oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte věcný záměr nového civilního řádu soudního?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Pravděpodobnost v hmotném právu a míra důkazů (skica o možné změně paradigmatu v NOZ)

autor: prof. JUDr. Luboš Tichý
publikováno: 08.01.2014

Otázka míry důkazů patří k těm, jimž není v české nauce ani praxi věnována pozornost. Obdobně, jako i v jiných případech, se jedná o určitý paradox, který je ovšem pro vývoj české právní kultury do jisté míry příznačný. Ačkoliv relevantní názor vychází v otázce hodnocení důkazů z jistoty a tedy z vnitřního přesvědčení soudce o „pravdě“ nalézané v dokazování, tak je zřejmé, že toto přesvědčení má a nutně musí mít různou míru, jež je dána objektivními i subjektivními faktory. Jinak řečeno, do pojmu pravda a jistota se logicky vkrádá určitý prvek pravděpodobnosti, a tedy nejistoty. Těmito problémy se zabývá nauka při zkoumání tzv. míry důkazů.

I. Vymezení problematiky

Jinými slovy by vysvětlením jasného, i když povrchního přístupu k hodnocení důkazů v nauce a judikatuře mohla být skutečnost, že se pojem pravděpodobnosti v našem právním řádu nevyskytuje.

To však už vlastně není pravda a o tomto problému je tedy možno mluvit v minulém čase. NOZ totiž pojem pravděpodobnosti zavádí a používá jej dokonce na čtrnácti místech.[1] V tomto ohledu lze proto uvažovat o jakémsi převratu či revoluci a v každém případě o tom, co nazýváme změnou paradigmatu.

Podstatou problému, a zejména pak dopadem této změny na koncepci míry důkazu v soudní praxi, se zabývá tento příspěvek. Budu v něm postupovat tak, že nejprve představím samotný problém a jeho řešení v českém, německém a rakouském právu (II), poté se budu zabývat otázkou významu hmotného a procesního práva pro míru důkazů (III) a následně se pokusím rozebrat základní problém, tj. otázku pojmu pravděpodobnosti a její význam pro důkazní řízení, resp. hodnocení důkazů před českými soudy (IV). Závěry z toho dovozené pak budu aplikovat při interpretaci tří vybraných skutkových podstat NOZ, kde se výraz „pravděpodobnost“ vyskytuje (V). Jde o dvě skutkové podstaty deliktního (§ 2915 odst. 1 a § 2925 odst. 2) a jednu skutkovou podstatu smluvního práva (§ 1729 odst. 1). V závěru konečně shrnu poznatky, k nimž jsem dospěl (VI).

II. Základní pojmy. Situace v ČR, Německu a Rakousku – přehled

Česká judikatura je v klíčovém bodě, o nějž nám jde, v podstatě konstantní. Již od roku 1980 vychází Nejvyšší soud[2] z pojetí, že při hodnocení důkazů je klíčové vnitřní přesvědčení o pravdivosti či nepravdivosti důkazů, které je výsledkem logického myšlenkového postupu, a nikoliv libovůle soudu. Soud jednotlivým důkazům přisuzuje hodnotu pravdivosti, což provádí při jejich hodnocení jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti.[3]

Soudy nepoužívají slova „pravděpodobnost“ či pojmu „míra důkazů“. Relevantní je pouze to, že vnitřní přesvědčení soudce musí dospět k jednoznačnému závěru o pravdivosti důkazů.[4]

Jiný významný aspekt spočívá v tom, že se Nejvyšší soud zabývá pouze pravdivostí důkazů a nikoliv procesem dokazování a pravdivostí skutkových tvrzení.[5]

Určitý vhled do problému se pokusil získat Josef Macur.[6] Při svém snažení se však omezil pouze na hodnocení názorů vyjádřených představiteli německé nauky a na relativně stručné stanovisko, odmítající možnost snížení nároku na míru důkazů pod hranici jistoty.

