oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte zavedení advokátního procesu v záměru CŘS?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Rozhodčí řízení, jeho specifika a výhody

autor: Mgr. Viktor Glatz
publikováno: 17.10.2018

Rozhodčí řízení v České republice vykazuje celou řadu specifických znaků. Na rozdíl od některých evropských jurisdikcí, kde obecné soudy fungují rychle a efektivně, jako např. Rakousko, Švýcarsko, jejichž právní řády jsou nám historicky relativně blízké, se v České republice rozhodčí řízení používá nejen pro řešení mezinárodních sporů, ale rovněž pro řešení sporů vnitrostátních. Zejména podnikatelská veřejnost oceňuje rychlost a nákladovou efektivitu rozhodčího řízení.

V posledních letech však byla pověst rozhodčího řízení do značné míry pošramocena, a to zejména ze dvou důvodů.

V první řadě šlo o nadužívání rozhodčího řízení ve spotřebitelských věcech. S ohledem na skutečnost, že obecné soudy nebyly dlouhodobě schopny rozhodovat ve spotřebitelských sporech efektivně, přistoupila celá řada institucí včetně velkých bank k uzavírání rozhodčích doložek i ve spotřebitelských věcech, a to zejména ve smlouvách o spotřebitelských úvěrech. Šlo přitom nejen o využívání rozhodčího řízení u tzv. stálých rozhodčích soudů, ale též o využívání rozhodčího řízení ad hoc, které však bylo administrováno privátními rozhodčími institucemi, jež se často nesprávně označovaly za rozhodčí soudy. V důsledku tlaku státu na ochranu spotřebitele došlo k následné reakci jak ze strany politiků, tak ze strany justice a některé rozhodčí doložky ve spotřebitelských věcech byly českými soudy zneplatněny a následně bylo uzavírání rozhodčích doložek ve spotřebitelských věcech zákonodárcem zcela zakázáno.

Soudy nejprve prohlásily za neplatné rozhodčí doložky svěřující kompetenci rozhodovat o spotřebitelských sporech předem určeným rozhodčím institucím, které však neměly charakter stálých rozhodčích soudů, a to např. z důvodu nemožnosti spotřebitele jakkoli ovlivnit obsah rozhodčí doložky a volbu rozhodců nebo pro rozpor smluv, obsahujících rozhodčí doložku, s dobrými mravy.[1] Z nedávných závěrů Nejvyššího soudu však zároveň plyne, že „jen z pouhé formulářové podoby rozhodčí smlouvy uzavřené se spotřebitelem podle zákona o rozhodčím řízení není možné dovodit její neplatnost pro rozpor s dobrými mravy podle ust. § 580 o. z., a ani důvod pro zastavení exekuce není dán“, resp. že dřívější závěry Nejvyššího soudu ohledně neplatnosti rozhodčích doložek nelze paušalizovat a v každém jednotlivém případě je nutné posoudit, zda skutečně došlo k porušení dobrých mravů.[2] Uzavírání rozhodčích doložek bylo nicméně následně pro spotřebitelské spory zákonodárcem zakázáno úplně, a to bohužel zcela bez ohledu na to, zda jde o rozhodčí řízení ad hoc,či institucionální rozhodčí řízení, ačkoli dříve byla přijata komplexní úprava rozhodčího řízení ve spotřebitelských věcech.[3] Stalo se tak novelou zák. č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „zákon o rozhodčím řízení“ nebo „ZRŘ“) v souvislosti s přijetím zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

Dalším šrámem pro pověst rozhodčího řízení bylo několik mediálně ostře sledovaných sporů, zejména s účastí státních institucí, ve kterých byla následně neúspěšnými účastníky zpochybněna legitimita rozhodčího řízení. S ohledem na nedostatek konkrétních informací o uvedených sporech není účelem tohoto článku zabývat se oprávněností či neoprávněností těchto výhrad, ale pouze konstatování skutečnosti, že tyto mediální kauzy měly za následek zpochybnění legitimnosti rozhodčího řízení, což autoři tohoto článku považují za velmi nešťastné.

Jako poslední příklad může posloužit rozhodčí řízení ve věci Škoda Transportation v. České dráhy, kdy neúspěšná strana ve sporu následně po skončení rozhodčího řízení zveřejnila rozhodčí nález včetně tiskového prohlášení, líčícího, proč neúspěšná strana nesouhlasí s průběhem rozhodčího řízení. Mezi důvody bylo mj. uvedeno, že jeden z rozhodců mohl být podjatý, protože je pracovníkem skupiny, která vypracovávala pro jednoho z účastníků sporu znalecké posudky. Neúspěšná strana dále namítala, že protistranu zastupovala u rozhodčího soudu ve sporu s Českými dráhami advokátní kancelář, jejíž zástupce je současně místopředsedou rozhodčího soudu.[4]

Ačkoli je do jisté míry pochopitelné že neúspěšná strana v rozhodčím sporu může rozhodčí nález zpochybňovat, měla tato kauza pro vnímání rozhodčího řízení velmi negativní důsledky. Ministr dopravy ČR Dan Ťok dokonce na Ministerstvu dopravy zakázal uzavírat rozhodčí doložky. Na této vlně se pak zcela logicky svezla celá řada dalších neúspěšných účastníků rozhodčího řízení, kteří zpochybňují průběh rozhodčího řízení.[5]

Domníváme se, že rozhodčí řízení si rozhodně tuto negativní mediální pověst nezaslouží.

Účelem tohoto článku, jakož i celého čísla věnovaného rozhodčímu řízení, je přiblížit čtenářům základní znaky rozhodčího řízení a představit jeho výhody, jakož i upozornit na možné nevýhody.

Institucionální rozhodčí řízení versus rozhodčí řízení ad hoc

V první řadě je zapotřebí si uvědomit, že rozhodčí řízení může mít celou řadu různých forem.

