oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte věcný záměr nového civilního řádu soudního?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

První setkání se zapsaným mediátorem v praxi

autor: Mgr. Ing. Petra Jelínková
publikováno: 23.04.2015

K sepsání tohoto článku mě vedou některé zkušenosti, které jsem jako zapsaná mediátorka při realizaci soudem nařízených setkání s mediátorem získala. Realizace některých soudem nařízených setkání s mediátorem mě přiměla řešit situace a zabývat se otázkami vyvstalými v souvislosti s tímto setkáním, které jsem v jiných případech řešit nemusela. Ačkoliv se alespoň u mě jednalo o výjimečné případy, lze předpokládat, že s nárůstem četnosti soudem nařizovaných setkání, otázek a složitých situací souvisejících s nařízeným setkáním s mediátorem bude přibývat. V tomto článku nabízím zamyšlení a právně zdůvodněné odpovědi a návrhy řešení některých z nich.

Kdo a koho jen povinen oslovit ohledně termínu nařízeného setkání s mediátorem? Strany nebo zapsaný mediátor?

Institut nařízeného setkání s mediátorem je upraven pouze v zákoně č. 99/1963 Sb., občanský zákoník, zejména v § 100 odst. 2, dále, co se odměny za toto nařízené setkání týče, v § 10 odst. 3 zákona č. 202/2012 Sb. a v poslední řadě v § 15 vyhlášky č. 277/2012 Sb.

Z těchto právních předpisů je pro posouzení shora uvedené otázky stěžejní zákon č. 99/1963 Sb., neboť zbývající dva zmíněné právní předpisy upravují v souvislosti s nařízeným setkáním se zapsaným mediátorem pouze otázku odměňování a zákon č. 202/2012 Sb. v § 8 odst. 1 písm. f) nadto povinnost zapsaného mediátora té straně, která splnila soudem uloženou povinnost se setkat, vydat o tomto potvrzení.

V § 100 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb. je upraveno, že předseda senátu může účastníkům nařídit první setkání se zapsaným mediátorem. Z tohoto lze interpretovat, že to jsou účastníci, kterým soud může uložit tuto povinnost, a nikoliv zapsaný mediátor. Ten, kdo má uloženou nějakou povinnost, má na svých bedrech, aby ji splnil. Je tak zcela na jeho svobodné vůli, zda se tuto povinnost rozhodne splnit, a tedy zda k tomu učiní potřebné kroky, nebo se jí rozhodne nesplnit. Aktivita je tak zcela na straně toho, komu byla uložena nějaká povinnost, jelikož on je tím, kdo ponese v případě jejího nesplnění sekundární odpovědnost. V případě nesplnění soudem nařízeného setkání se zapsaným mediátorem, je možnou sekundární odpovědností uložení pokuty či nepřiznání zcela či zčásti náhrady nákladů řízení.

Pokud jsem dospěla k tomuto závěru, pak ten, kdo má soudem uloženou povinnost, je povinen konat a tedy i sám oslovit zapsaného mediátora s žádostí o termín nařízeného setkání s mediátorem. Tento můj závěr se opírá i o skutečnost, že zákon č. 99/1963 Sb. neklade zapsanému mediátorovi žádnou povinnost a dokonce mu soud není ani povinen zasílat usnesení o určení jeho osoby mediátorem.

S odkazem na vše shora uvedené jsem dospěla k závěru, že jsou to strany konfliktu, které mají, v případě, že je jim soudem uložena povinnost se setkat s mediátorem, povinnost dotčeného jimi vybraného či soudem zvoleného zapsaného mediátora zkontaktovat. Zapsanému mediátorovi z žádného právního předpisu nevyplývá vůči stranám soudního sporu, kterým bylo setkání nařízeno, žádná povinnost, vyjma vydání potvrzení o splnění povinnosti se setkat dle § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 202/2012 Sb. Zapsaný mediátor tak není ani povinen strany sám aktivně kontaktovat ohledně termínu setkání. A to ani v situaci, kdy i jemu je soudem zasláno usnesení o určení jeho osoby jako zapsaného mediátora pro účel prvního setkání v dané věci.

