oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte věcný záměr nového civilního řádu soudního?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Přístup médií na jednání soudu a právo na spravedlivý proces

autor: doc. JUDr. Mgr. Jiří Herczeg, Ph.D.
publikováno: 15.04.2013

Soudní jednání s poslanci Věcí veřejných v přímém přenosu České televize opět nastolilo otázku, zda má být spravedlnost nalézána v přímém přenosu. Jiným případem z poslední doby byl proces s tzv. „žháři z Vítkova“, kteří se podle obžaloby pokusili upálit romskou rodinu. Veřejnoprávní televize vysílala přímé přenosy z tohoto procesu, zejména závěrečné řeči a vyhlášení rozsudku. Rozhodnutí předsedy senátu povolit přímý přenos ze soudní síně rozpoutalo diskusi na téma on-line zpravodajství médií ze soudních síní. Objevily se názory pro i proti, např. Petr Hájek, poradce prezidenta, tehdy uvedl: „Jedná se o nátlak a snahu narušit nezávislost soudu. Každý má právo na spravedlivý proces a soudci by neměli být takto vystavováni mediálnímu tlaku. Je na soudu, aby spravedlivě rozhodl. Na základě důkazů, ne mediálního tlaku.“ Pojďme se tedy podívat, jaká je vlastně úprava veřejnosti soudního jednání v České republice a jak jsou nastaveny meze pro informace o trestním řízení.

Přístup médií na jednání soudu

Právo na veřejné projednání věci je tradičně chápáno jako nástroj veřejné kontroly justice. Tohoto cíle je dosaženo přítomností veřejnosti v soudní síni. Soudní řízení se konají sice veřejně, ale nikoli pro veřejnost. Veřejnost může být soudnímu jednání přítomna buď přímo – fyzickou přítomností v soudní síni, nebo nepřímo prostřednictvím obrazových, zvukových přenosů nebo záznamů. Lze tak konstatovat, že existuje dvojí „veřejnost“. Ta spočitatelná, která je osobně přítomna v jednací síni (veřejnost v soudní síni), a ta virtuální, která je soudnímu jednání přítomna nepřímo, prostřednictvím televizních obrazovek či rozhlasových přijímačů (mediální veřejnost). V 19. století byly pojmy „veřejnost v soudní síni“ a „mediální veřejnost“ synonyma. Televize a rozhlas ještě nebyly. Od té doby ovšem došlo ke změně mediální reality.

Předpokladem demokratického uplatňování moci v moderní společnosti je informovanost jednotlivých občanů o věcech veřejného zájmu.[1] Má-li se občan aktivně účastnit veřejného života a činit politická rozhodnutí, musí být dostatečně informován, a to nejen o většinovém názoru, ale právě o názorech odlišných a menšinových, aby tak mohl tyto názory a informace navzájem konfrontovat a utvářet si vlastní úsudek. Právo být informován je tak základním politickým právem. Jak uvedl Evropský soud ve věci Sunday Times v. Spojené království:[2]Nikoli pouze média mají úlohu sdělovat takové informace a myšlenky, rovněž veřejnost má právo je přijímat.”[3]Justice, stejně jako tisk, slouží zájmům veřejnosti a nemůže řádně fungovat bez spolupráce informované veřejnosti. Soudy nemohou působit ve vakuu. I když pouze jim přísluší rozhodovat spory, neznamená to, že by tyto spory nemohly být předtím diskutovány jinde, ve specializovaných časopisech, v denním tisku či jiných médiích. Mimo to, i když média nesmí překračovat meze stanovené v zájmu řádného chodu justice, náleží jim právo sdělovat informace a myšlenky týkající se otázek, které mají přijít před soud, stejně jako mají informovat o jiných oblastech veřejného zájmu. [4]

Účelem a smyslem zásady veřejnosti je především funkce kontrolní, garanční, preventivní a výchovná. Proces inkviziční býval již svou písemnou povahou tajný. Veřejnost trestního řízení tak byla jedním z požadavků občanského liberalismu poloviny 19. století. Veřejná povaha jednání měla chránit strany sporu, aby justice nebyla spravována tajně bez možnosti kontroly veřejností. Tento účel potvrdil i Nejvyšší soud ČSR, když judikoval, že ustanovení o veřejnosti hlavního přelíčení (i porotního) má ten účel, aby se soudní řízení nekonalo bez umožnění jeho veřejné kontroly: „Účelem ustanovení o veřejnosti soudního jednání je veřejná kontrolovatelnost konání spravedlnosti, souzení na bílém dni, nikterak v temnu tajnosti soudního řízení“.[5]

Veřejnost soudního jednání má především umožňovat kontrolu řádného výkonu soudnictví a má zabraňovat tzv. kabinetní justici. Účelem zásady veřejnosti je veřejná kontrolovatelnost konání spravedlnosti, souzení na bílém dni, nikterak v temnu tajnosti soudního řízení.[6] Právo na veřejné projednání věci tak bylo chápáno především jako nástroj veřejné kontroly justice. Jde tedy o všeobecný požadavek na transparentnost výkonu soudní moci (princip „open justice“, otevřené justice). Od té doby prošla zásada veřejnosti vývojem. Veřejná kontrola justice je tak stále důležitým, nikoli však jediným účelem zásady veřejnosti.

Veřejnost soudního řízení je také jedním z prostředků, jak zajistit důvěru v soudnictví. Tím, že činí výkon justice transparentním, přispívá veřejnost jednání k dosažení zákonného a spravedlivého rozsudku. Skutečnost, že veřejnost může soudní jednání sledovat, má současně funkci preventivní a výchovnou (výchova k úctě k právům a spravedlnosti). Veřejnost soudního jednání je však zároveň zárukou soudcovské nezávislosti, neboť veřejnost se může přesvědčit o tom, že soudce nejedná a nerozhoduje pod nějakým viditelným dohledem či nátlakem.[7] Princip veřejnosti soudního řízení je třeba chápat také jako východisko pro uplatňování dalších ústavně zaručených základních práv, na prvním místě právo na svobodu projevu v souvislosti s kritikou konkrétního fungování soudní moci.

