oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte zavedení advokátního procesu v záměru CŘS?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Případ Erdogan a meze přijatelné kritiky veřejně činných osob

autor: doc. JUDr. Jiří Herczeg, Ph.D.
publikováno: 15.09.2016

Německý satirik Jan Böhmermann urazil tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana, který byl v té době na oficiální státní návštěvě Německa. V básni, kterou oblíbený moderátor uvedl 31. 3. 2016 ve svém televizním pořadu „Neo Magazine Royal“ na veřejnoprávní televizní stanici ZDF, se kromě jiného praví, že Erdogan „má sexuální styk s kozami a sleduje dětské porno“.[1]

Následně turecký prezident s odkazem na § 103 a 104a německého trestního zákoníku (dále jen „StGB“) oficiálně požádal německou vládu o udělení souhlasu k trestnímu stíhání moderátora. Tři sloky dlouhá satirická báseň čítající přesně sto slov zásadně zkomplikovala vztah mezi Německem a Tureckem. Německá vláda pod vedením Angely Merkelové sice po dlouhém váhání, ale nakonec přece jenom udělila podle § 104a StGB souhlas, aby věcně a místně příslušný státní zástupce zahájil proti novináři trestní řízení pro trestný čin dle § 103 StGB.

Vláda se shodla, že ještě během tohoto volebního období předloží novelu trestního zákoníku, která by paragraf o urážce cizích představitelů zrušila. V rámci debaty o politické satiře a svobodě slova v Německu přednesl dne 12. 5. 2016 ve Spolkovém sněmu poslanec vládní CDU Detlef Seif doslovný text předmětné satirické básně (s odůvodněním, že ne každý z poslanců zná celý text básně), čímž vyvolal bouři nevole nejen ve vlastní straně, ale i v koalici, pro kterou jsou nyní dobré vztahy s Tureckem klíčové pro zvládnutí migrační krize. Čtení básně opět přenášela v přímém přenosu veřejnoprávní ARD a další německé zpravodajské kanály.

Německá justice se zatím staví, byť jen dočasně, na stranu tureckého prezidenta. Dne 17. 5. 2016 vydal Zemský soud v Hamburku na žádost tureckého prezidenta předběžné opatření, kterým zakázal moderátorovi veřejnoprávní ZDF Janu Böhmermannovi veřejně publikovat, v předběžném opatření konkrétně specifikované, části předmětné satirické básně, které zasahují do lidské důstojnosti, osobní cti a dobré pověsti tureckého prezidenta Erdogana.

Za porušení tohoto předběžného opatření hrozí peněžitá sankce ve výši až 25 000 eur nebo pořádková vazba až 6 měsíců. Hamburský soud vážil mezi svobodou projevu a svobodou umělecké tvorby a osobnostními právy prezidenta, přičemž důvody pro dočasné omezení veřejné publikace určitých částí satirické básně v tuto chvíli převážily. Toto předběžné opatření ovšem nepředjímá konečné rozhodnutí ve věci.

Tím, že turecký prezident požaduje trestní stíhání komika za satirickou báseň, prověřuje svobodu slova v Německu, kterou ovšem ve svém rodném Turecku sám brutálně potlačuje. Na stranu Jana Böhmermanna, který je v Německu proslavený svým ostrým humorem a za svou práci získal již četná ocenění, se nyní postavilo mnoho známých osobností.

Cílem tohoto článku je na tomto konkrétním příkladu přiblížit čtenářům kritizovanou německou právní úpravu verbálních trestných činů proti orgánům cizích států, srovnat ji s úpravou tuzemskou a s odkazem na judikaturu Ústavního soudu ČR, Spolkového ústavního soudu, Nejvyššího soudu USA a Evropského soudu pro lidská práva ukázat meze svobody projevu v případě veřejných osob.

Německá právní úprava hanobení státu a jeho představitelů

Předmětný trestný čin urážka orgánů nebo zástupců cizích států dle § 103 StGB[2] je systematicky zařazen v hlavě I. zvláštní části trestního zákoníku, dílu třetím, mezi trestné činy proti cizím státům.[3] Do tohoto dílu zvláštní části trestního zákoníku patří ještě trestné činy útok proti orgánům a zástupcům cizích států (§ 102 StGB) a poškození vlajky a výsostných znaků cizího státu (§ 104 StGB).

Tohoto trestného činu se dopustí, kdo urazí: a) hlavu cizího státu, b) člena vlády cizího státu nebo c) pověřeného vedoucího zahraniční diplomatické mise, který se v době spáchání činu nachází v úřední záležitosti na území Spolkové republiky Německo. Za toto jednání hrozí pachateli trest odnětí svobody až na 3 léta nebo peněžitý trest (§ 103 odst. 1 StGB).

Jako okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby uvádí trestní zákoník dva důvody, a to 1. skutečnost, že urážka je zvláště zavrženíhodná, nebo 2. čin byl spáchán veřejně, při veřejném shromáždění (demonstrace), tiskem, filmem, rozhlasem, televizí nebo veřejně přístupnou počítačovou sítí (např. prostřednictvím internetu). V takovém případě hrozí pachateli trest odnětí svobody v rozsahu 3 měsíců až 5 let (§ 103 odst. 2 StGB). V daném případě byla tato okolnost splněna, čin byl spáchán v přímém přenosu veřejnoprávní televize ZDF.

Je-li trestný čin podle § 103 StGB spáchán veřejně nebo tiskem, filmem, rozhlasem, televizí nebo prostřednictvím internetu, pak podle § 200 odst. 1 StGB soud na žádost poškozeného nebo osoby oprávněné podat návrh na zahájení trestního stíhání pro trestný čin dle § 103 StGB nařídí zveřejnění rozsudku. Soud v rozsudku uvede způsob zveřejnění [v jaké lhůtě, v jakém rozsahu (zda jen výrok nebo celý rozsudek, včetně odůvodnění) a v jakém hromadném sdělovacím prostředku má být rozsudek zveřejněn].[4] Je-li urážka zveřejněna v novinách či časopise (tištěných nebo elektronických), potom soud, je-li to možné (časopis mezitím nezanikl), nařídí zveřejnění rozsudku v tom samém periodiku, kde byla urážka zveřejněna. To samé platí, pokud byla urážka zveřejněna rozhlasem, televizí nebo prostřednictvím internetu.

Předpokladem trestního stíhání za výše uvedený trestný čin je dle § 104a StGB splnění následujících podmínek: Spolková republika Německo udržuje s dotčeným státem diplomatické vztahy; je zaručena vzájemnost; zahájení trestního stíhání je vládou cizího státu také skutečně požadováno, a konečně vláda udělí věcně a místně příslušnému státnímu zástupci zmocnění k zahájení trestního stíhání.

V daném případě byly všechny podmínky splněny. Prezident Turecka Erdogan se cítil dotčenými výroky uražen a požádal německou vládu o udělení zmocnění k zahájení trestního řízení. Příslušný státní zástupce pak zahájil proti novináři trestní řízení pro trestný čin urážky prezidenta Turecké republiky dle § 103 StGB.

