Pravomoc soudů ve vztahu k rozhodčímu řízení

autor: Mgr. Martin Doleček
publikováno: 23.10.2018

Úprava pravomoci obecných soudů vůči rozhodčímu řízení byla od přijetí zákona o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů koncipována a zpočátku i vykládána jako omezený ochranný prostředek, jehož zjevným cílem bylo zabránit nejkřiklavějším procesním excesům. Pozdější soudní praxe a hojně využívaný soudní přezkum rozhodčích nálezů však vedly k faktickému rozšíření pravomoci soudů či alespoň dopadů výkonu této pravomoci do oblasti rozhodčího řízení a ve svém důsledku má za následek i snížení přitažlivosti a úpadek rozhodčího řízení v aktuální realitě České republiky.

Hledání rovnováhy mezi svobodou stran zvolit si jako způsob řešení sporu rozhodčí řízení a určit jeho pravidla na straně jedné, a snahou státní moci zachovat si nad rozhodováním sporů či soudnictvím v tom nejširším slova smyslu kon­trolu na straně druhé, má řadu filozofických, historických, politických a dalších souvislostí, které není v možnostech tohoto příspěvku detailněji analyzovat.

Omezme se proto na tomto místě na konstatování, že dle moderního přístupu, vyjádřeného jak Úmluvou o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů podepsanou v New Yorku v roce 1958 (odtud tzv. Newyorská úmluva, v tehdejším Československu vyhlášená pod č. 74/1959 Sb.), tak i českými právními předpisy (zejména zákonem č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, v platném znění – „ZRŘ“) stát na jednu stranu uznává a zaručuje stranám (ne však všem a ne pro všechny typy majetkových sporů), aby si pro rozhodnutí svého majetkového sporu zvolily řízení nikoliv před státními soudy, ale před jimi zvoleným rozhodcem, na druhou stranu pro tuto jejich svobodnou volbu stanovuje více či méně přísná a omezující pravidla.

Tento princip je pochopitelný. Aby mělo jakékoliv rozhodčí řízení smysl, je třeba, aby byl rozhodčí nález vykonatelný, což je zajištěno prostřednictvím orgánů veřejné moci, tedy obecných soudů či exekutorů. Vymezení pravidel rozhodčího řízení ze strany veřejné moci se tak sice na jednu stranu může jevit jen jako omezení smluvní volnosti stran, na stranu druhou na něj můžeme nahlížet i jako na vymezení podmínek, při jejichž dodržení stát garantuje, že rozhodčímu nálezu zajistí svou mocí vykonatelnost. V principu tak nelze proti samotné ingerenci veřejné moci do oblasti rozhodčího řízení nic namítat. Zásadní otázkou však je, jak ten který stát k rozsahu a způsobu své ingerence přistoupí. Vývoj posledních let v České republice rozhodcům, a tedy ani stranám, které mají o rozhodčí řízení jako způsob řešení svého sporu zájem, příliš důvodů k optimismu nedává.

Vývoj pojetí rozsahu ingerence a pravomoci soudů ve vztahu k rozhodčímu řízení

Jakkoliv je to při pohledu na aktuální judikaturu obecných soudů (i Ústavního soudu) dnes již jen stěží představitelné, v relativně nedávné době byl postoj obecných soudů k rozhodčímu řízení uvolněný a soudy přiznávaly rozhodcům i stranám poměrně širokou autonomii, což ve svém důsledku představovalo i užší rozsah pravomoci (či omezenější dopad výkonu pravomoci) obecných soudů ve vztahu k rozhodčímu řízení. Nejvýraznějším projevem tohoto přístupu bylo několik rozhodnutí Ústavního soudu ČR vydaných v roce 2002, jimiž se Ústavní soud přihlásil[1] k tzv. smluvní teorii rozhodčího řízení. Ústavní soud v těchto svých rozhodnutích chápal rozhodce a jejich činnost nikoliv jako mocenské rozhodování o sporu mezi stranami, ale jako partnery stran a způsob dotváření smlouvy stran. Nahlíženo touto optikou pak rozhodčí nález nepředstavoval mocenský zásah do vztahu mezi stranami „shůry“, ale kvalifikovanou službu poskytnutou rozhodcem stranám spočívající v tom, že jejich vzájemný závazek byl dotvořen v souladu s jejich vůlí tímto rozhodcem. To mělo pochopitelně dopad i na faktickou pravomoc státních soudů ve vztahu k rozhodčímu řízení. V souladu s tímto pojetím bylo třeba vykládat pravomoc obecných soudů restriktivně a např. přezkum rozhodčích nálezů z hlediska jejich souladu s ústavním pořádkem, prováděný jinak Ústavním soudem ve vztahu k rozhodnutím obecných soudů, tím byl vyloučen.