Česká nauka i praxe tedy vycházejí[7] ze dvou klíčových pojmů, kterými jsou pravdivost důkazů a vnitřní přesvědčení soudce. V Rakousku a Německu se mínění ohledně základních hodnot a přístupů od českého postoje v zásadě neodlišuje. Pojem pravděpodobnosti tedy na rozdíl od menšinově zastoupených názorů a názorů převládajících v anglosaské jurisdikci v žádném případě nepoužívají.

Ve všech srovnávaných právních řádech tedy v zásadě platí teorie přesvědčení o pravdě, resp. plné přesvědčení, jistota, plný důkaz, a tedy stoprocentní míra důkazů.

Mezi německým a rakouským přístupem na jedné straně a přístupem v České republice na straně druhé však spočívá významný rozdíl v tom, že v České republice se hodnotí pravdivost (!) jednotlivých důkazních prostředků,[8] zatímco pak v Německu[9] a Rakousku[10] převážně věrohodnost skutkových tvrzení. V České republice platí teorie přesvědčení o pravdě nejen jako zásada, ale i jako pravidlo, z něhož není výjimky.[11] V Německu, ale i v Rakousku je vzdor interpretaci v hlavním směru možné uvažovat o redukci míry důkazů, a to prostřednictvím určitých „náhražkových“, do jisté míry nepřímých řešení pomocí důkazů prima facie[12] a na základě soudcovské interpretace (soudcovského práva), a sice s ohledem na určitý okruh problémů odpovědnosti za škodu.[13] Avšak při bližším zkoumání i tyto dva právní řády pracují s určitou nižší mírou jistoty, zejména při hodnocení návrhu na předběžné opatření.[14]

Panující mínění tedy vychází ze subjektivního měřítka pravdivosti. Nicméně i zde jsou základními instrumenty při tvorbě přesvědčení objektivní úvahy o pravděpodobnosti při respektování myšlenkových a zkušenostních pravidel a kontroly tohoto postupu z pohledu rozumné třetí osoby.[15] Soudce se tedy může spokojit s takovým stupněm jistoty, který je použitelný pro praktický život a který přikazuje mlčet o pochybnostech, aniž by je plně vylučoval.[16]

Podle převládajícího mínění vyžadovaný stupeň jistoty odpovídá vysoké pravděpodobnosti, jak je stanovena v § 286 ZPO pro zákonnou míru důkazu. Jak již bylo řečeno, tato míra může být snížena buďto zvláštním předpisem, jako je např. § 287, anebo soudcovským právem v případě evidentního důkazu (důkaz prima facie), a to až na převažující pravděpodobnost.[17] Ve spojitosti s doktrínou platnou v okruhu common law se proti tomu namítá, že v civilních věcech jde zpravidla o pravděpodobnost převažující.[18] Tento názor se neprosadil, protože se převládající mínění obávalo extenze odpovědnosti. V Německu nakonec převládající mínění při stanovení mezí míry důkazů dospívá k relativní flexibilitě až vágnosti, když se uvádí, že rozhodující je nakonec subjektivní hodnocení soudce, který není omezen žádným pravidlem o míře důkazů, ale může rozhodovat tak, že si své přesvědčení vytvoří podle významu skutečností, důkazních problémů (!) a dalších materiálních okolností. Tomu odpovídá i hodnocení Gottwalda,[19] podle něhož nakonec platí soudcovským právem odstupňované flexibilní měřítko (!).

V Rakousku vychází převládající mínění z teorie objektivní míry důkazů, aniž by popíralo subjektivní komponenty tvorby přesvědčení.[20] Úkol hodnocení důkazů je spatřován pouze ve zjišťování pravděpodobnosti (teorie o přesvědčení o pravděpodobnosti), [21] protože definitivní přesvědčení o pravdě nelze od žádného člověka vyžadovat[22] (Rechberger, 392, Leipold, 301). Odůvodnění hodnocení důkazu spočívá ve sdělení zkušenostních maxim, na jejichž základě soudce k svému hodnocení dospěl. Závěry mohou vycházet stále jen z pravděpodobnostních úvah soudů.