Historická reminiscence – urážka prezidenta republiky v českém právním řádu

Urážka majestátu („crimen laesae maiestatis“), tedy hanobení státu, jeho představitelů a symbolů, je tradičním trestným činem, který dodnes najdeme ve většině evropských zemí s kontinentálním typem práva. Zločin „uražení Veličenstva a údův domu císařského“ znal již trestní zákon z roku 1852. Za první republiky byla urážka hlavy státu a hanobení republiky postihována podle zákona č. 50/1923 Sb., na ochranu republiky. Zákon vycházel ze zásady, že čím větší pravda, tím větší urážka, a proto vylučoval důkaz pravdy či přesvědčení o pravdě. Nejvyšší soud ČSR např. shledal naplnění znaků skutkové podstaty přečinu urážky prezidenta podle § 11 zákona na ochranu republiky ve výroku: „To se raději oběsím, než bych si v pokoji pověsil Masarykův obraz.“

Na ochranu státu a jeho symbolů samozřejmě nezapomněl ani zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon (dále jen „tr. zákon“), který hanobení republiky a jejího představitele systematicky zařadil do hlavy I. zvláštní části trestního zákona [trestné činy proti republice], oddíl první [trestné činy proti základům republiky].

Trestného činu hanobení republiky a jejího představitele se podle § 102 tr. zákona dopustil, kdo veřejně hanobil republiku, Federální shromáždění ČSSR, Českou národní radu, Slovenskou národní radu nebo jejich předsednictva anebo vlády. Novelou trestního zákona č. 57/1991 Sb. byla trestněprávní ochrana rozšířena i na federální a republikové ústavní soudy. Snižování vážnosti prezidenta republiky nebo veřejné hanobení jiného čelného představitele republiky pro výkon jeho pravomoci nebo vůbec pro jeho činnost v životě politickém bylo posuzováno jako trestný čin podle § 103 tr. zákona.

Část § 102 tr. zákona, konkrétně slova: „její Parlament, vládu nebo Ústavní soud“, byla ke stížnosti prezidenta republiky Ústavním soudem ČR v roce 1994 zrušena. V odůvodnění Ústavní soud uvedl: „§ 102 tr. zákona umožňuje postih pro skutky, které by jinak byly postižitelné již na základě § 154 odst. 2 a § 156 odst. 3 tr. zákona. Tato podvojnost právní úpravy vede podle Ústavního soudu k interpretacím, jež vyřazují Parlament, vládu a Ústavní soud z rámce státních orgánů, ačkoli státními orgány jsou, a poskytuje jim v § 102 nadřazený druh právní ochrany, který je jinak běžný jen pro ochranu abstraktních symbolů státu. Trestněprávní ochrana Parlamentu, vlády a Ústavního soudu v § 102 tr. zákona tak jde nad rámec ústavního pořádku a mezinárodních závazků ČR, neboť při dostatečné trestní ochraně státních orgánů v § 154 odst. 2 a § 156 odst. 3 vnáší svou obecností a neurčitostí prvek nadbytečné ochrany.“

Při zohlednění tohoto stanoviska pak novela tr. zákona torzo § 102 a 103 s účinností od 1. 1. 1998 zcela vypustila. Touto novelizací došlo k vypuštění i verbálního útoku na veřejného činitele podle § 156 odst. 3 tr. zákona.

Pojem svoboda projevu

Svoboda projevu byla jednou z prvních občanských svobod, kterou si lidé v historii vydobyli. Již v roce 1789 tvůrci francouzské Deklarace práv člověka a občana v čl. 11 prohlásili, že svobodné projevování myšlenek a názorů je jedním z nejcennějších práv člověka. Byla to tehdy svoboda proti králi. Svým cílem to ovšem byla svoboda proti cenzuře, předběžné i následné, v dalším vývoji i proti autocenzuře, jejímž vykonavatelem nebylo ostré cenzorovo pero, ale strach či politické donucení. Cenzura zmizela, svoboda projevu zůstala, byť má dnes poněkud jiný obsah, než měla v době svého vzniku. Prolíná se se svobodou získávání a rozšiřování informací.

Svoboda projevu je v právním řádu České republiky zakotvena v čl. 17 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), a to jako „primus inter pares“, tedy jako první mezi politickými právy.[5] Podle tohoto ustanovení svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny. Podle čl. 17 odst. 2 Listiny má každý právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu.[6]

Na mezinárodní úrovni je svoboda projevu zakotvena zejména v čl. 10 Úmluvy o lidských právech a svobodách (dále jen „Úmluva“).[7] Podle tohoto ustanovení má každý právo na svobodu projevu. Toto právo zahrnuje svobodu zastávat názory a přijímat a rozšiřovat informace nebo myšlenky bez zasahování státních orgánů a bez ohledu na hranice. Strážcem práv zaručených Úmluvou je Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“).

Svobodu projevu řadí Listina i Úmluva mezi politická práva, a tím je vyjádřena její nejvýznamnější funkce: bez ní je nemys­litelná pluralitní demokracie. Slovy ESLP: „Svoboda projevu představuje jeden ze základních pilířů demokratické společnosti, který je základním předpokladem pro pokrok společnosti jako celku a pro rozvoj každého jednotlivce.“ Pro svobodu projevu jako právo politické proto platí čl. 22 Listiny. Zákonná úprava svobody projevu a její výklad a používání musí umožňovat a ochraňovat svobodnou soutěž politických sil v demokratické společnosti.

Svoboda projevu a právo na ochranu osobnosti

Svoboda projevu však není bezbřehá. Je omezena jednak chráněnými zájmy podle čl. 17 odst. 4 Listiny a čl. 10 odst. 2 Úmluvy, a jednak ostatními ústavně zaručenými právy a svobodami. Ke konfliktu může docházet mezi svobodou projevu a a) právem každého na zachování jeho lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a právem na ochranu svého jména; b) právem na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života a c) právem každého na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence; a d) právem každého na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě (čl. 10 Listiny a čl. 8 Úmluvy).

Při střetu základních práv na stejné úrovni bude vždy věcí nezávislých soudů, aby s přihlédnutím k okolnostem každého jednotlivého případu pečlivě zvážily, zda jednomu právu nebyla nedůvodně dána přednost před právem druhým. Je proto úkolem obecných soudů, aby na základě konkrétních okolností daného případu zvážily, zda „projev“ dosahuje takové intenzity, že zasahuje do práva na ochranu osobnosti dané osoby či je situaci přiměřený, tedy zda v daném případě preferovat právo na ochranu cti a dobré pověsti dotčené osoby nebo upřednostnit právo na svobodu projevu a šíření informací.[8]

Svoboda projevu může být omezena pouze zákonem, legitimním cílem (ochrana práv a svobod druhých) a opatřením nezbytným k dosažení takového cíle v demokratické společnosti. Právo na svobodu projevu je rovno právu na ochranu cti a důstojnosti, a proto je vždy nutné zkoumat míru porušení práva na ochranu osobnosti s ohledem na svobodu projevu a požadavek proporcionality uplatňování a ochrany těchto práv.[9]

V konkrétním případě je tedy vždy nezbytné zkoumat míru (intenzitu) tvrzeného porušení základního práva na ochranu osobnosti v kontextu se svobodou projevu a právem na informace, a to se zřetelem na požadavek proporcionálního uplatňování těchto práv a jejich ochrany. Jde také o vyvážení negativních a pozitivních následků projevu. Zároveň je nutné, aby příslušný zásah bezprostředně souvisel s porušením chráněného základního práva, tj. aby zde existovala příčinná souvislost mezi nimi.

