oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte věcný záměr nového civilního řádu soudního?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Rozhovor s předsedou ESLP Guido Raimondim a soudcem ESLP Alešem Pejchalem

publikováno:

Předseda Evropského soudu pro lidská práva Guido Raimondi a Aleš Pejchal, soudce Evropského soudu pro lidská práva zvolený za Českou republiku, se těsně před prázdninami setkali v Kaňkově paláci v Praze s vedením České advokátní komory k pracovnímu jednání. Bulletin advokacie využil této příležitosti a položil oběma soudcům několik dotazů týkajících se aktuální situace na poli lidských práv a řízení před Evropským soudem pro lidská práva (dále také jen "soud" nebo "ESLP").

GUIDO RAIMONDI, PŘEDSEDA EVROPSKÉHO SOUDU PRO LIDSKÁ PRÁVA  

Ve funkci předsedy ESLP působíte od listopadu 2015, v úzkém vedení ESLP pak již od roku 2012, kdy jste byl zvolen místopředsedou Soudu. Jak vnímáte toto profesní období? Za sebe i z pohledu Soudu jako instituce? 

Z osobního hlediska musím říci, že pozice předsedy Soudu je velmi náročná, značně redukuje čas, který by mohl být věnován nepracovním aktivitám, nicméně satisfakce z práce, která se dostaví na konci dne, bohatě splácí jakoukoli oběť.

Jinak věřím, že existence funkcí v rámci Soudu nevytváří mezi soudci hierarchii. Chtěl bych zdůraznit, že všichni soudci jsou si rovni a jejich přínos ke kolektivnímu úsilí instituce je stejně důležitý. Ti kolegové, jež jsou zvoleni do funkcí, které znamenají mj. další povinnosti, zajišťují chod naší činnosti tak, abychom dosahovali co nejlepších výsledků, pokud jde o účinnost a kvalitu soudní práce.

Je pravda, že předseda, který reprezentuje celý Soud, má specifické povinnosti. Dostává se do pozice, která vyžaduje častý styk s okolním světem: nejčastěji s velvyslanci ve Štrasburku, pravidelně pak s politickými a soudními špičkami smluvních států. Takové styky vyžadují jistý stupeň diplomacie a samozřejmě nejsou také bez rizika. Na druhou stranu je však považuji za vysoce důležité pro Soud, který by neměl žít v izolaci, a jsou i zdrojem velké satisfakce, zejména když umožní předsedovi Soudu vysvětlit možná nedorozumění či jim předejít. 

Které změny, jimiž ESLP prošel během tohoto období, měly podle Vás největší vliv na Soud jako takový? 

Současně se během posledních pěti let začaly stále více projevovat důsledky čtrnáctého protokolu. Jedním z nich, který má vliv přímo na soudce, je prodloužení mandátu soudce na devět let, a to bez možnosti znovuzvolení. Dříve byl mandát šestiletý, avšak s možností znovuzvolení. Cílem této změny bylo posílit nezávislost soudců, a to logicky tím, že odstranění možnosti znovuzvolení zabrání pokusům soudců zvýšit svoje šance na opětovné zvolení tím, že se budou chovat vstřícněji ke svému příslušnému státu. Jde o zcela legitimní cíl a já se domnívám, že jediné funkční období zůstane stálým znakem Soudu. Znamená to však, že dochází mnohem častěji k výměnám soudců, neboť v minulosti velmi často pokračovali i ve druhém funkčním období. V současné době působí u ESLP více než polovina soudců méně než pět let. Pozitivním aspektem rovněž je, že Soud má z nepřetržitého přílivu „nové krve“ prospěch. Na druhou stranu to však nevyhnutelně přináší i menší stabilitu a kontinuitu, jinými slovy, méně institucionální paměti. Je to něco, co si já i mí kolegové velmi dobře uvědomujeme, neboť reforma se u Soudu již plně projevila.

