oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte věcný záměr nového civilního řádu soudního?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Právo nezbytné cesty v novém občanském zákoníku

autor: Mgr. Michal Králík, Ph.D.
publikováno: 04.09.2014

Oproti předešlé právní úpravě práva nezbytné cesty v jediném zákonném ustanovení § 151o odst. 3 obč. zák., vychází nový občanský zákoník z toho, že uvedenému institutu je nutno věnovat výrazně vyšší pozornost.(1)

Ustanovení § 1029 odst. 1, 2: „Vlastník nemovité věci, na níž nelze řádně hospodařit či jinak ji řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou, může žádat, aby mu soused za náhradu povolil nezbytnou cestu přes svůj pozemek. Nezbytnou cestu může soud povolit v rozsahu, který odpovídá potřebě vlastníka nemovité věci řádně ji užívat s náklady co nejmenšími, a to i jako služebnost. Zároveň musí být dbáno, aby soused byl zřízením nebo užíváním nezbytné cesty co nejméně obtěžován a jeho pozemek co nejméně zasažen. To musí být zvlášť zváženo, má-li se žadateli povolit zřízení nové cesty.“

Ustanovení § 1030 odst. 1, 2, 3: „Za nezbytnou cestu náleží úplata a odčinění újmy, není-li již kryto úplatou. Povolí-li se spoluužívání cizí soukromé cesty, zahrne úplata i zvýšené náklady na její údržbu. Vlastník nemovité věci, v jehož prospěch byla nezbytná cesta povolena, poskytne jistotu přiměřenou případné škodě způsobené na dotčeném pozemku; to neplatí, je-li zjevné, že patrná škoda na dotčeném pozemku nevznikne. Plnění podle odstavců 1 a 2 náleží především vlastníku pozemku dotčeného povolením nezbytné cesty, má-li však jím být dotčeno též věcné právo další osoby k dotčenému pozemku, poskytnou se tato plnění v přiměřeném rozsahu i jí. Další osobě, jíž bylo k dotčené nemovité věci zřízeno jiné právo, náleží náhrada za utrpěnou újmu proti vlastníkovi dotčeného pozemku; k tomu musí být přihlédnuto při stanovení úplaty podle odstavce 1.“

Ustanovení § 1031: „Bylo-li povoleno zřídit na dotčeném pozemku nezbytnou cestu jako umělou, zřídí a udržuje ji ten, v jehož prospěch byla povolena.“

Ustanovení § 1032 odst. 1, 2: „Soud nepovolí nezbytnou cestu, a) převýší-li škoda na nemovité věci souseda zřejmě výhodu nezbytné cesty, b) způsobil-li si nedostatek přístupu z hrubé nedbalosti či úmyslně ten, kdo o nezbytnou cestu žádá, nebo c) žádá-li se nezbytná cesta jen za účelem pohodlnějšího spojení. Nelze povolit nezbytnou cestu přes prostor uzavřený za tím účelem, aby do něj cizí osoby neměly přístup, ani přes pozemek, kde veřejný zájem brání takovou cestu zřídit.“

Ustanovení § 1033 odst. 1, 2: „Obklopuje-li nemovitou věc bez přístupu několik sousedních pozemků, povolí se nezbytná cesta jen přes jeden z nich. Přitom se uváží, přes který pozemek je nejpřirozenější přístup za současného zřetele k okolnostem stanoveným v § 1029 odst. 2. Ztratí-li nemovitá věc spojení s veřejnou cestou proto, že pozemek byl rozdělen, lze žádat nezbytnou cestu jen po osobě, která se na dělení podílela. V takovém případě se nezbytná cesta povolí bez úplaty.“

Ustanovení § 1034: „Při pominutí příčiny, pro niž byla povolena nezbytná cesta, aniž je na oprávněné straně nějaká jiná příčina pro zachování nezbytné cesty, soud na návrh vlastníka dotčeného pozemku nezbytnou cestu zruší.“

Ustanovení § 1035 odst. 1, 2: „Při zániku práva nezbytné cesty se úplata nevrací, složená jistota se však vypořádá. Je-li úplata za nezbytnou cestu splatná ve splátkách nebo v opakujících se dávkách, zaniká povinnost platit splátky nebo dávky, které při zániku práva nezbytné cesty nejsou splatné.“

Ustanovení § 1036: „Při potřebě zřídit nezbytnou cestu jako umělou může vlastník dotčeného pozemku požadovat, aby žadatel do svého vlastnictví převzal pozemek potřebný pro nezbytnou cestu. Tehdy se cena stanoví nejen se zřetelem k ceně postoupeného pozemku, ale i s ohledem na znehodnocení zbývajícího nemovitého majetku dotčeného vlastníka.“

Zatímco úprava institutu nezbytné cesty obsažená ve starém občanském zákoníku je redukována na jedno jediné zákonné ustanovení (§ 151o odst. 3 obč. zák.)(2) v režimu věcných práv k věcem cizím – v podobě věcných břemen – přijatá nová právní úprava se s úpravou dosavadní záměrně rozchází.