Jedním z legitimních důvodů, pro který může být svoboda projevu omezena, je ochrana práv a svobod druhých. V zásadě se jedná o soubor osobnostních práv chráněných v čl. 10 Listiny. Podle tohoto ustanovení má každý právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno; má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života, na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě. Podle čl. 8 Úmluvy má každý právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence.

Ústavní soud ČR výslovně judikoval, že „základní právo podle čl. 17 Listiny je zásadně rovno základnímu právu podle čl. 10 Listiny“, a proto při střetu práva na informace a jejich šíření s právem na ochranu osobnosti a soukromého života, tedy základních práv stojících na stejné úrovni, je především věcí obecných soudů, aby s přihlédnutím k okolnostem každého případu zvážily, zda jednomu právu nebyla bezdůvodně dána přednost před právem druhým. Výsledek tohoto posouzení, které se musí vztahovat vždy ke konkrétnímu případu, nelze obecně a dopředu předpovědět.[10]

Difamující skutková tvrzení

Prvním kritériem při posuzování jakéhokoli výroku je stanovení, zda šlo o hodnotící soud nebo skutkové tvrzení, neboť jejich ochrana je zásadně odlišná.[11]

Podstatou názorů je určité přesvědčení, jsou to stanoviska, postoje, soudy. Jedná se o osobní postoje, které si jednotlivec vytváří k určitým událostem, idejím či osobám. Pro názory je tedy určující subjektivní vztah jednotlivce a předmětu jeho názorů. Tím se tyto tzv. hodnotící soudy odlišují od skutkových tvrzení, u kterých je podstatný nikoli vztah mezi subjektem a obsahem výroku, nýbrž vztah mezi výrokem a realitou. Skutková tvrzení jsou prezentována jako objektivní realita, nezávislá na subjektivním postoji mluvčího. Názor je však vždy subjektivní. Protože hodnotící soudy na rozdíl od skutkových tvrzení jsou charakterizovány subjektivním postojem mluvčího k předmětu jeho výroků, znamenalo by posuzování správnosti hodnotících soudů nahrazení jednoho subjektivního hlediska hlediskem jiným, neméně subjektivním. Je proto třeba rozlišovat mezi fakty a hodnotícími soudy. Zatímco pravdivost faktů lze prokázat a takový důkaz požadovat, pravdivost hodnotících soudů prokázat nelze. Požadavek důkazu pravdy je v takovém případě nerealizovatelný a sám o sobě porušuje svobodu projevu.[12]

O správnosti, či spíše o přiměřenosti hodnotícího úsudku se autor může snažit druhé přesvědčit v rámci diskuse, ale není možné takový úsudek učinit předmětem dokazování. Za skutková tvrzení je tak třeba pokládat vyjádření o skutkové podstatě nebo postupu, která se vyznačují objektivním vztahem mezi projevem a realitou a jejichž pravdivost, úplnost a přesnost lze prověřit dokazováním.

Posuzujeme-li přípustnost určitých skutkových tvrzení z hlediska obsahu, nabízí se jako první otázka, zda a případně v jakém rozsahu platí svoboda projevu i pro nepravdivé výroky, a kdy je naopak možné omezit i šíření výroků pravdivých. Zásadně každé nepravdivé nebo pravdu zkreslující tvrzení je ne­oprávněným zásahem do osobnostních práv. Nejvyšší soud judikoval, že samo uveřejnění nepravdivého údaje, dotýkajícího se osobnosti fyzické osoby, zakládá zpravidla neoprávněný zásah do práva na ochranu její osobnosti.[13]

To by ovšem byl příliš restriktivní výklad. U tak významného základního práva, jako je právo na svobodu projevu, nelze přistoupit na odpovědnost za pravdivost všech údajů.[14] Ústavní soud ČR proto následně stanovisko Nejvyššího soudu ČR korigoval v tom smyslu, že k zásahu do práva na ochranu osobnosti sice zásadně může dojít i objektivně, tedy s vyloučením zavinění narušitele práva, nicméně každé zveřejnění nepravdivého údaje nemusí automaticky znamenat neoprávněný zásah do osobnostních práv. Takový zásah je podle Ústavního soudu[15] dán pouze tehdy, „jestliže existuje mezi zásahem a porušením osobnostní sféry příčinná souvislost a tento zásah v konkrétním případě přesáhl určitou přípustnou intenzitu takovou mírou, kterou již v demokratické společnosti tolerovat nelze“.

Zatímco nepravdivé nebo pravdu zkreslující tvrzení bude zpravidla neoprávněným zásahem do osobnostních práv, u pravdivých skutkových tvrzení má svoboda projevu zásadně přednost před právem na ochranu osobnosti. To však neplatí bez výjimky a ani důkaz pravdy nemusí znamenat vyvinění z občanskoprávní odpovědnosti za porušení osobnostních práv.

Prvním případem bude pravdu zkreslující tvrzení. Toho lze dosáhnout např. vytržením jinak pravdivého údaje z kontextu, ve kterém se v původní informaci nacházel, a jeho zasazení do souvislostí, které modifikují jeho informační hodnotu. Toto vytržení bude mít za následek jiné vyznění údaje, než které by odpovídalo jeho původnímu smyslu.

Druhým případem je zásah do tzv. „tvrdého jádra“ práva na ochranu soukromí, které je tvořeno těmi složkami osobnostních práv, jež jsou základem lidské důstojnosti. Nejvyšší soud tak dovodil, že kritiku počínání fyzické osoby, opírající se o okolnosti, o nichž je sdělován pravdivý údaj, nelze zpravidla pokládat za protiprávní, a to i když v kritice bylo použito v odpovídající míře ironizování, odsuzování a zavrhování kritizovaného počínání fyzické osoby, s výslovnou výjimkou, že nejde o tvrzení, které se dotýká intimní sféry života fyzické osoby.[16] Svoboda projevu tak vždy ustupuje v případech, kdy je předmětným výrokem zasaženo chráněné jádro důstojnosti člověka.

Kritika hanobící

Do občanské cti fyzické osoby lze neoprávněně zasáhnout nejen zveřejněním difamujících skutkových tvrzení (zejména zveřejněním nepravdivých skutečností), ale též publikací nepřípustných hodnotících úsudků o této osobě (nepřípustnou kritikou člověka nebo jeho jednání).