Institucionální rozhodčí řízení se odehrává před tzv. stálými rozhodčími soudy. V ČR existují tři stálé rozhodčí soudy. Ve smyslu § 13 ZRŘ mohou být stálé rozhodčí soudy zřízeny pouze zákonem nebo jen tehdy, pokud jejich zřízení zákon výslovně připouští. Důvodem přijetí této právní úpravy byla snaha zamezit nekontrolovanému vzniku velkého množství stálých rozhodčích soudů, ke kterému docházelo např. na Slovensku, „kde je možné založit stálý rozhodčí soud prakticky bez omezení, což vedlo k založení mnoha desítek stálých rozhodčích soudů, většinou přidružených k určité advokátní kanceláři, se seznamem rozhodců čítajícím jen několik jmen, přičemž řada těchto stálých soudů ani nezahájila činnost. Dochází dokonce i k takovým případům, kdy si k rozhodování sporů např. z úvěrových nebo leasingových smluv zřizuje stálý rozhodčí soud finanční skupina nebo holding, který příslušné úvěrové nebo leasingové společnosti vlastní. Pro rozhodčí řízení v rámci Slovenské republiky toto řešení znamenalo především určitou ztrátu důvěryhodnosti vnitrostátního rozhodčího řízení a přesun části sporů k českým rozhodčím soudům – především Rozhodčímu soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky… a rovněž k rozhodčím institucím ve Vídni.“[6]

Pouze stálé rozhodčí soudy mohou vydávat své statuty a řády, které musejí být uveřejněny i v Obchodním věstníku. Tyto statuty a řády mohou mj. určit pravidla rozhodčího řízení, způsob jmenování rozhodců či jejich počet a mohou výběr rozhodců vázat na seznam vedený u stálého rozhodčího soudu. Rozhodčí smlouvy obsahující odkaz na řády či statuty rozhodčích institucí, které nejsou stálým rozhodčím soudem, byly českými soudy prohlášeny za neplatné.[7]

Mezi stálé rozhodčí soudy patří v první řadě Rozhodčí soud při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky (dále jen „RSHAK“).[8] Tento rozhodčí soud byl založen již v roce 1949 a působil v té době při Československé obchodní komoře. Později v roce 1980 byl jeho název změněn na Rozhodčí soud při Československé obchodní a průmyslové komoře a s účinností od 1. 1. 1995 došlo ke změně názvu na název současný. Až do účinnosti zákona o rozhodčím řízení č. 216/1994 Sb. platil pro oblast rozhodčího řízení zákon č. 98/1963 Sb., podle něhož bylo možné rozhodovat pouze spory z mezinárodního obchodního styku. S přijetím nového zákona o rozhodčím řízení se značně rozšířila oblast možného rozhodování sporů touto cestou mimo státní soudy, neboť současná právní úprava umožňuje v rozhodčím řízení rozhodovat veškeré spory majetkové povahy s výjimkou výše zmiňovaných spotřebitelských sporů, a dále pak sporů vzniklých v souvislosti s výkonem rozhodnutí a incidenčních sporů, pokud se strany těchto sporů na tom dohodnou. RSHAK tak rozhoduje majetkové spory jak mezinárodní, tak tuzemské, a dále doménové spory.

Dalším stálým rozhodčím soudem je Burzovní rozhodčí soud, který působí při společnosti Burza cenných papírů Praha, a. s., jako nezávislý orgán pro rozhodování sporů z obchodu na regulovaném trhu organizovaném burzou a z vypořádání těchto obchodů, jakož i sporů z obchodů v mnohostranném obchodním systému provozovaném burzou a vypořádání těchto obchodů, sporů z ostatních obchodů s investičními nástroji nebo komoditami a dále pak sporů z podnikání na kapitálovém trhu, na peněžním trhu, na pojišťovacím trhu a na trhu penzijního připojištění, pokud se strany na tom dohodnou. Tento rozhodčí soud je zřízen na základě zák. č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu.

Posledním ze tří stálých rozhodčích soudů působících v České republice je Mezinárodní rozhodčí soud při Českomoravské komoditní burze. Jedná se o stálý rozhodčí soud zřízený na základě zák. č. 229/1992 Sb., o komoditních burzách. Tento rozhodčí soud rozhoduje všechny majetkové spory, které souvisejí s komoditami obchodovanými na burze.

Kromě tří vyjmenovaných stálých rozhodčích soudů se však v ČR rovněž setkáváme s rozhodčími doložkami zakládajícími pravomoc mezinárodních arbitrážních institucí, jako jsou např. rozhodčí soud při ICC (International Chamber of Commerce) nebo VIAC (Vienna International Arbitration Centre).

Nabízí se tedy otázka, jak české právo, které je v mezinárodním měřítku určitou anomálií uznávající za rozhodčí soudy pouze ty, které byly založeny zákonem nebo na základě zákona, přistupuje k těmto institucím, tj. zda jsou rovněž považovány za stále rozhodčí soudy ve smyslu § 13 ZRŘ, či nikoli.

Dle komentářové literatury se jedná o instituce zřízené na základě mezinárodní smlouvy nebo podle národních právních řádů, pročež je lze považovat za stálé rozhodčí soudy podle § 13 ZRŘ, které mohou mj. vydávat své řády a statuty, dle kterých bude v případě dohody účastníků sporu rozhodčí řízení vedeno.[9] Tato otázka se však nejeví jako zcela jednoznačná a mohla by být podrobena hlubší studii.

