oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte zavedení advokátního procesu v záměru CŘS?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Právní jednání a odpovědnost právnických osob po rekodifikaci českého soukromého práva

autor: doc. JUDr. Karel Beran, Ph.D.; JUDr. Petr Čech, Ph.D., LL.M.; JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D., LL.M.; doc. JUDr. PhDr. David Elischer, Ph.D.; JUDr. Jiří Hrádek, Ph.D., LL.M.; JUDr. Bc. Václav Janeček, Ph.D., M.St. (Oxon); prof. JUDr. Zdeněk Kühn, Ph.D., LL.M., S.J.D.; Mgr. Lucie Novotná Krtoušová; JUDr. Pavel Ondřejek, Ph.D.
publikováno: 24.10.2018

5.3.4 Řešení konfliktu zájmů mezi členem statutárního orgánu obchodní korporace a touto korporací (použitelnost § 437 obč. zák.)

O použitelnosti § 437 obč. zák., dle něhož zastoupit jiného nemůže ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného, na zastoupení právnické osoby členy jejího statutárního orgánu nelze pochybovat. Ve vztahu k obchodním korporacím je nicméně třeba zohlednit, že zákon o obchodních korporacích upravuje řešení konfliktu zájmů mezi členem orgánu a obchodní korporací v § 54 a násl. Na střet zájmů mezi členem statutárního orgánu obchodní korporace (zástupcem) a touto korporací (zastoupeným) se proto § 437 obč. zák. zásadně nepoužije. Nicméně nesplní-li člen statutárního orgánu povinnosti uložené § 54 a násl. z. o. k., popř. nerespektuje-li zákaz vyslovený dozorčí radou či valnou hromadou v souladu s § 56 odst. 2 z. o. k., dopadne (použije se) § 437 obč. zák. i na zastoupení členem statutárního orgánu. Tuto koncepci podpořil Nejvyšší soud. V usnesení NS 29 Cdo 4384/2015[1] doslova uzavřel: „S účinností od 1. ledna 2014 jsou členové statutárního orgánu právnické osoby jejími zástupci (srov. § 164 odst. 1 o. z. a např. důvody usnesení NS 29 Cdo 880/2015[2]). Jsou-li zájmy člena statutárního orgánu právnické osoby v rozporu se zájmy této právnické osoby, nemůže ji (při právních jednáních dotčených konfliktem zájmů) zastupovat (§ 437 odst. 1 o. z.). […] V poměrech obchodních korporací nelze přehlížet ani to, že konflikt zájmů členů (statutárních) orgánů a obchodních korporací řeší § 54 z. o. k. Splní-li člen (statutárního) orgánu svoji informační povinnost podle § 54 odst. 1 a 2 z. o. k. a nepozastaví-li mu kontrolní či nejvyšší orgán obchodní korporace výkon jeho funkce (§ 54 odst. 4 z. o. k.), může obchodní korporaci zastupovat bez ohledu na střet zájmů; § 437 o. z. se v takovém případě neuplatní. Pak ani nelze obchodní korporaci jmenovat opatrovníka podle § 165 odst. 2 o. z. (pro takový postup není důvod, neboť obchodní korporace má člena statutárního orgánu oprávněného za ni jednat). Avšak poruší-li člen statutárního orgánu povinnost informovat o (možném) střetu zájmů podle § 54 odst. 1 a 2 z. o. k., brání existující rozpor zájmů tohoto člena statutárního orgánu se zájmy obchodní korporace tomu, aby za obchodní korporaci právně jednal (na jednání takového člena statutárního orgánu dopadá § 437 o. z. se všemi důsledky z toho plynoucími).“

Je pravda, že Nejvyšší soud v odůvodnění nezmínil, jaké důsledky porušení zákazu vyvolá, tj. jak sankcionovat, bude-li člen statutárního orgánu zastupovat obchodní korporaci v situaci nevyřešené zájmové kolize. Nepochybuji ovšem, že se prosadí tytéž, jako formuluje § 437 odst. 2 obč. zák. Obchodní korporace bude mít možnost se porušení zákazu dovolat, jestliže třetí osoba o kolizi věděla či musela vědět. Zmíněné dikci odpovídá jedině závěr o relativní neplatnosti takového jednání.[3]