Druhým příkladem významné změny posledních několika let, kterou bych rád zmínil, je úspěch filtračního systému, který byl zaveden Protokolem č. 14. Vytvoření nového, prvního stupně – jediného soudce, jenž funguje jako filtr pro stížnosti, které jsou zjevně nepřijatelné, představuje nejefektivnější část tohoto protokolu. Zmíněná reforma vešla v platnost v roce 2010, kdy Soud čelil obrovskému počtu nevyřešených případů (v roce 2011 šlo o více než 160 000 případů), včetně vysokého množství zjevně nepřijatelných případů (cca 100 000). Toto zatížení zdaleka přesahovalo kapacitu Soudu a bylo zřejmé, že různá dílčí reformní opatření nejsou adekvátní potřebám stěžovatelů. Situace se však změnila, neboť systém jediného soudce, který je schopen operovat v širokém měřítku, vedl k tomu, že počet nevyřízených případů se během pár let snížil. Tento filtrační systém dnes účinně funguje a zjevně nepřijatelné stížnosti jsou vyřizovány relativně velmi brzy. Na druhou stranu je však nutné zmínit, že během posledních několika let se počet stížností značně zvýšil. Tuto skutečnost musíme reflektovat a zkoušet nové metody tak, aby celá mašinerie kolem Úmluvy zůstala efektivním prostředkem ochrany lidských práv na mezinárodní úrovni. 

To jsou poměrně velké změny, jistě určují i další vývoj Soudu… 

A to ještě uvedu jeden příklad, který sice není součástí reformy Úmluvy, avšak je to něco, co vzešlo z vlastní iniciativy Soudu. Jde o síť nejvyšších soudů, která začala zkusmo pracovat v roce 2015 a v polovině loňského roku se otevřela všem zainteresovaným nejvyšším soudům. Myšlenka je jednoduchá: tato síť slouží národním soudům, které musejí být průběžně informovány o vyvíjející se judikatuře týkající se Úmluvy. Tyto soudy mohou využívat několik interních zdrojů Soudu, které jim pomáhají při rozhodování případů týkajících se lidskoprávní problematiky. A naopak mohou pomáhat ESLP tam, kde je potřeba provést komparativní studii k projednávanému případu. Během jednoho roku se k síti připojilo 55 soudů ze 32 evropských zemí a další jsou v procesu připojování, včetně Nejvyššího soudu ČR. Domnívám se, že tato čísla bez jakýchkoli pochyb dokazují úspěch této iniciativy, stejně jako praktický přínos národním soudům, které mohou být považovány za partnery ESLP při hájení lidských práv. 

Většina případů, které jste řešil, je určitě významná. Považujete ale nějaký případ za dobu Vašeho mandátu soudce ESLP za obzvláště významný? Můžete popsat případ, který Vás osobně nejvíce zasáhl, ať již profesně, nebo osobně? 

Je samozřejmě správné popisovat významné případy, které Soud rozhoduje. Evropská lidskoprávní judikatura obsahuje mnoho přelomových rozhodnutí, která formovala a ovlivnila zásadní aspekty života v Evropě na individuální i kolektivní úrovni. V mojí funkci, jako předsedy ESLP, předsedám velkému senátu, kterému už z definice náleží ty nejdůležitější případy. Je proto pro mě obtížné vybrat pouze jeden. Vaše otázka si však odpověď zaslouží. Zmíním proto několik nedávných případů, které jsou dle mého názoru jednoznačně důležité.