Popsaný uvolněný přístup však nebyl přijímán zcela bez výhrad ani v roce 2002 a v letech následujících byl postupně stále výrazněji odmítán, a to jak obecnými soudy, tak i samotným Ústavním soudem. Důvodem byla zřejmá neschopnost státu efektivně čelit, při respektování takto široce pojaté autonomie rozhodců a rozhodčího řízení, excesům a zneužívání rozhodčího řízení proti slabším smluvním stranám, zne­užívání rozhodčího řízení v neprospěch spotřebitelů, přebujelé praxi „sudišť“ ad hoc fakticky vykonávajících činnost jinak vyhrazenou stálým rozhodčím soudům apod. Postupné odmítání smluvní teorie rozhodčího řízení a jejích popsaných dopadů na restriktivní pojetí pravomoci soudů ve vztahu k rozhodčímu řízení bylo nakonec formulováno i výslovně, a to jak Nejvyšším soudem ČR,[2] tak i Ústavním soudem.[3]

Tyto soudy ve svých pozdějších rozhodnutích jasně odmítly smluvní teorii rozhodčího řízení jako překonanou, nahradily ji teorií jurisdikční, chápající rozhodčí řízení jako nalézání práva soukromoprávním subjektem, analogické a ekvivalentní řízení soudnímu a výslovně se přihlásily k tomu, že je rozhodčí řízení druhem civilního procesu a rozhodci tak mají postavení rozhodujícího „orgánu“, který má konkrétní procesní povinnosti a musí řízení aktivně vést. Dosavadní limity a restriktivní pojetí ingerence obecných soudů do rozhodčího řízení tím fakticky padly.

Logickým pokračováním popsané změny v přístupu totiž bylo, že státní soudy začaly v dříve nebývalé míře aplikovat na rozhodčí řízení principy a instituty platné pro civilní sporné řízení, tedy občanský soudní řád a judikaturu formulovanou při jeho výkladu. Nástrojem pro vstup obecných soudů do rozhodčího řízení se stalo zejména ust. § 30 ZRŘ, které stanoví: „Nestanoví-li zákon jinak, užijí se na řízení před rozhodci přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu.“ Z něj obecné soudy dovodily, že se jimi postupně rozšiřovaný okruh procesních institutů obsažených v občanském soudním řádu, který zavazuje obecné soudy při jejich rozhodování v civilních věcech, uplatní i v rozhodčím řízení bez ohledu na pravidla a řády dohodnuté mezi stranami a mnohdy i bez ohledu na to, zda v řízení použitelný řád stálého rozhodčího soudu, jimž obecné soudy po dlouhou dobu přiznávaly v této otázce vyšší autonomii, neupravuje danou procesní otázku jinak.

Rozšíření faktické pravomoci obecných soudů při zkoumání podmínek rozhodčího řízení či způsobu ustanovení rozhodce následně přesáhlo hranice řízení o zrušení rozhodčích nálezů, resp. rozhodování o odkladu vykonatelnosti rozhodčího nálezu, když dodržení některých pravidel formulovaných civilními soudy začaly přezkoumávat i soudy v řízení o nařízení exekuce.Jinými slovy, civilní soudy začaly zkoumat dodržení pravidel rozhodčího řízení nejen tehdy, když měly rozhodnout o zrušení rozhodčího nálezu, ale i tehdy, když zrušení rozhodčího nálezu nikdo nenavrhl a strana, které nález přiznával vykonatelné právo, požádala soud o nařízení exekuce.

Jedním z nejkřiklavějších příkladů tohoto přístupu obecných soudů se stal institut poučovací povinnosti rozhodců, kterou obecné soudy i Ústavní soud s odkazem na § 30 ZRŘ a § 118a o. s. ř. dovodily, obvykle s odůvodněním potřeby vyšší předvídatelnosti rozhodnutí. Jen málo témat přitom jasněji vyjadřuje odklon obecných soudů nejen od liberálního pojetí rozhodčího řízení, ale i rozhodčího řízení jako smysluplné alternativy řízení před obecnými soudy vůbec.