Z teorie se občas podává, že § 437 odst. 2 obč. zák. nelze použít na případy zákonného zastoupení, když zájmový střet pro ně zákon upravil speciálně v § 460 obč. zák.[4] Stanovil v něm, že dojde-li ke střetu zájmu zákonného zástupce nebo opatrovníka se zájmem zastoupeného či ke střetnutí zájmů těch, kteří jsou zastoupeni týmž zákonným zástupcem nebo opatrovníkem, anebo hrozí-li takový střet, jmenuje soud zastoupenému kolizního opatrovníka. Nejsem o tomto závěru přesvědčen. Ustanovení § 460 neformuluje důsledky pro právní jednání, jestliže je zákonný zástupce přece jen učiní v situaci zájmového střetu, dříve než soud zastoupenému jmenuje kolizního opatrovníka. Úprava těchto důsledků by v zákoně chyběla, a § 437 odst. 2 by se tak mohl prosadit (již vzhledem ke své systematice i obecné dikci). Ve vztahu ke členům statutárního orgánu při zastupování právnické osoby navíc tato diskuse není relevantní, když při koncepci zastoupení sui generis nelze o použití § 460 uvažovat.[5]

Nastíněným výkladem o vztahu úpravy zájmového střetu v § 54 a násl. z. o. k. a § 437 obč. zák. se poměry v novém právu přiblíží závěrům, které převládly za účinnosti starého práva do konce roku 2013. Tehdejší judikatura dovodila, že zákaz, aby jiného zastoupil ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného, bylo nutno analogicky vztáhnout také na jednání statutárního orgánu či jeho člena jménem právnické osoby, resp. obchodní společnosti. To se týkalo i důsledků porušení zákazu, které judikatura spatřovala v absolutní neplatnosti dotčeného úkonu. Výjimky tvořily případy, ve kterých obchodní zákoník vymezil vlastní pravidla pro překonání kolize (jako například v § 196a). Jestliže statutární orgán dodržel tyto zvláštní požadavky (vyžádal si souhlas valné hromady, uzavřel smlouvu za podmínek obvyklých v obchodním styku, resp. za cenu určenou znalcem jmenovaným soudem), střet vyřešil, zákaz se neprosadil a tím padla i hrozba sankce. Nedbal-li zvláštních pravidel, případně na úkon žádná nedopadala, obecný zákaz se použil a s ním i sankce pro případ nedodržení.[6] Nové právo se tak od staré úpravy liší jedině tím, že důsledkem porušení zákazu, aby člen statutárního orgánu zastupoval obchodní korporaci v situaci zájmové kolize, bude relativní, nikoli absolutní neplatnost jednání takto učiněného za korporaci. Obchodní korporace se neplatnosti bude muset dovolat (v obecné promlčecí lhůtě), jinak jednání zůstane platné (§ 586 odst. 2 obč. zák.), a neplatnost se neprosadí, pokud třetí osoba o jejím důvodu nevěděla a vědět nemohla.

5.3.5 Možnost člena statutárního orgánu udělit za právnickou osobu plnou moc (použitelnost § 438 a § 439 obč. zák.)

Základním ustanovením, od něhož se odvíjí postavení člena statutárního orgánu jakožto zástupce právnické osoby, je § 164 odst. 1 obč. zák., podle něhož „člen statutárního orgánu může zastupovat právnickou osobu ve všech záležitostech“. Z toho plyne, že také může – bez ohledu na § 438 obč. zák. – za právnickou osobu udělit třetí osobě plnou moc k jednání za tuto právnickou osobu. Četná rozhodnutí Nejvyššího soudu potvrzují, že také plná moc je právním jednáním[7] – a tedy rovněž veškerou „záležitostí“ spadající do zákonem vymezeného rozsahu zástupčího oprávnění člena statutárního orgánu. Z téhož důvodu nelze uvažovat ani o aplikaci § 439 obč. zák.