Specifikem zásahů do práva na občanskou čest nepřípustnou kritikou je to, že kritika jako určitá suma hodnotících úsudků vždy vyjadřuje názor toho, kdo takové názory pronáší, a nelze na ni používat měřítka pravdivosti či objektivní správnosti.[17] Nicméně je zdůrazňován požadavek pravdivého základu kritiky. Jak judikoval Nejvyšší soud ČSR: „Je-li podstatou urážlivého projevu úsudek, nelze jej odděliti od premis, na jejichž podkladě byl pronesen, nýbrž sluší jej zkoumati ohledně jeho smyslu a dosahu, jakož i ohledně jeho správnosti a přípustnosti současně s oněmi předpoklady, v jejichž spojitosti a na jejichž základě byl pronesen.“ [18]Stejný názor zastává i ESLP, který uvedl, že pravdivost názoru nelze prokázat. Může se však ukázat excesivním, zejména při neexistenci jakéhokoli faktického základu.[19]

K otázce posuzování oprávněnosti kritiky se vyjádřil i Ústavní soud ČR: „Jestliže každý názor, stanovisko, kritika je vzhledem k významu svobody projevu dle čl. 17 odst. 1 Listiny jako jednoho z pilířů každé demokratické společnosti zásadně přípustnou záležitostí, tím spíše je tomu tak u kritiky vyjádřené polemickým způsobem (netroufnu si tvrdit). Rovněž tak nelze poměřovat tento polemický výrok pravdivostí všech údajů, obsažených v předmětném článku, ale pouze těch, na které byl výslovně vázán.“[20] Za oprávněnou shledal Ústavní soud jen takovou kritiku, která je přiměřená co do obsahu a formy, vychází z pravdivých podkladů a nevybočuje z hranic nutných k dosažení svého účelu.

Z hlediska přiměřenosti kritiky je nutné zkoumat proporce mezi použitými formulacemi a výrazy a cílem kritiky. Je třeba posoudit, zda předmětný výrok byl učiněn v rámci soukromého názorového střetu nebo v souvislosti s otázkou veřejného zájmu. U výroků, které jsou příspěvkem k veřejné diskusi o otázkách obecného zájmu, a kde zásah do osobnostních práv není cílem, ale nevyhnutelným důsledkem takového projevu, je nutné vycházet z presumpce přípustnosti takových výroků.

Pro úvahu o přiměřenosti kritiky může mít též význam postavení osoby, jíž je kritika adresována. Soud vychází z toho, že meze přípustné kritiky vlády jsou širší než u politika a meze přípustné kritiky politika jsou širší než u soukromé osoby.

Podle názoru Ústavního soudu je nutné respektovat určitá specifika běžného periodického tisku, určeného pro informování nejširší veřejnosti (na rozdíl např. od publikací odborných), který v určitých případech musí – především s ohledem na rozsah jednotlivých příspěvků a čtenářský zájem – přistupovat k určitým zjednodušením, a nelze bez dalšího tvrdit, že každé zjednodušení (či zkreslení) musí nutně vést k zásahu do osobnostních práv dotčených osob. Lze tedy stěží trvat na naprosté přesnosti skutkových tvrzení, a klást tak na novináře – ve svých důsledcích – nesplnitelné nároky. Významné proto musí vždy být to, aby celkové vyznění určité informace odpovídalo pravdě.[21]

V případě Pedersen a Baadsgaard proti Dánsku ESLP uvedl, že svoboda projevu chrání právo novinářů sdělovat informace o otázkách veřejného zájmu, pokud se vyjadřují v dobré víře, na základě přesných faktů a poskytují „věrohodné a přesné informace“ při dodržování novinářské etiky.[22] Za těchto předpokladů novinářská svoboda zahrnuje také možnost používání určité míry přehánění, ba dokonce provokace.[23] Soud dokonce judikoval, že nelze připustit, aby novinář mohl formulovat kritické názory pouze pod podmínkou, že může dokázat jejich pravdivost.[24]

To, že určité výroky ironizují, odsuzují či zavrhují určité jednání, je ještě nečiní hanobícími. Svoboda projevu chrání nejen obsahovou náplň myšlenek a informací, ale i formu, ve které jsou vyjadřovány. O hanobící kritiku proto nejde v případech, kdy je určitý výrok pouze přehnaný nebo útočný. K probuzení veřejnosti z letargie je někdy nutné použít i ostřejší výrazy, které by za jiných okolností mohly být považovány za urážlivé. Požadavek, aby veškerá kritika měla umírněnou podobu, by ke škodě věci zbavoval kritiku určitého emocionálního náboje, který má začasté své opodstatnění.

Kritické výroky nabývají charakteru hanobící kritiky zejména tehdy, pokud v popředí nestojí věcné vypořádání se s problémem, ale urážení poškozeného. Jsou-li tedy v kritice použity výrazy, jejichž míra expresivity je ve značném nepoměru k cíli kritiky a z nichž vyplývá úmysl kritizovanou osobu urazit, jde o kritiku nepřiměřenou, která je způsobilá zasáhnout do práva na ochranu osobnosti.[25] Slovy Ústavního soudu „vybočí-li publikovaný názor z mezí v demokratické společnosti obecně uznávaných pravidel slušnosti, ztrácí charakter korektního úsudku (zprávy, komentáře) a jako takový se zpravidla ocitá již mimo meze ústavní ochrany“.[26]

Kritika satirická

Karikatura je zkratkovitě zesměšňující, napodobující nebo satiricky odsuzující výtvarné nebo literární zobrazení některých rysů osobnosti, lidského projevu nebo společensky závažné skutečnosti přehnáním jejich nápadných znaků. Kouzlo politické karikatury tkví ve vyzdvižení tělesných nedostatků nebo politicky trapných událostí, je to zdůraznění, jehož cílem je protivníka zranit. Umění karikaturisty není v tom být přiměřený a nestranný, ale právě v tom, že je ostrý a jednostranný. Dobrá karikatura vždy překračuje hranice dobrého vkusu a konvenčního způsobu chování.

Jak uvedl americký Nejvyšší soud v případu Hustler v. Fal­wel: „Politická karikatura je útočná zbraň, zbraň hněvu, směšnosti a satiry. Je nejméně účinná, pokud se pokouší nějakému politikovi klepat na rameno. Normálně je vítaná jako žihadlo včely a je vždy v některých kruzích sporná. Veřejně činné osoby stejně jako osoby zastávající veřejný úřad budou vystaveny masivním, leptavým a mnohdy nepříjemně ostrým útokům. Ve veřejných záležitostech musí být v zájmu svobody komunikace připuštěny i pohoršlivé nebo vulgární výroky.“[27]

Této umělecké formě je vlastní, že používá přehánění, zkreslení a jinotaje. Pro správné právní posouzení předmětné karikatury je nutné odkrýt „slovy a obrazy vytvořený satirický závoj“, aby tak mohl být zjištěn vlastní obsah předmětného sdělení. Je tedy třeba odlišovat vlastní jádro sdělení, a jeho satirický obal, neboť kritéria pro posuzování této slupky jsou jiná a méně přísná než kritéria pro posuzování obsahového jádra sdělení.