Zásadu veřejnosti pregnantně popsal Dr. Procházka v důvodové zprávě k novele trestního řádu z roku 1922: „Zásada veřejnosti obsahuje velké výhody pro trestní řízení, neboť touto zásadou se jaksi zajišťuje měrou velikou objevení materielní pravdy, neboť jednak soudcové trestní jsou tím pobádáni, aby nevedli si jaksi stranicky a aby nikdy nevybočovali z mezí zákonem jim vytčených. Soudci, státnímu zástupci i obhájci jest veřejnost vzpruhou, aby horlivě a svědomitě plnili své povinnosti. Svědkové opět spatřují ve veřejnosti jednak kontrolu, kterou se jim důrazně zabraňuje uchýliti se od pravdy; obžalovanému jest opět veřejnost zárukou, že nebude s ním jinak nakládáno, než zákon připouští. Konečně konání spravedlnosti před tváří obecenstva poskytuje každému příležitost, aby vlastníma očima se přesvědčil, že o nejdůležitějších statcích jeho spoluobčanů rozhoduje se podle práva a spravedlnosti. Tím důvěra obecná v řádné konání spravedlnosti vzrůstá a upevňuje se, tím se také budí obecný zájem pro činnost soudnictví trestního, jakož i smysl a cit občanstva pro právo a spravedlnost.“[8]

S ohledem na podstatu a význam zásady veřejnosti soudního řízení se nelze při jeho aplikaci omezit pouze na umožnění přístupu veřejnosti do soudní síně v době jednání. Tato forma je nepochybně původní a základní, avšak stejně jako jiné oblasti života a nauky i právní řád prošel vývojem, který nutně musel reflektovat nové možnosti mezilidských vztahů, vytvářených zejména rozvíjejícími se službami a technickým pokrokem. Ten reprezentuje především nástup vlivu a významu masových sdělovacích prostředků, resp. technických prostředků, které tato média při své činnosti využívají.[9]

Soudní řízení je tradičně postaveno na principu veřejnosti. Ústavodárce význam tohoto principu zdůraznil tím, že je zakotvil jak v čl. 96 odst. 2 Ústavy („jednání před soudem je ústní a veřejné; výjimky stanoví zákon“), tak v čl. 38 odst. 2 Listiny („každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům; veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem“).[10]

Zásada veřejnosti je v trestním řádu deklarována zejména v čl. 2 odst. 10 tr. řádu, podle kterého se trestní věci před soudem projednávají veřejně tak, aby se občané mohli projednávání zúčastnit a jednání sledovat. Zásada veřejnosti platí v trestním řízení pro hlavní líčení (§  99 TŘ) a veřejné zasedání (§ 238 TŘ). Při hlavním líčení a veřejném zasedání smí být veřejnost vyloučena jen v případech výslovně stanovených zákonem. Přípravné řízení je naopak ze své povahy písemné a neveřejné (výjimky – např. § 165 TŘ). Tak podle § 199 TŘ hlavní líčení koná soud zásadně veřejně. Občanům tím má být v co nejširší míře dána příležitost sledovat projednávání věci soudem a aby se co nejúčinněji projevilo výchovné působení trestního řízení na širokou veřejnost ve smyslu jejího aktivního zapojení do úsilí trestné činnosti zamezovat a jí předcházet.

Zákon o soudech a soudcích (§ 6 odst. 3) proto reguluje možnost uskutečňovat zvukové a obrazové přenosy, resp. obrazové a zvukové záznamy. Podle tohoto ustanovení lze uskutečňovat obrazové nebo zvukové přenosy a pořizovat obrazové záznamy v průběhu soudního jednání jen s předchozím souhlasem předsedy senátu nebo samosoudce. S vědomím předsedy senátu nebo samosoudce lze pořizovat zvukové záznamy; kdyby způsob jejich provádění mohl narušit průběh nebo důstojnost jednání, může předseda senátu nebo samosoudce jejich pořizování zakázat. Přitom nutno dbát, aby takové záznamy a přenosy byly pořízeny a použity v souladu se zákonem, zejména při respektování zásady presumpce neviny (§ 2 odst. 2 TŘ) a dodržení ustanovení o ochraně osobnosti (§ 12 a 13 ObčZ ). Zákon o soudech a soudcích tak rozlišuje

Případné povolení televizních nebo rozhlasových přenosů nebo jiných obrazových záznamů je v diskreční pravomoci soudu, který ve své úvaze, zda takový přenos povolí či nikoli, není nijak limitován. Zákon žádná kritéria nestanoví a bude tedy záležet pouze na volné úvaze předsedy senátu.4 Jinak je tomu u zvukových nahrávek, jejichž pořizování musí být předsedovi senátu oznámeno a je-li dán některý ze zákonem stanovených důvodů, tj. narušení průběhu nebo důstojnosti jednání, může být jejich pořizování zakázáno (např. hlučnost).[12] Důvody pro omezení nahrávky na diktafon musí být v konkrétním případě zdůvodněny, samo nahrávání na diktafon obvykle průběh ani důstojnost nenaruší, a proto bezdůvodný zákaz takového záznamu by byl zřejmě nezákonný.[13]

Bez povolení předsedy senátu (samosoudce) je možné zachytit průběh soudního jednání prostřednictvím písemných poznámek, skic apod., ovšem jen za předpokladu, že tím není narušována důstojnost soudního jednání a nerušený průběh řízení. Předseda senátu však může v rámci své pravomoci dle § 203 odst. 1 TŘ vymezit místo na nahrávání tak, aby nerušilo průběh jednání nebo neohrožovalo účel jednání (výpovědi svědků). Je proto nutné rozlišovat zvukový záznam (kde je režim volný) od zvukového přenosu (použití zvukového záznamu, kde je režim povolovací).