Ovšem v případě, že se dotčenému zapsanému mediátorovi již jedna ze stran ozve s žádostí o termín setkání, měl by dle mého názoru zapsaný mediátor již jednat, termín či termíny navrhnout a aktivně je sdělit i těm účastníkům soudního sporu, kteří ho aktivně sami nekontaktovali. Tento závěr opírám o povinnost zapsaného mediátora postupovat vyváženě vůči oběma stranám, která je zakotvena v § 8 odst. 1 zákona č. 202/2012 Sb.

V praxi se mi stává často, že po určení mé osoby mediátorem se účastníci sami neozvou a až na základě mé dobrovolné iniciativy, kdy se ozvu po delší době sama s návrhy termínů setkání, mi sdělují, že čekali, až se ozvu.

Některé soudy tuto nejasnost řeší tím, že do výroku usnesení, kterým je povinnost setkat se s mediátorem nařizována nebo kterým je mediátor určen, stranám ukládají i povinnost mediátora zkontaktovat v určité lhůtě. U soudů, které takto postupují, se mi nestalo, že by se alespoň jedna ze stran neozvala sama.

Vzhledem však k tomu, že praxe soudů není v tomto jednotná, navrhuji sjednocení postupu soudů ve smyslu, aby ve výroku usnesení, kterým se určuje konkrétní mediátor, bylo dále i uvedeno, že účastníci konfliktu jsou povinni kontaktovat mediátora v určité lhůtě.

Komunikovat přímo z účastníky řízení nebo jejich právními zástupci ohledně termínu nařízeného setkání?

Zodpovězení této otázky věcně souvisí s odpovědí na předchozí otázku. Předně zapsaný mediátor bez ohledu, zda mu od soudu dojde usnesení o nařízení prvního setkání s mediátorem a o jeho vybrání jako zapsaného mediátora, není povinen ve vztahu ke stranám dotčeného soudního sporu dělat nic.

Pokud se mediátor rozhodne sám ze své vůle jako první strany zkontaktovat ohledně termínu setkání či již jedna či obě strany soudního sporu ho sami zkontaktovaly, pak se nabízí otázka, zda má mediátor komunikovat přímo s účastníky nebo jejich právními zástupci.

Jak už bylo zmiňováno při zodpovídání shora uvedené první otázky, povinnost setkat se s mediátorem je určena výlučně účastníkům konfliktu dle § 100 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb. a nikoliv jejich právním zástupcům či zapsanému mediátorovi.

Z tohoto usuzuji, že dotčený mediátor, který byl pro účel nařízeného prvního setkání stranami vybrán či soudem určen, nemusí vůbec ve věci daného setkání komunikovat s právními zástupci stran ohledně termínu setkání. Naopak by měl předně komunikovat se samotnými účastníky soudního řízení, kterým byla tato povinnost uložena. Komunikace ohledně nařízeného termínu setkání s mediátorem tak může celá proběhnout pouze mezi dotčeným mediátorem a danými účastníky soudního sporu. Mediátor účastníky poučí o možnosti být na nařízeném setkání přítomni se svými právními zástupci, je však na samotných účastnících, zda svým právním zástupcům dohodnutý termín setkání sdělí, a zda budou chtít na setkání přijít se svými právními zástupci.

Ovšem zkušenosti, které mám, jsou takové, že účastníci a ani jejich právní zástupci se často sami neozvou. Často, jak jsem zjistila, ani ne tak z toho důvodu, že by nechtěli splnit soudem uloženou povinnost, avšak spíše z důvodu, že se domnívají, že se jim má ozvat sám mediátor ohledně termínu setkání.

Za této situace má mediátor možnost vyčkávat dál anebo se ozvat všem účastníkům s návrhem termínu setkání. Vedle toho se často stává i to, že se ozve pouze jedna ze stran či její právní zástupce a druhá strana nikoliv.

