oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte věcný záměr nového civilního řádu soudního?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Přiměřenost právní regulace rodinného práva

autor: JUDr. Daniela Kovářová
publikováno: 22.09.2016

Specialitou právníků je právo, jímž se každý z nás živí. Od své dospělosti je máme „zažrané pod kůží“, jsme ho plni a jen obtížně jsme schopni existovat mimo něj a bez ohledu na něj. Někteří z nás opovrhují teorií, jiní tvrdí, že na poučky z vysoké školy už dávno zapomněli. Ve skutečnosti tomu tak není. V každodenní praxi totiž stavíme na tom, co nás kdysi naše alma mater naučila.

K tomu podhoubí, jež tvoří náš právní základ, připojujeme vlastní zkušenosti, obohacené o řadu testů a kritérií, to vše doplněné judikaturou soudů – nejčastěji obecných, nicméně velmi často také vyšších a nejvyšších až po Ústavní soud a Evropský soud pro lidská práva. A tak vedle teorie škol známe testy vhodnosti, potřebnosti či proporcionality. Mě v souvislosti s tématem soukromého práva nejvíce zajímá test přiměřenosti, který lze shrnout do čtyř základních tezí:[1]

• Aby bylo právo přiměřené, nemělo by usilovat o právní regulaci jiných než společenských vztahů (např. hraček).

• Přiměřené právo by nemělo upravovat právem ty společenské vztahy, které se regulovat právem nedají (např. lásku či nenávist).

• Moudré právo by nemělo regulovat vztahy, které jsou upraveny méně složitými systémy (např. slušné chování).

• Konečně aby bylo právo přijatelné pro adresáty, nemělo by obsahovat normy, které je nepřiměřeně zatěžují (neboť pak se z práva stává bezpráví).

Přiměřenost právní regulace je aktuálním tématem a byla i předmětem jedné nedávné konference.[2] Na některých myšlenkách z této konference jsem také postavila svůj příspěvek. Např. místopředseda Nejvyššího soudu JUDr. Roman Fiala se pokusil přeložit výše uvedené teze a vyšlo mu, že „přiměřenost by měla být projevem zdravého rozumu při tvorbě práva i při jeho aplikaci. Právo by mělo vyjadřovat to, co instinktivně cítíme jako normální, rozumné, správné, podobně jako by rozsudek nebo právní rozbor měl být pochopitelný.“[3] Jde tedy o jinou formu testu – o test srozumitelnosti práva. I o ní by se dalo dlouze diskutovat. Otázka srozumitelnosti práva totiž vyvolává další úvahy, zejména onu zásadní: totiž komu je vlastně právo určeno? Právníkům, kteří se jím živí, nebo široké veřejnosti? Anebo dokonce onomu průměrnému občanovi z úvodu občanského zákoníku? Konference a přednášky věnované komplikovanému rozboru jednotlivých ustanovení normy s třemi tisíci pravidly takové myšlence nepřisvědčují.

Nicméně vraťme se zpátky ke kořenům, tedy v tomto smyslu k funkcím práva. I o nich jsme se cosi kdysi dávno mnohé na­učili. Většina z nás by si patrně vybavila regulativní, represivní či výchovnou funkci. S výchovou je to ovšem dnes více než složité. Postačí obecná povědomost o školství, maturitách či diskuse o úpadku vzdělanosti. Ale zaměřme se nyní na rodinné právo a položme si otázku, zda i jeho dnešní právní úprava je schopna působit tak, jak je normám obecně teorií práva přičítáno. Tedy zda je schopna regulovat, trestat či vychovávat. Prof. Karel Eliáš prohlásil na výše zmíněné konferenci koncem roku 2013 k rodinnému právu: „Jsem přesvědčen, že to bude fungovat jako dosud. Že rodina je skála, o kterou se rozbijí vlny rodinného práva.“[4]

S úsměvem souhlasím, nicméně o to paradoxnější je jednoduché srovnání čísel, možná nikoliv vyčerpávající, ale v každém případě zajímavé: zákon č. 265/1949 Sb., o právu rodinném, obsahoval pouhých 91 ustanovení. O dvacet let později se zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, skládal z rozumných 109 ustanovení. Dnešní občanský zákoník (zákon č. 89/2012 Sb.) potřebuje pro rodinné právo 321 ustanovení, ačkoliv většina rodin dnes funguje právem nedotčena stejně jako v roce 2012 (a velmi pravděpodobně nejinak než před deseti či dvaceti lety). Pokud se v mezidobí rodina jako společenská jednotka vyvinula a pozměnila, pak patrně nikoliv pod vlivem právní úpravy, ale spíše celospolečenského vývoje. Tak k čemu vlastně potřebujeme více než tři stovky hmotněprávních norem a další stovky norem procesních? Jako kdybychom zapomněli, že společenské vztahy upravuje i řada dalších normativních systémů – morálka, etika, etiketa, náboženství, postup lege artis, tradice, domácí pravidla a v neposlední řadě i matematika.