I německá praxe pracuje s pravděpodobností, která se skrývá za pojmem „učinit věrohodným“ (Glaubhaftmachung).[23] Prakticky se tento institut vyskytuje např. v řízení o předběžném opatření, o tzv. návrhu na arrest (zajištění). Podle § 921 ZPO totiž soud může zajištění nařídit za určitých podmínek. Pokud důvod k zajištění není dostatečně věrohodně prokázán, může být zajištění nařízeno pouze za předpokladu, že žadatel k odvrácení hrozící újmy složí jistotu. V samotném institutu prokázání hodnověrnosti jde též o důkaz převažující pravděpodobnosti.[24] Tento stupeň pravděpodobnosti spočívající v „učinění věrohodným“ je přípustný jen tehdy, stanoví-li tak zákon. Tak tomu je nejen v případě § 920, ale i v dalších zhruba osmi ustanoveních ZPO.

III. Procesní a hmotné právo

Určitým problémem je, jak posuzovat (kvalifikovat) institut míry důkazů, a dále, jakým způsobem tuto otázku upravit s ohledem na dvě možné roviny úpravy, a to v hmotném či procesním právu.

První problém má závažný praktický význam zejména v přeshraničních vztazích. Bude-li např. americký soud v Kalifornii rozhodovat podle hmotněprávní úpravy (hmotného práva) České republiky, pak je otázkou, co platí jako míra důkazů. V americkém procesním právu je mírou důkazů (standard of proof) převažující pravděpodobnost (preponderance of evidence), která se podle převládajícího názoru od kontinentálního požadavku přesvědčení o pravdě dost významným způsobem odlišuje. Znamená to, že tento soud, který postupuje podle svého práva (lex fori), rozhodne ve prospěch žalobce, jestliže jeho skutkové vylíčení považuje za pravděpodobnější než to, které vylíčil žalovaný, a to bez ohledu na české hmotné právo. Je též možné uvažovat opačně, a to tak, zda kalifornský soudce smí vůbec při existenci převažující pravděpodobnosti, jako např. při dokazování okolností podle § 2915 odst. 1 NOZ, přiznat žalobci to, co požadoval podle českého práva, aniž by přihlížel ke svému procesnímu právu?

Kontinentální soudce by měl z hlediska kvalifikace podle mezinárodního práva soukromého postupovat tak, že aplikuje-li americké hmotné právo, musí též používat americké pojetí míry důkazů, a tedy používat tento institut při aplikaci amerického hmotného práva, byť je zakotven v americkém právu procesním.

Na druhý problém upozorňuje Greger,[25] a sice, že procesní právo, tj. především ustanovení o dokazování, nemůže založit odpovědnost bez opory v právu hmotném, jehož úkolem je,[26] aby stanovilo pravidla pro obtížnost prosazování určitých nároků, a tedy aby předepsalo i potřebnou míru důkazů. Takovým příkladem je § 252 věta druhá BGB, který předepisuje náhradu ušlého zisku, jenž „pravděpodobně mohl být očekáván.“

Je skutečností, že institut míry důkazu osciluje mezi právem hmotným a procesním,[27] a je proto nesprávné, aby byl jednostranně a výlučně přiřazován procesnímu právu. Tím by došlo k jeho přílišnému zatížení a nevystihovalo by to pravý význam daného institutu. Na druhé straně je třeba respektovat okolnost, že míra důkazu je stupněm procesněprávního poznání, který je důležitý k tomu, aby rozhodná skutková tvrzení platila jako prokázaná a uplatnila se i hmotněprávně.

Je tedy zřejmé, že míra důkazu má jak hmotněprávní, tak procesněprávní funkci.[28] Míra důkazů, zásadně stanovená hmotným právem, a volné hodnocení důkazů jsou v úzkém vzájemném vztahu. Primárně tedy existuje otázka po míře důkazu, dále otázka po abstraktním ustanovení hmotného práva za účelem dosažení nutného stupně míry důkazů, resp. poznání, a konečně pak otázka po volném hodnocení důkazů, tj. po úsudku, zda je v konkrétním případě již dosaženo nezbytného stupně důkazů, či nikoliv.