K povaze politické satiry se opakovaně vyjádřil i ESLP. Tak ve věci Kuliś a Różycki proti Polsku ESLP uvedl, že k demokratické společnosti neodmyslitelně patří politická satira.[28] Tomu odpovídá i zvýšená ochrana satirického projevu namířeného vůči politikům. Politická satira není jen jednou z forem tzv. „political speech“. V první řadě politická satira komunikuje se čtenářem prostřednictvím narážek a/nebo grafického znázornění a očekává se, že ji čtenář nebude brát zcela vážně. Politická satira představuje hodnotový soud, a nikoli skutkové tvrzení. Dobrá satira navíc z povahy věci zesměšňuje, uráží a provokuje, a tudíž kritéria pro její hodnocení musí být nastavena jinak než u vážně míněného textu. Kromě toho ve prospěch satiry hovoří rovněž skutečnost, že jejím terčem se stávají mocní, a proto má výrazně prodemokratický charakter.

Případem, který bych chtěl zmínit, byla karikatura tehdejšího ministra Zemanovy vlády Karla Březiny v časopise Reflex. Ten v jednom z dílů komiksu „Zelený Raoul“ zobrazil nahatého ministra se ztopořeným penisem, jak postupně souloží se spisovatelkou Bárou Nesvadbovou, poslankyní Janou Wolfovou a poslancem Miloslavem Kučerou. Karikatura byla reakcí na to, že ministr se do povědomí veřejnosti dostal spíše milostnými aférami než politickou prací. Březina následně časopis Reflex zažaloval s tím, že komiks znevážil jeho pověst občana i ministra a překročil povolenou hranici svobody slova.

Obhajoba Reflexu byla postavena na tom, že ministr si sám pěstuje image playboye a že Zelený Raoul pouze zkarikoval tuto skutečnost. V daném případě šlo o povolenou politickou satiru a s nadsázkou zpracovaný mediální obraz exministra, který on sám pomáhal aktivně vytvořit. Komiks tak nemohl uškodit ministrově pověsti a jeho vážnosti v očích veřejnosti, protože si ji ministr poškodil předtím sám otevřeným líčením počtu svých milenek („Měl jsem jich 30 až 40, přesně to nemám spočítané“) a své záliby v sexu („Sex mám opravdu rád, ale nevěnuji mu tolik času, kolik si myslíte“). Také bylo připomenuto, že i premiér Miloš Zeman označil Březinu za „sexuálního maniaka“. Předmětné rozhodnutí tak stanovilo faktické meze svobody projevu ve věcech politické satiry a současně přispělo k celospolečenské diskusi o mezích přijatelné kritiky a hranicích dobrého vkusu.

Městský soud v Praze žalobě vyhověl a uvedl, že svoboda slova není bezbřehá a nakreslit v komiksu politika nahého při sexuálních hrátkách s kolegy už překračuje míru povolené satiry a nadsázky. Soud uvedl, že karikatura je uměleckým výtvarným dílem, které v sobě obsahuje kritiku určité osoby či věci. Přestože lze u karikatury jako typu kritiky jít dál než u jiných děl, i kritika musí mít své meze. V karikatuře i kritice nelze používat neopodstatněné hrubé urážky se snahou ponížit, ale hledat či popisovat příčiny. I v případě, že je o některém politikovi známo, že „nenechá ženy na pokoji“, jednalo se zde, i přes oprávněný požadavek na určitou mravnost politika a určitou tvůrčí volnost autora, o překročení přípustné hranice kritiky. Karikatura se zaměřuje na určité vlastnosti či slabiny osoby, kterými je nějakým způsobem známa. U osob v oblasti veřejného života je třeba počítat s pozorností médií věnované jejich životu i soukromí. Kdyby se žalobce dopustil politických pochybení, byla by míra přípustné kritiky v tomto případě vyšší, avšak míra kritiky soukromí a intimního života žalobce byla v komiksu překročena. Podle soudu bylo prokázáno, že články týkající se žalobce se objevovaly v médiích, zvláště v bulvárním tisku, již před publikací komiksu, avšak teprve po ní se jejich intenzita zvýšila.

Senát Ústavního soudu argumenty obecných soudů uznal, naopak stanovisko vydavatele časopisu odmítl. Ústavní soud uvedl, že obecné soudy se posuzovanou problematikou zabývaly v celém rozsahu. Soudy se zabývaly intenzitou projevu jak s přihlédnutím ke specifikám kritiky a karikatury, tak s přihlédnutím k osobě, vůči níž projev směřoval, tedy politikovi, který sám určité stránky svého soukromého života veřejně prezentoval. Na konkrétních okolnostech obecné soudy dovodily i příčinnou souvislost mezi tímto projevem a identifikovanými negativními důsledky, promítající se (negativně) mj. do zvýšeného zájmu médií o soukromí vedlejšího účastníka; dospěly přitom k závěru, že předmětný projev, tj. kritika obsažená v komiksu, přesáhl přípustnou intenzitu takovou mírou, že zasáhl do osobnostních práv vedlejšího účastníka. Ústavní soudci potvrdili, že politici musejí počítat s větší mírou kritiky, ale svoboda slova nemůže být úplně bezbřehá. A také u karikatury, která může zajít dál než jiná díla, má kritika své hranice.[29]

Kritika veřejně činných osob

V parlamentním demokratickém systému je činnost vlády a politických reprezentantů podrobena neustálé kontrole, nejen ze strany volených zástupců lidu, ale též ze strany veřejnosti a svobodného tisku. Politici, a nejen oni, kteří tuto úlohu médií jako hlídacího psa demokracie nerespektují, se pohybují hluboko v 18. století, ze kterého pochází tento výrok pruského krále Friedricha II.: „Soukromá osoba není oprávněna se vyjadřovat a již vůbec ne hanlivě k činům, jednáním a opatřením hlav států a dvorů, jejich státních úředníků, kolegů a soudních dvorů.“

Zatímco ještě v roce 1927 Nejvyšší soud ČSR[30] judikoval, že veřejnému činiteli nelze s poukazem na právo kritiky odpírati plnou ochranu jeho cti toliko pro tuto jeho veřejnou činnost, dnes se již obecně uznává, že hranice akceptovatelné kritiky u veřejně činné osoby, zejména u politika, jsou širší než u běžného občana.

Zásadním rozhodnutím ESLP ve věci kritiky veřejně činných osob bylo rozhodnutí ve věci Lingens proti Rakousku.[31] Skutkově šlo o to, že Simon Wiesenthal, vedoucí židovského dokumentačního centra ve Vídni, obvinil předsedu rakouské strany Svobodných (FPÖ) F. Petera, že během 2. světové války sloužil v jednotce SS, která se podílela na vraždách civilního obyvatelstva v Rusku. Když byl tehdejší rakouský kancléř Bruno Kreisky během televizního rozhovoru na toto obvinění dotázán, rozhodně se Petera zastal a na adresu Wiesenthala uvedl, že používá „mafiánské metody“ a jím řízená organizace je „politická mafie“. Lingens, šéfredaktor týdeníku Profil, obvinil Kreiského, že obhajuje Petera a jiné bývalé příslušníky SS z politických důvodů, a uvedl, že jednání kancléře je „nemorální a nedůstojné“.

