oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte zavedení advokátního procesu v záměru CŘS?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Právo odvolat dar

autor: doc. JUDr. PhDr. David Elischer, Ph.D.
publikováno: 21.09.2016

Ocitne-li se dárce po uskutečněném darování ve stavu nouze výše popsaném, vznikne mu právo (nikoli povinnost) revokovat dar. Účinky revokace nenastávají ex lege, je zapotřebí projevu vůle dárce. Právo odvolat dar ovšem dárci nepřísluší, pokud si stav nouze přivodil úmyslně či z hrubé nedbalosti (srov. § 2071). Odvolat dar podle citovaného ustanovení lze jen v případech již realizovaných darování (reálná podoba darovací smlouvy), nikoli u konsensuálního darování, kdy je dárce zavázán teprve dar poskytnout, neboť pro tyto situace existuje výslovně upravená možnost tzv. odepření daru (srov. § 2059) spojeného s odstoupením od darovací smlouvy (za předpokladu aktivace zákonné klauzule rebus sic stantibus). Právo odvolat dar s sebou nese dvě alternativy, resp. je dárci přiznáno právo volby mezi požadavkem na vydání daru a požadavkem na zaplacení jeho obvyklé ceny.

Obvyklá cena bývá někdy zjednodušeně připodobněna ceně tržní, ačkoli cena trhová je výsledkem skutečné nabídky a poptávky (tj. uskutečněného prodeje). Obvyklou cenu pravidelně určujeme nikoli za účelem konkrétní koupě, avšak používáme ji jako metodu pro zjištění hodnoty oceňované věci tam, kde je to zapotřebí. V souladu s ustanovením § 492 odst. 1 a zejména § 2085 odst. 2 lze uzavřít, že obvyklou cenou darované věci je kupní cena, za niž se týž nebo srovnatelný předmět v době uzavření smlouvy a za obdobných smluvních podmínek obvykle prodává, tzn. bez vlivu mimořádných tržních okolností, osobních poměrů prodávajícího či kupujícího a zejména bez zřetele k mimořádné ceně věci, tj. odhlédnuto od zvláštní obliby vyvolané náhodnými vlastnostmi darované věci. 

Nelze-li hodnotu darované věci určit pomocí stanovení ceny obvyklé, neboť předmětem daru je taková věc, jež se obvykle neprodává, je třeba aplikovat podpůrné hledisko obsažené v ustanovení obecné části závazkového práva v § 1792 odst. 1 in fine, tj. určí ji soud podle své ekvitní úvahy s přihlédnutím k obsahu darovací smlouvy, povaze plnění a zvyklostem.

Dárcův požadavek na vydání daru nebo na zaplacení jeho obvyklé ceny není absolutní, neboť je limitován právě rozsahem, v jakém se mu nedostává prostředků na nutnou výživu svou nebo osoby, k jejíž výživě je podle zákona povinen. Zákon tak počítá i s vydáním jen části daru. Problém může v takovém případě vzniknout u věcí nedělitelných. Zákon výslovně postup pro tyto situace zvlášť neupravuje, řešení je třeba hledat ve smyslu a účelu ustanovení § 2068 odst. 1. Obdarovaný by měl vydat dárci adekvátní (tj. odpovídající rozsahu revokace, resp. redukce) část obvyklé ceny darované (nedělitelné) věci.

Je třeba v této souvislosti rovněž upozornit, že rozsah prostředků potřebných k výživě může být někdy obtížně určitelný, neboť potřeby oprávněných osob se v průběhu času mohou (často významně) měnit (věk, nemoc, úraz atp.). Konkrétní budoucí rozsah proto nemusí být v době rozhodování znám. Se zřetelem k podobnosti zdejšího institutu s problematikou výživného, je možné uvažovat analogicky o klauzulích rebus sic stantibus i v těchto případech. Dárce by se tak mohl při podstatné změně okolností na své straně domáhat příslušné úpravy.

S ohledem na hodnotu darované věci a případné revokace tak mohou zásadně nastat tři situace:

a)       Darování svým rozsahem převyšuje prostředky nutné k zajištění uvedené výživy, pak nepůjde o úplnou revokaci daru, nýbrž o jeho redukci (tj. krácení) a obdarovaný – podle volby dárce – buď vydá dárci adekvátní část daru (je-li to možné), anebo zaplatí adekvátní část obvyklé ceny darované věci.

b)      Učiněné darování svým rozsahem odpovídá dárcově potřebě prostředků na jeho nutnou výživu či plnění jeho zákonné vyživovací povinnosti vůči jiné osobě (ovšem toliko v nutném rozsahu), pak dojde revokací ke zrušení darovací smlouvy, neboť celý dar, případně celá jeho hodnota, je restituován dárci.

c)       Darování je svou hodnotou nižší, než je dárcova nutná výživa. V takovém případě rovněž dojde k úplné revokaci, přičemž obdarovaný není povinen (dobrovolně jistě může) dorovnat to, co dárci dále schází po účinné revokaci. Dar, resp. jeho hodnota je maximem plnění z titulu revokace.