V této souvislosti se nabízí otázka, zda má mediátor oslovit přímo účastníky nebo právní zástupce, ať už v případě zbylých účastníků, kteří se mu neozvali, nebo v případě všech účastníků, které se mediátor rozhodl sám ze své vlastní vůle oslovit.

V usnesení o určení osoby mediátora, které je ve většině případů soudy mediátorům zasíláno, není totiž na účastníky uvedený jiný kontakt než trvalé bydliště případně sídlo, jedná-li se o právnickou osobu. Nejjednodušší a často nejrychlejší je tak oslovit právní zástupce stran, jelikož na ně lze e-mailový kontakt dohledat v seznamu advokátů. Pokud právní zástupci pak reagují, lze dojednat buď prostřednictvím nich, nebo následně přímo s účastníky termín setkání.

Ovšem setkala jsem se opakovaně i s tím, že právní zástupci nereagují, nebo reaguje jen jeden z nich, nebo rovnou sdělí, že klient nemá o setkání zájem. Zde se nabízí otázka, zda zkontaktovat ještě i samotné účastníky.

Pokud žádný z účastníků nebo jejich právních zástupců sám jako první nezkontaktuje mediátora ohledně termínu nařízeného setkání a mediátor ze své vlastní dobrovolné iniciativy zkontaktoval právní zástupce stran a i přesto neobdržel žádnou reakci nebo byla odmítavá, dospívám k závěru, že mediátor není povinen kontaktovat ještě i přímo účastníky, a to žádným způsobem. Zde opět odkazuji na již rozebírané shora, že mediátor nemá povinnost strany kontaktovat.

Může však dojít k situaci, že některá ze stran nebo její právní zástupce ať už sám ze své vlastní iniciativy nebo na základě dobrovolné iniciativy mediátora bude kontaktní a bude s mediátorem jednat ohledně termínu setkání, a právní zástupce druhé strany, kterému byly rovněž například prostřednictvím e-mailu mediátorem sdělovány termíny setkání, nebude reagovat.

V tomto případě by podle mého názoru měl mediátor zkusit zkontaktovat ještě i samotného účastníka. Pokud nemá na daného účastníka jiný kontakt než adresu nebo sídlo uvedené na usnesení, což je nejčastější případ, pak je zapotřebí poslat dopis prostřednictvím poštovní přepravy nebo datovou zprávu. Tento můj závěr se opírá o rozebírané již shora, a sice, že povinnost setkat se s mediátorem je povinností uloženou stranám a nikoliv jejich právním zástupcům.

Moje zkušenost se součinností stran, kterým bylo setkání nařízeno, je nezřídka taková, že jedna strana či její právní zástupce je kontaktní ohledně termínu setkání, avšak druhá strana nebo její právní zástupce nikoliv nebo ani právního zástupce nemá. V těchto případech posílám dopisy s dodejkou nebo do datové schránky účastníků, kterým je soudem nařízeno setkání s mediátorem, jelikož nemám jinou možnost, jak je zkontaktovat. To samotné klade na mediátora nejen finanční zátěž, neboť mu tímto vznikají náklady, ale i zátěž časovou a administrativní.

S odkazem na právě uvedené se domnívám, že by velice ulehčilo mediátorům, když by v usnesení o určení mediátora vedle již zmiňovaného výroku o tom, že účastníci jsou povinni zkontaktovat mediátora v určité lhůtě, byly uvedeny vedle bydliště i další kontakty na účastníky pro účel ekonomičtější a rychlejší komunikace ohledně termínu setkání.

Jaké prostředky komunikace ohledně termínu nařízeného setkání jsou dostačující?

Není rozporu, že mediace je neformálním procesem, což ostatně vyplývá i ze zákona č. 202/2012 Sb., kde je mediační proces upraven pouze jeho začátkem a koncem. Neformální povaha mediačního procesu se projevuje i při doručování písemností, neboť § 12 zákona č. 202/2012 Sb. považuje za doručenou i písemnost zaslanou na elektronickou adresu.

