oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte věcný záměr nového civilního řádu soudního?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Role univerzity jako vzdělavatele v mediaci

autor: Ph.Dr. Lenka Holá, Ph.D.
publikováno: 06.08.2013

Debata o otázkách kompetencí a vzdělávání mediátorů je u nás i v zahraničí stále živá. Ke konsensu jsme zatím nedošli. Diskuse na toto téma musí být přístupná jako dialog, ve kterém mají všichni (klienti, odborníci – teoretici i praktici, zákonodárci, vzdělavatelé, sponzoři atd.) možnost se vyjádřit.

Vzdělávání v mediaci – uvedení do problému

Ve vztahu k historii bychom mohli uvést, že kvalifikace mediátorů, jejich vzdělání a vzděláváníse staly tématem od konce 60. let 20. století, kdy byla mediace využívána v trestním řízení. Soudy zpočátku případy posílaly k neziskovým organizacím. S dalším využíváním mediace však začaly vznikat problémy s kvalifikací praktikujících mediátorů. Mediátory v prvních mediačních programech byli odborníci ze všech profesí – komunitní pracovníci, obchodníci, právníci, sociální pracovníci, učitelé, duchovní i ženy v domácnosti. Aby byla zajištěna důvěra v systém a účinnost mediace, začalo být vyžadováno určité vzdělání mediátorů.[1]

Obecně lze říci, že čím více je mediace využívána v rámci soudního rozhodování, a pokud účast na ní je podmínkou pro možnost následného soudního slyšení u vymezených oblastí konfliktů (zejm. rozvodových rodin s nezletilými dětmi), tím se zvyšují požadavky na kvalifikaci mediátorů. Zvyšováním požadavků na kvalifikaci mediátorů a zaváděním standardů jejich vzdělávání naplňuje stát svou povinnost zajistit u soudní mediace kvalifikované mediátory.[2]

Ve vztahu k politickému, sociálně-ekonomickému a kulturnímu uspořádání zjišťujeme, že základní rozdíl v přístupu k mediaci a mediátorům (jako profesi) je dán především rozdílností právních systémů. V nich je úprava požadavků na mediátora vázána na zákonnou úpravu mediace v dané zemi a legislativní úprava mediace je součástí kultury dané společnosti. Současně se domnívám, že bez kvalifikovaného posouzení právního systému daného státu, který výrazně ovlivní organizačně-legislativní začlenění a využívání mediace, není možno solidně stanovovat požadavky na profesní orientaci, vzdělání a kvalifikaci mediátorů, stejně tak jako požadavky na jeho další vzdělávání.

Je si ještě potřeba objasnit, jaký je rozdíl mezi vzděláváním v mediaci a vzděláváním mediátorů. Vzdělávání v mediaci je vzděláváním v samotné metodě řešení konfliktů. Je otevřené všem profesionálům, získané poznatky a dovednosti doplňují jejich profesní výbavu pro konstruktivní řešení konfliktů, stejně tak je mohou využívat i ve svém osobním životě. Pokud hovoříme o „vzdělávání mediátorů“, považujeme za ně profesní vzdělávání mediátorů. To obsahuje počáteční vzdělání v mediaci a další (celoživotní) vzdělávání.

V 70. letech 20. stol. se začala prosazovat myšlenka, že člověk by měl v procesu učení získávat nejen znalosti a kvalifikace, ale i životní kompetence. V praxi se pak začala uplatňovat koncepce celoživotního vzdělávání a učení se. Sebeřízené učení znamená, že každý se může rozhodnout, co, kdy, jak a za jakým účelem se učí. Při vztažení na vzdělávání mediátorů jedinec rozhoduje o tom, co se chce učit, obsahy a metody přenechá profesionálům. Nebo jsou dány cíle vzdělávání a účastníci spolurozhodují o obsahu, formách a metodách. Další možností je, že si mediátor organizuje své učení v celém rozsahu sám. Sebeorganizace zahrnuje i rozhodnutí mediátora, zda využije pomoci dalších expertů.