Koncepčně je obsažena v partii nikoliv věcných práv k věci cizí, ale v partii omezení vlastnického práva (§ 1029–1036 NOZ) a normativní úprava je výrazně rozsáhlejší; kvantitativně je srovnatelná s dřívější úpravou obsaženou v zákoně č. 140/1896 ř. z., o propůjčování cest nezbytných, jenž byl zrušen tzv. středním občanským zákoníkem, tj. k 1. lednu 1951. Přestože se důvodová zpráva na tento zákon jako normativní zdroj neodkazuje a zdůrazňuje inspiraci výhradně zahraničními právními úpravami, je zřejmé, že jak zákon č. 40/1896 ř. z., tak i závěry současné judikatury se do textu právní úpravy nezbytné cesty promítly.

Předchozí úprava je obsažena toliko v ustanovení § 151o odst. 3 obč. zák., podle kterého „není-li vlastník stavby současně vlastníkem přilehlého pozemku a přístup vlastníka ke stavbě nelze zajistit jinak, může soud na návrh vlastníka stavby zřídit věcné břemeno ve prospěch vlastníka stavby spočívající v právu cesty přes přilehlý pozemek.“

Zásadně se mění již východisko úpravy nezbytné cesty v ustanovení § 1029 NOZ. Na rozdíl od předchozí právní úpravy, která umožňovala zřídit nezbytnou cestu jen pro zajištění přístupu ke stavbě (a nikoliv pro zajištění přístupu k pozemku), jestliže k ní vlastník nemohl přístup zajistit jinak, NOZ dává aktivní legitimaci k takovému požadavku vlastníku nemovitosti, tj. i pozemku, resp. převážně pozemku, za předpokladu, že na takové nemovitosti nelze řádně hospodařit nebo ji jinak užívat proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou.

Samozřejmě, že důvod pro zřízení nezbytné cesty může být založen i tím, že na pozemku se nachází stavba, která nemůže být řádně užívána, ale tato stavba nebude mít již povahu samostatné věci v právním slova smyslu, ale stavba bude součástí pozemku (nepůjde-li o některou ze zákonných výjimek). I v těchto případech bude dána aktivní legitimace vlastníkovi nemovitosti – pozemku, na kterém se nachází stavba. Pokud ji nebude možno řádně užívat, bude se zřízení nezbytné cesty domáhat vlastník pozemku s argumentem, že na nemovitosti nelze řádně hospodařit, protože stavba jako součást pozemku není ekonomicky využitelná.

Zřízení této nezbytné cesty soudem je podmíněno několika zákonnými podmínkami:

a)      zřízení nezbytné cesty soudem je podmíněno poskytnutím náhrady – povinnost náhradu poskytnout NOZ výslovně v § 1029 odst. 1 stanoví, a to na rozdíl od předchozího ustanovení § 151o odst. 3. Judikatura však bez jakýchkoliv pochybností vycházela z ústavněprávních principů, podle kterých k omezení vlastnického práva může dojít mimo jiné výhradně za náhradu;

b)     je výrazně zdůrazněn požadavek na minimalizaci zásahů do práva vlastníka pozemku, ke kterému má být zřízena nezbytná cesta – tento požadavek se projevuje v tom, že nezbytnou cestu může soud povolit (§ 1029) v rozsahu, který odpovídá potřebě vlastníka nemovité věci ji řádně užívat s náklady co nejmenšími. Ruku v ruce s tím jde požadavek, aby byl soused zřízením nebo užíváním nezbytné cesty obtěžován co nejméně a jeho pozemek musí být zasažen co nejméně;

c)      nezbytná cesta může mít dvojí povahu – 1) buď může být zřízeno právo nezbytné cesty k cestě na pozemku se již nacházející, 2) žadateli se může povolit zřízení cesty nové.

Právě z důvodu, že zřízení nové cesty představuje výrazný zásah do práva vlastníka pozemku, na kterém má být nezbytná cesta zřízena, zákon výslovně zdůrazňuje, že požadavek na minimalizaci zásahu do práva vlastníka pozemku musí být obzvlášť zvážen, pokud má dojít k povolení zřízení nové cesty

d)     nezbytnou cestu lze zřídit i jako služebnost. Argumentem opaku lze proto dospět k závěru, že nezbytná cesta může být zřízena i nikoliv jako služebnost. V tomto směru došlo k radikální změně oproti předešlému právnímu stavu, kdy bylo možné nezbytnou cestu podle § 151o odst. 3 obč. zák. zřídit výhradně pouze jako věcné břemeno.

Jestliže je nově nezbytná cesta upravena mimo režim věcných břemen v pasáži věnované omezení vlastnického práva a NOZ výslovně připouští její zřízení v podobě služebnosti, lze usuzovat, že může mít režim jiný. V takovém případě – v pojetí nezbytné cesty zřízené v podobě obligačního práva – by mělo jít o případ, kdy by nezbytná cesta svědčila vlastníku nemovitosti, nepřecházela by tudíž na právní nástupce oprávněné osoby.