IV. Pravděpodobnost, její místo a význam

1. Úvod do problému

Je skutečností, že pojmy jako „pravda“, „pravděpodobnost“, resp. „přesvědčení“ mají svůj základ v oblasti filozofie či přírodních věd, a proto jsou při svém používání v oblasti práva předmětem značných diskusí, ale i nedorozumění a nejasností. Z toho vyplývají i zásadně velmi rozporná pojetí míry důkazů. Není naším úkolem se zabývat podstatou těchto fenoménů, nýbrž s ohledem na předmět a účel tohoto příspěvku se pokusit maximálně stručnou a přitom srozumitelnou formou stanovit určitá východiska pro nakládání s těmito pojmy.

Společné jádro pojmu pravděpodobnosti spočívá v tom, že se jí chápe objektivní nález, který je vytvořen na empirickém základě pro potvrzení či vyvrácení určité hypotézy, a to s ohledem na četnost zkoumaného jevu.

Přesvědčení se označuje jako pocit vyvolaný psychickými pochody osoby, jež si činí úsudek o určitém jevu. Základem přesvědčení je úsudek, který se neprotiví myšlenkovým a zkušenostním zákonům a který je dovozen z objektivních důvodů.

V nahlížení na tyto jevy se rozvinuly dva přístupy, resp. teorie. Subjektivní přístup (nazývaný též psychologismus) je založen na (kategorii) přesvědčení.

Tzv. objektivní teorie vychází z objektivně chápaného pojmu pravděpodobnosti a onen psychologický pojem pocitu (přesvědčení) se snaží odstranit.

Jak ještě uvidíme, tato dvě pojetí (teorie) nelze považovat za protikladná, neboť obě vykazují přednosti i slabiny. Je proto cílem tohoto pojednání prokázat, že při zkoumání otázky míry důkazů je nejen možné, ale i nutné tyto teorie sloučit.

2. Pravda, pravděpodobnost a přesvědčení

Pravda je jak v kontinentálním, tak v anglosaském systému[29] chápána ve smyslu tzv. korespondenční teorie,[30] tedy jako soulad skutkového tvrzení s realitou. Zjištění objektivní pravdy je nejen každému pozorovateli, ale především soudci z důvodů časových, finančních a normativních (vedle jiných omezení) ztíženo do té míry, že není možné požadovat, aby jeho zjištění bylo v souladu s objektivní pravdou. To by bylo možné nejspíše v případě aplikace objektivního pojmu pravděpodobnosti. To však možné není, neboť objektivní pojem pravděpodobnosti udává relativní četnost určité nahodilé události za splnění vždy stejných podmínek.[31] Tyto předpoklady jsou v případech skutečností, jež má soud ověřit, splněny jen ve velmi zřídkavých případech, neboť ve většině řízení se po statistické četnosti zjišťovaných okolností ptát nelze.

Proto je nutné pracovat s kategorií pravděpodobnosti a je třeba přitom vycházet z toho, že pravda a pravděpodobnost nejsou protiklady, ale že pravděpodobnost je určitým stupněm pravdy. K nejvyšší míře pravdivých rozhodnutí dospějeme jen a právě tehdy, budeme-li se přidržovat pravděpodobnosti. Problém lze do jisté míry vyřešit tím, že se nebudou oddělovat hodnocení důkazů a používání práva, tedy že nebudeme tyto dvě metody považovat za samostatné a izolované postupy, nýbrž za součásti jediného rozhodovacího postupu. Problém pravdy a pravděpodobnosti vyřešil zkušený německý soudce Albert Hellwig[32] takto: soudce, který obžalovaného odsuzuje, musí být sice o pravdě toho, co zjistil, přesvědčen. Toto přesvědčení o pravdě však nemůže nikdy dát záruku, že to, co zjistil, je skutečně pravda. Z objektivního hlediska se jedná o pouhé zjištění pravděpodobnosti.[33]

3. Teorie pravděpodobnosti

Objektivní (relativní, matematický či statistický) pojem pravděpodobnosti je definován na základě teorie četnosti výskytu události jako poměr pozitivních a negativních případů mluvící ve prospěch pozitivních případů. Představuje-li v daném případě P pravděpodobnost, G příznivé případy a N případy negativní, pak P = G:N. Pravděpodobnostní výpověď je tak říkajíc objektivně statistická, tj. nevztahuje se na jednotlivý případ, nýbrž na relativní četnost určité události. Protože kostka má šest stran, je naděje, že nám padne šestka, rovna 1:6, tedy 16,66 %.