Institucionální rozhodčí řízení má mnoho výhod. Rozhodčí soud zařizuje celou řadu administrativních záležitostí, zejména (i) zajišťuje, aby rozhodci byli včas zvoleni, případně zajišťuje jejich jmenování, (ii) dohlíží na to, že řízení postupuje řádně a efektivně podle předem stanovených pravidel (řádu) příslušného rozhodčího soudu, (iii) administruje poplatek a náklady rozhodčího řízení, (iv) zajišťuje řádné vedení spisu a doručování stranám, a (v) zpravidla poskytuje prostory a technické zázemí pro jednání. Rozhodčí soud také rozhoduje o některých věcech, na kterých se strany nebo rozhodci nemohou shodnout (např. jmenování předsedy rozhodčího senátu, rozhodování o podjatosti nebo odvolání rozhodců), kde by se jinak strany musely obracet na obecné soudy. Je však naprosto klíčové zdůraznit, že rozhodčí soud žádným způsobem nezasahuje do samotného rozhodování sporu. Rozhodčí soud maximálně dohlíží na dodržování časového harmonogramu. Některé rozhodčí soudy (např. ICC) sice revidují samotný rozhodčí nález, ale i zde se jedná spíše o pomoc rozhodcům a dohled nad splněním formálních náležitostí rozhodčího nálezu.

Naproti tomu v rozhodčím řízení ad hoc musí strany a rozhodci řešit celou řadu administrativních otázek sami, bez asistence kompetentní instituce. Zpravidla jde o zajištění administrativních funkcí, místa konání jednání, vedení řízení, spisu a administraci poplatků a nákladů rozhodčího řízení. Strany se také musí s rozhodci dohodnout na jejich odměně, přičemž neexistuje žádný sazebník. Ad hoc rozhodčí řízení tak z administrativního hlediska klade mnohem vyšší nároky jak na strany a jejich zástupce, tak na rozhodce, kteří musí mít dostatek zkušeností. Na strany je zde zároveň kladen větší nárok, aby se dohodly o způsobu vedení rozhodčího řízení a procesních pravidlech, přičemž pokud strany takové dohody nedosáhnou, musí se zpravidla obrátit na obecné soudy. Určitou alternativou může být v ad hoc rozhodčím řízení ustanovení tzv. appointing authority.

Za potenciální nevýhodu ad hoc rozhodčího řízení lze označit nemožnost stran přimět rozhodce k aktivnímu postupu ve věci. Taková možnost není sice přímo dána ani v případě stálých rozhodčích soudů, nicméně se zde rozhodce v případě nedostatečné aktivity (např. při významných prodlevách v rozporu s harmonogramem postupu v řízení, který je nastaven zejména u významných mezinárodních rozhodčích institucí) vystavuje riziku, že v rámci řízení bude přistoupeno k výměně rozhodců, popř. že bude daný rozhodce vyškrtnut ze seznamu rozhodců.[10]

Institucionální rozhodčí řízení u mezinárodních rozhodčích soudů

Vedle rozhodčího řízení u stálých rozhodčích soudů zřízených v souladu se zákonem nebo na základě zákona mohou účastníci využít také mezinárodní rozhodčí instituce.

Většina těchto mezinárodních rozhodčích institucí funguje v obdobném rozsahu jako stálé rozhodčí soudy, tj. zpravidla vydávají řády nebo pravidla, kterými se rozhodčí řízení řídí, zajišťují administrativní stránku rozhodčího řízení a někdy vedou seznamy rozhodců.

Mezi nejznámější mezinárodní rozhodčí instituce patří Mezinárodní rozhodčí soud při ICC (International Chamber of Commerce,[11] VIAC (Vienna International Arbitration Centre,[12] LCIA (London Court of International Arbitration,[13] SCC (Arbitration Institute of the Stockholm Chamber of Commerce,[14] či Stálý rozhodčí soud v Haagu.[15]

Každá z výše uvedených rozhodčích institucí aplikuje poněkud odlišná pravidla, nicméně některé prvky mají společné, neboť většina vychází z pravidel UNCITRAL (United Nations Commission on International Trade Law). UNCITRAL je hlavní právní komise Spojených národů (OSN), která se zabývá mezinárodním obchodním právem. Je to komise, která se specializuje na reformu obchodního práva v celém světě již více než 50 let s cílem modernizace a harmonizace pravidel v mezinárodním obchodu. Součástí UNCITRAL je pracovní skupina, která se věnuje rozhodčímu řízení. Výsledkem práce UNCITRAL je mj. Newyorská úmluva o uznání a výkonu rozhodčích nálezů z roku 1958 a dále Vzorový zákon UNCITRAL pro mezinárodní obchodní arbitráž z roku 1985 s revizemi z roku 2006. Ačkoli národní legislativa v souladu s tímto vzorovým zákonem byla přijata již v 80 státech a celkem 111 jurisdikcích, ČR na tomto seznamu stále chybí a její legislativa v oblasti rozhodčího řízení není v souladu s tímto mezinárodním vzorem. Nicméně se dá říci, že ve většině podstatných ohledech je náš zákon o rozhodčím řízení v zásadě v souladu se vzorovými pravidly UNCITRAL, a je tedy škoda, že tento zákon nebyl s uvedenými pravidly uveden zcela do souladu, a ČR tak poněkud zbytečně zůstává bílým místem na mapě UNCITRAL, což z mezinárodního hlediska a z hlediska důvěry investorů její prestiž spíše oslabuje.

Každopádně řešení sporů u mezinárodních obchodních institucí je stále populárnější i u českých obchodníků, neboť přes zpravidla vyšší náklady rozhodčího řízení vedeného u mezinárodních institucí existují některé s tím spojené výhody. V první řadě jde o prestiž a reputaci těchto mezinárodních institucí, která posiluje důvěru stran v nezávislost a nestrannost řízení. Další možností je volba místa rozhodčího řízení a s tím spojená volba právního řádu. Strany se tak mohou podrobit jurisdikcím, které jsou tzv. přátelské rozhodčímu řízení, což se projevuje zejména v minimální možnosti přezkumu rozhodčích nálezů státními soudy.