Otázka je, jaká situace by byla na straně osoby povinné. V dosavadních diskusích se objevily dva protichůdné názory:

a)      zatížení právem nezbytné cesty by mělo přecházet na právní nástupce, protože půjde o zatížení, které by mělo být zapsáno do veřejného seznamu, a které tak bude tížit právního nástupce povinné osoby. Opačný výklad by vedl k tomu, že jakoukoliv změnou povinného by došlo k zániku práva nezbytné cesty a oprávněný by byl nucen k opětovnému podání žaloby na zřízení práva nezbytné cesty,

b)     vzhledem k tomu, že se jedná o právo obligační povahy, neváže právní nástupce povinné osoby, na kterou tak nepřechází. Konečné slovo při řešení tohoto problému bude mít až judikatura.

Mění se i povaha plnění, které je poskytováno v souvislosti s nezbytnou cestou. Ustanovení § 1029 odst. 1 NOZ hovoří obecně o povinnosti poskytnout náhradu za zřízení nezbytné cesty. V ustanovení § 1030 NOZ je toto výchozí ustanovení konkretizováno tak, že touto náhradou je tzv. úplata za zřízení nezbytné cesty. Současně NOZ bez bližší specifikace zakládá institut poskytnutí tzv. odčinění újmy, není-li již kryto úplatou. Není konkretizováno, o jaké případy by v těchto souvislostech mělo jít, bude proto na soudní praxi, aby vymezila, kdy tato platba za újmu bude náležet, ačkoliv již byla poskytnuta úplata za zřízení nezbytné cesty.

Jestliže soud povolí spoluužívání cizí soukromé cesty, promítne do výše úplaty i částku, kterou bude nutné zvýšeně vynakládat na údržbu cesty – zde se vychází z toho, že pokud bude cestu užívat více osob, lze předpokládat, že údržba cesty bude pro povinného vlastníka pozemku vyžadovat zvýšené náklady. Aby nebyl škodný na této skutečnosti, otázka těchto zvýšených nákladů se podle zákona musí promítnout do výše úplaty, které se povinné osobě od osoby oprávněné dostane.

Vedle dosud standardní platební povinnosti oprávněného vůči povinnému se v souvislosti s poskytnutým peněžitým plněním objevuje i finanční plnění další – tj. plnění, které bude povinna poskytnout osoba oprávněná z práva cesty osobě povinné z práva cesty. Nepůjde o finanční plnění, které má kompenzovat náhradu za zřízení a existenci práva cesty, ale o plnění garantující ošetření možného vzniku škody. Bude se jednat o tzv. přiměřenou jistotu, kterou vlastník nemovité věci, v jehož prospěch byla nezbytná cesta povolena, poskytne vlastníkovi „zatíženého pozemku“. Tato jistota má být přiměřenou případné škodě způsobené na dotčeném pozemku. Tato platební povinnost však nebude vznikat vždy, její poskytnutí ze strany oprávněného z nezbytné cesty nebude dáno výslovně tam, kde bude zjevné, že patrná škoda na dotčeném pozemku nevznikne. I zde se otevírá pro soudy nová agenda, o které dosud nerozhodovaly a která bude vyžadovat nový přístup k problematice nezbytné cesty.

Dosavadní pojetí nezbytné cesty vycházelo z toho, že platební povinnosti se omezovaly na vztah mezi oprávněným a povinným, tj. oprávněný platil povinnému za zřízení věcného břemene.

I v tomto směru doznala právní úprava v NOZ změn. Vedle vlastníka zatíženého pozemku budou existovat ještě další dvě skupiny osob, které budou mít nárok na peněžité plnění:

a)      osoby, kterým svědčí věcná práva k dotčenému pozemku – zde navrhovaná právní úprava vychází z toho, že zřízením nezbytné cesty mohou být dotčena věcná práva osob vážící se na dotčený pozemek – zástavní právo, předkupní právo, právo odpovídající věcnému břemenu apod.

Příklad: Jestliže osobě svědčí zástavní právo k dotčenému pozemku k zajištění uspokojení její pohledávky, může být cena zástavy ovlivněna skutečností, že na dotčeném pozemku je zřízeno právo nezbytné cesty, nadto např. v podobě služebnosti. Obdobný zásah do věcného práva může být i tam, kde této osobě svědčí předkupní právo, protože vycházela z toho, že bude kupovat pozemek právně nezatížený a následně se toto právo bude vázat k pozemku s právní závadou.

V těchto případech mají tyto osoby, pokud jde o finanční plnění, obdobná oprávnění jako vlastník zatíženého pozemku, tzn. mají nárok na úplatu, odčinění újmy a případně poskytnutí jistoty proti hrozící škodě. Osobou povinnou k poskytnutí těchto finančních plnění pak je osoba oprávněná z nezbytné cesty.