Významnou pro podobu a obsah úpravy mediace v členských státech EU je směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/52/ES, o některých aspektech mediace v občanských a obchodních věcech. Směrnice vedle „evropské“ definice mediace a mediátora přináší i harmonizaci principů mediace. Ty regulují kvalitu mediace, přistoupení k mediaci, vykonatelnost dohod vyplývajících z mediace, důvěrnost mediace, účinek mediace a další. Směrnice si neklade za cíl vytvářet jednotnou úpravu mediace v EU, ale odstranit překážky, které se v jejím využívání objevují. Implementační doba byla členským státům stanovena do 21. 5. 2011. České republice se ji podařilo naplnit v polovině loňského roku přijetím zákona č. 202/2012 Sb., o mediaci a o změně některých zákonů (zákon o mediaci).

Vzdělávání mediátorů v České republice

Zákon o mediaci v § 2 odst. a) za mediaci považuje „postup při řešení konfliktu za účasti jednoho nebo více mediátorů, kteří podporují komunikaci mezi osobami na konfliktu zúčastněnými (dále jen „strana konfliktu“) tak, aby jim pomohli dosáhnout smírného řešení jejich konfliktu uzavřením mediační dohody.“

V souvislosti s přijímáním zákona o mediaci a četnými debatami nad tím, jaké profese a jaké kompetence by měl mediátor mít, jsme se v české mediátorské obci dostali do natolik konfliktního stavu, kdy již nebylo možné argumentovat osobními domněnkami, dobrou praxí a zájmem klientů, ale museli jsme (jakékoliv) požadavky opřít o relevantní informace, např. výsledky výzkumů či závěry vzešlé z kvalifikovaného dialogu. Domnívali jsme se, že akademická půda k tomu dává dostatečně neutrální prostředí a možnost svobodného vyjádření. Proto v říjnu r. 2011 – v době, kdy vrcholily přípravy, ale také spory kolem přijímaného zákona o mediaci – uspořádaly Právnická a Pedagogická fakulta UP v Olomouci I. mezinárodní vědeckou konferenci „MEDIACE 2011. Kultivovaný způsob řešení konfliktů“. Konference se uskutečnila pod záštitou ministra spravedlnosti JUDr. Jiřího Pospíšila a rektora UP v Olomouci prof. Miroslava Mašláně. I přes obtížnost některých jednání se domnívám, že přispěla k otevřenému dialogu a alespoň částečnému propojení našich společných cílů.[3]

Protože se neshody kolem zákona o mediaci týkaly především požadavků na kvalifikaci mediátora, byl logickým pokračováním našich snah jejich výzkum. Počátkem r. 2012 jsme provedli komparační analýzu požadavků na mediátory ve vybraných zemích EU. Její výsledky nás dovedly k překvapivému závěru, že v evropských zemích není vzdělávání mediátorů nastaveno tak, aby vycházelo z identifikovaných kompetencí pro výkon profese mediátora. Praxe vzdělávání mediátorů je v evropských státech včetně České republiky roztříštěná.[4] Pro základní výcvik v mediaci je obecně požadována velmi malá hodinová dotace, praxe je zaplavena mediátory s oslnivými diplomy, kteří však nejsou dostatečně kvalifikovaní.[5] Chybí propojování teoretických poznatků s praxí a interdisciplinární pojetí. Lze se pak domnívat, že nabízené možnosti vzdělávání mediátorů neuspokojují plně jejich vzdělávací potřeby. To byl první podstatný závěr, ke kterému jsme došli.

Při podrobnější analýze jsme došli k druhému důležitému závěru, a to, že je poměrně velký zájem o téma počátečního vzdělávání v mediaci a jeho standardy, chybí však vzdělávání zaměřené na další profesionální vývoj mediátorů a vzdělávání dle jejich specializace. Odborníci se dostatečně nezabývají otázkou vývoje mediátora ze „začátečníka“ k „expertovi“.[6] S tím také chybí jasné vymezení, co je adekvátním odborným vzděláváním v těchto dalších fázích vývoje mediátora.[7]

Nyní se zaměříme na vzdělávání mediátorů v České republice, a to z pohledu spíše systémového než historického. V roce 2000 byl přijat zákon č. 257/2000 Sb., o Probační a mediační službě ČR. Vzdělávání pracovníků Probační a mediační služby ČR (PMS) upravuje § 6 tohoto zákona.[8] S cílem připravit kvalifikované odborníky byl zpracován systém vzdělávání pracovníků Probační a mediační služby. Je tvořen dvěma základními pilíři – kvalifikačním vzděláváním (zakončeným odbornou zkouškou) a dalším odborným vzděláváním. Jeho součástí jsou semináře věnované aktuálním otázkám trestní politiky, zacházení se specifickými skupinami klientů, uplatňování mediace při řešení různých druhů trestných činů a dále pravidelné metodické kazuistické či supervizní semináře věnované rozvoji praktických dovedností a reflexe vlastní práce.