Dalším velice prospěšným počinem UNCITRAL bylo publikování rozhodčích pravidel v roce 1976, která byla následně revidována v roce 2010 a 2013.[16] Obsahem jsou detailní procesní pravidla pro vedení rozhodčího řízení, na kterých se mohou strany dohodnout a která jsou často užívána zejména v rozhodčím řízení ad hoc. Tato pravidla zahrnují veškeré aspekty rozhodčího řízení, včetně vzorové rozhodčí doložky, procesních pravidel pro ustanovení rozhodčího senátu a vedení rozhodčího řízení, či pravidel pro formu, účinky a výklad rozhodčího nálezu. V revizích pravidel z roku 2010 byla doplněna řešení některých složitých otázek, jako je např. řešení rozhodčího řízení, kterého se účastní více stran, vedlejšího účastenství, odpovědnosti a pravidel uplatňování námitek proti znalcům ustanoveným rozhodčím senátem. Pravidla obsahují také řadu inovativních nástrojů, které cílí na procesní efektivitu, jako jsou např. revidovaná pravidla pro výměnu rozhodců nebo požadavek na přiměřenost nákladů a kontrolní mechanismus ohledně nákladů rozhodčího řízení. Pravidla zahrnují také detailnější úpravu předběžných opatření.

Hlavní výhody rozhodčího řízení ve srovnání s obecnými soudy

O výhodách a nevýhodách rozhodčího řízení ve srovnání s klasickým soudním řízením toho již bylo řečeno mnoho. Paradoxně se dá říci, že u každé jednotlivé výhody, resp. u každého konkrétního specifika rozhodčího řízení lze hovořit zároveň o jeho nevýhodách.

Uznání a výkon rozhodčích nálezů

Jednoznačně největší výhodou v mezinárodních sporech je získání mezinárodně vykonatelného rozhodnutí, a to díky Newyorské úmluvě o uznání a výkonu rozhodčích nálezů,[17] jejímiž signatáři je většina zemí z celého světa, včetně ČR, na rozdíl od soudních rozhodnutí, jejichž uznání a výkon (mimo Evropskou unii)[18] závisí na existenci dvoustranných mezinárodních smluv o uznání a výkonu soudního rozhodnutí. V mezinárodních sporech si strany také mohou zvolit jazyk rozhodčího řízení na rozdíl od nezbytné akceptace úředního jazyka příslušných státních soudů. Dle § 28 ZRŘ rozhodčí nález, u kterého se strany nedohodly na možnosti přezkumu nebo u kterého lhůta pro přezkum již uplynula, nabývá dnem doručení stranám účinku pravomocného soudního rozhodnutí a je soudně vykonatelný.

Rychlost a nákladová předvídatelnost

Vzhledem k tomu, že rozhodčí řízení je zpravidla jednoinstanční, nese s sebou také celkově nižší náklady. Konečného vyřešení sporu je zpravidla dosaženo za kratší dobu než u řízení před obecnými soudy. Jako „druhá“ instance přichází zpravidla v úvahu pouze řízení o zrušení rozhodčího nálezu u státních soudů, které umožňuje zrušení rozhodčího nálezu jen na základě přesně stanovených důvodů, přičemž v zásadě neumožňuje věcný přezkum rozhodčího nálezu. To ovšem nevylučuje možnost, aby se strany dohodly na možnosti přezkoumání rozhodčího nálezu jinými rozhodci (viz např. § 27 ZRŘ).

V souvislosti s některými zmiňovanými výhodami rozhodčího řízení lze zároveň v současné době hovořit o jejich ohrožení. Jedná se zejména o zmiňovanou jednoinstančnost rozhodčího řízení a omezenou možnost přezkumu rozhodčích nálezů, resp. zásahů justice do rozhodčího řízení.

Velké pozdvižení v rozhodčí komunitě vyvolal Ústavní soud ČR, který v nálezu ze dne 8. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 3227/07, vydaném v návaznosti na řízení o zrušení rozhodčího nálezu dovodil, že by se v rámci rozhodčího řízení měla přiměřeně uplatnit poučovací povinnost ve smyslu § 118a o. s. ř., přičemž nesplnění této povinnosti může vést ke zrušení rozhodčího nálezu. K uvedenému závěru se ve svém článku vyjádřil např. JUDr. B. Klein, který jej považuje za nepřiměřený zásah Ústavního soudu do rozhodčího řízení, neboť poučovací povinnost neodpovídá povaze rozhodčího řízení jakožto řízení neformálního, které je především v dispozici stran, jež se svobodně rozhodly pro tento druh řízení. Aplikaci § 118a o. s. ř. rovněž označil za rozpornou s postavením rozhodců jako nezávislých a nestranných osob, jež nejsou osobami veřejnými.[19] Je tedy otázkou, zda lze při absenci poučení ve smyslu § 118a o. s. ř. v případě rozhodčího řízení hovořit o tom, že by byla některému z účastníků upřena možnost uplatnit svá práva.

Zvýšená tendence české justice přezkoumávat rozhodčí nálezy se rovněž projevila v závěrech Nejvyššího a Ústavního soudu, dle kterých je možné zastavení exekuce kvůli nedostatkům rozhodčího nálezu, pro které by jej bylo možné zrušit v řízení o zrušení rozhodčího nálezu, ačkoli se povinný zrušení rozhodčího nálezu vůbec nedomáhal.[20] České soudy tak de facto vysílají veřejnosti signál, že neodpovědným účastníkům řízení, kteří se ochrany svých práv nedomáhali včas, bude poskytována ochrana na úkor protistrany, která v dobré víře dospěla až do fáze výkonu rozhodnutí (pozn. red. – obdobně také článek Mgr. M. Dolečka na str. 40-42 tohoto čísla BA).