NOZ výslovně hovoří o tom, že těmto osobám se poskytnou uvedená plnění v přiměřeném rozsahu; zde se tedy zřejmě předpokládá, že nepůjde o stejná plnění, jaká obdrží vlastník zatíženého pozemku. Přesné rozlišení a kritéria v tomto směru však stanoví až soudní praxe;

b)     osoby, kterým svědčí jiná než věcná práva k dotčenému pozemku – zde půjde typicky o případy, kdy těmto osobám svědčí práva obligační – nájemní právo, právo pachtu apod. I tyto osoby mohou být dotčeny zřízením nezbytné cesty.

Příklad: Pokud bude osobě svědčit nájemní právo k pozemku, na kterém bude následně zřízena nezbytná cesta, i jeho právní postavení může být zhoršeno, protože přes pozemek bude projíždět či procházet více osob než on sám a užitná hodnota pronajatého pozemku nebude moci být využívána na 100 %.

Aby i tyto osoby byly kompenzovány, i v jejich prospěch NOZ zakládá určité finanční nároky. Na rozdíl od nároků předchozích nepůjde ani o úplatu ani o poskytnutí přiměřené jistoty proti způsobené škodě, ale jediným nárokem bude tzv. náhrada za poskytnutou újmu. Další odlišností je, že osobou povinnou k poskytnutí této náhrady nebude oprávněný z nezbytné cesty, ale výhradně vlastník dotčeného pozemku. Třetí osoba s právem jiným než věcným bude tedy svůj nárok uplatňovat vůči vlastníkovi zatíženého pozemku, se kterým je ve smluvním vztahu.

Ve vztahu k tomuto nároku NOZ výslovně uvádí, že existenci tohoto nároku, tj. plnění vůči osobě s jiným právem než věcným, bude třeba zohlednit již při stanovení úplaty za zřízení nezbytné cesty. Myšlenka je jasná – jestliže bude hrozit objektivní „riziko“, že vlastník dotčeného pozemku by mohl být zavázán k platbě osobě s jiným právem než věcným, protože k takové platbě bude pouze on pasivně legitimován, pak se tato skutečnost musí promítnout i do úvahy, jaká výše úplaty bude náležet vlastníkovi dotčeného pozemku při zřízení práva nezbytné cesty po osobě, které bude právo nezbytné cesty zřízeno, tj. osobě oprávněné z práva nezbytné cesty. Do výše úplaty, kterou osoba oprávněná bude povinna zaplatit vlastníkovi dotčeného pozemku, se tak promítne i možný budoucí nárok osoby s jiným právem než věcným proti vlastníkovi dotčeného pozemku.

Toto rozšířené pojetí osob oprávněných k přijetí finančních plnění souvisejících se zřízením nezbytné cesty (jakož i rozšíření samotného spektra finančních nároků) s sebou nese i zákonem neřešené procesní otázky. Není zřejmě sporu, že i v poměrech nového občanského zákoníku bude řízení o zřízení nezbytné cesty řízením sporným, jehož účastenství bude ovládáno tzv. první definicí účastenství vyplývající z ustanovení § 90 o. s. ř., podle kterého jsou účastníky sporného řízení žalobce a žalovaný. Žalobcem je ten, kdo návrh (žalobu) podá a žalovaný je ten, proti komu žaloba směruje.

Zjevným úmyslem nové právní úpravy je vypořádat finanční nároky všech osob, které mohou být zřízenou nezbytnou cestou dotčeny. Logice věci odpovídá, že by se tak mělo stát již při zřízení nezbytné cesty, protože i osoby s věcnými právy by měly mít možnost alespoň minimálně ovlivnit zřízení nezbytné cesty, jestli jejím zřízením mohou být velmi výrazně dotčena jejich věcná práva váznoucí na dotčeném pozemku.

Typově mohou nastat zejména následující varianty:

1)     zřízení nezbytné cesty mezi oprávněným a vlastníkem dotčeného pozemku a práva osob s jinými právy než věcnými k dotčenému pozemku – tento případ by se zřejmě neměl do okruhu účastenství v řízení o zřízení nezbytné cesty promítnout žádným způsobem. Jestliže je řízení o zřízení nezbytné cesty sporným řízením mezi oprávněným a povinným, kde okruh účastenství určuje žalobce, tj. osoba domáhající se zřízení nezbytné cesty a budoucí oprávněný z nezbytné cesty, není procesní prostor pro to, aby se obligatorně účastnila řízení i osoba s nárokem na zaplacení újmy vyplývající z dotčení jiného práva než věcného, a to na základě účastenství vymezeného žalobcem.

Je tomu tak především proto, že vztah mezi touto osobou a vlastníkem dotčeného pozemku se přímo neprojeví – oprávněný z nezbytné cesty této osobě není povinen poskytnout žádné plnění a pasivně legitimován k poskytnutí takového nároku je vlastník dotčeného pozemku. Jediné propojení mezi oprávněným z nezbytné cesty a osobou s jiným právem než věcným k dotčenému pozemku je v tom, že výši újmy této osoby, která může být založena zřízením nezbytné cesty, musí soud promítnout do úvahy, jakou částkou vymezí úplatu mezi oprávněným a povinným z nezbytné cesty.

