oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte věcný záměr nového civilního řádu soudního?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Přesah rozsudku Michaud: ESLP jako záchranné lano ochrany lidských práv

publikováno: 22.10.2013

Přijatý rozsudek Michaud (Michaud vs. Francie ze dne 6. 12. 2012, sp. zn. 12323/11) ukončil dlouhou polemiku ohledně rozsahu povinnosti mlčenlivosti advokáta. Evropský soud pro lidská práva (dále také jako „ESLP“ nebo „štrasburský soud“) totiž upřesnil, že opatření přijatá v souladu se směrnicí 2005/60/CE z 26. října 2005 jsou konformní s principy článku 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (právo na soukromý a rodinný život), pokud nepřinášejí nepřiměřený zásah do advokátního tajemství.

Rozsudek je však zajímavý též tím, že vrací do hry otázku rozsahu kontroly ESLP v rámci evropského práva, a to v případě dysfunkce evropského soudního systému. ESLP na sebe vzal roli garanta principů Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen jako „Úmluva“), a to i pro oblast působnosti evropského práva.

ESLP tak na sebe bere roli konečného ručitele/ochránce/garanta za naplňování zásad Evropské úmluvy o lidských právech, a to i v oblasti působnosti evropského práva.

Rozsudek Michaud tedy primárně přitáhl pozornost k zásadní otázce slučitelnosti základních práv dle Úmluvy a povinnosti advokátů informovat o podezření v rámci boje proti praní špinavých peněz a zároveň rozvinul otázku již nastolenou v případu Bosphorus.

Podle rozsudku Bosphorus (Bosphorus Hava Yolları Turizm ve Ticaret Anonim Şirketi v. Ireland [GC], rozsudek velkého senátu z 30. června 2005, sp. zn. 45036/98) státy Úmluvy odpovídají za slučitelnost opatření přijatých na základě svých mezinárodních závazků s Úmluvou. Závazek přijatý v souvislosti s členstvím v mezinárodní organizaci je oprávněný potud, pokud i tato mezinárodní organizace má ekvivalentní ochranu práv jako je ochrana dle Úmluvy, a tato skutečnost může být přezkoumána Evropským soudem pro lidská práva.

V tomto rozsudku (Bosphorus) ESLP uvedl, že procesní a hmotněprávní záruky práva EU jsou srovnatelné (nikoliv však identické) s ochranou základních práv dle Úmluvy. Jedná se o tzv. Bosporskou presumpci kompatibility systému ochrany lidských práv v EU s Úmluvou, tedy vzájemný respekt a uznávání mezi ESLP a Soudním dvorem EU. ESLP je však povinen ověřit, zda v daných případech nedošlo k dysfunkci kontrolního mechanismu ochrany práv zaručených Úmluvou.

Východiska v případech Bosphorus a Michaud jsou podobná. Zatímco v případu Bosphorus ESLP připomněl, že dodržování základních práv je podmínkou legitimity komunitárních aktů, v případu Michaud dodává, že ochrana je též posílena Chartou základních práv EU, a to od vstupu Lisabonské smlouvy v platnost. V případu Michaud však ESLP přijal jiný přístup než v případě Bosphorus, a to pokud jde o konkrétní posouzení dané situace.

Štrasburský soud v případu Michaud odmítá aplikaci presumpce „rovnocenné ochrany“ práv (dle Úmluvy a dle EU) jako ve věci Bosphorus. ESLP se v tomto případě vidí v roli poradce (censora) evropského práva a odmítá připustit automatický předpoklad dodržování lidských práv v EU, protože kontrolní mechanismus předvídaný právem EU nebyl plně respektován. Francouzská státní rada se totiž odmítla obrátit na Soudní dvůr EU s předběžnou otázkou týkající se kompatibility oznamovací povinnosti advokáta s článkem 8 Úmluvy, přestože tato otázka dosud nebyla Soudním dvorem řešena.[1] Štrasburský soud tedy v rozsudku Michaud „konstruuje“ svůj účinný soudní přezkum vůči Soudnímu dvoru EU při uplatňování presumpce ochrany základních práv v EU. Tím, že se Francouzská národní rada odmítla obrátit s předběžnou otázkou na Soudní dvůr, zabránila tak skutečné soudní ochraně základních lidských práv v EU. A přestože tedy ESLP uznal, že EU nabízí ochranu srovnatelnou s Úmluvou (a to přesto, že je přístup jednotlivce k Soudnímu dvoru omezenější než v případě přístupu k ESLP), tak jestliže se národní orgán/vnitrostátní soud odmítne na návrh žadatele/stěžovatele obrátit se žádostí o posouzení předběžné otázky týkající se slučitelnosti s Úmluvou na Soudní dvůr, není poskytnuta účinná ochrana práv srovnatelná s právy dle Úmluvy. ESLP odmítá judikaturu Soudního dvora EU, schvalující praxi národních soudů, dle které jsou tyto „osvobozeny“ od kladení předběžních otázek tam, kde jsou přesvědčeny, že odvozené normy užité v projednávané věci nejsou v rozporu s (vyšším/nadřízeným) právem EU.

Rozsudkem Michaud se ESLP povýšil do role ochránce pravidel v rámci předběžného přezkumu legislativy EU a nepřímo zasáhl do kompetence Soudního dvora, umístil se do role jakéhosi „záchranného lana“ (la boueé de sauvetage) ohledně ochrany základních práv EU a zároveň tímto iniciuje/povzbuzuje EU k přistoupení k Úmluvě tak, aby mohly vstoupit v platnost různé mechanismy, které budou skutečnými zárukami kompetence Soudního dvora při výkladu základních práv v právním systému EU.

Čerpáno z Revue de Jurisprudence de Liege, Mons et Bruxelles (č. 13/2013) autorů Chloé Hartman a Dominique Grisaye (advokáti z Bruselu).

Zpracovala Mgr. Jana Bendová Marušková, advokátka v Praze, členka sekce pro právo EU, mezinárodní právo a mezinárodní vztahy ČAK.



[1] Soudní dvůr již danou otázku rozhodoval, avšak jednalo se v tomto konkrétním případě o slučitelnost oznamovací povinnosti advokátů podle směrnice 91/308/EHS pouze s požadavky práva na spravedlivý proces pro klienta advokáta ve smyslu článku 6 Úmluvy, nikoliv s požadavky dle čl. 8.