Za tyto výroky byl Lingens odsouzen pro urážku podle čl. 111 rakouského trestního zákona k pokutě 20 000 ÖS. ESLP konstatoval porušení práva na svobodu tisku dle čl. 10 Úmluvy a formuloval základní princip posuzování politické kritiky: „Hranice přijatelné kritiky jsou u veřejně činných osobností širší než u soukromých osob.“ ESLP dále uvedl, že politik se nezbytně a vědomě vystavuje kritice své politické činnosti jak ze strany médií, tak ze strany laické veřejnosti, a musí proto projevit větší míru tolerance, zejména jestliže se sám uchyluje k veřejným prohlášením, která mohou být sporná a být předmětem kritiky. Politik má samozřejmě také právo na ochranu své pověsti, a to i mimo rámec svého soukromého života, ale požadavky této ochrany je třeba vážit se zájmem na svobodné politické diskusi.

ESLP dále uvedl, že „právě použití silnějších výrazů v diskusi o věcech obecného zájmu může být prostředkem, jak vyjádřit svůj nesouhlas s určitým jednáním, a mělo by být omezeno jen v případech, kdy použité výrazy jsou zcela neúměrné legitimnímu cíli kritiky“.

Postihem za kritiku vlády se ESLP zabýval ve věci Castells proti Španělsku.[32] Miguel Castells, advokát a senátor za politickou stranu usilující o nezávislost Baskicka, uveřejnil článek, ve kterém obvinil vládu z honu na baskické disidenty. Castells byl zbaven imunity a odsouzen za urážku vlády podle § 162 španělského trestního zákona.

Ačkoli Castells nabízel důkazy k prokázání svých tvrzení, soud je zamítl s tím, že trestní řád takový důkaz pro tento trestný čin (na rozdíl od obecného trestného činu urážky) nepřipouští. Skutečnost, že stěžovateli nebylo povoleno vést důkaz na podporu jeho tvrzení, považoval ESLP za rozhodující a uvedl, že orgány státu, jako garanti veřejného pořádku, mají samozřejmě právo přijmout odpovídající opatření jako reakci na nepodložená nebo urážlivá obvinění, avšak dominantní pozice, kterou vláda zastává, ji zavazuje ke zdrženlivosti v používání těch nejpřísnějších mocenských prostředků – trestně­právních, zvláště když má k dispozici i jiné, mírnější prostředky, jak na nedůvodnou kritiku svých odpůrců reagovat. ESLP v rozsudku zdůraznil: „Hranice přípustné kritiky vlády jsou širší než hranice akceptovatelné kritiky u soukromé osoby, a dokonce širší než u veřejně činných osob.“

Srovnání soukromoprávní a trestněprávní odpovědnosti

Občanský zákoník omezuje svobodu projevu nikoli na základě pravdivosti či nepravdivosti daného výroku, ale na základě intenzity zásahu daného výroku do osobnostních práv. V tom je základní rozdíl mezi soukromoprávní ochranou osobnosti a trestným činem pomluvy podle § 184 tr. zákoníku, kterého se lze dopustit pouze nepravdivým skutkovým tvrzením. Zveřejnění pikantních, nicméně pravdivých podrobností ze sexuálního života jednotlivce, by tak zřejmě bylo neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti, ale nenaplňovalo by znaky trestného činu pomluvy podle § 184 tr. zákoníku.

Druhým rozdílem je otázka zavinění. Občanskoprávní ochrana osobnosti je založena na principu objektivní odpovědnosti za výsledek – tedy za neoprávněný zásah. Zda si byl původce zásahu nepravdivosti svého tvrzení vědom či zda šlo pouze o nedbalé přejímání poznatků a jejich rozšiřování, je bez významu.[33] Naproti tomu trestní právo je u fyzických osob založeno na principu individuální trestní odpovědnosti za zaviněné protiprávní jednání a k naplnění skutkové podstaty trestného činu pomluvy se vyžaduje úmyslné zavinění, tj. že pachatel věděl nebo byl alespoň srozuměn s tím, že sdělovaný údaj je nepravdivý. Pachatelem trestného činu pomluvy bude nově i právnická osoba, kde se vyžaduje, aby trestný čin byl právnické osobě přičitatelný (§ 8 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob).[34]

S tím souvisí i otázka důkazního břemene. V civilním řízení stíhá žalobce (pomluveného) povinnost tvrzení a povinnost důkazní, a pokud je neunese, spor prohraje. Naproti tomu pokud obviněný odmítne vypovídat a nenabízí důkazy o své nevině, pak důkazy o tom, že se jedná o nepravdivý údaj, musí policejní orgán shromažďovat z úřední povinnosti (zásada oficiality a zásada vyhledávací). V § 2 odst. 2 tr. řádu je v návaznosti na čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy vyjádřena zásada presumpce neviny. Ta mj. stanoví požadavek, aby vina obžalovaného byla úplně a nepochybně prokázána. Ze zásady presumpce neviny vyplývá pravidlo in dubio pro reo, které znamená, že pokud zůstanou po vyčerpání všech dosažitelných důkazů důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí, které nelze rozptýlit provedením dalších dostupných důkazů, je nutné rozhodnout ve prospěch obžalovaného.

Třetím rozdílem je satisfakce za publikaci nepravdivých údajů. V případě občanskoprávní žaloby a nově i v trestním řízení lze požadovat i náhradu nemajetkové újmy v penězích. V trestním řízení však nelze požadovat satisfakci morální (omluvu). V současnosti můžeme sledovat trend, kdy trestní oznámení pro trestný čin pomluvy je pro mnoho poškozených první volbou, aniž by předtím využili institut obrany dle tiskového zákona nebo občanského zákoníku, který považuji za nesprávný. Trestní právo je ultima ratio, tedy poslední možnost, kdy ostatní mimotrestní prostředky selhávají nebo jsou neúčinné. To ostatně vyjadřuje i zásada subsidiarity trestní represe, podle které trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu (§ 12 odst. 2 tr. zákoníku). Z tohoto důvodu bych považoval za vhodné vypustit trestný čin pomluvy z trestního zákoníku i ze zákona o trestní odpovědnosti právnických osob.[35]

Závěr

Jaký bude mít případ Erdogan dopad na svobodu tisku v evropském veřejném prostoru, ukáže čas. Nicméně se zdá, že dochází k posunu v judikatuře ESLP, který v posledních 30 letech pod vlivem americké právní doktríny přiznal tisku poměrně široké svobody. Současná judikatura ESLP tento posun opět vyvažuje zpět směrem k vyšší ochraně osobnostních práv.