Soudce (předseda senátu) je dominus litis, a je to tedy výhradně on, kdo vede řízení. Je proto ve výlučné pravomoci předsedy senátu rozhodnout, zda dá nebo nedá souhlas s pořizováním obrazových nebo zvukových přenosů z hlavního líčení. Toto rozhodnutí nemá charakter opatření při řízení hlavního líčení a není tedy možno domáhat se změny takového rozhodnutí postupem podle § 203 odst. 3 TŘ (č. 40/92 Sb. rozh. tr.). Odepřením souhlasu ke zhotovení takového záznamu není porušena zásada veřejnosti řízení, protože veřejnost se bez ohledu na zákaz zhotovení rozhlasového či filmového záznamu mohla zúčastnit průběhu řízení. I když předseda senátu rozhodne o tom, že je možné z jednání přímý přenos formou rozhlasového nebo televizního vysílání, může v rámci své pravomoci dle § 203 odst. 1 TŘ vymezit místo na nahrávání, počet kamer, osvětlení apod. tak, aby přenos nerušil průběh jednání nebo neohrožoval účel jednání (výpovědi svědků).

Rozhodovací pravomoc předsedy senátu je teritoriálně omezena na jednací síň a časově je omezena na dobu jednání. Pořizování obrazových a zvukových přenosů a záznamů mimo jednací síň v budově soudu může být regulována organizačními opatřeními, která určí předseda soudu (může takové přenosy a záznamy v budově zakázat, případě vymezit prostory, kde je to možné).

Koná-li se hlavní líčení zásadně veřejně, znamená to, že projednání věci může být přítomen kdokoli, tedy i osoba na řízení nijak nezainteresovaná, jako divák. Veřejnost soudního jednání se přitom nekryje s pojmem libovolné přístupnosti k jednání. Zákonný požadavek veřejnosti jednání není podmíněn neomezenou volností přístupu ani jakéhokoliv počtu posluchačů, ani kterékoliv osoby, jež se vstupu k přelíčení domáhá. V onom směru jsou hranice veřejnosti dány již přirozeným požadavkem nerušeného projednávání věci a možností umístit posluchače v jednací síni, přičemž je nutno zejména přihlížet k tomu, aby v přeplněné jednací síni nebylo ohroženo zdraví osob na projednávání zúčastněných.[14] Jestliže počet zájemců o sledování soudního jednání převýší kapacitu jednací místnosti, může soud přístup do jednací místnosti omezit. Přitom by měl postupovat podle dopředu stanovených pravidel, které jsou přístupné, jasné a srozumitelné. Rozhodnutí předsedy senátu, že v rámci opatření proti přeplňování jednací síně bude přístup do ní upraven vydáváním vstupenek, proto není v rozporu se zásadou veřejnosti.[15]

Je samozřejmé, že stejně jako základním limitem pro fyzickou přítomnost veřejnosti při jednání soudu je kapacita soudní síně, je v případě obrazových a zvukových přenosů a záznamů limitem možnost řádného a důstojného průběhu jednání. To platí nejen pro pořizování zvukových záznamů, kde to zákon výslovně uvádí. Zákonné rozlišování režimu obrazového a zvukového přenosu a obrazového záznamu na straně jedné a zvukového záznamu na straně druhé je důsledek úvahy zákonodárce o tom, že prve uvedené formy snáze naruší průběh a důstojnost jednání.

Zatímco limitu fyzické přítomnosti veřejnosti se dosáhne vyčerpáním prostorových možností jednací síně, limit obrazového a zvukového přenosu či záznamu musí stanovit podle konkrétních okolností soudce. Principiální veřejnost soudního jednání je jednou ze základních zásad právního státu. Tato veřejnost je rovněž mediální veřejností. Byť právo na informace a svoboda tisku nedávají médiím žádné subjektivní právo na užití rozhlasové a televizní techniky během soudního jednání, musí být každé omezení mediální veřejnosti nezbytné a přiměřené sledovanému účelu (osobnostní práva účastníků řízení, právo na spravedlivý proces).[16] Takové omezení musí zohledňovat současnou mediální realitu a musí zohlednit přeměnu společnosti na společnost informační. Vylučování některé formy veřejnosti ze soudního jednání přitom musí vždy být propojeno s legitimním cílem, jinak se jedná o svévoli, která se zcela míjí s cílem principu veřejnosti soudního řízení, jímž je především kontrola soudní činnosti ze strany veřejnosti skrze reálné poučení o tom, jak soudnictví funguje, a tím budování důvěry veřejnosti v nezávislost a kvalifikovanost výkonu soudní moci.[17]

Judikatura Evropského soudu pro lidská práva

Veřejnost soudního jednání je základním atributem práva na spravedlivý proces, který zakotvuje čl. 6 odst. 1 Úmluvy („každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem …). Veřejná povaha jednání je jednou ze záruk pro obžalovaného, neboť ho chrání před svévolným a nekontrolovaným rozhodováním. Právo obžalovaného na veřejné projednání věci úzce souvisí se zásadou bezprostřednosti a ústnosti. Obžalovaný má právo být přítomen na jednání soudu a osobně a ústně obhajovat svou věc před soudem. Smyslem práva na veřejné projednání věci ve spojení s právem vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, je poskytnout obžalovanému v trestním procesu možnost verifikace důkazů směřujících proti němu, a to před tváří veřejnosti.[18] Všechny důkazy musejí být prováděny v přítomnosti obžalovaného a za podmínek veřejného jednání soudu, a to za účelem umožnit obžalovanému vznášet protiargumenty a protinávrhy. Soud musí vést jednání tak, aby byl obžalovaný seznámen s jednotlivými důkazy předloženými obžalobou, aby mu bylo umožněno jednotlivé důkazy ověřovat, komentovat a vyvracet.[19] Veřejná povaha jednání chrání strany sporu, aby justice nebyla spravována tajně bez možnosti kontroly veřejností. Je to také jeden z prostředků, jak zajistit důvěru v soudnictví. Tím, že činí výkon justice transparentním, přispívá veřejnost jednání k dosažení cíle uvedeného v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a to sice spravedlivého procesu, který je jedním ze zásadních principů demokratické společnosti.[20]

Otázkou přímých přenosů ze soudních síní se zabýval i Evropský soud pro lidská práva ve věci Radio Hele Norge ASA proti Norsku. Podkladem pro rozhodnutí byl tento skutkový stav. Společnost P4 Radio Hele Norge ASA je provozovatelem rozhlasového vysílání. Dne 5. 3. 2001 požádala o povolení přenášet rozhlasem hlavní líčení ve věci trojnásobné vraždy (tzv. případ Orderud). Jednalo se (do kauzy Breivik) o zřejmě největší a mediálně nejvíce sledovanou kriminální kauzu v norských dějinách. Soudce okresního soudu žádost dle zákona o výkonu soudnictví zamítl.[21] Společnost se následně obrátila na Evropský soud pro lidská práva, kde namítala porušení čl. 10 Úmluvy, který zaručuje svobodu tisku.

