oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte zavedení advokátního procesu v záměru CŘS?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

První dáma české justice se srdcem lvice

publikováno: 26.07.2018

Doktorka Dagmar Burešová odešla do právnického nebe 30. června 2018 po dlouhé a těžké nemoci ve věku 88 let. Její životní dráha a skutky jsou a budou pro generace advokátů vzorem toho, jak se chovat v profesním i v osobním životě.

Vyrostla v rodině významného prvorepublikového advokáta Josefa Kubišty a také ona vystudovala pražskou Právnickou fakultu Karlovy univerzity. Jako advokátka začala působit od roku 1957 a její specializací i doménou bylo pracovní právo a problematika náhrad škod na zdraví za pracovní úrazy. V období tzv. normalizace kromě toho zastupovala kolem sta osob stíhaných totalitním režimem a vždy se řídila heslem „zbabělost by měla být trestná“. Jako advokátka pracovala do roku 1989. Po pádu totalitního režimu se Dagmar Burešová již v prosinci 1989 stala ministryní spravedlnosti. V letech 1990 až 1992 působila v čele České národní rady a osobně výrazně přispěla ke klidnému rozdělení republik. Po volbách v roce 1992 z vysoké politiky odešla. Podle jejích slov, neodcházela z ní ráda, ale ráda se vrátila k advokacii. Za svůj celoživotní přínos české justici byla v roce 2007 uvedena do Právnické síně slávy v soutěži Právník roku, jejíž spolupořadatelkou je Česká advokátní komora.

Za sebe a za celou advokátní obec se v zastoupení předsedy ČAK, který v době pohřbu pobýval v zahraničí, s Dagmar Burešovou rozloučil místopředseda České advokátní komory JUDr. Tomáš Sokol:  „V advokacii, jejíž součástí a posléze hvězdou byla paní doktorka Burešová, se do roku 1989 všichni znali a každý měl nějakou pověst. Tím spíše to pak platilo v Praze, kde nás bylo asi 200. Doktorka Burešová měla pověst elitní advokátky a současně dámy. Snad dokonce s velkým D. Když jsem si později přečetl, že stejně, tedy jako Dámu, evidovali Dr. Burešovou i estébáci, co jí fízlovali, nijak mne to nepřekvapilo. Když je dáma opravdu dámou, poznají to i pacholci. Pro mne ale bude vzpomínka na paní dr. Burešovou naprosto nesmazatelně spojena s naším prvým setkáním. Bylo to něco málo před čtyřiceti roky, kdy jsem byl jako účastník týdenního koncipientského školení v hotelu kdesi na Slovensku. Paní doktorka Burešová tam přijela školit. Co, to už nevím. Ale naprosto přesně si pamatuji na její večerní účast na pokojovém večírku, na který ji kdosi pozval. Už to, že jako přednášející advokátka přijala pozvání na večírek koncipientů, jejichž oslavy nesluly zrovna dobrou pověstí a šlo spíše o organizované výtržnosti, bylo ne zcela obvyklé, ale určitě milé a zejména kolegiální. S díky odmítla fíkus, který jsem pro ni ukradl na hotelové chodbě, a pak tam seděla, povídala si s námi jako rovný s rovným, což ne každý advokát dokázal. Pak odkráčela jako dáma. Tehdy mne zaujal její úsměv, s nímž jakoby z nadhledu a shovívavě shlížela na tu smečku budoucích advokátů. Úsměv snad zcela identický s úsměvem na fotografii, kterou mám ve své domácí pracovně. Paní doktorka Burešová na té fotografii shlíží z výše svého předsednického stolku v České národní radě na děj pod ní. Konkrétně na vítání prezidenta Václava Havla, který přišel přednést projev poslancům ČNR. A s tímto úsměvem již pro mne paní doktorka Dagmar Burešová zůstane spojena navždy.“  

„Cítím hluboký smutek nad úmrtím Dagmar Burešové. V sobotu zemřela velká žena našich moderních dějin. Žena, která zasvětila celý svůj život ochraně těch nejslabších a nejohroženějších. Po celá desetiletí se jako advokátka věnovala zastupování lidí, kteří neměli na růžích ustláno. Lidí, ke kterým se nejen osud, ale i minulý režim obracel zády. Lidí, kteří v náročných povoláních utrpěli těžké pracovní úrazy a nemoci z povolání, a tak advokátka JUDr. Dagmar Burešová řadu let cestovala z Prahy k soudům po celé republice, nejčastěji do Ostravy, kde se pro ně snažila vybojovat důstojné zabezpečení v těch nejtěžších etapách jejich života. Není náhoda, že po srpnové okupaci se v desítkách případů ujala obhajoby pronásledovaných disidentů, včetně pozůstalé rodiny Jana Palacha, který chtěl obětí vlastního života probudit hrdost a důstojnost svého okupovaného národa. Neohroženě zastupovala Milana Kunderu, Karla Kyncla, Ivana Medka a desítky dalších. Její nasazení při obhajobách disidentů neustalo, ani když byla soustavně pronásledována Státní bezpečností. Dáma se srdcem lvice, skvělá právnička, skautka a první polistopadová předsedkyně Junáka, sportovkyně a především statečná žena s nezdolnou energií. Moje přítelkyně Dagmar Burešová se nesmazatelně zapsala do dějin naší země.“ Tak se o Dagmar Burešové vyjádřil JUDr. Pavel Rychetský, předseda Ústavního soudu a Jednoty českých právníků ve své vzpomínce do Lidových novin. 

A na internetové stránky Ústavního soudu přidal další osobní vzpomínku: „Doktorka Burešová by si bezesporu zasloužila vlastní sochu v Pantheonu českého práva, i když vím, že jí osobně by se to ale vůbec nelíbilo. Znali jsme se přes padesát let, vždyť už v roce 1969 jsme oba před soudem zastupovali časopisy, kterým zrušila státní cenzura registrace. Bylo to tehdy marné počínání. A právě marnost boje s větrnými mlýny by spoustu lidí zlomila, nebo aspoň odradila. Dášu ne. Naopak. Svítila jako reflektor a byla pro nás v té šedé normalizační mlze majákem a vzorem. Asi i proto, že se z principu nevzdávala, bojovala do posledního dechu a přitom měla na tváři ten svůj odzbrojující úsměv. Když se ve zmatku revolučního roku 1989 hledal nejlepší kandidát na ministra spravedlnosti české vlády, navrhl jsem přirozeně Dášu. Neřekl jsem jí o tom, ale Václav Havel zajásal a mezi mé životní výkony patří to, že jsem ji po telefonu nejenom přesvědčil, aby se ujala funkce, ale přesvědčil jsem ji i k tomu, aby v témže okamžiku sundala natáčky, oblékla se a doběhla na jmenování… Byla skvělá sportovkyně a za devadesát minut to skutečně stihla. Jestli něco bytostně nesnášela, tak to bylo bezpráví a zbabělci. Sama byla neuvěřitelně statečná, ale tím svým distingovaným způsobem, že to nepůsobilo ani tak hrdinsky, jako samozřejmě a noblesně. Ano, kdyby se měl její život redukovat na dvě slova, byla by to noblesa a byla by to spravedlnost. Bude mi velmi bolestně scházet, protože s ní odchází étos hvězdné hodiny našeho národa. Pokud věříte na anděly, tak ona byla jedním z nich. A je jím pořád. Tam někde nahoře se usmívá a v ruce drží váhy…“

Do redakce BA pak přišla i osobní kondolence kolegy - advokáta JUDr. Jaroslava Ortmana, za kterou děkujeme a přetiskujeme ji v plném znění.

 

 

red.