Na konci loňského roku rozhodl velký senát případ Khlaifia proti Itálii, který posuzoval malý senát už v roce 2015. To je, i s ohledem na jeho (i)migrantský kontext, velmi aktuální případ. Předně bych chtěl uvést, že velký senát uznal, že v roce 2011 čelila Itálie výjimečné situaci odehrávající se v okolí ostrova Lampedusa. Panovala zde humanitární krize a italské úřady se potýkaly s mnoha problémy a musely na sebe vzít řadu úkolů, aby zajistily podmínky migrantů, ale také místních obyvatel, a udržely právo a pořádek. Jedna ze stížností žalobců spočívala ve skutečnosti, že byli zadrženi na Lampeduse po dobu 3 nebo 4 dnů v podmínkách neslučitelných s lidskou důstojností. Čl. 3 je samozřejmě ústředním ustanovením Úmluvy a judikatura nezná žádné ospravedlnění pro nelidské nebo ponižující zacházení. Senát vyjádřil tento názor v rozhodnutí velmi silně. Ani velký senát tento závěr nezpochybnil, ale rovněž se domníval, že by bylo nepatřičné případ rozhodnout bez zvážení jeho složitého pozadí. Proto provedl vlastní posouzení a rozporoval závěr malého senátu, že došlo k porušení čl. 3. Jak jsem vysvětlil ve svém souhlasném stanovisku, považuji odůvodnění velkého senátu za přesvědčivé a donutilo mě změnit postoj, který jsem zaujal na úrovni senátu. Byl jsem přesvědčen, abych změnil svůj postoj i ke dvěma dalším otázkám případu, týkajícím se hromadného vyhoštění a dostupnosti vnitrostátních opravných prostředků. Zvláštností soudního řízení u ESLP je skutečnost, že národní soudce může rozhodovat stejný případ dvakrát, nejdříve na úrovni malého a pak i velkého senátu. Jak ukazuje případ Khlaifia,zevrubné a intenzivní porady, při kterých samozřejmě může dojít ke změně názoru, jsou pro velký senát charakteristické.

Dovolte mi ale krátce zmínit ještě i případ Delfi proti Estonsku, který rozhodl Velký senát v roce 2015. Byl to případ, který přinesl něco, co Soud nazývá „dvě protichůdné reality“ – na jedné straně ohromný potenciál internetu na podporu svobody projevu a na druhé straně potenciál způsobit prostřednictvím šíření hanlivých výroků a dalších nežádoucích a nenávistných forem projevu velkou škodu. Byl to tedy případ týkající se nejen svobody projevu, jež je chráněna čl. 10, ale také ochrany práv jednotlivce zaručené čl. 8 (právo na respektování soukromého života včetně ochrany pověsti) a také základních hodnot Úmluvy. Soud v tomto případě uznal anonymitu uživatelů jako důležitý předpoklad pro svobodný tok myšlenek a informací na internetu. I přesto je vždy nutné brát v úvahu také ostatní práva a zájmy. Dalším argumentem, který se v rozhodnutí objevil, byl ten, že provozovatelé webových stránek sice budou muset monitorovat a filtrovat komentáře, aby se zbavili odpovědnosti za protiprávní projevy, ale to se nerovná systému soukromé cenzury, neboť možností vyjádřit se na internetu zůstává nespočet. Soud nakonec rozhodl, že nedošlo k porušení čl. 10, v tom smyslu, že jsme posoudili rozhodnutí vnitrostátního soudu stanovit odpovědnost společnosti za slučitelnou s právem na svobodu projevu. Dále bych Vaše čtenáře odkázal na čerstvější rozhodnutí, založené za principech položených v případu Delfi, kde bylo naopak shledáno porušení svobody projevu – Magyar Tartalomszolgáltatók Egyesülete a Index.hu Zrt proti Maďarsku (z února 2017).

Nakonec, vzhledem k charakteru Vašeho periodika, považuji za relevantní zmínit případ Morice proti Francii. V rozhodnutí se Velký senát podrobně zabýval vysokou mírou ochrany projevu, kterou Úmluva zaručuje advokátům při výkonu jejich profese. Jde o zásadní rozhodnutí týkající se aplikace čl. 10 ve vztahu k příslušníkům advokátní profese. 

V poslední době se velmi diskutuje o rozšíření poradní pravomoci ESLP na otázky práv a svobod chráněných Úmluvou a umožnění vnitrostátním „nejvyšším soudům“, aby si v konkrétním soudním sporu vyžádaly posudek ESLP k otázkám výkladu a použití Úmluvy. Můžete našim čtenářům popsat aktuální situaci ohledně Dodatkového protokolu č. 16? 