Zákon výslovně neřeší způsob, jak má být dar restituován, ani dobu, po kterou má restituce daru probíhat. V úvahu přichází vydání darované věci jako takové (jednorázové plnění), myslitelné je v určitých případech i opakující se plnění – zejm. u darů peněžité povahy (splátka, důchod atp.), a to zásadně po celou dobu, kdy stav dárcovy nouze trvá. Pochopitelně i zde je limitem celková hodnota darování.

Zákon pamatuje společnými ustanoveními (srov. § 2078) výslovně na případ, kdy obdarovaný již nemá dar ani jeho plnou hodnotu. Je-li tomu tak, přiměje jej odvolání daru toliko k vydání toho, co mu ještě z obohacení zbývá. Pokud mu nezbylo z daru nic, revokace je neúčinná, ledaže by se daru zbavil se zlým úmyslem (lstivě, dolózně), tj. právě tak, aby zmařil jeho vydání dárci. Revokace bude rovněž účinná (i když obdarovaný již z daru nic nemá), požaduje-li vydání daru sám dárce, a to pro nevděk (nikoli nouzi).

Práva revokovat dar pro nouzi se nelze platně předem vzdát (srov. § 2076), tj. zákon nepřipouští, aby si strany darovací smlouvy ujednaly neodvolatelnost darování. Opačné ujednání by bylo nicotné (zdánlivé). To nebrání vzdát se práva odvolat dar ex post, tzn. ve chvíli, kdy se dárce v zákonem kvalifikované nouzi již ocitl. Může tak učinit implicitně, tj. právo revokovat dar prostě nevyužije, anebo explicitně, poté, co již adresoval revokační projev obdarovanému, se práva na vydání daru vzdá a tuto povinnost obdarovanému promine.

Uchýlí-li se dárce ve stavu své nouze k revokaci daru a zvolí jeden z možných způsobů (vydání daru či zaplacení jeho obyvklé ceny), je zásadně obdarovaný povinen plnit to, co dárce požaduje. Své povinnosti vydat dar nebo zaplatit jeho obvyklou cenu se může jednostranně zprostit, pokud dárci sám poskytne, resp. bude poskytovat, co je k jeho nutné výživě nebo k nutné výživě jiné osoby zapotřebí.

Toto poskytnutí obdarovaného – se zřetelem k výše vymezené povaze a rozsahu nutné výživy – nemusí mít nutně peněžní charakter, lze plnit i naturálně, úkony, prací, poskytnutím plodů a užitků, zřízením nájemního či pachtovního práva, zřízením výměnku, uzavřením smlouvy o důchodu atp. Plní-li tuto povinnost obdarovaný dobrovolně (tj. bez ingerence soudu), je na dárci posouzení, zda poskytnuté (poskytované) plnění je dostačující k tomu, co je k nutné výživě potřeba.

Uplatní-li obdarovaný toto právo u soudu jako obranu před revokací daru (ať již úplnou či částečnou), je na soudu posouzení, zda nabízené plnění postačuje ke krytí dárcovy nutné výživy. Povinnost poskytnout to, co je k výživě třeba, dospívá okamžikem, kdy obdarovaný oznámí dárci, že tím nahrazuje povinnost vydat darovanou věc (či zaplatit obvyklou cenu daru). Povinnost trvá, dokud trvá potřeba na straně dárce, avšak ani v tomto případě nemůže být obdarovaný nucen plnit více, než je hodnota daru.

Jakým způsobem a s jakou frekvencí bude obdarovaný poskytovat ono substituční plnění, záleží především na dohodě s dárcem. Zaváže-li se k substitučnímu plnění v rámci soudního řízení, musí soud o náležitostech plnění rozhodnout s přihlédnutím k potřebám dárce a kritériu nutné výživy (nejsou jistě vyloučeny jiné procesní modality – kupř. soudní smír).

Povinnost k substitučnímu plnění zaniká, pomine-li z jakéhokoli důvodu stav nouze na straně dárce (kupř. získá prostředky na svou výživu, odpadne mu plnění jiné vyživovací povinnosti, bude sám obdarován či zdědí majetek, získá lépe placené zaměstnání atp.).