Ačkoliv zákon č. 202/2012 Sb. ani jiný právní předpis neupravuje formu komunikace mediátora a stran konfliktu ohledně termínu nařízeného setkání s mediátorem, lze analogicky dospět k závěru, že i pro sjednání termínu soudem nařízeného prvního setkání postačí e-mailová komunikace nebo i telefonický rozhovor.

S odkazem na to, že zákon č. 99/1963 Sb. umožnuje soudu těm z účastníků, kteří nesplnili soudem uloženou povinnost setkat se s mediátorem, uložit pokutu či nepřiznat z části či zcela náhradu nákladů řízení, lze jen doporučit, aby mediátor ohledně termínů setkání komunikoval s účastníky tak, aby mohl v případě potřeby své obrany prokázat, že oběma stranám navrhl termín setkání, umožnil se setkat, a postupoval tak vyváženě.

Jak rozdělit odměnu za setkání a za mediaci, pokud na jedné ze stran je více účastníků?

Odměna zapsaného mediátora za soudem nařízené první setkání s mediátorem je upravena v § 10 odst. 3 zákona č. 202/2012 Sb. a § 15 vyhlášky č. 277/2012 Sb. V  § 15 vyhlášky č. 277/2012 Sb. se pojednává o tom, že odměna za toto nařízené setkání s mediátorem činí 400 Kč za hodinu s případným připočtením daně z přidané hodnoty, je-li zapsaný mediátor plátcem této daně. Z § 10 odst. 3 zákona č. 202/2012 Sb. pak vyplývá, že tato výše hodinové odměny za nařízené setkání s mediátorem platí pouze v případě, že se strany konfliktu nedohodnou s mediátorem jinak. Navíc ve spojení s § 100 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb. je tato odměna za soudem nařízené setkání s mediátorem stanovena pouze maximálně pro tři hodiny tohoto setkání. To interpretuji přímo z § 100 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., kde je upraveno, že toto setkání může předseda senátu nařídit v rozsahu tří hodin.

O způsobu úhrady odměny mediátora za nařízené první setkání pojednává pouze § 10 odst. 3 zákona č. 202/2012 Sb., kde se uvádí, že tuto odměnu hradí strany konfliktu rovným dílem. Dle tohoto ustanovení by tak každá ze stran měla hradit 200 Kč s případným připočtením daně z přidané hodnoty, pokud se nedohodnou na jiné výši této odměny či na provedení soudem nařízeného setkání zdarma.

Je-li na každé straně daného konfliktu jeden subjekt, tedy ve sporu jeden žalovaný a jeden žalobce, pak je bezrozporné, že každý hradí polovinu odměny za setkání. Ovšem v případech, kdy je na jedné straně pluralita subjektů, tedy více žalobců či žalovaných, je k zamyšlení, jak postupovat při rozdělení podílu na úhradě odměny za toto setkání.

Jazykovým výkladem poslední věty § 10 odst. 3 zákona č. 202/2012 Sb. lze dospět k závěru, že na úhradě odměny za nařízené setkání se podílí strany rovným dílem. Tedy, že bez ohledu na počet účastníků na každé straně, každá ze stran hradí polovinu, tedy 200 Kč za každou hodinu nařízeného setkání, nedohodnou-li se na jiné částce.

Ke stejnému závěru dospívám i v případě odměny za mediaci, neboť v § 10 odst. 2 zákona č. 202/2012 Sb., kde se upravuje způsob úhrady odměny za již zahájenou mediaci, se rovněž stanoví, že úhrada sjednané odměny se podělí mezi strany konfliktu rovným dílem a nikoliv mezi účastníky rovným dílem.