Dnešní rodinné právo v praxi

Co se to dnes s českým právem děje? Bobtná jako v pohádce „Hrnečku, vař!“ Příkladem budiž vybraná ustanovení (nového) rodinného práva, která mnohdy i baví. Příkladem takové „zábavné“ normy je § 688 o. z., podle něhož má „manžel právo na to, aby mu druhý manžel sdělil údaje o svých příjmech a stavu svého jmění, jakož i o svých stávajících i uvažovaných pracovních, studijních a podobných činnostech“. Přiznávám, že povědomost o tomto ustanovení před vlastním manželem v zájmu klidné rodinné domácnosti tajím. Ustanovení je stejně nesmyslné jako nevynutitelné. Rodinné právo ale vždy obsahovalo řadu proklamativních pravidel, určujících jakýsi ideál, k němuž bychom všichni měli směřovat, např. pravidlo, podle něhož mají manželé povinnost být si věrni. V takových nevidím zásadnější problém, podobně jako v normách humorných ve své nesmyslnosti. Problémem jsou ustanovení vysloveně škodlivá. Než se k nim podrobněji dostanu, vysvětlím svůj pohled na rodinné situace.

Rozpadajícími se rodinnými vztahy se zabývám téměř tři desetiletí a vedle klientů se mnou svou rodinnou situaci běžně konzultují známí, příbuzní, spolužáci a sousedé. Potěšitelné je, že 70 % všech rodičů je schopno se dohodnout mimosoudně, dalších 20 % se dohodne za pomoci soudců, advokátů, mediátorů a opatrovníků. Zbylá desetina (a zejména 2 % patologických jedinců) pak vede urputný soudní spor. Devadesátiprocentní rozumná většina společnosti se tedy „obejde“ bez rodinného práva. Naopak té nerozumné desetině rodinné právo vyloženě škodí, a ke všem funkcím práva se tak přidává funkce nová, funkce záškodnická.

Rodinným právem chráníme nejčastěji slabší článek, kterým je či bylo dítě. Pokud je dítě v rodině týrané, pak mu ovšem rodinné právo nepomůže, resp. děje se tak rodinnému právu navzdory a ochranu dítěti poskytne spíše právo trestní, pokud vůbec týrání vyjde najevo. Oné desetině bouřlivě se rozvádějících a rozcházejících rodičů však právo naopak nadělá více škody než užitku. Záškodníkem jsou totiž práva, která byla do českého právního řádu zavedena ústavními a evropskými institucemi z nejlepších důvodů. Jak už to bývá u všech cest do pekel, dlážděných dobrými úmysly, i v tomto případě je realita zcela odlišná od krásné a ideální teorie. Oním záškodníkem jsou participační práva dětí,[5] tedy přesněji § 867 odst. 1 a § 875 odst. 2 o. z. doplněné § 20 odst. 4 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních. Pomiňme nyní nejapnou otázku, zda je skutečně zapotřebí, aby náš právní řád obsahoval stejné pravidlo stanovené třemi různými normami. Zaměřme se spíše na jeho praktický dopad: běžně smýšlející rodiče ve funkční rodině o participačních právech svých dětí buďto nevědí vůbec, anebo je používají v případech, které považují za rozumné. Naopak rozhádaní rodiče za použití práv daných Úmluvou o právech dítěte objekt své lásky přesvědčují o své pravdě, a tak psychicky týrají, až se nevinné dítě následkem jejich manipulace v horším případě psychicky zhroutí, či v lepším případě oba rodiče pokrytecky vydírá. Evropský soud pro lidská práva pak těmto paradoxům nasadí korunu. Otec, který se léta soudí o dítě, tvrdě, že mu o nic jiného nejde, podá stížnost k ESLP, ačkoliv ho jeho právník poučí, že se u tohoto soudu dítěte nedočká. Soud mu ovšem může přiznat tučné odškodnění.

Soudím, že neexistuje rodinný spor, který by se dal vyřešit právem. Měli bychom si otevřeně přiznat, že právo, zákon a rozsudek jsou vrahy rodinných vztahů. Pokud chcete rodinné vztahy definitivně rozbít, je návrh k soudu nebo žaloba tím nejlepším, co vlastně můžete udělat. Pro potvrzení postačí jednoduchá anketní otázka, odpovězte si sami sobě: kolikrát jste se v rodině nepohodli nebo pohádali? Určitě mnohokrát. A kolikrát jste kvůli tomu žádali o pomoc soud?