Tato vazba se však nezdá natolik silná, aby založila obligatorní účastenství této třetí osoby v řízení o zřízení nezbytné cesty; otázku nároku, který by takové osobě po zřízení nezbytné cesty náležel, si soud zřejmě posoudí jako otázku předběžnou a promítne ji do úvahy o určení výše úplaty mezi oprávněným a povinným z nezbytné cesty;

2)     zřízení nezbytné cesty mezi oprávněným a vlastníkem dotčeného pozemku a práva osob s věcnými právy k dotčenému pozemku – zde je procesní situace obtížnější a vychází zejména z toho, že:

        a)osobou povinnou k poskytnutí finančních plnění vůči osobám s věcnými právy, která mohou být dotčena zřízením nezbytné cesty, je osoba oprávněná z nezbytné cesty, tj. žalobce,

        b)osoby dotčené na věcných právech mohou mít přímý zájem na tom, kudy nezbytná cesta povede a v jakém rozsahu, protože to přímo může ovlivňovat rozsah zásahu do jejich věcných práv.

Tyto okolnosti je třeba zvažovat při hledání řešení, zda osoby s věcnými právy mají, mohou či dokonce musí být účastníky řízení o zřízení nezbytné cesty. Je třeba v této souvislosti především zvažovat, jestli účastníky řízení o zřízení nezbytné cesty tyto osoby být musí, aby vůbec bylo možné žalobě o zřízení nezbytné cesty vyhovět.

Předběžně lze při hledání odpovědi na tuto otázku shrnout argumenty ve prospěch i v neprospěch účastenství:

a)      stanovisko, podle kterého tyto osoby účastny řízení o zřízení nezbytné cesty být nemusí:

          z hmotněprávní úpravy tato podmíněnost účastenství přímo nevyplývá – ustanovení § 1030 NOZ zřejmě nekonstruuje zřízení nezbytné cesty tak, že by podmínkou pro zřízení bylo i obligatorní vypořádání nároků osob s věcnými právy, která mohou být nezbytnou cestou dotčena;

          otázkou je, na které procesní straně by tyto osoby měly stát, z pohledu, že zřízením nezbytné cesty se sice jejich věcná práva omezují, ale v řízení se jim dostává pouze peněžitého plnění, tj. zakládají se jejich práva, ale neukládají se jim žádné povinnosti – proti jejich účasti na straně žalobce hovoří to, že nejsou legitimovány k podání žaloby, protože se nedomáhají, a ani nemohou, zřízení nezbytné cesty a navíc jim příslušné plnění musí poskytnout právě žalobce jakožto osoba domáhající se zřízení nezbytné cesty. Proti jejich účasti na straně žalované pak hovoří zase to, že v takovém řízení se jim neukládají žádné povinnosti, ale tolik se zakládají jejich práva na příslušné finanční plnění – žalobce by tedy v této souvislosti za žalované musel označit i tyto osoby, ačkoliv by jediným výsledkem tohoto procesního vztahu byla platební povinnost žalobce vůči žalovanému, ale nikoliv povinnosti žalovaných vůči žalobci;

          z hlediska praktického a reálného fungování společenských vztahů nelze zřejmě předpokládat, že žalobci, kteří se budou domáhat zřízení nezbytné cesty, budou za účastníky na straně žalované označovat i tyto osoby. Ve vztahu k nim by se totiž vztah žalobce omezil pouze na nutnost uložení povinnosti k platbě, ale proti těmto osobám by se nedomáhal žádného plnění;

b)     stanovisko, podle kterého tyto osoby účastny řízení o zřízení nezbytné cesty být musí:

          mohou mít objektivní zájem na tom, aby nezbytná cesta nebyla zřízena, mohou tedy v řízení argumentovat okolnostmi, které zamezí zřízení nezbytné cesty nebo ovlivní její rozsah, a tím mohou výrazně ovlivnit i zásah do svého věcného práva (opačný názor by znamenal, že v následném řízení o poskytnutí finanční náhrady by zde již byla zřízena nezbytná cesta, dotčená osoba by již nemohla argumentovat žádnými skutečnostmi, které by její zřízení nebo rozsah mohly ovlivnit, a řízení by se tak omezilo pouze na „vyčíslení náhrady“ z východisek již neměnně daných);

          veškeré podmínky pro zřízení nezbytné cesty a souvislosti s tím spojené by měly být vyřešeny v jednom řízení souhrnně.

Na tyto otázky dá odpověď až soudní praxe. Je ovšem zjevné, že pokud by i osoby dotčené měly být účastny řízení, ale účastníky nejsou, nejde o případ poučovací povinnosti ze strany soudu, kterou by soudy vůči účastníkům musely realizovat. Jejich absence při obligatorní účasti by pravděpodobně musela vést k zamítnutí žaloby. Soud sice v řízení o zřízení nezbytné cesty nebude tak jako dosud striktně návrhem vázán, tato skutečnost se však nepromítá do otázek účastenství v řízení. Je v této souvislosti otázkou, zda na ustanovení § 1030 odst. 3 NOZ nahlížet jako na případy, kdy z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání právního vztahu mezi účastníky – i kdyby tomu tak však bylo, neřeší tato skutečnost otázku účastenství ve sporném řízení, kterou ovlivňuje výhradně žalobce. Jako přiměřenější se zdá zřejmě závěr, že tyto osoby účastníky řízení o zřízení nezbytné cesty být nezbytně nemusí. Ochrana jejich práv by měla být řešitelná prostřednictvím tzv. vedlejšího účastenství v řízení.