Je však otázkou, nakolik je zákon č. 202/2012 Sb. důsledný v pojmech a zda tedy rozlišuje mezi účastníky konfliktu a stranami konfliktu, jako je tomu v soudním řízení. Navíc propojení mezi účastníky soudního sporu na jedné straně může být různé. Mohou sledovat společný zájem, avšak mohou mít zájmy odlišné. Toto je skutečnost, která je v mediaci ještě více významná. Při mediaci totiž nejde o rozdělení účastníků na jednu či druhou stranu, aby byly dodrženy procesní pravidla a o vznik plurality subjektů na jedné či druhé straně soudního sporu z důvodu ekonomičnosti či z důvodu naplnění věcné legitimace. Mediace řeší zájmy a potřeby jednotlivých účastníků konfliktu, a to bez ohledu na to, na jaké straně soudního sporu by stáli či stojí. Zájmy každého z účastníků, kteří stojí v soudním sporu na jedné straně, tak mohou být rozdílné a v mediaci se pracuje i s těmito rozdílnými zájmy účastníků. Z tohoto pohledu se mi jeví § 10 odst. 2 a § 10 odst. 3 zákona č. 202/2012 Sb., co se týče rozdělení výše nákladu na mediaci či na nařízené setkání, jako nepřesné, a to bez ohledu na to, zda se jedná o procesní společenství samostatné či nerozlučné.

Jak tedy v případě plurality na jedné či druhé straně soudního sporu rozdělit podíl na úhradě odměny za nařízené setkání a mediaci?

V případě odměny za samotnou mediaci se zdá situace o něco jednodušší, jelikož § 10 odst. 2 zákona č. 202/2012 Sb. výslovně umožňuje, na rozdíl od rozdělení podílu na úhradě odměny za nařízené setkání, aby si strany konfliktu s mediátorem ve smlouvě o provedení mediace sjednaly jiný způsob podílu na úhradě odměny za mediaci.

Navíc smlouva o provedení mediace, jejímž uzavřením se i mediace zahajuje, je smluvním ujednáním, a výše odměny za mediaci není žádným právním předpisem regulována, a je pak na stranách konfliktu a mediátorovi, jakou výši odměny si sjednají a stejně tak, na jakém poměru podílu na její úhradě se domluví. Pokud se tedy strany nedomluví na tom, v jakém poměru si náklady na mediaci rozdělí, případně mediátor s touto dohodnou nebude souhlasit, pak není dohodnutá podstatná náležitost smlouvy o provedení mediace dle § 4 odst. 2 zákona č. 202/2012 Sb. a mediace tak ani zahájena není.

Poněkud složitější je to však v případě odměny za soudem nařízené setkání s mediátorem, neboť v § 10 odst. 3 zákona č. 202/2012 Sb. není výslovně uvedeno, že může být ujednán jiný podíl na úhradě této odměny, než je rovný podíl stran konfliktu. Ačkoliv se domnívám, že zamezit možnosti jiného ujednání podílu na úhradě odměny za nařízené setkání nebyl úmysl zákonodárce, i v případě že bychom možnost odlišného ujednání připustili, následný postup v případě nedohody o tomto bude jiný. V případě odměny za mediaci, pokud se strany s mediátorem nedohodnou na její výši a podílu na její úhradě, mediace se nezahájí. Jenže mediace je na rozdíl od soudem nařízeného setkání dobrovolná. S odkazem na to se domnívám, že zapsaný mediátor musí vyřešit, jak v případě plurality subjektů na jedné či druhé straně soudního sporu rozdělí podíl na úhradě odměny za toto setkání, a to obzvlášť v případě, kdy strany nebudou chtít mediovat a tedy splní pouze svoji povinnost se s mediátorem setkat.

V případě kdy strany nebudou chtít mediovat a pouze tedy splní soudem nařízenou povinnost se s mediátorem setkat, pak zůstaly stranami soudního sporu, nevybočily tak z této role, a tak za této situace je podle mne nezbytné podíl na úhradě odměny za nařízené setkání rozdělit rovným dílem mezi strany konfliktu.

S ohledem na nesrovnalosti navrhuji upravit způsob rozdělení úhrady odměny za nařízené setkání v případě plurality subjektů na jedné či druhé straně soudního sporu.

Lze nařízené první setkání s mediátorem uskutečnit i s každou stranou odděleně?