Povinnost obdarovaného vydat dar či zaplatit jeho obvyklou cenu (eventuálně povinnost k substitučnímu plnění) nevznikne, pokud se sám ocitá v obdobné nouzi jako dárce. Zákonodárce naznačuje, že není žádoucí chtít vrácení daru či zaplacení jeho obvyklé hodnoty po někom, kdo se nachází ve srovnatelně tíživé situaci. Aby se mohl uvedeného beneficia obdarovaný dovolat, musí sám upadnout do takové nouze, že nemá na nutnou výživu svou, případně nutnou výživu osoby, k níž má zákonnou vyživovací povinnost, a toto dostatečně prokázat. Situace dárce i obdarovaného nemusí být totožné, postačuje, že jsou srovnatelné (např. dárce nemá jen na výživu svou, zatímco obdarovaný nemá kromě toho i na výživu nutnou pro svého nezaopatřeného potomka).

Samotné hledisko nutné výživy by mělo být – v zájmu pravidel slušnosti (a konečně i spravedlnosti) – aplikováno na obě smluvní strany obdobně (jsou-li v podobné situaci), tj. co představuje prostředky na nutnou výživu pro dárce, mělo by odpovídat rovněž potřebám obdarovaného v nouzi. Naznačené hledisko však nelze absolutizovat, neboť potřeby různých lidí, byť v obdobných situacích, mohou být různé. I zde bude třeba diferencovat a zohlednit subjektivní aspekty každé ze stran.

Nastane-li nicméně taková situace, je třeba od revokace daru v daný okamžik upustit (soud povinnost vydat dar obdarovanému neuloží) a favorizovat obdarovaného. To však nevylučuje, změní-li se pozitivně majetkové poměry na straně obdarovaného, v budoucnu požadavek odvolání daru zopakovat, trvá-li nouze dárce i nadále.

Vzhledem k hmotněprávnímu základu revokace pro nouzi, jímž je nedostatek prostředků na nutnou výživu, lze znovu připomenout analogii s plněním výživného z titulu vyživovací povinnosti. Změní-li se poměry, je možné na návrh dárce znovu rozhodovat o tom, zda jsou dány předpoklady pro případnou revokaci daru pro jeho nouzi (analogické použití ustanovení § 923 odst. 1).

Pokud jde o časové omezení doby, v níž se lze domáhat odvolání daru pro nouzi, nestanoví občanský zákoník explicitně žádnou lhůtu. Činí tak pouze pro případ odvolání daru pro nevděk (§ 2075 odst. 1). Existují proto dvě, resp. tři možnosti, jak nad vymezením této doby uvažovat:

a)       Předně se nabízí využití analogie, tj. lhůtu, jež je stanovena k odvolání daru pro nevděk, uplatnit obdobně i na případy odvolání daru pro nouzi.[1] Pak bychom dospěli k závěru, že lhůta činí jeden rok s tím, že její počátek by bylo vhodné situovat k okamžiku, kdy je stav nouze dárce prokazatelný (objektivní hledisko), resp. kdy se o stavu nouze dárce dozvídá (si jej uvědomuje, tj. subjektivní hledisko).

b)      Není ovšem vyloučeno nad problematikou lhůty k odvolání daru pro nouzi uvažovat i jinak a dovodit – při neexistenci speciálních lhůt – aplikaci obecných promlčecích lhůt. Argumentem je zákonodárcova intence odlišit od sebe oba případy revokace daru, kdy pro eventualitu nevděčného jednání stanoví lhůtu specifickou (tj. od obecných lhůt odlišnou), zatímco případ nouze má být posuzován obecně; ostatně nepamatuje na tento případ ani ve společných ustanoveních k revokacím (§ 2076–2078).

c)       Třetí variantu představuje možnost domáhat se vrácení daru jen po dobu, po jakou se dárce skutečně nachází v nouzi. Pak by bylo logické, že zákonodárce žádnou speciální lhůtu pro tyto případy nestanovil. Dárce by tak mohl požadovat vrácení daru, jen když je v nouzi. Pominula-li, svého práva by se domoci nemohl. Pokud nicméně dárce dar odvolal v době nouze, může se jistě domáhat plnění v obecné promlčecí lhůtě. Právě zmíněný postup lze favorizovat, bude však věcí rozhodovací praxe, k jakému řešení se přikloní.

 

Autor je docentem na PF UK v Praze.

Z publikace Darování a jeho podoby v novém soukromém právu. Koupit lze ZDE.



[1] K témuž závěru dospívá i RABOVÁ, D. Odvolání daru pro nouzi dle NOZ (zákon č. 89/2012 Sb.). Ad Notam. 2013, č. 6, s. 15.