Na rozdíl od předchozí právní úpravy vymezuje NOZ i případy, kdy nezbytnou cestu zřídit nelze. Jedná se zde o zjevnou inspiraci zákonem č. 140/1896 ř. z. (§ 2 a § 4 tohoto zákona) a do značné míry i o soulad se stávající rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.

Soud nepovolí nezbytnou cestu v těchto případech:

a)      převýší-li škoda na nemovité věci souseda zřejmě výhodu nezbytné cesty – jedná se o logický požadavek vyplývající z toho, že pokud by měl být dotčen vlastník zatíženého pozemku v rozsahu větším, než jaká by byla výhoda pro osobu domáhající se zřízení nezbytné cesty, nejsou splněny podmínky pro její zřízení. Zde se jedná o naplnění obecného požadavku na minimalizaci zásahu do práv vlastníka dotčeného pozemku, který by v takovém případě nebyl splněn;

b)     způsobil-li si nedostatek přístupu z hrubé nedbalosti či úmyslně ten, kdo o nezbytnou cestu žádá – zde se jedná o určitý odklon od současné judikatury, která vůči žadateli o zřízení nezbytné cesty takto přísná nebyla a nevylučovala ani tyto případy z možnosti nezbytnou cestu zřídit. Tím není v žádném ohledu popřen princip vyplývající z této překážky zřízení nezbytné cesty v novém občanském zákoníku.

Literatura respektovala obdobné pravidlo vyplývající ze zákona č. 140/1896 ř. z., zdůrazňovala však, že i judikatura v době jeho účinnosti byla vůči žadatelům o zřízení nezbytné cesty vcelku benevolentní, neboť zákon odpíral zřízení nezbytné cesty až ve vztahu k jednáním, kterými vlastník nemovitosti zapříčinil ztrátu dopravního spojení po účinnosti zákona č. 140/1896 ř. z., a i přesto soudní praxe v některých případech nezbytnou cestu zřizovala.

Možnost zřídit nezbytnou cestu i v případech spadajících pod zákaz jejího zřízení v novém občanském zákoníku pak judikatura odůvodňovala mimo jiné poukazem na skutečnost, že obdobný zákaz předchozí právní úprava neobsahuje a je i ve veřejném zájmu, aby byl zajištěn přístup ke stavbám, jejich údržbě a předcházení riziku jejich znehodnocování a nebezpečného působení. Samozřejmě okolnosti, které vedly ke ztrátě „dopravního spojení“, pak promítala a promítá do výše náhrady za zřízené věcné břemeno práva nezbytné cesty;

c)      žádá-li se nezbytná cesta jen za účelem pohodlnějšího spojení – i zde se jedná o naplnění zákonného požadavku minimalizace zásahů do práva vlastníka dotčeného pozemku, který respektuje i stávající judikatura. Jestliže má totiž vlastník nemovitosti k ní zajištěn přístup, byť se jedná o přístup nikoliv komfortní či pohodlný nebo nejvhodnější a nejvýhodnější, není důvodem pro zásah do práva vlastníka pozemku ta skutečnost, že přes jeho pozemek by se vlastník dostal ke své nemovitosti „pohodlněji“.

V takových případech má totiž vlastník nemovitosti k ní zajištěn přístup, a podmínky pro zřízení nezbytné cesty nejsou proto dány;

d)     nelze povolit nezbytnou cestu přes prostor uzavřený za tím účelem, aby do něj cizí osoby neměly přístup – zde se jedná o standardní omezovací klauzuli, kde zřízení nezbytné cesty brání ochrana soukromého zájmu vlastníka pozemku vyjádřená tím, že se na pozemku nachází uzavřený prostor, jehož účelem je zabránění přístupu do tohoto prostoru cizím osobám (rodinný dům, uzavřená zahrada se šlechtěnými rostlinami apod.).

Jedná se o pravidlo, které posvětila i současná rozhodovací praxe, která se vyjádřila k tomuto principu ve vztahu k budovám a obytným prostorům. Je logické, že např. povaha rodinného domu nacházejícího se na pozemku vyjadřuje natolik soukromý a intimní zájem vlastníka takové stavby, že nad ním nemůže převážit požadavek vlastníka nemovitosti na zajištění přístupu k ní. Proto také nepřipustila zřízení nezbytné cesty, pokud by měla vést skrze obytný dům.