Toto krátké historické shrnutí je pochopitelně zjednodušující. I po popsaném obratu v přístupu soudů k rozhodčímu řízení je možné identifikovat v judikatuře i opačné tendence,[4] které naopak zdůrazňují specifika rozhodčího řízení a např. ve vztahu k poučovací povinnosti rozhodců upřednostňují smysl takové povinnosti, jímž je zabránit nepředvídatelným rozhodnutím, která navíc s ohledem na obvyklou jednoinstančnost rozhodčího řízení nebude možné napravit v odvolacím řízení, před přepjatě formalistickým přístupem vyžadujícím poučování „za každou cenu“. Jde však pouze o drobné korekce aktuálně dominujícího paternalistického přístupu státu k rozhodčímu řízení.

Lze tak shrnout, že v důsledku nastíněného vývoje náhledu a rozhodovací praxe obecných soudů ve vztahu k rozhodčímu řízení představuje rozhodčí řízení sice stále ještě na státu nezávislý způsob rozhodování sporů, který je však pod drobnohledem státních soudů. Státní soudy se své pravomoci vůči rozhodčímu řízení chopily se značnou intenzitou a aplikují na něj jimi formulovaná pravidla civilního procesu (obdobně též článek R. Němce a V. Glatze na str. 16 a násl. tohoto čísla BA - pozn. red.).

Aktuální vymezení a faktický rozsah pravomoci soudů ve vztahu k rozhodčímu řízení

Popsaný posun v náhledu obecných soudů na rozhodčí řízení a jeho autonomii se odehrál většinou beze změny příslušných právních předpisů, které tak v relevantních otázkách zůstaly obdobné původnímu znění ZRŘ. To samozřejmě neplatí bez výjimek (nejvýraznější výjimkou je zřejmě arbitrabilita spotřebitelských sporů, resp. její vyloučení od konce roku 2016), nicméně skutečností zůstává, že to nejvýznamnější včetně změny náhledu na podstatu rozhodčího řízení (tedy zejména nahrazení smluvní teorie rozhodčího řízení teorií jurisdikční) proběhlo bez novelizací relevantních předpisů.

Základ pravomoci obecných soudů (odhlédneme-li od Ústavy ČR) proto nyní stejně jako v roce 1994 zakotvuje občanský soudní řád, dnes ve svém § 7 odst. 1 a 3, dle kterých platí, že „v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z poměrů soukromého práva, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány“, a zároveň že „jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon“.

Z těchto ustanovení, jakož i ze ZRŘ plyne, že obecné soudy vykonávají pravomoc ve vztahu k rozhodčímu řízení pouze tehdy, stanoví-li tak zákon, jinak do rozhodčího řízení zasahovat nesmějí.

Zákon upravuje pravomoc obecných soudů ve vztahu k rozhodčímu řízení především pro oblast jmenování a vyloučení rozhodců, dále v souvislosti s některými procesními kroky a opatřeními, k nimž samotní rozhodci nemají pravomoc (předběžná opatření, předvolání svědků apod.), a v neposlední řadě pro oblast odkladu vykonatelnosti a zrušení rozhodčích nálezů z důvodů, které vymezuje ZRŘ. A právě tato poslední uvedená pravomoc, tedy pravomoc obecných soudů ke zrušení rozhodčího nálezu či nařízení odkladu jeho vykonatelnosti, představuje širokou a v praxi hojně využívanou procesní „vstupenku“ pro obecné soudy k tomu, aby spoludotvářely pravidla, jimiž se má a tedy i musí rozhodčí řízení řídit.

Znění § 31 ZRŘ, který obsahuje výčet důvodů ke zrušení rozhodčího nálezu, aktuálně odpovídá původnímu znění tohoto ustanovení z roku 1994. I dnes obecné soudy mohou rozhodčí nález zrušit z kteréhokoliv ze sedmi důvodů uvedených v § 31 ZRŘ, nicméně v praxi nejčastější jsou a jako podklad pro extenzivní nástup soudního přezkoumávání podmínek a průběhu rozhodčího řízení sloužily a slouží zejména dva – zrušení rozhodčího nálezu proto, že je rozhodčí smlouva neplatná [§ 31 písm. b) ZRŘ], a jeho zrušení z důvodu, že straně nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat [§ 31 písm. e) ZRŘ].