Zatímco již v roce 1976 ESLP v rozhodnutí Handyside proti Spojenému království uvedl, že: „Právo na svobodu projevu představuje jeden ze základních pilířů demokratické společnosti a vztahuje se nejen na ‚informace‘ nebo ‚myšlenky‘, které jsou veřejností přijímány příznivě či považovány za neškodné nebo bezvýznamné, nýbrž i na informace, které zraňují, šokují či znepokojují stát nebo skupinu obyvatel,“ [36] tak z recentní judikatury ESLP ohledně svobody tisku a ochrany osobnosti lze vyvodit závěr, že virtuální kyvadlo se vrací zpět a ESLP hledá novou rovnováhu mezi tím, co je soukromé a chráněné, a tím, co je veřejné a nechráněné.

Demokracie je svou podstatou založena na principu zpochybňování establishmentu, podvracení konvenčních myšlenek. Je postupnou aproximací k pravdě. Motorem tohoto procesu je neustálá kritická veřejná diskuse a zpochybňování myšlenkového statu quo společenskými kritiky a disidenty. Dokud neproběhla veřejná diskuse, není nikdy jasné, zda jsou vyjádřené názory „správné“ či „nesprávné“. I poté, co společnost dospěla v dané věci k určitému konsensu, musejí být všechny otázky neustále otevřené. Právo kritizovat a zpochybňovat „zavedené“ názory musí mít neustále každý.

Bez tolerance není demokracie. Chybí-li tolerance, demokracie se mění v tyranii těch, kteří mají v rukou moc. Tolerance však není totéž co indiference. Ten, kdo je k nějakému názoru tolerantní, nemusí k němu být ještě lhostejný. Řečeno spolu s Voltairem: „Hluboce s vámi nesouhlasím, ale budu se bít za to, abyste svůj názor mohl projevit.“ V tomto smyslu můžeme rozlišit dva druhy tolerance. Jednak je to tolerance voltairovská, která nejen, že neomezuje hlásání určitých názorů, ale dokonce brání práva těch, s nimiž nesouhlasí. Tento typ tolerance vychází z přesvědčení, že každé omezení svobody slova nás omezuje více než svoboda slova sama. Jak říká Bělohradský: „Demokracii neohrožuje svoboda všech říci nebezpečná slova, šířit nebezpečné texty a obrazy. Ohrožují ji naopak ti, kdo chtějí dnes zakázat nebezpečná slova a nebezpečné obrazy, aby zítra mohli zakázat slova a obrazy, které je obviňují a usvědčují.“[37]Zastánci neomezené svobody slova tak důvěřují v moc svobodné diskuse.

Tomuto pojetí se nejvíce blíží ochrana svobody projevu ve Spojených státech, i když ani zde není absolutní. Americká ústava šetří slovy. Nenajdeme v ní slova o Bohu a ani jednou slovo demokracie. Prostor svobody projevu vymezuje výhradně negativně, říká, co vláda „nikdy nesmí udělat“. Podle Prvního dodatku k Ústavě „Kongres nevydá zákon omezující svobodu slova a tisku.“ Jádrem Prvního dodatku je uznání základního významu volného trhu idejí a názorů v záležitostech veřejného zájmu. Vláda musí zůstat na trhu myšlenek neutrální a lékem na nebezpečí plynoucí ze svobody projevu je „more speech, not enforced silence“.[38]

Teorii trhu myšlenek poprvé vyjádřil soudce Holmes v rozhodnutí Whitney v. Kalifornie: „Dovolíme-li v diskusi odlišný názor, může se stát, že tím považujeme slovo za nedůležité, nebo že nám na výsledku příliš nezáleží, nebo že pochybujeme o vlastní síle nebo o síle svých argumentů. Když ale lidé pochopili, že čas zatratil mnoho bojovných názorů, mohli dojít k tomu, že ještě víc než vlastním názorům věří, že nejvyššího dobra se dosáhne nejlépe svobodnou výměnou myšlenek. Nejlepším testem pravdy je její schopnost prosadit se v soutěži na trhu myšlenek.“ [39]

Druhým typem tolerance je vlastně intolerance, neboť určité názory, které považuje za škodlivé, v té či oné míře zakazuje.  Každé přirovnání kulhá, nicméně druhé pojetí tolerance by se dalo s nadsázkou charakterizovat heslem Saint-Justa „žádnou svobodu nepřátelům svobody“. Tento myšlenkový směr nechápe toleranci jako pouhé neomezování, nezakazování či lhostejnost, ale jako postoj, při kterém se aktivně vystupuje proti projevům intolerance.[40]

Nalézání hranic svobody projevu je těžké. Nicméně absolutizování svobody projevu není cestou, kudy by se Česká republika měla ubírat. Americké pojetí svobody projevu je důsledkem přílišného soustředění na politickou dimenzi svobody projevu, jež vede k tomu, že ochrana hypotetického politického projevu je nadřazena ochraně nepolitické osobní důstojnosti, k jejímuž poškození reálně došlo.

Znamená trestní stíhání novináře za shora uvedenou satirickou kritiku hlavy spřáteleného státu útok na svobodu slova? Bude zpravodajství o veřejně činných osobách opravdu omezeno? Domnívám se, že takové omezení svobody tisku nehrozí. Skutečně kritické zpravodajství či investigativní žurnalistika omezeny nebudou. Nicméně v tomto konkrétním případě výroky německého novináře již podle mého názoru překračují meze toho, co je v rámci satirické kritiky ještě přijatelné. Použité výrazy jsou skutečně urážlivé a zcela neúměrné cíli kritiky (potlačování svobody slova v Turecku), takže novináři reálně hrozí odsouzení za urážku hlavy státu dle § 103 StGB.

 

Autor je docentem pro trestní právo, kriminologii a kriminalistiku na katedře trestního práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy a advokátem v Praze.

 



[1] Veršotepec Jan Böhmermann přednesl báseň v tomto znění: Prezident Erdogan je blbec a zbabělec, který páchne hůře než Döner Kebab, dokonce hůře než prasečí prd. Erdogan je dle satirika muž, který v gumové masce bije dívky, nejraději by chtěl šukat kozy a potlačovat menšiny; zatímco týrá Kurdy stejně jako křesťany a sleduje dětskou pornografii. Když nemůže usnout, tak místo počítání oveček provozuje felaci se stovkou ovcí. A jak si zpívá každý Turek, Erdogan je prezident s malým penisem, hloupá svině a vrásčitý hulvát. Každý od Ankary až po Istanbul ví, že Erdogan je gay a perverzní, zavšivený zoofil. Satirik dále srovnává prezidenta s pachateli Josefem Fritzlem a Wolfgangem Priklopilem(kteří dlouhodobě věznili, týrali a sexuálně zneužívali své oběti, např. Natašu Kampuschovou). Erdoganova hlava je prázdná jako jeho varlata a přitom je hvězdou každé sexuální orgie, která končí teprve tehdy, když ho jeho pohlavní úd při močení pálí. Tak to je Recep Erdogan, turecký prezident, uzavírá satirik svou báseň.

[2] Německý trestní zákon: Strafgesetzbuch – StGB, zákon č. 127/1871 Říšské sbírky zákonů (RGBl.) ze dne 15. 5. 1871, ve znění zákona č. 3322/1998 Spolkové sbírky zákonů (BGBl.) ze dne 13. 11. 1998.