Je však nutno důsledně zohledňovat okolnosti individuálního případu, neboť z tohoto základního správného pravidla judikatura k obecnému zákoníku občanskému i judikatura současná vymezila určité výjimky, kdy není vyloučeno zřízení nezbytné cesty (např. průjezd pod stavbou nebo nad stavbou);

e)      nelze povolit nezbytnou cestu přes pozemek, kde veřejný zájem brání takovou cestu zřídit – zde se jedná o “sběrnou“ kategorii bránící zřízení nezbytné cesty tam, kde je překážkou jejího zřízení veřejný zájem.

Ani zde se nejedná o novinku, i současná judikatura opakovaně zdůrazňovala, že při úvaze o zřízení práva nezbytné cesty je nutné respektovat úpravu obsaženou v předpisech veřejného práva – proto např. nepřipustila zřízení práva nezbytné cesty skrze les, v chráněných krajinných oblastech a podobně. Smyslem těchto rozhodnutí bylo zamezit tomu, aby v rovině soukromého práva – ve sporu podle § 151o odst. 3 obč. zák. bylo právo nezbytné cesty zřízeno, ale nebylo by v praxi realizováno nebo by nemohlo být legálně vykonáváno právě s ohledem na úpravy obsažené ve zvláštních veřejnoprávních předpisech.

V souvislosti s úplatností zřízeného věcného břemene nová právní úprava výslovně zakotvuje režim, který se do jisté míry odchýlí od dosavadní rozhodovací praxe, a tím je způsob platby za zřízení práva nezbytné cesty, tj. forma poskytování úplaty.

Dovolací soud měl v jednom z aktuálních rozhodnutí možnost vyjádřit se i k otázce, jakým způsobem má být tato náhrada placena z hlediska, zda se má jednat o platbu jednorázovou či platbu vykonávanou v opakujících se dávkách, přičemž zaujal stanovisko, že poskytování opakovaných dávek není přípustná forma platby takové náhrady.

Nová právní úprava výslovně předpokládá, že platba úplaty bude realizována jednou z následujících podob:

      jednorázovou formou úplaty – půjde zřejmě o nejběžnější způsob placení, který doposud praxe akceptovala jako převažující a přípustný;

      formou splátek – i tento způsob by praxe v poměrech předchozího občanského zákoníku zřejmě připustila, i když preferovala platbu jednorázovou;

      formou opakujících se plnění – v poměrech nového občanského zákoníku půjde o způsob platby přípustný, protože NOZ takový způsob platby úplaty přímo předpokládá.

Samostatná ustanovení věnuje NOZ tzv. cestě umělé – tato ustanovení míří na případy, kdy na dotčeném pozemku soud dovolí zřídit nezbytnou cestou jako cestu tzv. umělou. Pro tyto případy NOZ stanoví dvě výslovná pravidla, která předchozí právní úprava neobsahovala:

a)      takovou umělou cestu zřídí a udržuje ji ten, v jehož prospěch byla povolena – tím je zvýrazněno a zdůrazněno, že pokud je do práva vlastníka dotčeného pozemku zasaženo tak výrazně, že je oprávněné osobě dovoleno na pozemku zřídit nezbytnou cestu, vyváženost takového omezení vlastnického práva (vedle platby úplaty) bude kompenzována také tím, že náklady na zřízení a na údržbu takové cesty ponese oprávněná osoba;

b)     protože zřízení nezbytné cesty v podobě cesty umělé je výrazným zásahem do práva vlastníka dotčeného pozemku, právní úprava výslovně umožňuje, aby vlastník dotčeného pozemku požadoval, aby žadatel o zřízení umělé nezbytné cesty převzal do svého vlastnictví pozemek potřebný pro nezbytnou cestu. Ustanovení § 1036 NOZ tak výslovně umožňuje vlastníku sousedního pozemku požadovat po tom, kdo si nezbytnou cestu nárokuje, aby vykoupil pozemek zasažený zřízením nově vybudované umělé cesty. V takových případech se cena stanoví nejenom s ohledem na cenu postoupeného pozemku, ale i s přihlédnutím ke znehodnocení zbývajícího nemovitého majetku dotčeného vlastníka. V takových případech tedy musí být pamatováno na to, že se taková změna může záporně promítnout i do hodnoty zbývajícího nemovitého majetku vlastníka dotčeného pozemku, a tudíž to musí být promítnuto do stanovené kupní ceny.

Zvláštní právní úpravu NOZ předpokládá pro případy, kdy je izolovaná nemovitá věc obklopena několika pozemky a případy, kdy k izolaci pozemku došlo rozdělením pozemku původního (např. při zrušení a vypořádání spoluvlastnictví).

1)     Nemovitá věc bez přístupu je obklopena několika pozemky – tyto případy řeší ustanovení § 1033 odst. 1 NOZ – v těchto případech se povolí nezbytná cesta jenom přes jeden z těchto pozemků. Při úvaze, který z pozemků to bude, bude nutné přihlédnout k tomu, přes který pozemek je nejpřirozenější přístup; současně však bude třeba přihlédnout k ustanovení § 1029 odst. 2 NOZ, tj. k ustanovení, které vyžaduje respekt k minimalizaci zásahu do práva vlastníka dotčeného pozemku tak, aby byl zřízenou nezbytnou cestou co nejméně obtěžován a jeho pozemek byl co nejméně zasažen.