5.3.6 Dodatečné schválení jednání člena statutárního orgánu, který nedodržel způsob zastupování právnické osoby (použitelnost § 440 obč. zák.)

Nejasnosti konečně vyvolává otázka, zda lze zastoupení jediným členem statutárního orgánu v případě, kdy podle zakladatelského právního jednání právnickou osobu zastupují alespoň dva členové statutárního orgánu společně, považovat za jednání osoby, která k tomu nebyla oprávněna ve smyslu § 440 obč. zák., a zda právnická osoba může takové jednání k tomu nezpůsobilého člena statutárního orgánu dodatečně a bez zbytečného odkladu schválit (a být jím vázána). Má-li právnická osoba zapsán způsob zastupování ve veřejném rejstříku, zásadně není osoba, s níž bylo jednáno, v dobré víře (že člen statutárního orgánu byl oprávněn právnickou osobu zastupovat samostatně), a tudíž ani od člena statutárního orgánu nemůže požadovat, aby splnil, co bylo ujednáno, nebo aby nahradil škodu (§ 440 odst. 2). Jinými slovy, bez ohledu na závěr o možnosti právnické osoby dodatečně schválit jednání člena statutárního orgánu (který nebyl oprávněn samostatně právnickou osobu zastoupit) podle § 440 odst. 1 dovozuji, že dotčený člen statutárního orgánu zásadně nebude svým jednáním vázán sám (§ 440 odst. 2 věta první). Na první pohled není důvod z úpravy ratihabice vylučovat situaci, kdy oním nezmocněným jednatelem je člen statutárního orgánu, jemuž nesvědčí samostatné jednatelské oprávnění. Ve svých dřívějších textech jsem přesto dovozoval (a se mnou i někteří další kolegové), že nelze-li jednání člena statutárního orgánu, jemuž nesvědčí samostatné jednatelské oprávnění, považovat za projev vůle právnické osoby a jde o tzv. non negotium, pak spíše nebude možné „jednání“, které de iure neexistuje, dodatečně schválit. Jediným způsobem, jakým právnická osoba může „jednání“ učinit závazným i pro sebe, je v takovém případě dodatečné splnění požadavku na pravidlo čtyř očí, tj. dodatečné projevení téže vůle za obchodní korporaci dalším členem statutárního orgánu. Upozorňoval jsem, že připuštění ratihabice v kontextu nedodržení způsobu zastupování by také nastolilo otázku okamžiku, odkdy mají jednání společně zastupujících členů statutárního orgánu zavazovat právnickou osobu. Tito členové jen zřídka jednají současně (simultánně). Pravidlem je jejich postupné (sukcesivní) jednání, tj. nejprve jednání podepíše jeden a teprve následně konsignuje druhý. Koncept, dle něhož je jednání prvního člena statutárního orgánu neúplným projevem vůle za právnickou osobu, tedy nehotovým, neexistentním (non-)jednáním, umožňuje tyto účinky spojit teprve s existencí navazujícího projevu, který zprvu ne­úplné jednání dotvoří, učiní je perfektním – a tedy teprve od toho okamžiku (ex nunc) existujícím. Kdybychom již na jednání prvního jednatele nahlíželi jako na jednání perfektní (ač dosud přičitatelné jen jednajícímu), tedy i způsobilé ratihabice, nutně bychom museli připustit, že ratihabice se – co do účinků – prosadí zpětně (ex tunc), tj. k okamžiku, kdy ratihabované právní jednání jako takové vzniklo, když ratihabice je založena právě na takovém zpětném účinku. Právní jednání sukcesivně činěné za právnickou osobu společně jednajícími členy jejího statutárního orgánu by tak právnickou osobu nevázalo od podpisu dalších členů, nýbrž zpětně od okamžiku, kdy je podepsal první z nich. Domníval jsem se, že takové řešení by nebylo vhodné ani praktické. Připomínal jsem rovněž, že se závěr o vzniku (perfekci, existenci) jednání jako právní skutečnosti teprve konsignací posledního z předepsaného počtu společně jednajících zástupců se prosazoval již v předválečné civilistice.[8] Pokládal jsem proto za rozumné se této koncepce přidržet i v poměrech rekodifikované právní úpravy.[9]