Soud konstatoval, že v právních řádech smluvních států neexistuje žádné obecné přesvědčení (common grounds), podle kterého by přímý rozhlasový či televizní přenos soudního jednání byl považován za zásadní způsob, kterým sdělovací prostředky informují o soudních řízeních.[22] Není neobvyklé, že jednací síně vnitrostátních soudů jsou uzpůsobeny nejen tak, aby respektovaly potřebu zajistit průhlednost výkonu spravedlnosti, ale také potřebu vyloučit, aby průběh řízení byl rušen nebo ovlivněn přítomností osob z řad veřejnosti.

Soud uvedl, že přímý zvukový nebo obrazový přenos může v závislosti na okolnostech případu (i) změnit podmínky v jednací síni, (ii) vyvolat tlak na účastníky jednání nebo dokonce nepatřičně ovlivnit jejich chování, (iii) a tím být na újmu řádnému výkonu spravedlnosti.

Navíc, zatímco přímé přenosy mají tu výhodu, že umožňují široké veřejnosti sledovat soudní jednání, budou za normálních okolností v sobě zahrnovat určitý prvek novinářského výběru či filtrace, třebaže odlišného druhu než v případě tištěných médií.

Vnitrostátní orgány, zejména soudy, jsou po vyslechnutí stanovisek stran v lepším postavení než Soud při posuzování, zda v daném případě přímý přenos může být na újmu řádnému výkonu spravedlnosti. Smluvní státy proto musí mít v otázce regulace přístupu médií na jednání soudu široký prostor k uvážení.

Presumpce zákazu přímých přenosů stanovená předmětným norským zákonem o výkonu soudnictví není sama o sobě porušením čl. 10 Úmluvy. Aplikace tohoto pravidla byla dle Soudu v daném případě podepřena relevantními a dostatečnými důvody a byla přiměřená sledovanému účelu. Soud uvedl, že i když se jednalo o obvinění ze zvlášť závažného zločinu, veřejnost nebyla vyloučena a osobám z řad veřejnosti bylo umožněno se hlavního líčení účastnit a podat o tom zprávu. Aby bylo vyhověno zájmu médií o tento případ a byl vyřešen nedostatek místa v soudní síni, bylo přijato opatření, že obraz a zvuk z jednací síně byl přenášen do blízkého tiskového střediska, kde mohli zástupci médií jednání živě sledovat bez jakéhokoli omezení. K porušení čl. 10 Úmluvy dle Soudu proto nedošlo.Soudní zpravodajství v Německu

V Německu platí absolutní zákaz pořizování obrazových a zvukových záznamů během soudního jednání. Veřejnost soudního jednání a zpravodajství ze soudních síní je upravena v § 169 odst. 2 zákona o soudech (Gerichtsverfassungsgesetz, dále jen „GVG“), které uvádí, že jednání před nalézacím soudem včetně vyhlášení rozsudku je veřejné. Televizní a rozhlasové přenosy, jakož i obrazové a zvukové záznamy pořízené za účelem jejich veřejného předvedení nebo zveřejnění jejich obsahu, jsou zakázány. [23] Dodržování tohoto zákazu přísluší předsedovi senátu, který dbá na dodržování pořádku v soudní síni.

Toto ustanovení bylo do zákona o soudech zavedeno v roce 1964. Základní myšlenkou tohoto návrhu byla ochrana osobnostních práv účastníků řízení a zajištění řádného hledání pravdy v procesu. Účastníci řízení, svědci a znalci mají být ušetřeni dalšího zatížení, které vzniká již tím, že jednání je veřejné. Dle důvodové zprávy by obžalovaný neměl být v nesnesitelné míře vtažen pod reflektory široké veřejnosti. Účastníci řízení by neměli být rozptylováni a přizpůsobovat své výpovědi přítomnosti rozhlasu či televize.

Zásada veřejnosti je v zákoně o soudech předvídána pouze jako veřejnost v soudní síni (nikoli jako mediální veřejnost prostřednictvím přenosů ze soudních síní). Již v návrhu zákona o soudech z roku 1874 bylo uvedeno, že každý občan by měl mít přístup do soudní jíně, kde soudy nalézají právo. Na této úpravě bylo setrváno až dodnes. Nástup televize v šedesátých letech přiměl zákonodárce k tomu, že zavedením tohoto ustanovení do zákona o soudech a soudcích výslovně omezil veřejnost pouze na tzv. veřejnost v soudní síni.[24]

Ustanovení § 169 odst. 2 GVG zakazuje pouze přenosy a obrazové záznamy. Povoleny jsou pouze kresby a fotografie, pokud je v konkrétním případě nezakáže svým nařízením v rámci svých oprávnění k zajištění řádného průběhu soudního jednání předseda senátu. Ustanovení § 169 odst. 2 tak nemaří zpravodajství ze soudních síní. Kromě písemných zpráv redaktorů přítomných v soudní síní jsou tu ještě televizní záběry před začátkem a po skončení soudního jednání. Samozřejmě odpadá možnost přímého přenosu ze soudní síně.