Subjektivní teorie či pojem pravděpodobnosti vychází z hodnocení pravděpodobnostní hypotézy prostřednictvím osobních zkušeností racionálně jednajícího člověka[34] (vyloučit je třeba úsloví z každodenního mezilidského kontaktu, jako např. „zítra bude pravděpodobně pršet“).

Ze shora uvedených důvodů je třeba odmítnout Gregerův názor o nepoužitelnosti pravděpodobnosti, neboť ta je součástí našich myšlenkových pochodů. Jak uvádí např. Kegel,[35] dosáhnout lze totiž pouze pravděpodobnosti, a nikoliv pravé jistoty. Její stupeň může kolísat.

Proto je třeba vycházet z teorie či modelu pravděpodobnosti jako měřítka soudcovského přesvědčení. Důkaz je třeba chápat jako důkaz pravděpodobnosti, rozsudek jako úsudek či soud pravděpodobnostní.

Různě však je zodpovídána otázka, jaký stupeň pravděpodobnosti musí být dosažen, aby soudce mohl považovat určitou skutečnost za prokázanou. Zde existuje celá řada přístupů, zásadně však jde o dva modely: učení o přesvědčení o vysoké pravděpodobnosti nebo doktrína o převažující pravděpodobnosti. Oba modely se odlišují v podstatě jen v hranici rozhodování, která je stanovena rozdílně.

4. Důkaz a pravděpodobnost

Z hlediska závěru důkazního řízení, tedy hodnocení důkazů, je každý důkaz důkazem pravděpodobnosti, a nikoliv důkazem pravdy. Tento závěr logicky vyplývá z toho, že ex post až na nepatrné výjimky tzv. objektivního důkazu četnosti[36] nelze potvrdit jev, jenž se v minulosti udál.

Relevantní je tedy otázka míry přiblížení se „pravdě“ či odchylky od ní. Je úkolem hmotného a procesního práva, aby tuto důkazní mez stanovilo.

Úlohou hmotného práva je stanovení základních požadavků důkazního práva. Určuje základní míru důkazu, tedy práh, kterého je třeba dosáhnout ve vztahu k „pravdě“, jež je základem subjektivního práva (nároku). Hmotné právo tak činí dvěma způsoby: buď k této věci mlčí, anebo se vyjadřuje prostřednictvím výrazů jako „pravděpodobnost“, „vysoká pravděpodobnost“ či „má se za to“, tedy konstrukcí fikcí či domněnek.

V prvém případě vyžaduje důkaz „pravdy“, v druhém případě stanoví nižší míru jejího dosahování (důkazu). Ta se ve vztahu k „pravdě“ může pohybovat od 0,1 – 100 %. Tak stanoví hmotné právo objektivní meze míry důkazu.

Z hlediska procesního práva je třeba vycházet z toho, že každý důkaz je důkazem pravděpodobnosti, takže i přesvědčení o pravdě je toliko přesvědčením o její pravděpodobnosti. Z toho plyne, že se pojem pravděpodobnosti a jeho kvantitativní stupně (míra důkazů) prolínají celým důkazním řízením. To znamená, že volné hodnocení důkazů je ve skutečnosti založeno na pravděpodobnostním úsudku.

K tomuto objektivnímu pojetí důkazu přistupuje jeho subjektivní stránka. Ta se projevuje v přesvědčení soudce o tom, že stupně pravděpodobnosti požadovaného pro zjištění určité skutečnosti již bylo dosaženo. Podstatné je přiznat to, co nelze popírat. Dosáhnout lze vždy pouze pravděpodobnosti v procesněprávní rovině. To, co se ještě včera zdálo být jistým, stane se zítra více či méně pravděpodobným.

