Rodiče, kteří nemohli kvůli rozhodnutí správních orgánů pojmenovat syna dle svého přání, mají šanci na odškodnění

publikováno: 22.05.2018

I. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Tomáš Lichovník) vyhověl ústavní stížnosti a zrušil rozsudek Městského soudu v Praze, neboť jím bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelů na spravedlivý proces.

Stěžovatelé se po narození svého syna marně domáhali na správních orgánech zapsání jeho jména. Rozhodnutím městského úřadu bylo řízení zastaveno, neboť navrhované jméno je velmi nezvyklé a bez odborných znalostí nelze posoudit jeho správnou pravopisnou podobu a stěžovatelé nepředložili požadovaný doklad vydaný znalcem. Toto rozhodnutí následně potvrdil i krajský úřad. Stěžovatelé se pokusili výsledek správního řízení zvrátit prostřednictvím žaloby ve správním soudnictví. Poté, co byla jejich žaloba Krajským soudem v Hradci Králové zamítnuta, Nejvyšší správní soud toto rozhodnutí zrušil a věc vrátil městskému úřadu k dalšímu řízení, jelikož shledal, že správní orgány přes závažné okolnosti věci bez dalšího formalisticky vyžadovaly předložení znaleckého posudku a pochybily při interpretaci a aplikaci § 62 odst. 1 zákona č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení.

Stěžovatelé se poté v řízení před obecnými soudy domáhali po žalovaném Ministerstvu vnitra poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, která jim měla vzniknout v důsledku nezákonného rozhodnutí správního orgánu, jímž jim nebylo umožněno pojmenovat nezletilého syna dle svého přání. Každý ze stěžovatelů požadoval částku 50 000 Kč. Obvodní soud pro Prahu 7 dospěl k závěru, že jejich nárok je částečně důvodný a každému ze stěžovatelů přiznal 15 000 Kč, ve zbytku žalobu zamítl. K odvolání účastníků řízení Městský soud v Praze žalobu stěžovatelů zamítl, neboť dle jeho názoru nebyla splněna podmínka existence nezákonného rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 5 písm. a) a § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Pro daný případ považoval odvolací soud za podstatné, že rozhodnutí městského úřadu ve spojení s rozhodnutím krajského úřadu nebylo rozhodnutím ve věci samé, ale rozhodnutím procesní povahy. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu potom podle odvolacího soudu byla pouze napravena vada správního řízení, které navíc vyústilo ve vyhovění žádosti stěžovatelů a zapsání jimi zvoleného křestního jména do knihy narození příslušného matričního úřadu. Stěžovatelé se následně se svou stížností obrátili na Ústavní soud.

Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost důvodná. Argumentuje-li odvolací soud tím, že se odpovědnost státu nevztahuje na tzv. procesní rozhodnutí, nelze mu dát za pravdu. Z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod vyplývá, že „Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.“ Z tohoto ustanovení nelze dovodit, že by pro účely náhrady škody byla rozhodnutí orgánů státní moci rozlišována podle jiného kritéria, než je jejich zákonnost či nezákonnost. Takto vymezený rámec je pak respektován i zákonem č. 82/1998 Sb. Z hlediska odpovědnosti státu je zcela podružné, jak je nezákonné rozhodnutí právně teoreticky označeno, podstatný je samotný vznik škody.

V projednávaném případě došlo ke vzniku nemajetkové újmy, za niž náleží stěžovatelům přiměřené zadostiučinění. To může nabýt podoby jak prosté satisfakce (omluvy či samotného konstatování chyby, k níž ze strany státu došlo), tak i peněžité kompenzace. Nalézací soud považoval za přiměřené zadostiučinění poskytnutí peněžité kompenzace, což lze s ohledem na okolnosti případu považovat za ústavně konformní závěr. Věc se nyní vrací k Městskému soudu v Praze, který bude při svém dalším rozhodování vázán právním názorem ÚS.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1676/17 je dostupný ZDE.

Zdroj: Ústavní soud, Brno.