Soudem nařízené setkání s mediátorem je upraveno v zákoně č. 99/1963 Sb., v zákoně č. 202/2012 Sb. a ve vyhlášce č. 277/2012 Sb. Ve zmíněné vyhlášce, v § 15, se řeší pouze otázka výše odměny za toto setkání. V zákoně č. 202/2012 Sb. v § 8 odst. 1 písm. f) je pak upravena pouze povinnost zapsaného mediátora vydat stranám konfliktu potvrzení o splnění povinnosti setkat se s mediátorem a v § 3 odst. 4 povinnost strany poučit. V § 100 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb. je pak pouze upravena možnost předsedy senátu nařídit účastníkům konfliktu první setkání s mediátorem bez toho aniž by bylo dále upraveno, zda setkání musí nutně proběhnout za současné přítomnosti všech účastníků soudního sporu nebo zda může proběhnout s každým z těchto účastníků zvlášť.

S odkazem na to se domnívám, že pokud právní předpisy neupravují, že nařízené setkání má proběhnout jen za přítomnosti všech účastníků, může v souladu s právní úpravou proběhnout i s každým z účastníků konfliktu odděleně. O možnosti uskutečnit soudem nařízené první setkání s mediátorem s každým z účastníků zvlášť pojednává i Š. Hájková.[1]

Tento závěr ostatně podporuje i samotný obsah prvního setkání, neboť se nejedná o nařízenou mediaci, ale o tzv. informační schůzku, na základě které se strany konfliktu o mediaci dozvědí více a mohou se následně rozhodnout, zda tento způsob řešení konfliktu zkusí či nikoliv. To nemění nic na tom, že tam, kde to je jen trochu možné, a nebrání tomu ani nelibost účastníků, přednost by měla být dávána společným setkáním. Uskutečnění soudem nařízeného setkání za přítomnosti všech účastníků soudního sporu totiž může i více naplnit účel tohoto setkání, který je obsažen v Důvodové zprávě k zákonu č. 202/2012 Sb.[2]

V praxi často dochází i k situacím, kdy jedna ze stran poskytuje součinnost a s mediátorem si domluví termín nařízeného setkání a druhá nikoliv a až po uskutečnění nařízeného setkání pouze s tou součinnou stranou se druhá strana mediátorovi ozve s tím, že by ráda termín setkání. S odkazem na shora uvedené, zejména možnost splnění soudem uloženého setkání s každou stran samostatně, jsem toho názoru, že by mediátor měl vyhovět a umožnit i této druhé straně se setkat.

Tento můj názor je podpořen ještě i skutečností uvedenou v § 150 a § 53 zákona č. 99/1963 Sb. Dle jeho § 150 je totiž soud oprávněn výjimečně nepřiznat zcela či z části náhradu nákladů řízení tomu z účastníků, kdo se bez vážného důvodu odmítne účastnit nařízeného prvního setkání s mediátorem. V § 53 zákona č. 99/1963 Sb. je pak upravena možnost předsedy senátu uložit pokutu až do výše 50 000 Kč tomu, kdo hrubě ztěžuje postup řízení tím, že vedle jiného neuposlechne příkaz soudu. Pokud tedy mohou být s nesplněním uložené povinnosti setkat se s mediátorem spojeny tyto negativní dopady, musí být účastníkům umožněno tuto svoji povinnost splnit, a to bez ohledu na to, zda se pro její splnění rozhodnou dříve či až později.

Je možné po stranách vedle odměny za nařízené setkání požadovat i náhradu nákladů za dopisy zasílané jím poštou nebo datovou schránkou?

Odměňování mediátora a úhrada jeho hotových výdajů je upravena v § 10 zákona č. 202/2012 Sb. Odměna za první setkání s mediátorem nařízené soudem je upravena v § 10 odst. 3 zákona č. 202/2012 Sb. Podle něj výše odměny mediátora za toto uskutečněné nařízené první setkání, pokud se účastníci nedohodnou s mediátorem jinak, je stanovena v prováděcím právním předpise, kterým je vyhláška č. 277/2012 Sb. a dále, že tuto odměnu hradí strany konfliktu rovným dílem. Ve zmíněné vyhlášce č. 277/2012 Sb. je pak uvedeno, že výše odměny za toto setkání činí 400 Kč za každou započatou hodinu.