U státních soudů je řízení zpravidla dvouinstanční, nebo dokonce trojinstanční, pokud dojde k využití mimořádných opravných prostředků. Výjimkou přitom nebývají opakované návraty k první instanci po zrušení rozhodnutí odvolacím soudem, a tedy i spory trvající řadu let.

Volba rozhodců

Další nespornou výhodou rozhodčího řízení je možnost stran zvolit si rozhodce, a to zejména s ohledem na jejich odbornost, specializaci, jazykové schopnosti, zkušenosti s konkrétním typem obchodních transakcí a sporů a reputaci, zatímco u státních soudů jsou strany odkázány na stanovený způsob nápadu případů. To se projevuje zejména v atraktivitě rozhodčího řízení pro řešení sporů z komplikovaných transakcí, jako je M & A, financování a smlouvy ve stavebnictví (např. FIDIC), které často vycházejí z mezinárodních standardů a kde vedle znalosti práva je třeba, aby rozhodci byli s těmito standardy seznámeni a měli s nimi praktické zkušenosti.

Běžným standardem je, že jsou zvoleni jeden nebo tři rozhodci. Zpravidla platí, že pokud má rozhodčí senát tři rozhodce, pak každá strana volí jednoho rozhodce a tito dva stranami zvolení rozhodci si pak zvolí třetího (předsedajícího) rozhodce. Pokud je rozhodce jediný, pak se na něm musí strany společně dohodnout.

Pokud některá strana nezvolí rozhodce nebo pokud se strany nemohou na volbě jediného rozhodce dohodnout, pak nastupují různá pravidla pro jejich určení. V závislosti na tom, jestli se jedná o institucionální rozhodčí řízení, nebo rozhodčí řízení ad hoc, určí v takovém případě rozhodce buď příslušný rozhodčí soud, nebo jiná určená osoba, tzv. appointing authority, nebo státní soud.

Podle čl. 6 Vzorového zákona UNCITRAL má být tzv. appoin­ting authority určena národní legislativou. Podle § 7 ZRŘ platí, že jestliže strana, která má jmenovat rozhodce, tak neučiní do 30 dnů od doručení výzvy druhé strany, nebo nemo­hou-li se jmenovaní rozhodci ve stejné lhůtě shodnout na osobě předsedajícího rozhodce, jmenuje rozhodce nebo předsedajícího rozhodce soud, pokud se strany nedohodly jinak. Návrh může soudu podat kterákoli strana nebo každý z již jmenovaných rozhodců.

Podle čl. 6 Pravidel rozhodčího řízení UNCITRAL např. platí, že tzv. appointing authority je v případě absence dohody mezi smluvními stranami generální sekretář Stálého rozhodčího soudu v Haagu (PCA). PCA je mezivládní organizace, jejímiž členy je 117 členských států. Byla založena v roce 1899, aby řešila otázky rozhodčího řízení a dalších forem řešení sporů mezi státy. Od té doby se PCA vyvinula do moderní víceúčelové rozhodčí instituce, která je situována na hranici mezi mezinárodním veřejným a soukromým právem. PCA poskytuje služby při rozhodování sporů zahrnující různé kombinace států, státních společností, mezivládních organizací a soukromých subjektů.

Pokud se jedná o institucionální rozhodčí řízení, pak v uvedených případech jmenuje rozhodce rozhodčí soud. Například podle § 23 odst. 4 Řádu RSHAK jmenuje jediného rozhodce předseda rozhodčího soudu, přičemž pokud se strany nedohodly jinak a pokud rozhodci nezvolili předsedu rozhodčího senátu, jmenuje předsedu rozhodčího senátu ze seznamu rozhodců rozhodčího soudu rovněž předseda rozhodčího soudu. Řád RSHAK také umožňuje zvláštní proceduru pro zvolení předsedy rozhodčího senátu, kdy rozhodčí soud zašle stranám seznam 10 rozhodců, ze kterých předseda rozhodčího soudu hodlá jmenovat předsedu rozhodčího senátu, přičemž každá ze stran má právo oznámit rozhodčímu soudu jména nejvýše čtyř rozhodců z takového výčtu, které odmítá.

Podle čl. 10 Vzorového zákona UNCITRAL si strany mohou zvolit libovolný počet rozhodců. V případě absence takové volby bude rozhodčí senát složen ze tří rozhodců. Podle českého zákona o rozhodčím řízení má rozhodčí smlouva určit počet i osoby rozhodců, anebo stanovit způsob, jak mají být počet i osoby rozhodců určeny, přičemž konečný počet rozhodců musí být vždy lichý. Nemá-li rozhodčí smlouva takové ustanovení, jmenuje každá ze stran jednoho rozhodce a tito rozhodci volí předsedajícího rozhodce.

Některé rozhodčí řády aplikují jiná kritéria, jako je např. hodnota sporu nebo využití zrychlených řízení. Například podle čl. 2 odst. I Pravidel ICC pro zrychlené rozhodčí řízení platí, že rozhodčí soud může bez ohledu na případnou odchylku sjednanou v rozhodčí smlouvě, kterou tak nemusí zohlednit, ustanovit jediného rozhodce. Tato pravidla platí pro všechny případy, kde hodnota sporu nepřesahuje 2 000 000 USD. Nicméně jinak převažuje smluvní autonomie stran, přičemž strany se mohou dohodnout svobodně na způsobu ustanovení rozhodců, mohou se také dohodnout na specifických kvalifikačních předpokladech pro rozhodce nebo na dalších požadavcích, jako je např. státní příslušnost.