V této souvislosti se klade otázka, zda je případný zákaz pořizování zvukových či obrazových záznamů slučitelný se svobodou tisku a právem na informace. Tuto otázku řešil a rozhodl i Spolkový ústavní soud.[25]

Jednalo se o tzv. „Politbyro proces“, tedy trestní řízení proti bývalým vysokým představitelům východoněmeckého režimu Egonu Krenzovi, Guntheru Schabowskému a spol. za střelbu na východoněmecké hranici. Jmenovaní byli obžalováni za zabití čtyř lidí, kteří se v letech mezi roky 1984 a 1989 pokusili uprchnout z NDR a byli usmrceni buď protipěchotními minami, nebo palbou německých pohraničníků. Zemský soud v Berlíně je odsoudil za trestný čin zabití dle § 221 odst. 1 německého trestního zákoníku (dále jen „StGB“) spáchaný ve spolupachatelství k nepodmíněným trestům odnětí svobody, a to obžalované Schabowského a Klebera k trestu odnětí svobody v trvání tří let a obžalovaného Krenze k trestu odnětí svobody v trvání 6 let a šest měsíců.[26]

Vzhledem k pozornosti, kterou toto řízení ve veřejnosti vzbudilo, učinil předseda senátu toto opatření: „Během hlavního líčení jsou televizní a rozhlasové přenosy, jakož i obrazové a zvukové záznamy pořízené za účelem jejich veřejného předvedení nebo zveřejnění jejich obsahu zakázány. Tento zákaz platí jak pro soudní síň, tak pro budovu soudu. Rovněž je zakázáno pořizovat rozhovory s účastníky řízení, a to jak v soudní síni, tak v budově soudu“.

Proti tomuto nařízení předsedy senátu podala zpravodajská stanice N-TV stížnost k Spolkového ústavnímu soudu (Bundesverfassungsgericht), kde namítala porušení čl. 5 odst. 1 Základního zákona (německé ústavy) zaručující svobodu tisku.[27]

Spolkový ústavní soud stížnost jako nedůvodnou zamítl s tím, že zákonný zákaz televizních a rozhlasových přenosů ze soudních jednání je ústavně konformní. Soud uvedl, že zásada veřejnosti soudního jednání je součástí principu právního státu. Tato zásada je upravena v § 169 zákona o soudech. Podle tohoto ustanovení je soudní jednání pro každého přístupné, veřejné. To platí i pro zástupce médií. Ti mohou jednání sledovat a jsou oprávněni takto získané informace s pomocí tisku, rozhlasu, televize či jiných elektronických médií zpracovat a rozšiřovat.

Veřejnost soudního jednání (Gerichtsöffentlichkeit) ovšem zákonodárce konstituoval pouze jako veřejnost v soudní síni (Saalöffentlichkeit). Zákaz televizních a rozhlasových přenosů a pořizování obrazové a zvukové záznamy za účelem zveřejnění obsažený v ustanovení § 169 odst. 2 GVG vylučuje zprostředkovanou mediální veřejnost, která je umožněna díky elektronickým médiím. Obecně přístupnost je otevřena jen pro ty, kteří chtějí soudní jednání sledovat přímo v soudní síni. Ustanovení § 169 odst. 2 tedy předvídá pouze omezenou přístupnost tohoto zdroje informací.

Ustanovení § 169 odst. 2 GVG platí bez výjimky, předseda senátu se od něj nemůže odchýlit. Zákonodárce nebyl dle ústavy povinen přijmout takovou úpravu, která by umožnila výjimky, nebo svěřila povolení takových přenosů do rukou předsedy senátu. Zásada veřejnosti ovšem neříká nic o modalitách, za kterých může být veřejnost k soudnímu jednání připuštěna. Neomezené veřejnosti jednání před nalézacím soudem stojí v rozporu závažné zájmy a to (1) ochrana osobnostních práv účastníků řízení, (2) práva účastníků na spravedlivý proces, a (3) nerušené nalézání pravdy a spravedlnosti v soudním řízení.

Cílem veřejnosti soudního řízení je veřejná kontrola výkonu soudnictví, jakož i přístupnost veřejnosti k informacím, které jsou důležité pro tvorbu individuálního i veřejného mínění. Tohoto cíle je dosaženo přítomností veřejnosti v soudní síni. Televizní i rozhlasoví novináři mají na soudní jednání přístup a mohou o něm podávat zprávy. Zákon tím dostatečně zohledňuje fakt, že v dnešní době se informace šíří především prostřednictvím médií. Platná právní úprava zakazuje televizi a rozhlasu pouze výrobu a šíření originálních záběrů ze soudního jednání. To však neznamená, že by bylo znemožněno zpravodajství ze soudních síní. Kromě písemných či čtených zpráv ze soudní síně přicházejí v úvahu záběry ze soudní síně před jednáním, o přestávkách či po jednání.

Případné povolení takových televizních záběrů ještě nezaručuje, že zpravodajství bude objektivní. Je právem médií získané záběry zpracovat a odvysílat v takové formě, která nejlépe vyhovuje zájmům daného média. Hospodářská soutěž na mediálním trhu vede často k tomu, že zpravodajství je zkratkovité se snahou získat pozornost diváků. A to i za cenu upřednostňování senzací, zvláštností a pikantností. Dnešní mediální praktiky jsou spojeny s rizikem selektivnosti a neobjektivnosti. Sestříháním natočeného materiálu, případně jeho dalším technickým zpracováním může být obsah svědecké výpovědi manipulován, dán dohromady s jinými výpověďmi či může být použit v jiných souvislostech, a tím zcela změnit smysl původní výpovědi. Účelem ustanovení § 169 GVG je právě taková rizika pro právo na informace vyloučit.

Ústavní soud uvedl, že mnozí lidé mění v přítomnosti médií své chování. Některým narůstají před televizními kamerami křídla, jiní se zase stydí i promluvit. Zejména férovost trestního řízení může být narušena, pokud se obžalovaný či svědci budou kvůli přítomnosti médií obávat říci věci, které jsou pro nalezení pravdy důležité, jenom proto, že se jedná o věci intimní, trapné či nečestné. Proces nalezení pravdy může trpět také tehdy, když se účastníci řízení chovají s ohledem na dojem, jaký v médiích zanechají.