Postupem času jsem nicméně musel uznat, že tento názor není udržitelný a je třeba jej revidovat. Opačný výklad od počátku vyslovoval J. Lasák.[10] Zásadní roli nicméně sehrál až příspěvek[11], v němž J. Dědič obhájil závěr, že již i jednání jediného člena statutárního orgánu (třebaže v situaci, v níž k jednání za právnickou osobu je třeba společné jednání více členů) představuje právní jednání, tedy relevantní právní skutečnost. I když takové jednání dosud právnickou osobu nezavazuje, právo je nemůže zcela ignorovat a musí mu přiznat právní význam. Přinejmenším musí připustit, aby je právnická osoba dodatečně vzala za své, tedy ratihabovala v režimu § 440 odst. 1 obč. zák. Celkově J. Dědič dovozuje (a podrobně a přesvědčivě argumentuje), že porušení pravidla čtyř očí členem statutárního orgánu má za následek, že takové jednání právnickou osobu sice nezavazuje, právní význam přesto má. Jednak se k němu může připojit sukcesivní jednání druhého z členů statutárního orgánu, čímž nastolí vázanost takovým jednáním ze strany právnické osoby. Logicky se tak stane od okamžiku, kdy takto jednal poslední z předepsaného počtu zástupců (tedy ex nunc). Současně ale J. Dědič nevylučuje ani ratihabici takového původně samostatného jednání člena statutárního orgánu právnickou osobou, což pak zavazuje právnickou osobu od jednání člena orgánu zpětně (ex tunc). Jelikož také ratihabice představuje (od schvalovaného jednání odlišné) právní jednání za právnickou osobu, musí být za právnickou osobu projeveno předepsaným způsobem. Mohli by tak učinit opět členové jejího statutárního orgánu (společným zastupováním, jak předepisuje zakladatelské právní jednání), stejně tak by je ale za právnickou osobu mohla projevit kterákoli jiná osoba, jejíž zástupčí oprávnění zahrne jednání, jehož se schválení týká, tedy logicky i jeho dodatečné schválení. Podle povahy takového jednání by se mohlo jednat kupříkladu o smluvního zástupce (například prokuristu), ale i o zástupce zákonného dle § 430 odst. 1 obč. zák. (např. generálního či úsekového ředitele), jehož pověření, a tedy i zákonné zmocnění dle uvedeného ustanovení, takové jednání zahrne. S tímto závěrem (jakož i s řadou dílčích názorů, jež J. Dědič v citované stati zaujímá) se nyní plně ztotožňuji.

Ukázka z knihy Právní jednání a odpovědnost právnických osob po rekodifikaci českého soukromého práva(296 stran, ISBN 978-80-7598-043-4, Praha 2018), kterou lze zakoupit v nakladatelství Wolters Kluwer ČR, a. s.



[1] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2015, sp. zn. 29 Cdo 4384/2015, č. 102/2016 Sb. NS.

[2] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2015, sp. zn. 29 Cdo 880/2015, č. 20/2016 Sb. NS.