Specifická pravidla platí pro rozhodčí řízení, kterého se účastní více stran. Principiálně platí, že více stran, které vystupují na jedné straně sporu (např. na straně žalující), musí ustanovit společného rozhodce. Některé rozhodčí řády však stanoví odlišná pravidla. Například Pravidla ICC (v reakci na tzv. Dutco case, ve kterém francouzský odvolací soud rozhodl, že mohlo dojít k porušení veřejného pořádku) upravila tuto otázku tak, že pokud se všechny strany nedohodnou na způsobu jmenování rozhodců, může Mezinárodní rozhodčí soud při ICC jmenovat všechny členy rozhodčího senátu (to jest nejen společného rozhodce pro více účastníků řízení, kteří vystupují na jedné straně, ale i pro druhou stranu) a určit předsedu rozhodčího senátu (viz čl. 12 odst. 8 Pravidel ICC).

V souvislosti s možností volby rozhodců se pochopitelně nabízí otázka, jak správného rozhodce vybrat, resp. jaké vlastnosti by měl rozhodce mít. Dobrý rozhodce by měl být nejen dobrým právníkem a odborníkem na danou oblast, která je předmětem sporu, ale měl by také mít dobré organizační schopnosti (ostatně měl by umět i počítat), měl by být schopen aktivně identifikovat rozhodující otázky sporu, dodržovat časový harmonogram a měl by být schopen napsat rozhodčí nález. Při výběru rozhodce naráží strany na tzv. interview dilema. Jedná se o otázku, do jaké míry může strana s kandidátem na jmenování rozhodce komunikovat, aniž by byla zpochybněna jeho nezávislost. Například Pravidla AAA (International Arbitration Rules of the American Arbitration Association) stanoví, že žádná ze stran nesmí jakkoli individuálně komunikovat s žádným rozhodcem nebo kandidátem na rozhodce ohledně věci samé, ovšem s výjimkou a v rozsahu, který je nezbytný k tomu, aby seznámila kandidáta s obecnou povahou sporu a předpokládaného rozhodčího řízení a aby s ním jednala o kvalifikaci, dostupnosti nebo nezávislosti kandidáta ve vztahu ke stranám, nebo aby diskutovala o volbě vhodného kandidáta na předsedu rozhodčího senátu tam, kde se strany mohou na jeho jmenování podílet.

Nezávislost

Mezi výhody rozhodčího řízení se dále řadí, nebo by rozhodně měla řadit, nezávislost rozhodců. Zejména ve sporech mezi stranami, které jsou soukromoprávními subjekty, a státem nebo jeho institucemi je nezávislost rozhodců na státu klíčovým kritériem pro volbu rozhodčího řízení. V mezinárodních obchodních sporech to pak platí dvojnásob. Autoři tohoto příspěvku si v žádném případě nedovolují pochybovat o nezávislosti českých soudů, ačkoli tato nezávislost je často zpochybňována ze strany samotných politiků. Vzpomeňme např. nedávných slov samotného premiéra, který se v médiích vyjadřoval v tom smyslu, že v ČR si lze objednat trestní stíhání,[21] proti kterému se musela justice důrazně ohradit.

Zcela samostatnou kapitolou je otázka vyloučení rozhodců, která úzce souvisí s výše zmíněnou nezávislostí.

V rámci tohoto prostoru je možné se omezit pouze na konstatování, že rozhodce je vyloučen z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jeho nepodjatosti. Ten, kdo má být nebo byl určen nebo jmenován rozhodcem, musí bez odkladu stranám nebo soudu oznámit všechny okolnosti, které by mohly vzbudit oprávněné pochybnosti o jeho nepodjatosti a pro něž by byl jako rozhodce vyloučen. Již určený nebo jmenovaný rozhodce je z projednávání věci vyloučen, jestliže výše uvedené okolnosti vyjdou najevo dodatečně. Takový rozhodce je pak povinen se funkce rozhodce vzdát. Nevzdá-li se rozhodce své funkce, mohou se strany dohodnout o postupu při jeho vyloučení. Kterákoli ze stran rovněž může podat návrh, aby o vyloučení rozhodce rozhodl obecný soud.

Různé rozhodčí instituce a soudy mají různá pravidla a postupy pro vyloučení rozhodců. Asi nejdetailnější pravidla o konfliktech zájmů v mezinárodní arbitráži vypracovala mezinárodní advokátní asociace IBA.[22] Je v nich obsažena celá řada všeobecných pravidel a konkrétních příkladů konfliktu zájmů, které jsou rozděleny podle závažnosti do několika kategorií. V tzv. zelené kategorii jsou příklady, kdy se typicky nebude jednat o konflikt zájmů. V oranžové kategorii jsou případy, kdy by se mohlo o konflikt zájmů jednat a kandidát je povinen o takové situaci strany informovat, přičemž strany mají možnost vznést námitku. Poslední je tzv. červená kategorie, která je rozdělena na situace, kdy rozhodce může nominaci přijmout s informovaným souhlasem obou stran (tzv. waivable red list), a situace, kdy rozhodce nemůže nominaci v žádném případě přijmout (tzv. non-waivable red list).

Důraz na autonomii stran, svoboda dohodnout se o procesním postupu

Jak již bylo výše několikrát řečeno, rozhodčí řízení nechává velký prostor pro autonomii stran sporu.

Vzorový zákon UNCITRAL v čl. 19 výslovně stanoví, že strany se mohou dohodnout na procesním postupu, který má být dodržen rozhodčím senátem při vedení rozhodčího řízení. Obdobně § 19 ZRŘ stanoví, že strany se mohou dohodnout na postupu, kterým mají rozhodci vést řízení. Není-li uzavřena taková dohoda nebo není-li určen postup v pravidlech pro rozhodčí řízení, postupují rozhodci v řízení způsobem, který považují za vhodný, a vedou rozhodčí řízení tak, aby bez zbytečných formalit a při poskytnutí stejné příležitosti k uplatnění práv všem stranám byl zjištěn skutkový stav věci potřebný pro rozhodnutí sporu.