Předmětem volného hodnocení důkazů je určení hodnoty důkazu jednotlivých důkazních prostředků pro posouzení, zda bylo dosaženo žádoucí míry důkazů. Přitom je třeba vycházet z dvojí míry důkazů: základem je respektování hmotného práva a rozlišení pravděpodobnostního stupně. Procesní právo je z hlediska posouzení tohoto stupně rozhodující. Vždy je třeba vycházet z míry zkušenosti a (je-li to možné) z objektivní teorie pravděpodobnosti, které soudce hodnotí z pozice racionálně uvažující osoby. Stanoví-li hmotné právo nižší stupeň míry důkazů (tedy pravděpodobnost), je soudce schopen se k této metě přiblížit při veškerém úsilí o „subjektivní“ míru věrohodnosti (přesvědčení) zase jen s určitou pravděpodobností. A tak je míra dosaženého výsledku ve skutečnosti o dvě úrovně vzdálená „skutečné pravdě“.

V. Zásadní změna v NOZ

1. „Tři“ pravděpodobností skutkové podstaty NOZ

Jak již bylo řečeno v úvodu (ad I), jsme v současné době svědky určitého přelomu, neboť NOZ používá pojmu „pravděpodobnosti“ v několika případech. Tento jev, představovaný jako přelom, lze relativizovat tvrzením, že pravděpodobnost bral „tacitně“ v úvahu i OZ/1964. Ten svými formulacemi, jimiž vytvářel fikce či domněnky, ve skutečnosti s pravděpodobností počítal. Rozdíl není však jenom v tom, že NOZ s pravděpodobností výslovně počítá, nýbrž i v tom (ve srovnání s „implicitní“ pravděpodobností OZ/1964), že se stanoví, jak ještě uvidíme, též stupně pravděpodobnosti.

Třeba jen zdůraznit, že se jedná o hmotněprávní stanovení pravděpodobnosti, tedy o případ tzv. pravděpodobnosti objektivní, o níž byla řeč shora.

2. „Prostá“ či „relativní“ pravděpodobnost (§ 2925 odst. 2 NOZ)

Ustanovení § 2925 odst. 2 předepisuje proporcionální odpovědnost provozovatele zvlášť nebezpečného provozu za specifických podmínek. Ty spočívají v tom, že za prvé provoz zvýšil nebezpečí vzniku škody a že za druhé existují jiné možné příčiny škody. V takovém případě soud rozhodne o povinnosti náhrady škody provozovatele v rozsahu, který odpovídá pravděpodobnosti způsobení škody provozem zvlášť nebezpečným. V daném případě jde o prokázání obou těchto předpokladů. V obou případech bude zřejmě zapotřebí vycházet z objektivní teorie pravděpodobnosti a statistickou metodou provádět důkaz jak významného zvýšení nebezpečí, tak poměru způsobení škody provozovatelem ve vztahu k jiným příčinám. Přitom významné zvýšení je třeba vztahovat buďto k situaci, v níž neexistují další možné příčiny škody, anebo, a to podle okolností, k situaci, ve které existují další možné příčiny. Významné zvýšení nebezpečí bude znamenat změnu oproti předchozímu stavu alespoň o 40 %.

Při zjišťování pravděpodobnosti kauzality ve vztahu k provozu a škodě bude třeba zjišťovat i pravděpodobnost kauzality jiných možných důvodů vzniku škody. Míra odpovědnosti provozovatele je tedy dána od 0,1 – 100 %. Tuto míru pravděpodobnosti musí dosáhnout svým pravděpodobnostním úsudkem soud.

3. Vysoká míra pravděpodobnosti (§ 1729 odst. 1 NOZ)

V ustanovení § 1729 odst. 1 NOZ zákonodárce vymezuje podmínky odpovědnosti v případě culpa in contrahendo. Nepoctivá strana je povinna nahradit škodu za předpokladu, že vzdor legitimnímu očekávání druhé strany v uzavření smlouvy jednání o ní ukončí. Dalším předpokladem odpovědnosti je vysoká pravděpodobnost uzavření smlouvy v okamžiku, kdy byla jednání ukončena. Míra pravděpodobnosti musí dosáhnout alespoň 80 % jistoty a bude pro ni rozhodující důvod uzavření smlouvy, tj. stav jednání o smlouvě (důkaz kauzálního nexu) a dále okolnosti, které zatím uzavření smlouvy bránily, tj. které stranám zbývaly dojednat.

