oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte věcný záměr nového civilního řádu soudního?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Regulační poplatek nelze zpětně vymáhat na základě ustanovení zákona o veřejném zdravotním pojištění, které bylo dříve zrušeno Ústavním soudem jako protiústavní

publikováno: 10.02.2016

I. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Pavel Rychetský) zamítl ústavní stížnost stěžovatelky státní příspěvkové organizace Psychiatrická léčebna Šternberk, protože rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách nebyla porušena její ústavně zaručená základní práva a svobody. Stěžovatelka v období od 29. června 2012 do 12. července 2012 poskytla vedlejšímu účastníkovi lůžkovou zdravotní péči, za kterou mu následně vyúčtovala regulační poplatek ve výši 1 100 Kč podle § 16a odst. 1 písm. f) zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (tj. ve výši 100 Kč za každý den hospitalizace). Ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách ze dne 8. října 2015 byla zamítnuta žaloba stěžovatelky, kterou se domáhala zaplacení uvedené částky po vedlejším účastníkovi. Soud své zamítnutí zdůvodnil tím, že žalovaný byl v době své hospitalizace (a nadále je) zbaven způsobilosti k právním úkonům (má omezenou svéprávnost) z důvodu svého mentálního postižení. Okresní soud v této souvislosti poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 16. září 2015, sp. zn. II. ÚS 728/15, jehož právní závěry vztáhl na projednávanou věc v tom smyslu, že osobou pasivně legitimovanou k zaplacení poplatku není vedlejší účastník, ale jeho opatrovnice.

Ústavní soud dospěl k závěru, že stížnost není důvodná. Okresní soud odůvodnění svého rozhodnutí o nedostatku pasivní legitimace vedlejšího účastníka opřel o již zmíněný nález Ústavního soudu, ze kterého vyplývá, že nedošlo-li v případě nezletilého pojištěnce k dobrovolnému uhrazení regulačního poplatku, zdravotnické zařízení se jeho zaplacení nemohlo domáhat žalobou přímo proti němu, ale muselo tak učinit vůči jeho zákonnému zástupci. Nikoliv dítě, ale jeho zákonný zástupce totiž zpravidla rozhoduje o tom, zda nezletilý využije služeb podléhajících regulačnímu poplatku. Právě zákonný zástupce nese za jednání nezletilého právní odpovědnost a odpovědnost za zabezpečení životních podmínek nezbytných pro jeho rozvoj. Okresní soud tak uzavřel, že z hlediska povinnosti zaplatit regulační poplatek je třeba na roveň postavení zákonného zástupce stavět i postavení opatrovníka ustaveného osobě, jejíž svéprávnost je omezena Uvedený závěr podle Ústavního soudu nicméně nemá dostatečný právní základ. Především opatrovníka nelze vůbec považovat za subjekt, jemuž by měla vzniknout povinnost k zaplacení regulačního poplatku. Jakémukoliv vztažení této povinnosti dále brání skutečnost, že na rozdíl od zákonného zástupce nemá opatrovník vůči osobě, kterou zastupuje, ani vyživovací povinnost, ani za ni nenese finanční odpovědnost. Výklad předmětného ustanovení, provedený okresním soudem, tak postrádá nezbytný právní základ.

Přesto uvedený nesprávný výklad, jenž vedl k zamítnutí žaloby stěžovatelky, ještě neopodstatňuje závěr, že napadeným rozsudkem – bude-li hodnocen ve všech relevantních souvislostech – bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Ústavní soud shledal v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 36/11 nesoulad § 16a odst. 1 písm. f) zákona o veřejném zdravotním pojištění, ve znění účinném do 31. prosince 2013, s právem občanů na bezplatnou zdravotní péči na základě veřejného pojištění, garantujícím základní práva všem bez rozdílu majetku. Uvedené ustanovení totiž stanovilo regulační poplatek ve výši 100 Kč za každý den, ve kterém byla pojištěnci poskytnuta lůžková péče, aniž by dostatečně diferencovalo mezi případy, kdy je pobyt na lůžku pouze běžnou součástí léčby a kdy jde o již nutnou součást vlastního medicínského výkonu.

Závaznost vykonatelného nálezu Ústavního soudu ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky se ve vztahu k soudům uplatní i tím způsobem, že jim při právním hodnocení v minulosti nastalých skutečností brání použít zákon nebo jeho ustanovení, jehož nesoulad s ústavním pořádkem byl zjištěn v řízení o kontrole norem, jestliže by jeho použití v konkrétní věci vedlo k protiústavnímu následku.

V případě předmětného ustanovení zákona o veřejném zdravotním pojištění jsou podmínky pro vyloučení jeho aplikace splněny, a to ve vztahu ke všem případům, na které dopadá. Je tomu tak z toho důvodu, že obecné soudy nemohou zabránit eventuálnímu zásahu do ústavně zaručeného práva vedlejšího účastníka na ochranu zdraví a též práva na bezplatnou zdravotní péči na základě veřejného pojištění jinak, než právě tím, že nárok na zaplacení regulačního poplatku nepřiznají. Zákonodárce sice mohl pojištěncům uložit povinnost platit regulační poplatek, nikoliv však ve výši, která by mohla učinit potřebnou zdravotní péči pro určitou skupinu pojištěnců finančně nedostupnou a pokud se tak stalo, nelze nároku poskytovatelů již z tohoto důvodu poskytnout soudní ochranu. Jejich dílčí nárok nemůže převážit v kolizi se základním právem na ochranu zdraví.