V rozhodčím řízení si strany mohou také vybrat procesní pravidla, kterými se řízení bude řídit. To platí jak u institucionálního rozhodčího řízení, tak u řízení ad hoc. Naproti tomu u klasického soudního řízení jsou pravidla jednoznačně stanovena procesními předpisy příslušného státu. Dohoda o procesním postupu v řízení je zcela nezbytná v řízení ad hoc, ale je nedílnou součástí rozhodčího řízení i u většiny institucionálních rozhodčích soudů. Někdy může mít povahu tzv. prvního procesního usnesení (Procedural Order No. 1), jindy tzv. referenční listiny (Terms of Reference). Předmětem této listiny nebo usnesení je však vždy výsledek jednání mezi stranami a rozhodci o celé řadě procesních otázek, včetně dohody o místě konání rozhodčího řízení, jazyce, pravidlech a rozhodném právu, pokud nejsou součástí rozhodčí smlouvy. Další součástí může být identifikace sporných a nesporných otázek. Důležitou součástí je harmonogram rozhodčího řízení, který obsahuje lhůty pro písemná vyjádření, předkládání důkazů, termín jednání a lhůtu pro vydání nálezu. Strany si mohou dohodnout např. způsob komunikace a doručování, způsob předkládání a provádění důkazů, včetně ediční povinnosti stran (tzv. document production).[23]

Existují však jisté minimální standardy procesní spravedlnosti a řádného procesu. V první řadě jde o zajištění rovného postavení oběma stranám, takže obě strany musejí mít stejná procesní práva, např. pokud jde o písemná podání, výslechy svědků a předkládání listinných důkazů. Nejedná se však o absolutní rovnost, nýbrž o závazek, aby obdobné situace byly řešeny obdobným způsobem. Tento standard je zakotven v § 18 ZRŘ, který stanoví, že strany mají v rozhodčím řízení rovné postavení a musí jim být dána plná příležitost k uplatnění jejich práv.

Toto právo zahrnuje právo účastnit se jednání, právo vyvracet tvrzení druhé strany, právo posoudit a rozporovat důkazy předložené druhou stranou a právo předkládat vlastní důkazy. Ani zde se nejedná o právo absolutní. Rozhodčí senát může např. odmítnout připustit důkaz, který je předkládán opožděně nebo který není relevantní či podstatný pro předmět sporu.

Pokud nejsou minimální procesní standardy dodrženy, může být rozhodčí nález napaden u soudu. Například podle § 31 písm. e) ZRŘ soud na návrh kterékoli strany zruší rozhodčí nález, jestliže straně nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat.

Neveřejnost

Další tradičně zmiňovanou výhodou rozhodčího řízení je jeho neveřejnost, resp. důvěrnost. Na rozdíl od klasického soudního řízení, které je veřejné, je rozhodčí řízení neveřejné a rozhodci jsou ze zákona povinni zachovávat mlčenlivost. Toto je vítanou výhodou u celé řady obchodních sporů, jejichž předmětem jsou skutečnosti podléhající obchodnímu tajemství nebo jsou z jiného důvodu důvěrné.

Nevýhody rozhodčího řízení

Rozhodčí řízení má i své nevýhody. Rozhodně je třeba zejména zmínit, že na rozdíl od státních soudů nemají rozhodci k dispozici žádné pořádkové ani donucovací prostředky.

Český právní řád zároveň obsahuje ve vztahu k rozhodčímu řízení poměrně specifickou úpravu předběžných opatření. V první řadě je třeba zmínit, že v případě potřeby předběžných opatření se musí strany dle § 22 ZRŘ obrátit na státní soudy, z čehož vyplývá, že český právní řád rozhodcům pravomoc vydávat předběžná opatření nesvěřuje. Jedním z důvodů je dle komentářové literatury možnost, „aby soudy v rámci předběžného opatření uložily povinnosti a omezení i třetím osobám, které nejsou a nebudou účastníky rozhodčího řízení. Takové rozhodnutí by bylo v případě, že by jej měl vydat rozhodčí soud, jen stěží obhajitelné.[24]

Hlavní úskalí však tkví v absenci možnosti využití jednoho ze dvou důvodů pro nařízení předběžného opatření, kterými jsou dle § 74 o. s. ř. (i) potřeba zatímní úpravy poměrů účastníků a (ii) obava z ohrožení výkonu rozhodnutí. Ustanovení § 22 ZRŘ nicméně celkem nepochopitelně výslovně počítá s možností nařízení předběžného opatření soudem pouze u druhého důvodu, tj. ohrožení výkonu rozhodčího nálezu. Pokud by si tedy strany např. rozhodčí doložkou sjednaly, že spory související s předmětnou smlouvou budou rozhodovány u RSHAK dle jeho řádu a pravidel, neměly by následně možnost úspěšně se domáhat nařízení předběžného opatření z důvodu nutnosti zatímní úpravy jejich poměrů. Výše uvedená právní úprava však zároveň a priori nevylučuje, aby si strany pro rozhodčí řízení ad hoc sjednaly, že toto bude vedeno dle rozhodčích pravidel ICC či UNCITRAL, která obsahují úpravu předběžných opatření (resp. obdoby předběžných opatření ve smyslu o. s. ř.) vydaných v rámci rozhodčího řízení v podobě tzv. interim measures, resp. emergency arbitrator.[25]

V této souvislosti lze dle názoru autorů tohoto článku i u českých rozhodčích soudů uvažovat o tom, že by do svých řádů zakotvily procesní instrumenty umožňující předběžnou úpravu práv účastníků, aniž by tím bylo porušeno ust. § 22 ZRŘ, neboť by se nejednalo o předběžné opatření ve smyslu o. s. ř. Zároveň by však v takovém případě bylo nutné počítat s užším okruhem osob, kterým by v rámci tohoto instrumentu mohla být uložena povinnost. Těmi by zřejmě mohly být pouze strany sporu, které uzavřely rozhodčí doložku a dobrovolně se podrobily řádu daného rozhodčího soudu.