Třístupňový systém (Úvod do mediace, Základní výcvik v mediaci a Akreditace mediátora) měla již brzy po svém vzniku zaveden Asociace mediátorů ČR (AM ČR). V současné době poskytuje základní vzdělávání v mediaci (Úvod do mediace, 15 hod.; Základní výcvik v mediaci, 100 hod.) a kurzy k prohlubování mediačních dovedností (15 hod.). Asociace dále zachovává akreditační zkoušky z mediace u AM ČR.[9]

S vývojem aplikace se na poli vzdělávání v mediaci uplatňují další dva významní vzdělavatelé, a to Česká advokátní komora (ČAK) a Conflict Management International (CMI). Prvním důležitým počinem ČAK byla realizace vzdělávacího projektu „Evropské zkušenosti v mediaci a jejich implementace do českého právnického prostředí“, který byl spolufinancován Evropskou komisí a jehož partnerem byla Bruselská advokátní komora. V rámci projektu bylo realizováno vzdělávání v mediaci, byly vytvořeny výukové materiály pro mediátory-advokáty. Bylo potvrzeno, že advokáti v ČR mají o vzdělávání v mediaci zájem. To nyní probíhá jednak jako základní vzdělávání v mediaci (kurz Basic, 60 hod.), dále specializační vzdělávání (kurz Business, tři výukové dny) a kurzy zaměřené na prohlubování mediačních dovedností.[10] Obdobný model nabízí také CMI, a to Základní mediační výcvik (60 hod.), specializační mediační školení, která prohlubují znalosti a dovednosti ze základního vzdělávání v mediaci (např. Rodinná mediace), a workshopy k tématu mediace.[11]

Je potěšující a současně uklidňující zjištění, že uvedené přední vzdělávací instituce vycházejí ze společné filozofie metody, kladou důraz na podporování principů mediace a současně většina z nich nastavuje obdobnou koncepci vzdělávání v mediaci, tj. základní vzdělávání v mediaci, specializační vzdělávání a prohlubující krátkodobé kurzy.

Univerzita jako vzdělavatel v mediaci

"Rozvoj systematického vzdělávání je jednou z důležitých složek profesionalizace každé lidské činnosti.“[12] Pokud tedy vzdělávání mediátorů začne nabývat formálního charakteru (obsahující standardy pro vzdělávání a akreditaci), započal se trend jejich profesionalizace, na rozdíl od pouhého souboru dovedností, které odborníci v oblasti psychologie, práva, sociální práce, speciální pedagogiky atd. mohou prostě přiřadit do svého repertoáru. V tomto vývoji mohou univerzity sehrát podstatnou roli. Důvěryhodnost mediace a mediátorů je dána jejich kompetentností, kvalitou jimi poskytovaných služeb a tedy také vzděláním v mediaci.[13]

Spojení mediace s univerzitním prostředím má několik významů. Tím, že je mediace vyučována (buď jako samostatný předmět, nebo jako téma v rámci jiných předmětů), je předmětem výzkumů,[14] je stále častějším tématem závěrečných absolventských prací studentů, je vytvářena teorie mediace, k tématu mediace se pořádají vědecké konference, a mnoho dalších, je učiněn další podstatný krok k její legitimizaci a profesionalizaci.