Obžalovaný a svědci se před soudem a tím také před veřejností dostávají do emocionálně vypjatých situací. Informace jsou od nich požadovány často pod pohrůžkou dovolených sankcí (pořádková pokuta). Jestliže budou takto získané informace zachyceny pomocí rozhlasu a televize a později odvysílány, bude zásah do osobnostních práv tím větší. Zveřejnění takových záběrů může vyvolat závažné důsledky, jako například pranýřování dotčené osoby či důsledky pro pozdější úspěšnou resocializaci obviněného.[28]

Konkrétní účinky a rizika pro každé jednotlivé soudní řízení lze jen velmi těžko předvídat. Tedy je i velmi obtížné jim předcházet. Ustanovení § 169 odst. 2 zákona o soudech platí bez výjimky, a to bez ohledu na případný souhlas účastníků řízení. Zákonodárce nebyl dle ústavy povinen soudu umožnit, aby ve výjimečných případech mohl takové televizní a rozhlasové přenosy povolit. Provedení hlavního líčení klade již tak na předsedu senátu značné nároky. Případnou výjimku by totiž musel předseda senátu povolovat, a to po slyšení účastníků a zvážení protichůdných zájmů. Nelze vyloučit ani další soudní řízení o správnosti takového postupu předsedy senátů. Je nutno předpokládat, že v mediálně zajímavých případech by média vytvářela na soud nátlak, aby jejich přítomnost v soudní síni povolil. Soud by se tak mohl dostávat v některých případech pod tlak médií. V zájmu nerušeného hledání pravdy a spravedlnosti řízení proto zákonodárce bezvýjimečným zákazem soudy od takového dodatečného zatížení oprostil.[29]

Zpravodajství mimo soudní jednání

Ustanovení § 169 odst. 2 GVG upravuje pouze jednání před nalézacím soudem, nikoli časové úseky před jednáním, po jednání nebo během přestávek. Pro tyto časové úseky je soudní síň zásadně otevřena i pro média a pro jejich záznamovou techniku.

Nicméně i pro tyto časové úseky může předseda senátu média vyloučit, a to s odkazem na své obecné oprávnění řídit průběh jednání a zajišťovat pořádek v soudní síni dle § 176 trestního řádu (dále jen „StPO“). A právě podobné rozhodnutí předsedy senátu Zemského soudu v Berlíně se stalo předmětem stížnosti ke Spolkovému ústavnímu soudu. Dne 12. 11. 1992 začal před trestním senátem Zemského soudu v Berlíně trestní proces proti vysokým představitelům NDR Erichu Honeckerovi a spol. Předseda senátu vydal dle § 176 StPO nařízení, kterým zakázal pořizovat obrazové a zvukové záznamy v jednací síni i mimo hlavní líčení, tedy před jednáním, během přestávek a po jednání. Zpravodajská stanice N-TV se následně obrátila se stížností ke Spolkovému ústavnímu soudu, kde tvrdila, že předmětným nařízením soudu bylo porušeno její základní právo na svobodu televizního zpravodajství. Ústavní soud uvedl, že napadené nařízení předsedy senátu porušuje právo stěžovatele na svobodu tisku dle čl. 5 odst. 1 Základního zákona a napadené nařízení zrušil.[30] Ústavní soud v odůvodnění dále uvedl, že

Soud uvedl, že v daném případě stojí na jedné straně právo veřejnosti na informace o probíhajícím trestním řízení, a na druhé straně ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces a právo na ochranu osobnosti. Toto právo veřejnosti je zajišťováno prostřednictvím televizního zpravodajství. V projednávaném trestním řízení jde o zneužití pravomoci bývalých vysokých stranických a státních představitelů NDR, což tomuto procesu dodává historický a politický význam, který značně přesahuje význam jiných trestních procesů. V daném případě tedy existuje veřejný zájem na zpravodajství o tomto trestním řízení, a to i prostřednictvím moderních komunikačních prostředků televizního zpravodajství.

Přenosy z jednání před Spolkovým ústavním soudem

Rozdílně od obecných soudů jsou v řízení před Spolkovým ústavním soudem televizní a rozhlasové přenosy, jakož i obrazové a zvukové záznamy pořízené za účelem jejich veřejného předvedení nebo zveřejnění jejich obsahu přípustné a) při ústním jednání až do chvíle, kdy soud zjistil přítomnost účastníků a b) při veřejném vyhlášení rozhodnutí.K ochraně oprávněných zájmů účastníků řízení nebo třetích osob, stejně jako k zabezpečení řádného průběhu řízení může ústavní soud záznamy dle odst. 1 zcela nebo částečně zakázat nebo je vázat na podmínky, které sám určí (§ 17a zákona o Ústavním soudu).[31]

Jedná o předpis, který zohledňuje zvláštnosti řízení před ústavním soudem. S ohledem na zvláštnosti řízení před ústavním soudem je třeba učinit výslovnou výjimku, která ovšem platí jenom pro řízení před ním. Ustanovení § 169 odst. 2 GVG platí nadále pro ostatní soudní řízení beze změny.

Spolkový ústavní soud je orgánem ochrany ústavnosti. Věci, které jsou před ním ústně projednávány, se obvykle týkají otázek značného politického významu, které jsou často veřejností široce diskutovány. Tomu odpovídá zájem veřejnosti na takovém řízení. Tyto důvody legitimují otevření začátku ústního jednání a vyhlášení rozhodnutí pro veřejnost. Ovlivnění průběhu jednání je vyloučeno tím, že televize a rozhlas jsou připuštěny jen do zjištění přítomnosti účastníků. Pokud je obava, že by přítomnost televize mohla ovlivnit osobnostní práva účastníků, třetích osob, které se jednání účastní, nebo průběh řízení, nemusí být televizní a rozhlasové zpravodajství vůbec připuštěno, nebo jen zčásti, nebo jen za určitých podmínek.[32]

