlčení měla být shledána rozpornou s dobrými mravy a relevantní judikatura stran omluvy za imateriální újmu byla v době podání jejich žaloby neustálená. Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost důvodná.
Princip předvídatelnosti rozhodnutí je jedním z pilířů právního státu ve sféře soudní a jiné ochrany základních práv.
Předmětná problematika je upravena zákonem č. 82/1998 Sb., (zkráceně) o odpovědnosti státu za výkon veřejné moci, přičemž problematika odpovědnosti za imateriální újmu (peněžitá částka, omluva) byla do zákona vtělena až novelou pod č. 160/2006 Sb. Pro uplatnění nároku byla stanovena krátká šestiměsíční lhůta podle § 32 odst. 3 citovaného zákona, podmíněná předchozí žádostí u příslušného orgánu. Z této úpravy vznikl současně problém, zda posledně uvedená krátká lhůta platí i pro nepeněžní, resp. morální satisfakci (např. právě pro omluvu).
Třeba předeslat, že peněžitá náhrada tu podléhá zmíněné lhůtě, přičemž judikatura zde byla postavena najisto rozsudkem velkého senátu Nejvyššího soudu uveřejněným pod č. R 73/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; žaloba stěžovatelů o 50 000 Kč tak podle všeho nemohla být úspěšná, jak již výše popsáno a shrnuto.
Stran zbylé požadované omluvy, ohledně níž též platila námitka promlčení vznesená státem, je však situace jiná.
V tomto případě považuje Ústavní soud za definitivní moment sjednocení judikatury Nejvyšším soudem až jeho rozsudek ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. 30 Cdo 2387/2012 (R 72/2013). Tento rozsudek poskytl veřejnosti podrobnou interpretaci předmětného právního stavu, stvrdil překonání dřívějšího právního názoru, že nároky na morální satisfakci jsou nepromlčitelné, a podrobil tyto nároky režimu promlčení podle zákona č.82/1998 Sb.
Žaloba stěžovatelů však byla podána již dříve, a té době ještě žalobci-stěžovatelé nemohli mít potřebnou jistotu v tom, zda ji podávají ještě v otevřené lhůtě; nemohli tedy dost dobře předvídat, zda o jejich uplatněném nároku na omluvu od státu bude meritorně rozhodováno či nikoli. Běh judikatury obecných soudů ukazuje, že o jejich nároku je třeba meritorně rozhodnout. V relaci k tomuto závěru Ústavního soudu se jeví tím spíše, že námitka promlčení vznesená – vůči uplatněnému nároku na omluvu – státem se ocitla v rozporu s dobrými mravy jak z pohledu § 3 odst. 1 někdejšího občanského zákoníku (relevantního pro tuto věc), tak i podle § 2 odst. 3 kodexu nynějšího, a v neposlední řadě i z hlediska ústavní konformity. Stát, jenž – jak se zdá podle tvrzení stěžovatelů i dosavadních důkazních zjištění – použil vůči stěžovatelům nesprávného úředního postupu, by měl být schopen, což se zatím nestalo, naplnit skrze obecné soudy garanci spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a omluvit se za své pochybení v intencích čl. 36 odst. 3 Listiny, dospějí-li následně obecné soudy k meritornímu závěru o důvodnosti omluvy.
Věc se nyní vrací k Obvodnímu soudu pro Prahu 7, který tedy v novém řízení věcně posoudí, zda stěžovatelé mají nárok na omluvu od státu v souvislosti s policejním postupem.
Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 76/17 je dostupný ZDE.
Zdroj: Ústavní soud, Brno.