Kolem prvního z uvedených důvodů obecné soudy zformulovaly širokou judikaturu zejména k vyloučení působení „sudišť“ ad hoc, někdy zneužívaných silnější smluvní stranou k prosazení s ní spjatého sudiště ad hoc jmenujícího pro rozhodnutí sporu rozhodce z listiny rozhodců vedeného tímto sudištěm, a k předejití jiných praktik, zavdávajících někdy důvod k pochybnostem o nestrannosti rozhodce jmenovaného v souladu s konkrétní rozhodčí smlouvou. Z dnešního pohledu lze judikaturu obecných soudů k tomuto zrušovacímu důvodu považovat za přehlednou a spíše neproblematickou.

Zásadně odlišná je však situace u druhého z uvedených zrušovacích důvodů, tedy u přezkumu toho, zda straně byla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat. Právě s odkazem na tento zrušovací důvod jsou poměrně hojně podávány návrhy na zrušení rozhodčích nálezů, a právě vymezení toho, co konkrétně znamená „možnost věc před rozhodci projednat“, je častým předmětem zájmu obecných soudů. Ty postupně (jak bylo popsáno dříve) dovodily, že poskytnutí možnosti věc před rozhodci projednat lze v zásadě garantovat pouze tak, že rozhodci budou v řízení postupovat aktivně podle pravidel upravených občanským soudním řádem pro postup civilních soudů ve sporných řízeních. Právě s odkazem na tento zrušovací důvod (vč. ust. § 30 ZRŘ o přiměřené aplikaci občanského soudního řádu) byla do rozhodčího řízení vtažena i problematická poučovací povinnost rozhodců podle § 118a o. s. ř., stejně tak právě touto cestou se do rozhodčího řízení dostaly jiné těžkopádné instituty, jako detailní odůvodňování provedení, resp. neprovedení některých navrhovaných důkazů, detailní odůvodňování jednotlivých úvah a závěrů rozhodčích nálezů a svazování rozhodčího řízení jinými podobnými rigidními pravidly. Ve výsledku tak tento zrušovací důvod a judikatura rozvinutá na jeho základě vedou k tomu, že se z řízení před obecnými soudy o návrhu na zrušení rozhodčího nálezu stalo fakticky standardní přezkumné řízení, jemuž jsou dnes zapovězeny již jen přezkum věcné správnosti rozhodčího nálezu a skutkové závěry rozhodců. Z hlediska přezkumu procesního postupu rozhodců však již mnoho institutů nedotčených obecnými soudy nezbývá. To vše má na rozhodčí řízení pochopitelně zásadně negativní dopad, neboť ve svém důsledku uvedený přístup vede ke zformalizování rozhodčího řízení, a tím i jeho zásadnímu zpomalení. Navíc nejistota ohledně toho, zda rozhodčí nález obstojí při následném širokém procesním přezkumu obecných soudů, v praxi nikoliv ojedinělé zrušování rozhodčích nálezů právě podle § 31 písm. e) ZRŘ a mnohdy takřka automatické odkládání jejich vykonatelnosti do doby rozhodnutí soudu o návrhu na jejich zrušení, vedly ke snížení přitažlivosti a k úpadku rozhodčího řízení, jehož jsme aktuálně v České republice svědky.

Závěr

Jen málo témat dotýkajících se oblasti rozhodčího řízení vzbuzuje (pochopitelně především mezi rozhodci samotnými, nicméně zdaleka nejen mezi nimi) takovou pozornost a kontroverzi jako pravomoc obecných soudů vůči rozhodčímu řízení a aktuální rozsah a způsob výkonu této pravomoci.

Po odmítnutí tolerantního přístupu státu k autonomii rozhodčího řízení, projevujícího se v judikatuře zejména Ústavního soudu na počátku nového tisíciletí, došlo k postupnému faktickému omezení autonomie rozhodčího řízení, které dnes musí respektovat široký katalog procesních pravidel formulovaných obecnými soudy. Přestože s účinností od konce roku 2016 nelze nadále uzavírat rozhodčí doložky pro spotřebitelské spory, na nichž byla popsaná rigidní judikatura obecných soudů z většiny formulována, nedošlo v posledním roce a půl k žádnému významnému uvolnění přísného kurzu obecných soudů. Vlivem širokého výkonu pravomoci obecných soudů především v řízeních o návrzích na zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. e) ZRŘ jsou i nadále v ohrožení zásadní výhody rozhodčího řízení jako celku, zejména jeho rychlost a neformálnost. To ve svém důsledku může vést k marginalizaci rozhodčího řízení v České republice.