V současnosti (červenec 2017) byl Dodatkový protokol ratifikován 7 státy. Dalších 11 států se chystá k jeho podpisu a mnoho z nich, jako např. Estonsko, Nizozemsko nebo Norsko, už směřuje ke druhému kroku ratifikace. Tuto novou pravomoc by tak Soud mohl dostat do konce tohoto nebo počátkem příštího roku. Každopádně Soud už provádí přípravy, aby nový systém mohl začít ihned fungovat. Již počátkem tohoto roku schválilo plénum pravidla pro poradní postup. Ta budou publikována v novém oddílu Jednacího řádu, jakmile protokol vstoupí v účinnost. Chceme vydat také doporučení pro vnitrostátní soudy, aby věděly, jak mají postupovat v případě, že se rozhodnou nové procedury využít. Osobně pokračuji ve vyjednávání o protokolu při svých setkáních s ministry a vysokými představiteli justice. Jsem velmi silně přesvědčen o potenciálu poradní procedury k řešení lidskoprávních případů pod (metodickým) vedením štrasburského soudu na vnitrostátní úrovni. Předpokládám, že poradní jurisdikce se postupem času stane výraznou součástí mechanismu Úmluvy a důležitým nástrojem pro rozvoj lidskoprávní jurisprudence. 

Česká advokátní komora vítá procesní novinku v podobě vydávání odůvodnění samosoudci u zamítnutých stížností; mohl byste o ní sdělit našim čtenářům více informací?

Pozitivní postoj České advokátní komory mě těší. Samozřejmě že zavedení odůvodnění vydávaných samosoudci je zejména ve prospěch stěžovatelů a jejich právních zástupců. Do letošního roku bylo praxí Soudu informovat dopisem z Kanceláře stěžovatele, že jeho/její případ byl samosoudcem odmítnut. Tento v průběhu let kritizovaný formalismus byl daní za to, že se Soud musel vypořádat s velkým množstvím případů (v jednu dobu až 100 000 nevyřízených případů). Vždy bylo naším záměrem tuto praxi, jak jen to okolnosti dovolí, změnit, ale bez ohrožení chodu Soudu, jelikož naše zkušenosti ukazují, že je mnohem efektivnější nevyřízeným případům předcházet než se jejich počet pokoušet snížit.

Základním prvkem současného filtračního systému je vysoká úroveň jeho komputerizace umožňující ostatním zúčastněným osobám – soudcům, právníkům Kanceláře, administrativním pracovníkům – pracovat rychleji a efektivněji. Bylo třeba sloučit myšlenku vydávání odůvodnění každého případu s tímto velmi racionalizovaným pracovním systémem a doufám, že se v tomto ohledu podařilo najít dobrou rovnováhu. Na jednu stranu tak stěžovatelé nyní obdrží formální rozhodnutí elektronicky podepsané soudcem, který případ rozhodoval. Na druhou stranu jsou odůvodnění poskytována ve stručném a standardizovaném formátu. Odlišná je skutečnost, že odůvodnění rozhodnutí je nyní výslovně uvedeno, ale omezuje se pouze na několik řádků, které mohou některé stěžovatelé a advokáty zklamat. Nicméně je třeba si uvědomit charakter a účel tohoto filtračního systému. Samosoudce rozhoduje pouze případy, které jsou zjevně nepřípustné, např. pro nevyužití vnitrostátních opravných prostředků nebo vypršení šestiměsíční lhůty. Případ, který by vyžadoval podrobnější analýzu, by nepříslušel samosoudci, ale senátu, který by ho náležitě posoudil a odůvodnil podrobněji. Soud zůstává pod velkým tlakem, neboť se zabývá mnoha případy, a musí být velmi opatrný v tom, jak rozdělí své omezené zdroje mezi různé kategorie případů. Vyfiltrované případy nemohou Soudu zabrat nadmíru úsilí a času.

JUDr. ALEŠ PEJCHAL, SOUDCE EVROPSKÉHO SOUDU PRO LIDSKÁ PRÁVA  

Dlouhá léta jste působil v advokacii, soudcem ESLP jste byl zvolen na devítileté období v roce 2012, nacházíte se tedy v polovině Vašeho mandátu. Jak hodnotíte toto období Vašeho působení u ESLP? 