4. Pravděpodobnost blížící se jistotě (§ 2915 odst. 1 NOZ)

V ustanovení § 2915 NOZ zákonodárce stanoví míru důkazů příčinné kumulativní (konkurenční) souvislosti. Solidární odpovědnost více osob jednajících protiprávně v samostatných útocích je dána jen tehdy, lze-li dokázat, že každá z těchto osob mohla škodu (škodlivý následek) způsobit s pravděpodobností blížící se jistotě. Míra pravděpodobnosti u každé z těchto osob musí být tedy dána alespoň 90 %.

VI. Závěr

1. Předmět dokazování je skutečnost či kvalifikovaná možnost (pravděpodobnost) určitého jevu.

2. Stanoví-li hmotné právo, že předmětem důkazů je možnost (pravděpodobnost) určitého jevu, musí být míra důkazů adekvátně nižší oproti případu, kdy hmotné právo na místo pravděpodobnosti vychází z „jistoty“.

3. Předpoklady (elementy) tohoto konceptu jsou objektivní pravděpodobnost, vnitřní přesvědčení soudce – standardní „výbava“ – o míře pravděpodobnosti a hmotněprávní pravděpodobnost.

4. Koncepce tedy vychází z jedné subjektivní (přesvědčení) a jedné objektivní (pravděpodobnostní) kategorie. Míra důkazů se rovná subjektivní (téměř) jistotě objektivní možnosti (určité pravděpodobnosti).

5. Tomuto standardu je podřízena míra důkazů, jež je objektivním standardem sníženým o rozdíl mezi skutečností („pravdou“) a možností (určitou pravděpodobností).

6. Ani v německém, ani v rakouském procesním právu se pojem „pravděpodobnost“ nevyskytuje. To platí i o německém hmotném právu. Je však skutečností, že některé pojmy, jako např. učinit věrohodným (Glaubhaftmachung), se pojmu pravděpodobnosti blíží. Tento pojem se vyskytuje v německém procesním právu u předběžného opatření (§ 922 ZPO).

7. V tomto ohledu je zřejmý rozdíl od koncepce Gregera, který pojem pravděpodobnosti plně zavrhuje, jako nevhodný.

 

Autor, advokát v Praze, je vedoucím Centra právní komparatistiky PF UK.

Příspěvek byl přednesen na XXI. Karlovarských právnických dnech v červnu 2013. 

 

  


[1]Viz § 587 odst. 1, 920 odst. 1, 2 a 3, 934 odst. 2, 1408 odst. 2, 1566, 1729 odst. 1, 2790 odst. 1, 2915 odst. 1 a 2, 2925 odst. 2, 2963 odst. 2, 2967 odst. 2 NOZ.

[2]Srov. SJ 93/201.  

[3]Viz např. Bureš, J., in: Bureš et al.: Občanský soudní řád, Komentář, I. díl, 2003, 6. vyd., str. 496 (Minimální pozornost je tomuto problému věnována od stejného autora in: Drápal, L., Bureš J. et al.: Občanský soudní řád I, Komentář, 1. vyd., Praha 2009, k § 132) a v podstatě v souladu s tím i Winterová, A., in: Winterová et al.,: Civilní právo procesní, 1999, str. 241 (a obdobně i v 6. vydání, Praha 2011, str. 223) a Fiala, J., in: Rubeš, J. (ed.): Občanský soudní řád, Komentář, díl I, 1970, str. 492.  

[4]Viz např. Winterová, A., pozn. č. 3, str. 241.

[5]Srov. k tomu např. R 20/80.

[6]Macur, J.: Důkazní břemena a teorie o uplatňování pravděpodobnosti hodnocení důkazů v civilním soudním řízení, Právník 1995, str. 356 an.