Závěr

Zatímco evropské pojetí zpravodajství ze soudních síní je zdrženlivé a přímý přenos soudního jednání je zde prakticky nemyslitelný, jiná situace je v USA. I zde o přítomnosti kamer rozhoduje vždy příslušný soudce, nicméně přímý přenos soudního jednání zde není ničím neobvyklým. Jsou zde dokonce specializované televizní stanice, tzv. Court-TV, které mají na programu pouze přímé přenosy či záznamy ze soudních jednání. Příkladem může být proces s O. J. Simpsonem, obviněným z vraždy své manželky a jejího milence, který v přímém přenosu sledovaly miliony diváků v USA i Evropě. Kruml k tomu uvádí, že pro někoho byl soud se Simpsonem dalším příkladem nechutné snahy médií být u všeho a jako hyeny týt z dvojnásobné vraždy, jiní jej oceňovali jako televizní univerzitu amerického právního systému.[33]

Nelze asi obecně říci, který systém je lepší, vždy záleží na tradicích a zvyklostech dané země. Pokud si však uvědomíme obrovský tlak, kterému byl senát Vrchního soudu po povolení přímého přenosu vystaven (a kterému nakonec podlehl), pak se německá úprava, která přímé přenosy prostě zakazuje, jeví jako lepší. Rovněž Rada Evropy vychází z toho, že přímé zpravodajství ze soudního jednání by zásadně nemělo být možné. Takové zpravodajství by mělo být povoleno jen tehdy, když to s sebou nenese závažné riziko přílišného vlivu na oběti, svědky, účastníky řízení, poroty (senáty) nebo soudce.[34]

Medializaci určitých sporů nelze nikdy zabránit a je na každém jednotlivém soudci, aby se při výkonu své funkce nenechal ovlivnit veřejným míněním či sdělovacími prostředky. Soudce má soudit a nikoli poskytovat médiím rozhovory, ve kterých vysvětluje, proč rozhodl o povolení či zákazu přímého přenosu. I když je někdy těžké odolat pokušení prožít si svých patnáct minut slávy, je povinností soudu poskytnout každému spravedlnost a nevystavovat se zbytečně výtkám možné podjatosti. Nelze než souhlasit se Lněničkou, který uvádí, že fotografování a pořizování obrazových a zvukových záznamů ze soudních síní je vždy zásahem do plynulosti řízení, vede ke zbytečným dohadům novinářů se soudci, kteří mají nepochybně při vedení řízení dost vlastních starostí, a mělo by být zakázáno.[35]

 

Autor je docentem na katedře trestního práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy a advokátem v Praze.

 


[1] Nález Ústavního soudu Slovenské republiky ze dne 16. 6. 1999, sp. zn. II. ÚS 10/99, In: Drgonec, J.: Sloboda prejavu a právo na informácie v teórii a praxi ústavného práva Slovenskej republiky, Časopis pro právní vědu a praxi, 4/99, str. 359.  

[2] Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 15. července 1977,  sp. zn. 4/1977/22/35, ve věci Sunday Times v. Spojené království.

[3]  „Not only do the media have the task of imparting such information and ideas: the public also has a right to receive them.“

[4] Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 15. 7. 1977 ve věci Sunday Times v. Spojené království.

[5] Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 25. 11. 1931, sp. zn. Zm II 334/31.

[6] Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. Zm II 230/2004 ze dne 19. 9. 1924.

[7] Sládeček, V., Mikule, V., Sydlová, J.: Ústava České republiky. Komentář, C. H. Beck, Praha 2007, str. 798.

[8] Zpráva výboru ústavně-právního k vládnímu návrhu zákona, kterým se mění ustanovení trestních řádů o tom, kdo má právo býti posluchačem veřejného hlavního líčení. Tisk 1472. ASPI.

[9] Nález Ústavního soudu ČR ze dne 14. 2. 2008 sp. zn. II. ÚS 2672/07.

[10] K zásadě veřejnosti srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 14. 2. 2008 sp. zn. II. ÚS 2672/07, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. Pl. ÚS 28/04 (in N 205/39 SbNU 171; č. 20/2006 Sb.).

[11] Obrazový záznam je záznam vnímatelný zrakem. Zvukový záznam představuje záznam  vnímatelný sluchem. Právní řád nedefinuje záznam vnímatelný hmatem – tzv. Breilovo písmo.

[12] Podle § 8 zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, rozhodoval předseda senátu o tom, zda je možné v průběhu soudního jednání pořizovat obrazové záznamy nebo uskutečňovat obrazové nebo zvukové přenosy. Zvukové záznamy tak bylo možno pořizovat volně.

[13] Jiná je situace na Slovensku. O pořizování obrazových a zvukových přenosů nebo obrazových záznamů rozhoduje podle § 30 odst. 3 zákona č. 385/2000 Z.z. o soudech a přísedících, soudce, který vede jednání. Ústavní soud SR konstatoval, že právo vyhotovit si zvukový záznam z veřejného soudního jednání je součástí standardu, podle kterého se ve Slovenské republice zabezpečuje svoboda projevu a právo na informace dle čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (nález Ústavného soudu SR II. ÚS 28/1996). Nález Ústavního soudu SR II. ÚS 28/96 ze dne 12. 5. 1997. Skutkově šlo o to, že dne 29. 2. 1996 senát  Nejvyššího soudu SR při veřejném zasedání zakázal přítomným vyhotovovat  zvukové  nahrávky, čímž dle Ústavního soudu porušil  základní lidské právo přijímat a rozšiřovat informace dle čl. 26 slovenské ústavy.  

[14] Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 19. 9. 1924, sp. zn. Zm II 230/24.

[15] Podle § 39 (3)  Instrukce Ministerstva spravedlnosti 505/2001-Org. ze dne 3. 12. 2001, kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy, rozhodne-li předseda senátu (samosoudce) o tom, že v rámci opatření proti přeplňování jednací síně bude přístup do ní upraven vydáváním vstupenek, správa soudu podle jeho požadavku zajistí vydání příslušného počtu vstupenek odpovídajícímu počtu míst k sezení pro veřejnost v jednací síni a poskytne i další součinnost (např. zajistí zaměstnance k vydávání vstupenek před jednací síní).

[16] Např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 27. 3. 1996 ve věci Goodwin proti Spojenému království.

[17] Nález Ústavního soudu ČR ze dne 14. 2. 2008 sp. zn. II. ÚS 2672/07 ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti Prefa Pardubice, a. s., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 33 Cm 189/2004 ze dne 25. září 2007, jímž soud nepřivolil k pořízení zvukového záznamu stěžovatelky z ústního jednání.