V advokacii jsem působil déle než 35 let, to na člověku přece jenom nějaké stopy zanechá. A měnit zavedený způsob života v šedesáti letech není úplně jednoduché. Také začátek výkonu složité funkce soudce, a ještě k tomu soudce evropského, pro mne nebyl snadný. Na druhou stranu jsem však pociťoval, že připraven jsem docela dobře. Obzvláště výkon advokacie před rokem 1989 v bývalém Československu přinášel na můj pracovní stůl porušování základních svobod takřka denně. Čili věděl jsem, do čeho jdu. A jsem tomu rád, že jsem se ke kandidatuře na soudce (byť po určitém přemlouvání několika lidí, kterých si vážím) odhodlal.

V první polovině mého mandátu jsem působil postupně ve dvou sekcích ESLP, zažil tři báječné (každý jiným způsobem) předsedy těchto sekcí. Guido Raimondi je pak druhým předsedou ESLP od konce roku 2012 a myslím, že beze zbytku naplňuje krédo každého kvalitního soudního sboru, tedy je skutečně a přirozeně prvním mezi rovnými. 

Jakým způsobem jsme rozhodovali v dnešní složité době případy, kterými jsme byli zahrnuti ze všech čtyřiceti sedmi členských států Rady Evropy, musí vyhodnotit především obyvatelé těchto zemí. Já mohu toliko doufat, že jejich hodnocení nebude příliš příkré. Byť velmi dobře vím, že soudní rozhodnutí prakticky nikdy nemůže uspokojit všechny zúčastněné strany. 

Ne každý běžný advokát se o dění u ESLP denně a detailně zajímá, můžete tedy alespoň ve zkratce přiblížit ty nejpodstatnější změny, kterými ESLP za tuto dobu prošel, a jaký vliv mají na dění na ESLP např. poslední personální změny ve vedení soudu? 

Prozatím nedošlo od roku 2012 k ratifikaci žádného nového protokolu k Úmluvě, tedy ono základní, psané, je pro mne i ostatní kolegy stále stejné. V jednání jsou sice Patnáctý a šestnáctý protokol, leč ani jeden z nich není v době našeho rozhovoru v účinnosti.

V personální otázce s potěšením sleduji v posledních letech, že ve volených funkcích na Soudu dochází k pestré obměně. Střídají se funkcionáři z různých koutů Evropy, a to je dobře pro dělnou i přátelskou atmosféru Soudu. Těžko může mít někdo pocit, že je opomíjen. Tím samozřejmě nemyslím jenom soudce jako takové, ale především jednotlivé Vysoké smluvní strany Rady Evropy. 

Od začátku tohoto roku jsou soudci ESLP voleni jen na jedno neopakovatelné devítileté období. Jak tuto změnu spočívající v neopakovatelnosti mandátu vnímáte, případně i Vaši kolegové soudci? 

Nikoli od počátku tohoto roku, ale od platnosti Protokolu č. 14, tj. od 1. 6. 2010 jsou soudci ESLP voleni na devět let bez možnosti znovuzvolení. Čili jde už o relativně zavedenou praxi. Ale je pravda, že od počátku tohoto roku se na Soudu nacházejí pouze soudci, jejichž mandát je devítiletý, byť započal třeba v letech 2008 nebo 2009. V loňském roce totiž odešli poslední soudci, kteří byli voleni vícekrát na předchozí šestiletý mandát, a na Soudu působili tudíž déle.

Ačkoli na Soud přicházejí povětšinou skutečné osobnosti právnického světa, přece jenom nemožnost znovuzvolení, dle mého skromného názoru, odstraňuje jakékoli případné pochybnosti o nepodjatosti či nestrannosti soudců. S takovouto praxí beze zbytku souhlasím a u mých kolegů soudců tomu nebude jinak.    

Nyní bychom se zaměřili na vztah ČR a ESLP. Dlouhodobě zaznamenáváme klesající počet stížností proti ČR. Čím si tento vývoj vysvětlujete? 