Z prvních zkušeností ze zkoušek mediátorů a zkoušek z rodinné mediace lze říci, že požadavky na uchazeče jsou nastaveny tak, že bez vzdělání v mediaci je málo pravděpodobné, že by uchazeč u zkoušky uspěl. Na to reaguje i PF UP v Olomouci, která se výukou mediace začala zabývat ve smyslu profesního vzdělávání. Od září 2012 realizuje čtyři samostatné výukové programy, a to Základy mediace (15 hod.), Výcvik v mediaci (100 hod.), Právo pro mediátory (25 hod.) a Prohlubování mediačních dovedností (25 hod.). Jsou primárně určeny budoucím mediátorům, avšak i těm, kdo ve své profesi potřebují umět konflikty konstruktivně řešit.[15] První tři programy můžeme považovat za počáteční vzdělávání v mediaci, Prohlubování mediačních dovedností již za další profesní vzdělávání mediátorů. Tímto směrem bychom chtěli postupovat a stát se vzdělavatelem mediátorů na počátku jejich vstupu do profese i dále, v dalším profesním vývoji.

Od akademického roku 2012/2013 byly do studia 4. ročníku oboru Právo zařazeny dva samostatné výukové předměty, a to Řešení konfliktů a mediace a Vyjednávání. Výuka je realizována výkladovou formou v kombinaci s interaktivními a nácvikovými technikami. Studenti si tak rozšíří repertoár metod řešení konfliktů, kdy v praxi si budou moci volit ten nejvhodnější postup podle povahy právního případu a svých preferencí.

Pochopitelně, že k diskusi je i další velké téma, a to, zda je možné v souvislosti s mediací uvažovat o jejím zavedení jako samostatného studijního oboru. Posílením k těmto myšlenkám jsou zkušenosti ze zahraničních univerzit. Současně jim musí předcházet přehledové studie výzkumů v dané oblasti a odborná diskuse o přednostech a limitech tohoto kroku s ohledem na specifické podmínky ČR. Pokud však sledujeme vývoj požadavků na kompetence mediátorů a stále zřetelnější trendy k jejich profesionalizaci, troufnu si odhadnout, že tato doba není příliš vzdálená ani u nás. Podstatné bude interdisciplinární pojetí studia (přičemž míru interdisciplinarity bude potřebné zvažovat) a šíře uplatnitelnosti v praxi.

Velmi si vážím odvahy vedení PF v Olomouci a chci mu touto cestou poděkovat. V dnešní, pro vysoké školy finančně tak náročné situaci, není snadné najít prostředky a „vsadit“ na něco stále tak nového. Je to důvěra, která zavazuje. Věřím, že budeme moci tento alternativní způsob řešení soudních sporů na UP v Olomouci koncepčně rozvíjet dále, samostatně či ve spolupráci s dalšími fakultami.[16] Právnická fakulta UP Olomouc by se tak do budoucna mohla stát koordinátorem odborných postupů v oblasti mediace, metodickým, konzultačním a supervizním centrem pro profesionální mediátory, centrem pro zahraniční spolupráci a vědeckovýzkumným pracovištěm s potenciálem získané poznatky publikačně zpřístupnit odborné veřejnosti a takto je vracet do praxe.

 

Autorka je akreditovanou mediátorkou, lektorkou Asociace mediátorů ČR a pedagožkou na Univerzitě Palackého v Olomouci.



[1] Kuhn, C.: Comment, Mandatory Mediation: California Civil Code Section 4607. Law Journal, 1984, Vol. 33, p. 764-768.

[2] Haralambie, M.: Mediation and Negotiation. Family Advocacy, 1990, Vol. 8, p. 52-58.

[3] Konference MEDIACE 2011 založila dobrou tradici, kdy jedním z výstupů byl podnět účastníků k pořádání jejích dalších ročníků v intervalu dvou let. Organizátoři na to zareagovali a ve dnech 27. – 28. 9. 2013 koná PF UP Olomouc II. ročník konference s názvem „MEDIACE 2013. Cesta ke spolupráci a smíru“. Tak, jak jsme prvním ročníkem chtěli propojit skupiny jednotlivých profesí a přispět k přijetí zákona o mediaci, nyní je naším záměrem pokračovat v interdisciplinárním dialogu a propojovat teorii a praxi. Proto se na organizaci budou podílet partneři konference, a to Univerzita Karlova v Praze, Prešovská univerzita v Prešove, Česká advokátní komora, Asociace mediátorů ČR a Conflict Management International. Partnerství konference má být nositelem její myšlenky, a to spolupráce ve všech jejích podobách. Více na www.mediaceolomouc.eu.