Co z toho plyne? V případě soudem nařízeného setkání s mediátorem není zákonodárcem upravena otázka úhrady hotových výdajů, přičemž ty v mnoha případech mediátorům skutečně vznikají, pokud z důvodu sjednání termínu setkání zasílají účastníkům dopisy dodejkou či prostřednictvím datové schránky. Navíc v případě samotné mediace je na rozdíl od soudem nařízených setkání již v § 10 odst. 1, 2 a 4 zákona č. 202/2012 Sb. upravena možnost účastníků si s mediátorem úhradu hotových výdajů vedle odměny za mediaci sjednat.

Pokud se tedy mediátorovi ozve jeden z účastníků z žádostí o termín soudem nařízeného setkání a mediátor bude chtít, aby toto setkání naplnilo svůj účel a tedy, aby tuto informační schůzku podstoupily obě strany a nejlépe společně, pak mu nezbyde nic jiného než i druhého účastníka zkontaktovat. Pokud však tento účastník, který se dosud mediátorovi neozval, nebude mít právního zástupce, či i právní zástupce nebude reagovat na zaslaný e-mailový dopis či se mediátorovi nepodaří se s ním spojit telefonicky, pak mediátorovi nezbyde nic jiného, bude-li chtít, aby soudem nařízené setkání splnilo svůj účel, sdělit termín setkání tomuto účastníkovi dopisem zaslaným poštou nebo prostřednictvím datové schránky.

Tímto postupem však mediátorovi vzniknou náklady, které ještě sníží už tak nízkou výši odměny za toto nařízené první setkání. Jelikož to právní předpisy nezakazují, mediátor může dotčeného účastníka, jehož přítomnost na nařízeném setkání mediátora stála náklady na poštovné nebo náklady na zaslání datové zprávy, požádat o úhradu těchto výdajů. Ovšem je na účastníkovi, jestli s úhradou těchto hotových výdajů bude souhlasit. Pokud totiž souhlasit nebude, mediátorovi jdou tyto náklady k tíži, jelikož současná právní úprava povinnost dotčeného účastníka uhradit náklady na něho vynaložené neupravuje.

S odkazem na uvedené navrhuji, aby bylo v právních předpisech upraveno, že mediátor má v případě soudem nařízeného setkání vedle odměny právo požadovat i náhradu nákladů vynaložených na zkontaktování nečinné strany.

Je stranám nařízeným setkáním s mediátorem nařízena i mediace?

Možnost soudu nařídit účastníkům řízení první setkání s mediátorem je upravena v zákoně č. 99/1963 Sb. Jak v tomto zákoně tak ani v zákoně č. 202/2012 Sb. a ani ve vyhlášce č. 277/2012 Sb. se však tento pojem první setkání s mediátorem nijak nedefinuje.

Ze zákona č. 202/2012 Sb. však nepřímo vyplývá, že mediace a první setkání s mediátorem jsou zcela odlišné věci, když v § 10 zákona č. 202/2012 Sb., který upravuje odměňování mediátora, se rozlišuje odměna za mediaci a za soudem nařízené první setkání s mediátorem.

Zatímco odměna za mediaci závisí na dohodě mezi účastníky konfliktu a mediátorem, což vyplývá z § 4 odst. 2 zákona č. 202/2012 Sb., neboť ujednání o odměně musí být součástí smlouvy o provedení mediace, kterou se mediace zahajuje, odměna za první setkání s mediátorem je v rozsahu tří hodin regulována právním předpisem dle § 10 odst. 3 zákona č. 202/2012 Sb. ve spojení s § 15 vyhlášky č. 277/2012 Sb. a § 100 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb.

Závěr o tom, že soudem nařízené první setkání s mediátorem není nařízenou mediací, vyplývá i z důvodové zprávy k zákonu č. 202/2012 Sb.[3] Ve zmíněné důvodové zprávě je zmiňováno o tom, že byla nakonec přijata varianta, kdy mediace má zůstat dobrovolnou, avšak soudy budou moci nařídit krátké setkání s mediátorem.