[18] Nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 1996 sp. zn. I. ÚS 32/95 [Sb. n. u. US Svazek č. 5 Nález č. 40 str. 331], nález Ústavního soudu ČR Pl. ÚS 4/94 ze dne 12. 10. 1994  [Sb. n. u. US Svazek č. 2 Nález č. 46 str. 57].

[19] Nález Ústavního soudu ČR ze dne 6. 6. 2006 sp. zn. IV. ÚS 335/05.

[20] Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 14. 11. 2000 ve věci Riepan proti Rakousku.

[21] Čl. 131a zákona o výkonu soudnictví z roku 1915: „Během ústního jednání v trestních věcech je fotografování, filmování a pořizování rozhlasových nebo televizních záznamů zakázáno. Bez souhlasu obžalovaného nebo odsouzeného je také zakázáno jeho fotografování nebo pořizování záznamů při cestě na jednání nebo z jednání anebo v době, kdy stojí před budovou, v níž se soudní jednání koná. Soud může v průběhu řízení učinit z výše uvedeného zákazu výjimku, jestliže jsou k takovému postupu důvody zvláštního zřetele hodné a jestliže lze mít za to, že takový postup nebude mít nežádoucí vliv na projednávání případu  a zásadně tomu nebrání jiné důležité důvody. Před vydáním takového rozhodnutí by strany měly možnost se k takovému postupu vyjádřit.“

[22] Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 6. 5. 2003 ve věci P4 Radio Hele Norge ASA proti Norsku.

[23] Gerichtsverfassungsgesetz, in der Fassung vom 9. 5. 1975, zuletzt geändert durch Gesetz zur Neuregelung der Telekommunikationsüberwachung und anderer verdeckter Ermittlungsmaßnahmen sowie zur Umsetzung der Richtlinie 2006/24/EG vom 21. 12. 2007.

[24] Zákon, kterým se mění trestní řád a zákon o soudech ze dne 19. 12. 1964, Blbl. I S. 1067, 1080.

[25] Rozhodnutí Spolkového ústavního soudu ze dne 24. ledna 2001, sp. zn.1 BvR 2623/95, 1 BvR 622/99.

[26] K trestněprávní odpovědnosti členů Ústředního výboru SED a Národní rady obrany NDR za úmyslné zabití uprchlíků vojáky pohraničních vojsk NDR srov. rozsudek Spolkového soudního dvora ze dne 8. 11. 1999 sp. zn. 5 StR 632/98, in Sbírka trestních rozhodnutí Spolkového soudního dvora, svazek 45, str. 270, Carl Heymanns Verlag KG, Berlin 1969, rozsudek Spolkového soudního dvora ze dne 26. 7. 1994 sp. zn. 5 StR 98/94, in Sbírka trestních rozhodnutí Spolkového soudního dvora, svazek 40, str. 218, Carl Heymanns Verlag KG, Berlin 1969, a rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 22. 4. 2001 ve věci Streletz, Kessler, Krenz a K.-H.W. proti Německu, ASPI.

[27] Čl. 5 odst. 1 Základního zákona SRN ( Grundgesetz ) zní: „Každý má právo svobodně vyjadřovat a rozšiřovat své názory slovem, tiskem a obrazem, jakož i vyhledávat informace z obecně přístupných zdrojů. Svoboda tisku a svoboda televizního a rozhlasového zpravodajství je zaručena. Cenzura je zakázána.“

[28] Rozsudek Spolkového ústavního soudu ve věci Lebach, ze dne 5. června 1973, sp. zn. 1 BvR 536/72, in http://www.uni-wuerzburg.de/dfr/bv035202.html

[29] Odlišné stanovisko soudců Kühling und Hoffmann-Riem, Hohmann-Dennhardt: Vzhledem k rozvoji elektronických médií a roli informační společnosti již nelze bezvýjimečný zákaz ospravedlnit. Dříve byla veřejnost v soudní síni díky zástupcům tisku současně mediální veřejností. Od té doby však roli tisku převzaly  elektronická média, zejména rozhlas a televize. Zatímco zástupcům tisku stačí pro jejich zpravodajství pouhá přítomnost v soudní síni, pro rozhlas a televizi jsou obrazové a zvukové záběry nepostradatelné.  Takový zásah státu do práva na informace je nutno řádně zdůvodnit. De lege ferenda je nutno tento bezvýjimečný zásah znovu zvážit a případně připustit výjimky.

[30] Rozhodnutí Spolkového ústavního soudu ze dne 14. 7. 1994, sp. zn. 1 BvR 1595/92.

[31] Gesetz über das Bundesverfassungsgericht – Bundesverfassungsgerichtsgesetz – BVerfGG), in der Fassung vom 12. 3. 1951, zuletzt geändert durch Gesetz zur Stärkung der Selbstverwaltung der Rechtsanwaltschaft vom 26. 3. 2007.

[32] Důvodová zpráva k zákonu, kterým se mění Zákon o ústavním soudu (Bundesverfassungsgesetz, BGBl. I S.1473 ), Deutscher Bundestag, 13.Wahlperiode, Drucksache 13/7676 ze dne 15. 5. 1997, str. 7.

[33] Kruml, M.: Soud v přímém přenosu, Týden 54/2001, str. 88.

[34] Dle Doporučení č. 13 o šíření informací prostřednictvím sdělovacích prostředků ve vztahu k trestnímu řízení přijaté Výborem ministrů Rady Evropy dne 10. července 2003 by přímé reportáže a záznamy pořizované v jednacích síních sdělovacími prostředky měly být možné jedině v případě a v míře, v jaké je to výslovně povoleno zákonem nebo příslušnými soudními orgány. Takové reportáže by měly být povoleny jedině tehdy, nehrozí-li žádné vážné nebezpečí nepatřičného vlivu na oběti, svědky, strany v trestních řízeních, porotce nebo soudce.

[35] Lněnička, J.: Svoboda projevu a trestní řízení, Právní praxe, 4/1995, str. 219.