[3] Shodně ČECH, P., ŠUK, P. Právo obchodních společností: v praxi a pro praxi (nejen soudní). Praha: Bova Polygon, 2016, s. 73: „Co když člen statutárního orgánu nesplní svoji informační povinnost podle § 54 a násl. ZOK? Máme za to, že v takovém případě na něj plně dopadá úprava konfliktu zájmů obsažená v § 437 ObčZ a platí, že korporaci nemůže zastoupit. Pokud by tak přesto učinil, mohla by se společnost dovolat relativní neplatnosti takového jednání, a to v obecné promlčecí lhůtě dle občanského zákoníku (§ 619 a násl. ObčZ). Jelikož člen statutárního orgánu není smluvním zástupcem, neuplatní se pro něj výjimka ze zákazu zastoupení pro případ, že zastoupený o rozporu ví či vědět musí (§ 437 odst. 1 ZOK). Stejná situace nastane, jestliže člen statutárního orgánu a dotčená korporace nerespektují rozhodnutí dozorčí rady či valné hromady a přes vyslovený zákaz smlouvu uzavřou. I v takovém případě má korporace možnost dovolat se relativní neplatnosti uzavřené smlouvy, resp. toho, že smlouva korporaci neváže. Nastíněné řešení se prosazuje v odborné literatuře (viz např. příspěvek J. Dědiče Úprava konfliktu zájmů v zákoně o obchodních korporacích ve vazbě na nový občanský zákoník uveřejněný v časopise Právní rozhledy, číslo 15–16, ročník 2014, s. 524–532) a v nedávné době je potvrdil též Nejvyšší soud v usnesení ze dne 8. prosince 2015, sp. zn. 29 Cdo 4384/2015 [č. 102/2016 Sb. NS].“ Opačně např. NOVOTNÁ KRTOUŠOVÁ, L. Následky konfliktu zájmů člena statutárního orgánu právnické osoby jako zástupce a právnické osoby jako zastoupeného. Právní rozhledy. 2016, č. 17, s. 592, 593, s odkazy na další prameny.

[4] Srov. např. HAVEL, B. Konflikt zájmů při správě obchodních korporací (vztah § 437 odst. 2 ObčZ a § 54 a násl. ZOK). Právní rozhledy. 2015, č. 8, s. 272–275. Obdobně SVOBODA, K. In: ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., FIALA, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek I (§ 1–654). Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 1043.

[5] K závěru o nepoužitelnosti § 460 obč. zák. na zastoupení obchodní korporace členem statutárního orgánu nakonec dospívá i B. Havel, byť argumentuje specialitou úpravy v zákoně o obchodních korporacích. Viz tamtéž.

[6] Viz především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. listopadu 1998, sp. zn. 21 Cdo 11/98, č. 63/1999 Sb. NS, částečně doplněný rozsudkem ze dne 20. května 2010, sp. zn. 29 Cdo 910/2009 (Soudní judikatura, č. 87/2011), a znovu např. rozsudek ze dne 24. září 2013, sp. zn. 21 Cdo 3694/2012.

[7]  Viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. ledna 2002, sp. zn. 22 Cdo 870/2000: „Plná moc je jednostranný právní úkon, jímž zmocnitel projevuje vůli, aby zmocněnec činil jeho jménem právní úkony.“

[8]  Viz například HERMANN-OTAVSKÝ, K. Všeobecný zákoník obchodní a pozdější normy obchodního práva v zemích historických. Díl I. Praha: Československý kompas, 1929, s. 94: „Kolektivní zástupci zastupují jen pospolitě. Mohou jednati simultánně i sukcesivně; v tomto případě pak teprve přistoupením posledního z nich stává se zastupovací jednání hotovým; přistoupení to nemá ráz ratihabice se zpětným vztažením účinků na dobu projevu prvního kolekt. zástupce.“

[9]  V podrobnostech viz též ČECH, P., ŠUK, P. Právo obchodních společností: v praxi a pro praxi (nejen soudní). Praha: Bova Polygon, 2016, s. 48 a 49.

[10]  LASÁK, J. In: LAVICKÝ, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). Komentář. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 845.

[11]  DĚDIČ, J. Porušení pravidla „čtyř očí“ při zastupování právnické osoby členy statutárního orgánu (s akcentem na obchodní korporace). XXV. Karlovarské právnické dny. Praha: Leges, 2017,
s. 446–460.