[3] K německé právní úpravě srov. např. T. Fischer; H. Tröndle: Strafgesetzbuch und Nebengesetze. Komentar, 52., neu bearbeitete Auflage, C. H. Beck, München 2004; J. Frowein; W. Peukert: Europäische Menschenrechtskonvention. Kommentar, 3. Auflage, Engel, Strassbourg 1996; D. Grimm: Die Meinungsfreiheit in der Rechtssprechung  des Bundesverfassungsgerichtes, Neue Juristische Wochenschrift č. 27/1995, str. 1697 a násl.; I. Münch: Grundgesetz. Kommentar, 5. Auflage, C. H. Beck, München 2000; G. Nolte: Die rechtlichen Grenzen politischer Satire in den USA und der Bundesrepublik, Europäische Grundrechte-Zeitschrift, 1988, str. 253 a násl.; A. Schönke; H. Schröder: Strafgesetzbuch. Kommentar,  29. neu bearbeitete Auflage, C. H. Beck, München 2014.

[4] V českém právním řádu je možnost uveřejnění trestního rozsudku zakotvena v § 23 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim.

[5] F. Šamalík: Vztah Listiny základních práv a svobod k Ústavě České republiky, Právník č. 1/2002, str. 1 a násl.

[6] Ke svobodě projevu srov. např. M. Bobek; J. Kmec; D. Kosař; J. Kratochvíl: Dvacet let Evropské úmluvy v České republice a na Slovensku, C. H. Beck, Praha 2013; J. Herczeg: Meze svobody projevu, Orac, Praha 2002; J. Herczeg: Média a trestní řízení, Leges, Praha 2013; J. Kmec; D. Kosař;  J. Kratochvíl; M. Bobek: Evropská úmluva o lidských právech. Komentář,  C. H. Beck, Praha 2012; B. Repík: Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo, Orac, Praha 2002; E. Wágnerová; V. Šimíček a kol.: Listina základních práv a svobod. Komentář, Wolters Kluwer, Praha 2012.

[7] Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb., dne 21. 2. 1991 byla v Madridu podepsána jménem ČSFR Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod.

[8] Nález Ústavního soudu ČR ze dne 2. 2. 1998, sp. zn. IV. ÚS 154/97.

[9] Nález Ústavního soudu ČR ze dne 8. 2. 2000, sp. zn. I. ÚS 156/99.

[10] Nález Ústavního soudu ČR ze dne 2. 2. 1998, sp. zn. IV. ÚS 154/97.

[11] Tak v nálezu sp. zn. I. ÚS 367/03 ve věci Rejžek proti Vondráčkové se Ústavní soud ČR přiklonil k výkladu, že pojem „hudební mafie“ použitý v souvislosti s hudebními kontakty populární zpěvačky za minulého režimu je hodnotícím soudem, tudíž nemá smysl požadovat důkaz pravdy, nýbrž posuzovat přiměřenost onoho hodnotícího soudu ve vztahu ke kritizovaným skutečnostem.

[12] Rozsudek ESLP ze dne 8. 7. 1986 ve věci Lingens proti Rakousku.

[13] Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 7. 1995, sp. zn. Cdon 24/95.

[14] Nález Ústavního soudu ČR ze dne 10. 12. 1997, sp. zn. II. ÚS 357/96.

[15] Nález Ústavního soudu ČR ze dne 8. 2. 2000, sp. zn. I. ÚS 156/99.

[16] Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 7. 1995, sp. zn. Cdon 24/95.

[17] Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 1. 1996, sp. zn. 23 C 96/95, Právní rozhledy č. 4/1996, str. 177.

[18] Rozsudek Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 30. 11. 1929, sp. zn. Zm I 561/29.

[19] Rozsudek ESLP ze dne 25. 7. 2001 ve věci Perna proti Itálii, stejně dále např. De Haes a Gijsels proti Belgii.

[20] Nález Ústavního soudu ČR ze dne 10. 12. 1997, sp. zn. II. ÚS 357/96.

[21] Nález Ústavního soudu ČR ze dne 8. 2. 2000, sp. zn. I. ÚS 156/99.

[22] Rozsudek Velkého senátu ESLP ze dne 17. 12. 204 ve věci Pedersen a Baadsgaard proti Dánsku (kritické zhodnocení vyšetřování policie ve věci vraždy, kdy obviněný byl uznán vinným trestným činem vraždy své manželky a následně po povolení obnovy řízení byl v obnoveném řízení obžaloby zproštěn).

[23] Rozsudek ESLP ze dne 26. 4. 1995 ve věci Prager a Oberschlick proti Rakousku.

[24] Rozsudek ESLP ze dne 21. 1. 1999, stížnost č. 29183/95, ve věci Fressoz a Roire proti Francii.

[25] Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 1. 1996,  sp. zn. 23 C 96/95, Právní rozhledy č. 4/1996, str. 177.

[26] Nález Ústavního soudu ČR ze dne 10. 12. 1997, sp. zn. II. ÚS 357/96.

[27] Rozsudek Nejvyššího soudu USA ze dne 24. 2. 1988 [485 U. S. 46 (1988)] ve věci Hustler Magazine and Larry C. Flint v. Jerry Falwell.

[28] Rozsudek ESLP ze dne 6. 10. 2009 ve věci Kuliś a Różycki proti Polsku.

[29] Nález Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. II. ÚS 468/03.

[30] Rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 3. 12. 1927, sp. zn. Zm I 320/27.

[31] Rozsudek ESLP ze dne 8. 7. 1986 ve věci Lingens proti Rakousku.

[32] Rozsudek ESLP ze dne 23. 4. 1992 ve věci Castells proti Španělsku.

[33] Sborník stanovisek, závěrů, rozborů a zhodnocení soudní praxe, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyššího soudu,  S III, NS ČSSR, 1980.

[34] Novela zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim (tisk 304). Prezident zákon podepsal dne 1. 6. 2016 s tím, že novela nabývá účinnosti prvním dnem šestého kalendářního měsíce následujícího po dni jejího vyhlášení. (Zákon č. 183/2016 Sb., účinnost od 1. 12. 2016 – pozn. red.)

[35] K tomu srov. např. návrh vypuštění trestného činu pomluvy z trestního zákona (návrh senátorů Roberta Koláře et al. na vydání zákona, kterým se mění zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon).

[36] Rozsudek ESLP ze dne 7. 12. 1976, stížnost č. 1/1976/17/30, ve věci Handyside proti Spojenému království.

[37] V. Bělohradský: Je u nás dost svobody? Právo, 29. 12. 2001, str. 11.

[38] Odlišný názor soudce Brandeise ve věci Whitney v. People of California.

[39] Rozsudek Nejvyššího soudu USA ze dne 16. 5. 1927 [274 U. S. 357 (1927)] ve věci Whitney v. People of State of California.

[40] Nález Ústavního soudu ČSFR ze dne 4. 9. 1992, sp. zn. Pl. ÚS 5/92.