[7]Viz prameny v pozn. č. 3 a 2. Slovenská nauka je pozoruhodná v tom, že za výsledek volného hodnocení důkazů povazuje závěr o „hodnovernosti alebo pravdivosti (!) dôkazu“. Viz Mazák J. et al.: Základy občianského procesného práva, 4. vyd., Bratislava 2010, str. 341.  

[8]Viz pozn. č. 3.  

[9]Srov. v podstatě jednoznačný názor německé nauky, k tomu např. Rosenberg L., Schwab K. H., Gottwald P.: Zivilprozessrecht, 2010, 17. vyd., 634, Greger R., in: Zöller, Zivilprozessordnung 2005, 25. vyd., str. 832.

[10]Viz k tomu např. opět v Rakousku jednoznačný názor např. Rechberger W. H., Simotta D.: Zivilprozessrecht, 2009, 7. vyd., str. 391 an.

[11]Viz judikatura a literatura v pozn. č. 2 a 3 shora.

[12]Viz např. Prütting in: Münchener Kommentar zur ZPO, 3. vyd., 2008, Komentář k § 286 ZPO, marg. č. 48 a dále Greger, R.: Hodnocení důkazů a míra důkazů, in: Tichý, Hrádek: Prokazování příčinné souvislosti multikauzálních škod, Praha 2010, str. 76.  

[13]Srov. k tomu Greger, R. v pozn. č. 12, 77.  

[14]Viz k tomu Vollkommer, M., in: Zöller, pozn. č. 9, Komentář k § 921, marg. č. 2, 23, 24. Ale též Rechberger, Simotta, v pozn. č. 10, 393.  

[15]Rosenberg, Schwab, Gottwald v pozn. č. 9, 634.

[16]Např. BGHZ 245, 255, BGH NJW 2003, 116, 117.

[17]Srov. k tomu Rosenberg, Schwab, Gottwald v pozn. č. 9, 635 s příslušnými odkazy.  

[18]Maassen, B. et al.: Beweissmassprobleme in Schadensersatzprozess, Köln, 1976, str. 54.  

[19]Rosenberg, Schwab, Gottwald v pozn. č. 9, str. 635.

[20]Srov. Rechberger, Simotta v pozn. 10, 391, str. 392.

[21]Srov. Rosenberg, Schwab, Gottwald, v pozn. č. 9, str. 393.

[22]Srov. Rechberger, Simotta, v pozn. č. 10, str. 392, Leipold D., Beweissmass und Beweisslast im Zivilprozess, Berlín 1985, str. 301. 

[23]Vollkommer, M., viz pozn. č. 9, str. 2324.

[24]BGHZ 156, str. 139.

[25]Viz Greger v pozn. č. 12, str. 77.  

[26]Ibidem, 24.

[27]Paulus, Chr. A.: Beweismass und materielles Recht, FS Gerhard, Köln 2004, str. 754.  

[28]Koussoulis, S.: Beweismassprobleme im Zivilprozessrecht, FS Schwab, 1990, str. 278.  

[29]Brinkmann, M. et al.: Das Beweissmass im Zivilprozess als rechtsvergleichender Sicht, Köln, 2005, str. 90.

[30]Ibidem, str. 92.

[31]Ibidem, str. 93.

[32]Srov. Hellwig, A.: Wahrheit und Wahrscheinlichkeit in Strafsachen, der Gerichtsaal, 88, 1992, str. 431, cit. podle Motsch, R. et al.: Vom gerichtsgenügenden Beweis, Berlin, 1987, str. 247.

[33]Viz Motsch, R., v pozn. č. 29, str. 251. Ilustrační foto

[34]Srov. k tomu Motsch, R., v pozn. č. 29, str. 252, Huber, M. et al.: Das Beweissmass in Zivilprozess, Köln, 1983, str. 125, Greger, R. et al.: Beweiss und Wahrscheinlichkeit, Köln, 1978, str. 38.

[35]Kegel, G.: Der Individualanscheinsbeweiss, FS Krondstein, 1967, str. 321 an.

[36]Huber, M., v pozn. č. 31, 107