O smyslu nařízeného prvního setkání jako o možnosti účastníků získat od mediátora potřebné informace k tomu, aby se mohli rozhodnout, zda mediaci budou chtít zahájit nebo ne pojednává i Š. Hájková.[4]

Nelze však přehlédnout, že v uvedené důvodové zprávě je na jiném místě věnujícím se otázce nákladů za nařízené setkání s mediátorem první setkání s mediátorem zaměňováno za mediaci, když je vedle jiného uvedeno: „Po uplynutí soudem stanoveného rozsahu setkání s mediátorem bude zcela na rozhodnutí stran, zda si přejí v mediaci pokračovat.“[5]

S odkazem na uvedené doporučuji v § 2 zákona č. 202/2012 Sb. vydefinovat soudem nařízené první setkání s mediátorem, jelikož tento zákon se o něm zmiňuje pouze v souvislosti s povinností mediátora vydat stranám, které nařízené setkání absolvovaly, potvrzení dle § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 202/2012 Sb., aniž by toto nařízené setkání blíže vymezil.

Je nařízené setkání s mediátorem nutné absolvovat v rozsahu 3 hodin nebo se jedná o rozsah 3 hodin jako maximální?

O časovém rozsahu soudem nařízeného prvního setkání s mediátorem se zmiňuje § 100 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., ve kterém se upravuje možnost soudu nařídit účastníkům soudního řízení první setkání s mediátorem v rozsahu tří hodin.

Nabízí se tak závěr, že účastníci si splnění svoji povinnost setkat se s mediátorem pouze v případě, že absolvují celé tři hodiny tohoto setkání. Domnívám se, že tento výklad není v souladu se záměrem zákonodárce, o čemž vypovídá i důvodová zpráva k zákonu č. 202/2012 Sb.,[6] která o stanoveném tříhodinovém rozsahu pojednává jako o rozsahu maximálním.

Závěr, že první setkání s mediátorem nemusí trvat tři hodiny, neboť se jedná o rozsah maximální za regulovanou odměnu ve výši 400 Kč za hodinu, pojednává i Š. Hájková.[7]

 

Autorka je advokátkou a zapsanou mediátorkou působící v Brně.



[1] Srov. HÁJKOVÁ, Šárka. In DOLEŽALOVÁ, Martina, HÁJKOVÁ, Šárka, POTOČKOVÁ, Dana, ŠTANDERA, Jan. Zákon o mediaci. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 148.

[2] Srov. Důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona o mediaci, sněmovní tisk č. 426/0, Poslanecká sněmovna [online]. [cit. 2. března 2015]. Dostupná na: <http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=6&CT=426&CT1=0>.

[3] Srov. Důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona o mediaci, sněmovní tisk č. 426/0, Poslanecká sněmovna [online]. [cit. 2. března 2015]. Dostupná na: <http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=6&CT=426&CT1=0>.

[4] Srov. HÁJKOVÁ, Šárka. In DOLEŽALOVÁ, Martina, HÁJKOVÁ, Šárka, POTOČKOVÁ, Dana, ŠTANDERA, Jan. Zákon o mediaci. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 149.

[5] Důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona o mediaci, sněmovní tisk č. 426/0, Poslanecká sněmovna [online]. [cit. 2. března 2015]. Dostupná na: <http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=6&CT=426&CT1=0>.

[6] Srov. Důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona o mediaci, sněmovní tisk č. 426/0, Poslanecká sněmovna [online]. [cit. 2. března 2015]. Dostupná na: <http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=6&CT=426&CT1=0>.

[7] Srov. HÁJKOVÁ, Šárka. In DOLEŽALOVÁ, Martina, HÁJKOVÁ, Šárka, POTOČKOVÁ, Dana, ŠTANDERA, Jan. Zákon o mediaci. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 147, 150.