2)     Nemovitá věc ztratí spojení s veřejnou cestou v důsledku rozdělení pozemku – na tyto případy dopadá ustanovení § 1033 odst. 2 NOZ – v těchto případech se výslovně předpokládá možnost domáhat se zřízení nezbytné cesty jenom po osobě, která se na rozdělení podílela. Tím je vyjádřeno, že pokud osoba podílející se na rozdělení pozemku zmaří přístup z nemovitosti k veřejné cestě, musí být výhradně taková osoba povolána k nápravě způsobeného stavu. Ochrana vlastníka nemovitosti, který dosud přístup k veřejné cestě měl, je zajištěna tím, že v takovém případě bude zřízení nezbytné cesty realizováno bezúplatně.

Nová právní úprava řeší také otázky zrušení zřízené nezbytné cesty, neboť vychází z toho, že vedle věcného omezení nezbytné cesty může být tato zřízena také s omezením časovým.

Výslovným předpokladem pro zrušení nezbytné cesty je (§ 1034 NOZ) skutečnost, že pominula příčina, pro kterou byla oprávněnému zřízena nezbytná cesta (např. situace, kdy má oprávněný k veřejné cestě zajištěn přístup jinak – zdědí pozemek, který mu přístup zajistí, koupí takový pozemek apod.).

V těchto případech se lze domáhat zrušení nezbytné cesty soudem za současného splnění předpokladu, že pominula příčina zřízení nezbytné cesty a na straně oprávněné osoby neexistuje jiný důvod, pro který by měla být nezbytná cesta zachována. Speciálně pro tyto případy řeší NOZ vypořádání peněžitých nároků, které se na zřízenou nezbytnou cestu váží.

Dosavadní judikatura spojovala žalobu o zrušení věcného břemene s primárním východiskem, že toto zrušení bylo podmíněno poskytnutím náhrady, vyjma výjimečných případů, kdy připustila zrušení věcného břemene i bez náhrady.

Protože zřízení nezbytné cesty je v poměrech nového občanského zákoníku taktéž obligatorně spojeno s poskytnutím peněžitého plnění, řeší NOZ výslovně, jak s tímto poskytnutým plněním bude naloženo při zrušení nezbytné cesty. Pravidla jsou stanovena odlišně podle toho, o jakou formu peněžitého plnění se jedná:

a)      za zřízení nezbytné cesty je stanovena úplata v podobě jednorázového plnění – pro tyto případy stanoví NOZ výslovné výchozí pravidlo, které se odlišuje od dosavadního přístupu soudní praxe, neboť ta i v případech zrušení věcného břemene primárně vycházela z poskytnutí úplaty. Lze si představit i jiné přístupy k vypořádání úplaty (např. vrácením poměrné části poskytnuté úplaty), NOZ zvolil pravidlo absence návratnosti poskytnuté úplaty. V ustanovení § 1035 totiž vychází z pravidla, podle kterého se při zániku nezbytné cesty poskytnutá úplata nevrací;

b)     je-li složena tzv. jistota proti riziku případné škody způsobené na dotčeném pozemku, pak v případě zrušení nezbytné cesty, a oproti úpravě úplaty se poskytnutá jistota vypořádá. K tomuto vypořádání by zřejmě mělo dojít již v řízení o zrušení nezbytné cesty;

c)      v případě, že úplata za zřízení nezbytné cesty má podobu splátek nebo opětujících se plnění, je řešení nastaveno od splatnosti jednotlivých splátek či dávek tak, že zaniká povinnost platit splátky nebo dávky, které při zániku práva nezbytné cesty nejsou splatné.

Z uvedeného vyplývá, že splátky či dávky, které splatné již jsou, jsou konzumovány a jejich vrácení nebude přicházet do úvahy, protože jejich poskytnutí je kompenzováno využitím nezbytné cesty. Vždy však bude nutno přihlížet ke konkrétním okolnostem jednotlivého případu s tím, že přesná výkladová pravidla přinese až soudní praxe, která může jednotlivá východiska modifikovat.

Autor je předsedou senátu Nejvyššího soudu. Z publikace Věcná práva podle starého a nového občanského zákoníku - Uplatňování nároků a rozhodování o nich (procesní a hmotněprávní souvislosti). Koupit lze  ZDE.



[1]       Nepočítalo se tedy s tím, že by úprava práva nezbytné cesty byla obsažena v samostatném zákoně, jako tomu bylo za dob účinnosti obecného zákoníku občanského.

[2]      Omezená normativní úprava však neznamená, že by se v praxi tento institut neaplikoval. Naopak, soudy se s požadavky na zřízení nezbytné cesty setkávají poměrně často a prakticky absentující právní úpravu doplňují rozsáhlou judikaturou využívající zkušeností spojených se zákonem č. 40/1896 ř. z., o propůjčování cest nezbytných.