[4] Požadavky na vzdělání mediátorů se pohybují od 30 hodin výcviku v mediaci bez dalších povinností po požadavek vysokoškolského vzdělání magisterského typu, počátečního vzdělání v mediaci, certifikace mediátora a každoročního průběžného vzdělávání v mediaci v zákonem stanoveném počtu hodin.

[5] Honeyman, C.: ADR Practitioners and Researchers in a ‘Moveable Feast’. Alternatives to the High Cost of Litigation (CPR Institute, New York), June 1999. Republished on the Web at http://www.convenor.com/madison/moveable.htm.

[6] Lang, M. D., Taylor, A.: The Making of a Mediator: Developing Artistry in Practice. San Francisco: Jossey-Bass, 2000, 254 pp.

[7] Harges, B. M.: Mediator qualifications: The trend toward professionalization. Brigham Young University Law Review, 1997, Vol. 3, p695-696, 28p, 1 chart.

[8] Dle § 6, odst. 2 zák. č. 257/2000 Sb. „Úředník Probační a mediační služby musí být bezúhonný a způsobilý k právním úkonům a musí mít vysokoškolské vzdělání v oblasti společenskovědní získané ukončením studia v magisterském studijním programu a odbornou zkoušku, kterou mu středisko umožní vykonat po absolvování základního kvalifikačního vzdělání pro úředníky Probační a mediační služby.“ Dle odst. 3 „Asistentem Probační a mediační služby se může stát bezúhonná fyzická osoba starší 21 let, která je způsobilá k právním úkonům a získala středoškolské vzdělání v oblasti společenskovědní.“ Dle odst. 4 a 5 jsou úředníci a asistenti povinni dále se vzdělávat a prohlubovat si své odborné znalosti. Rozsah a obsah kvalifikačního vzdělávání a odborné zkoušky pro úředníky a obsah specializačního kurzu pro asistenty stanovuje Statut Probační a mediační služby.

[9] Více na http://www.amcr.cz/vzdelavani/, cit. 2. 5. 2013.

[10] Více na http://www.cak.cz/scripts/detail.php?pgid=103, cit. 29. 4. 2013.

[11] Více na http://www.conflict-management.org/cs/sluzby/vzdelavaci-programy/mediace, cit. 2. 5. 2013.

[12] Havrdová, Z.: Rozvoj vzdělávání v sociální práci. Sociální politika, 1997, roč. 23, č. 10, str. 8-10.

[13] Problematikou profese mediátora, posouzením toho, zda také v České republice je mediátor profesí, se zabývám na několika jiných místech. Zde jen shrnutí poznatků, ke kterým jsem došla: Vyjádřit se k tomu, zda mediátor je profese, je možné na dvou úrovních: 1. širšímezinárodní, kde díky dlouholeté tradici, výsledkům mediace a respektu, který si komunita mediátorů tím získala, je mediátor již uznávanou profesí (např. v USA) a 2. užšínárodní, kde vyjádření se, zda mediátor je v dané zemi profesí, vyžaduje analýzu znaků profese v politickém, ekonomickém, sociálním, kulturním a historickém kontextu. V České republice, domnívám se, mediátor ještě nesplňuje všechna kritéria profese. Některé nedostatky byly odstraněny nedávno, např. zákonná regulace výkonu profese mediátora, jiné mohou být odstraněny v kratším čase, jako např. tvorba a publikování systematické teoretické základny. Poslední skupinu tvoří ta kritéria, jejichž rozvoj bude trvat delší dobu, např. respekt profese komunitou či vytvoření a kultivace profesní kultury mediátorů.

[14] Od března 2013 realizuje tým PF UP Olomouc výzkum rodinné mediace. Základním cílem projektu je kritická analýza rodinné mediace v České republice, zejména jejích legislativních podmínek, úrovně praxe poskytování rodinné mediace a kompetencí a vzdělávání rodinných mediátorů.

[15] Více na http://www.pf.upol.cz/menu/struktura-pf/centra/centrum-dalsiho-vzdelavani/kurzy-mediace/, cit. 2. 5. 2013. 

[16] Zde zejména s filozofickou fakultou (v rámci studijních oborů andragogika, sociologie, sociální práce či psychologie).