Závěr

Jak vyplývá z výše uvedeného stručného přehledu, rozhodčí řízení jako alternativní způsob řešení sporů má celou řadu výhod, ale také celou řadu úskalí. Každopádně má rozhodčí řízení zcela nezastupitelné místo v celé řadě zejména obchodních sporů a odborná veřejnost by neměla podléhat fámám a mýtům, které jsou o rozhodčím řízení občas šířeny zejména neodbornými médii. Zároveň je třeba mít na paměti, že rozhodčí řízení je svojí povahou zpravidla sporné, a pokud některá strana v rozhodčím řízení neuspěje, je třeba její vyjádření brát s rezervou, neboť ne každý neúspěšný účastník řízení je schopen svoji porážku unést. Rovněž tak je třeba brát s rezervou populistické kroky některých politiků, kteří se k rozhodčímu řízení staví negativně v závislosti na náladách veřejnosti. Je však nepochybné, že rozhodčí řízení je do značné míry specifické, zásadním způsobem se liší od standardního soudního řízení, a klade tak jiné nároky na jeho účastníky, jejich právní zástupce, ale i rozhodce. Jsme proto velmi rádi, že Česká advokátní komora, resp. Bulletin advokacie, se rozhodl pro vydání tohoto monotematického čísla věnovaného rozhodčímu řízení, které snad přispěje ke zlepšení informovanosti odborné veřejnosti o rozhodčím řízení.

 

Mgr. Robert Němec, LL.M., je partnerem advokátní kanceláře PRK Partners v Praze, místopředsedou ČAK a působí jako uznávaný rozhodce.

Mgr. Viktor Glatz působí v advokátní kanceláři PRK Partners v Praze.



[1] Viz např. usnesení NS ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2401/2014, a ze dne 1. 3. 2016, sp. zn. 26 Cdo 3631/2015, nebo nálezy ÚS ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I ÚS 199/11, a ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12.

[2] Viz usnesení NS ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017.

[3] Viz novela zákona o rozhodčím řízení – zákon č. 19/2012 Sb. ze dne 20. 12. 2011.

[4] Viz tiskové prohlášení Českých drah dostupné na: www.ceskedrahy.cz/tiskove-centrum/tiskove-zpravy/-25232/.

[5] V. Szabo: Rozhodčí řízení před rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky – rychlé a efektivní? Dostupné na: http://www.bulletin-advokacie.cz/rozhodci-rizeni-pred-roz?browser=mobi.

[6] M. Olík, M. Maisner, R. Pokorný, P. Málek, M. Janoušek: Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů: komentář, Wolters Kluwer, Praha 2015, komentář k § 13.

[7] Srov. např. usnesení NS ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, či ze dne 6. 1. 2009, sp. zn. 32 Cdo 3837/2007.

[8] Viz www.soud.cz.

[9] L. Lisse: Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů s komentářem, Linde, Praha 2012, komentář k § 13.

[10] A. J. Bělohlávek: Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, 2. vydání, C. H. Beck, Praha 2012, § 13 [Stálé rozhodčí soudy], str. 449.

[11] https://iccwbo.org/dispute-resolution-services/icc-international-court-arbitration/

[12] http://www.viac.eu/en/

[13] http://www.lcia.org/

[14] http://www.sccinstitute.com/

[15] https://pca-cpa.org/en/home/

[16] Rozhodčí pravidla UNCITRAL jsou dostupná zde: http://www.uncitral.org/uncitral/en/uncitral_texts/arbitration/2010Arbitration_rules.html.

[17] Newyorská úmluva byla publikována ve Sbírce zákonů vyhláškou č. 74/1595 ze dne 6. 11. 1959.

[18] V rámci EU je uznání a výkon zahraničních rozhodnutí upraven v čl. 36 až 44 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (přepracované znění).

[19] B. Klein: Je rozhodčí řízení opravdu v ohrožení nebo jde jen o „běžné potíže růstu“? In: Zborník z konferencie 19. Slovenské dni práva, Bratislava 2013.

[20] Viz např. usnesení NS ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, nebo nález ÚS ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. III. ÚS 1624/12.21

[21] Viz např. článek „V Česku je podle premiéra Babiše možné objednat si trestní stíhání“, dostupný na: http://www.ceska-justice.cz/2018/01/cesku-podle-premiera-babise-mozne-objednat-si-trestni-stihani/.

[22] Pravidla IBA o konfliktech zájmů, dostupná zde: https://www.ibanet.org/ENews_Archive/IBA_July_2008_ENews_ArbitrationMultipleLang.aspx.

[23] Způsob provádění důkazů je zcela samostatnou a velice komplexní kapitolou rozhodčího řízení. Zejména v mezinárodní arbitráži na sebe narážejí celkem odlišné koncepty kontinentálního a anglosaského práva. Nejčastěji užívanými a mezinárodně uznávanými jsou Pravidla IBA o provádění důkazů v mezinárodní arbitráži (viz https://www.ibanet.org/ENews_Archive/IBA_30June_2010_Enews_Taking_of_Evidence_new_rules.aspx).

[24] B. Klein, M. Doleček, str. 112, ikona 159, in: L. Lisse, op. cit. sub 9, komentář k § 22.

[25] Via https://iccwbo.org/dispute-resolution-services/arbitration/emergency-arbitrator/ a http://www.uncitral.org/uncitral/en/uncitral_texts/arbitration/2010Arbitration_rules.html.