Legislativní příklad státem zálohovaného výživného

Jak funguje dnešní legislativa, si lze ukázat na debatě o státem zálohovaném výživném. Diskusi nejprve zahájí média, z jejichž výstupů vyplývá, že tatínkové neplatí výživné. Politici se tedy rozhodnou závažný celospolečenský problém řešit. Vláda jej vtělí do svého programového prohlášení a na sklonku roku 2014 předloží návrh věcného záměru. Účelově zvolená statistika totiž hovoří jednoznačně, ačkoliv žádné celostátní šetření neexistuje. Věcný záměr argumentuje množstvím neefektivních exekučních návrhů i nářky mnoha matek – samoživitelek. Protože mě tato problematika zajímá, pídím se po souhrnných statistikách, ale brzy mi dojde, že ze všech vypadne polovina populace, která žije v nesezdaném soužití, a pokud se po rozpadu vztahu dohodne, nemusí k soudu a v žádné statistice se neobjeví. Na počátku roku 2015 proto zahájím[6] rozsáhlý výzkum zaměřený na platební morálku rodičů (ve skutečnosti otců). Výsledek celostátního průzkumu je udivující a uklidňující současně:

• v 10 % matka výživné po otci nepožaduje,

• v 73 % otec platí matce výživné dobrovolně,

• v 10 % otec platí za pomoci exekuce či výkonu rozhodnutí,

• v 7 % otec neplatí výživné vůbec, pokusy o výkon byly neúspěšné.

Jen v sedmi procentech případů se tedy maminky žádného výživného navzdory snaze a exekuci nedomohou. Divím se, že se „bílí inteligentní muži“ oné manipulaci nepostaví.

Spory a nespory

Dnes dochází ke stírání hranic mezi právem hmotným a právem procesním. Možná by nám stačil jeden právní předpis namísto dvou, ba dokonce namísto tří. Zákon o zvláštních řízeních soudních by z pohledu přiměřenosti právní regulace zasloužil zvláštní přednášku. Někdy je nazýván procesním předpisem pro „nespory“. Zdá se však, že právo je v mnohém podobné filmům a seriálům Davida Lynche (např. Městečku Twin Peaks), v němž sovy nejsou tím, čím se zdají být. Není totiž spornějšího soudního řízení než „nesporné opatro“. V jakém jiném řízení se strany zuřivě nenávidí, nejsou schopny si vzájemně podat ruku a svým právníkům vnucují hromady listinných i svědeckých důkazů? A ve kterém jiném řízení se více lže?

Nový občanský zákoník v § 4 odst. 1 předpokládá, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka. Nepřeme se teď, zda to je či není pravda. Neměli bychom očekávat (my, průměrní lidé a průměrní právníci), aby i každý předpis měl alespoň průměrnou kvalitu? Američtí vědci zveřejnili v září 2014 studii nazvanou Zákon je kód: Analýza americké legislativy z hlediska softwarového inženýrství.[7] Podle ní jsou zákony, podobně jako počítačové programy, soustavou předpisů, podle které se chová zkoumaný systém (v našem případě společnost). Závěry této studie českého právníka nepřekvapí: objem zákonů roste, podobně jako míra cyklomatické složitosti. Od roku 1926 vzrostla cyklomatická složitost americké legislativy 14krát. Prostý počet slov v zákonech vzrostl více než 20krát. To je nárůst, který již nelze ospravedlnit objevem nových technologií a společenských fenoménů. A to nemluvíme o nás nebo o Evropské unii. Zjevně jde o tentýž typ nákazy po celém světě. Můžeme jenom zvolat: ejhle, jaká výhoda globalizace. Podíváme-li se na starý kontinent, jen v roce 2015 vydala Evropská unie 34 671 dokumentů; za rok 2016 (do 23. května) 9 076 předpisů. Od vzniku republiky před téměř sto lety každoroční počet přijatých předpisů narůstá. A nejde jen o prostý součet norem: v roce 1951 bylo vyhlášeno 130 předpisů, které zabíraly 384 stran. V roce 2015 jsme přijali 408 předpisů (3krát tolik), ale Sbírka zákonů se rozrostla na 5 624 stran (tedy více než 13krát).

Věřím, že se stávající situace zlepší. Každá vláda má ve svém programovém prohlášení slib, že se pokusí počet platných norem snížit. Ale kdy jste slyšeli o revizi a o zrušení nějakého zákona? Trpíme legislativní rakovinou. A lék na tuto chorobu jsme ještě neobjevili. Nenajde-li se, známe jednu z nemocí, na kterou naše civilizace zemře.

 

Autorka je advokátka a šéfredaktorka Rodinných listů.

Příspěvek zazněl na konferenci Nové soukromé právo,  která proběhla dne 2. 6. 2016 v Ostravě.



[1] Ty před nedávnem nastínil a definoval šéfredaktor časopisu Soudce JUDr. Karel Havlíček.

[2] Konference proběhla 7. 11. 2013 v Praze v rámci projektu Pražský právnický podzim. Blíže in: Přiměřenost právní regulace. Recenzovaný sborník z odborné právnické konference, Havlíček Brain Team, Praha 2014.

[3] Tamtéž, str. 12.

[4] Tamtéž, str. 15.

[5] Před rozhodnutím, které se dotýká zájmu dítěte, poskytne rodič či soud dítěti potřebné informace, aby si mohlo vytvořit vlastní názor a tento soudu či rodičům sdělit. V soudním řízení je navíc třeba dítě informovat o možných důsledcích vyhovění jeho názoru i důsledcích soudního rozhodnutí.

[6] Ve spolupráci s časopisem Rodinné listy.

[7] V. Zoubek: Kdo je slabší a nejslabší stranou v migrační polyhysterii, Rodinné listy č. 5/2016, str. 27-30.