Na tuto otázku nelze odpovědět jednoznačně. Jako dlouholetého advokáta mne napadá tato logická úvaha. Po 25 letech členství České republiky v Radě Evropy čeští občané pochopili, že ani ESLP nemůže vyléčit všechny jejich bolesti. Jako advokát jsem totiž daleko více klientům vysvětloval, že jejich případná stížnost k ESLP nemůže mít z různých důvodů šanci na úspěch, než jsem skutečné zastoupení k podání stížnosti přebíral. Nemohu však ani zapomenout na skutečnost, že české soudy se naučily pracovat s judikaturou ESLP a zdárně ji používají při odůvodnění svých rozsudků – a z toho mám skutečnou radost. 

Naše čtenáře bude jistě zajímat i čistě „technická“ otázka, a to, kolik případů z České republiky nyní ESLP řeší a jak si stojíme v porovnání s ostatními zeměmi. Jaké případy porušení základních práv a svobod ESLP nejčastěji řeší, zejména pak, jde-li o stížnosti proti ČR? 

Číslo právě řešených případů se samozřejmě mění a každý týden je trochu jiné. V nedaleké minulosti se dalo mluvit v řádech i tisíců, dnes ono číslo většinou nepřekračuje číslovku dvě stě. A to je podstatný rozdíl. V porovnání s ostatními zeměmi si nestojíme špatně, pokud jde o absolutní čísla, jsme spíše pod průměrem, a to je samozřejmě dobře. Časté jsou případy porušení práva na spravedlivý proces ve vztahu k České republice, ale slovo „časté“ používám v kontextu skutečností, které jsem před chviličkou uvedl. 

Českou advokacii v poslední době velmi zneklidňují pokusy státní moci o prolomení povinnosti mlčenlivosti rozhodnutími některých soudů. Čtenáře BA, tedy advokáty a advokátky, by jistě názor Vás, coby bývalého kolegy, velkého obhájce práv a svobod a nynějšího soudce ESLP velmi zajímal. 

Víte, v prosinci 2008 jsem v Paříži za Českou advokátní komoru podepisoval Úmluvu mezi advokáty světa a tam je hned v prvním článku definováno pět stěžejních principů, bez jejichž dodržení advokát přestává být advokátem. Jeden z těchto principů zní takto: „… povinnost dodržovat mlčenlivost a důvěrnost věcí, jejichž vyřízením byl klientem pověřen, což mu zabraňuje (rozuměj advokátovi) vypovídat o věcech klienta před orgány veřejné moci i soukromými osobami…“. Za svým podpisem, k němuž jsem byl svými tehdejšími kolegy – advokáty pověřen, si samozřejmě i dnes beze zbytku stojím.

A v roce 2015 jsem byl členem senátu ESLP, jenž rozhodoval ve věci Vinci Construction a GTM Génie Civil et Services proti Francii. Rozhodli jsme jednomyslně a myslím, že tento rozsudek je velice instruktivní, čili jej doporučuji k podrobnému studiu všem čtenářům Bulletinu advokacie. 

V souvislosti s vývojem posledních let v Evropě zaznamenáváme hojné diskuse a myšlenky týkající se revize základních práv a svobod, ale i zakotvení katalogu základních povinností. Jak se na tento trend díváte, kde Vy vidíte pramen těchto úvah a jak se může tato otázka podle Vás vyvíjet? 

Tady budu velmi lapidární. Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod žádnou revizi dle mého názoru nepotřebuje a ještě dlouho potřebovat nebude. Tečka. Pokud jde o povinnosti, mám na mysli občanské povinnosti, ty patří v nejzákladnější podobě do ústav jednotlivých evropských států. Pokud tam nejsou, tak z hlediska běžného života společenství svobodných občanů v tom kterém státě to považuji za určité pochybení. Vytvářet „katalog“ povinností na evropské úrovni by bylo, opět dle mého názoru, nepřípadné. Ale jak se budou úvahy kohokoli jiného vyvíjet, to opravdu posoudit neumím. 

Úmluva z roku 1950 je, řekla bych, napsána přesně, jasně a srozumitelně. Jak podle Vás ovlivní současná měnící se tvář Evropy a jejích států právě tuto základní normu – Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod – a její výklad? 

Věřím, že výklad Úmluvy bude v dohledné době co nejkonzervativnější. 

Děkuji Vám oběma za rozhovor! 

JUDr. HANA RÝDLOVÁ