Lze tedy shrnout, že předmětné ustanovení nelze z důvodu nesouladu s čl. 3 a čl. 31 Listiny základních práv a svobod, který byl zjištěn nálezem sp. zn. Pl. ÚS 36/11, použít jako právní základ pro přiznání nároku na zaplacení jím stanoveného regulačního poplatku. Žaloba stěžovatelky by tedy musela být v každém případě zamítnuta. Jakkoliv není správné posouzení pasivní legitimace v projednávaném případě, toto pochybení nebylo s to ovlivnit výsledek řízení jako celku a nelze v něm proto spatřovat ani porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky.

Text nálezu sp. zn. I. ÚS 3599/15 je dostupný  zde.

Zdroj: Ústavní soud

Princip vázanosti soudu nižší instance právním názorem soudu vyšší instance jako záruka realizace práva na spravedlivý proces

Plénum Ústavního soudu (soudce zpravodaj Tomáš Lichovník) zamítlo návrh Obvodního soudu pro Prahu 8 na zrušení ustanovení § 264 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), neboť napadené ustanovení není v rozporu s ústavním zákonem. Návrh na zrušení ustanovení podal Obvodní soud pro Prahu 8 v souvislosti s rozhodováním konkrétní trestní věci. Navrhovatel má za to, že napadené ustanovení trestního řádu o vázanosti soudu prvního stupně právním názorem odvolacího soudu je v rozporu s čl. 82 Ústavy České republiky, který zakotvuje nezávislost soudce při výkonu jeho funkce. Kritika je založena na tom, že má-li být soudce nezávislý, musí se rozhodovat nezávisle a neměl by být vázán právními názory, se kterými odůvodněně nesouhlasí, neboť má být vázán jen zákonem.

Napadené ustanovení § 264 trestního řádu stanoví, že soud, jemuž byla vrácena věc k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí odvolací soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení odvolací soud nařídil.

Předně je třeba připomenout, že obdobnými až téměř totožnými návrhy se již Ústavní soud dříve zabýval. Nálezem sp. zn. Pl. ÚS 37/03 byl zamítnut návrh na zrušení ustanovení § 226 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, protože Ústavní soud dospěl k závěru, že ustanovení není v rozporu s ústavním pořádkem nebo mezinárodní smlouvou a pokud by mělo být zrušeno, pak by samo odvolací řízení ztrácelo smysl, protože vázanost soudu nižšího stupně právním názorem soudy vyššího je provedením ústavního principu práva na soudní ochranu a spravedlivý proces, jeho integrální součástí a nikoliv překážkou. Jde o obecný princip civilního procesu, který je využíván i v mnohých ostatních státech Evropy. Usnesením sp. zn. Pl. ÚS 41/2000 pak Ústavní soud odmítl návrh na zrušení ustanovení § 270 odst. 4 věty druhé trestního řádu, které se týká povinnosti provést procesní úkony nařízené Nejvyšším soudem. Ústavní soud nemá důvod něco měnit na závěrech, které v těchto případech učinil. Stejně jako v předchozích dvou případech i v tomto vedl k podání návrhu nesouhlas obecného soudu s rozhodnutím soudu dovolacího (odvolacího). Z návrhu je zřejmá nespokojenost navrhovatele s rozhodnutím odvolacího soudu, kterému se odmítá podrobit a rozpor napadeného ustanovení dovozuje z toho, že má sám rozhodnout podle právního názoru, se kterým nesouhlasí nebo který již zasahuje do jeho výlučného práva na hodnocení důkazů.

Ústavní soud považuje v této souvislosti za vhodné též připomenout, že princip vázanosti soudu nižší instance právním názorem soudu vyšší instance po zrušení prvoinstančního rozhodnutí v trestních věcech je pravidelně uznáván též v procesních úpravách zahraničních demokratických zemí (např. v Rakousku či Německu). Jde o jeden ze zásadních principů trestního řízení a tuto zásadu považuje právní nauka, jakož i Ústavní soud, za záruku realizace práva na spravedlivý proces a naopak nerespektování právního názoru odvolacího soudu za porušení principu dvojinstančnosti soudního rozhodování, což ve svém důsledku vede k porušení ústavního pořádku.

Skutečnost, že nalézací soud zásadně (a někdy třeba i důvodně) nesouhlasí s postupem a se závěry odvolacího soudu, nezakládá protiústavnost napadeného ustanovení. Nelze vyloučit, že odvolací soud překročí své pravomoci a nevhodně zasáhne do pravomoci soudu nalézacího, takový postup je však nutno napravit cestou mimořádných opravných prostředků. Tyto nástroje jsou však plně v rukou účastníků řízení.

Text nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/14 je dostupný  zde.

Zdroj: Ústavní soud