Povinnost advokátů oznamovat podezření z praní špinavých peněz nepředstavuje nepřiměřený zásah do povinnosti mlčenlivosti.

publikováno: 19.04.2013

Rozsudek ve věci Michaud vs. Francie, sp. zn. 12323/11, ze dne 6. 12. 2012

Dne 6. prosince 2012 senát Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP”) rozhodl jednomyslně ve věci Michaud vs. Francie tak, že povinnost advokátů oznamovat podezření z praní špinavých peněz nepředstavuje nepřiměřený zásah do povinnosti mlčenlivosti[1] a že ze strany Francie nedošlo k porušení čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv (dále jen „Úmluva”).

Francie transponovala do svého právního řádu směrnice EU, jejichž cílem bylo zabránit využívání finančního systému k praní špinavých peněz.[2] To vedlo mimo jiné k zakotvení povinnosti advokátů oznamovat možná podezření v této oblasti ve vztahu k jejich klientům při výkonu advokacie, konkrétně při poskytování právní pomoci týkající se konkrétně vymezených transakcí, finančních transakcí nebo nakládání s nemovitostmi, anebo pokud jednali jako správci majetku. Této povinnosti nepodléhají, jestliže daná činnost je spojena se soudním řízením a v zásadě jestliže poskytují právní rady. Advokáti mají povinnost podat svá hlášení předsedovi advokátní komory při Státní radě a Kasačním soudu (L’ordre des avocats au Conseil d’Etat et à la Cour de cassation), nebo předsedovi příslušné advokátní komory, jejímiž jsou členy. Ti teprve pak dotčenou informaci předají celostátně působící analytické skupině Tracfin.[3] Advokáti tedy přímo nehlásí svoje podezření státnímu orgánu.

Dne 12. července 2007 se Národní rada advokátních komor (Le conseil national des barreaux) rozhodla přijmout stavovský předpis, který zejména znovu zdůraznil výše uvedený závazek a uložil advokátům povinnost zavést interní postupy týkající se kroků, které je třeba podniknout při transakci, při níž se zdá pravděpodobné, že může být předmětem „prohlášení o podezření“. Nedodržení tohoto předpisu je kárným proviněním, za které lze uložit kárné opatření.

Francouzský advokát Patrick Michaud dne 10. října 2007 podal stížnost ke Státní radě (Conseil d’Etat) s požadavkem, aby toto rozhodnutí zrušila, neboť podle jeho názoru ohrožuje svobodu výkonu povolání advokáta a pravidla, kterými je řízeno. Zdůraznil, že pojem „podezření“ nebyl náležitě definován, a namítal porušení požadavku přesnosti, který vyplývá z článku 7 Úmluvy (uložení trestu jen na základě zákona) a porušení povinnosti mlčenlivosti a důvěrnosti komunikace mezi advokátem a klientem, chráněné článkem 8 Úmluvy (právo na respektování soukromého a rodinného života). Kromě toho vyzval Státní radu, aby se obrátila na Soudní dvůr Evropské unie (dále jen „ESD“) s předběžnou otázkou ve věci souladu povinnosti podat „hlášení o podezření“ s článkem 6 Smlouvy o Evropské unii a čl. 8 Úmluvy.

Rozsudkem ze dne 23. července 2010 Státní rada stížnost zamítla a poukázala na veřejný zájem, který se váže k boji proti praní špinavých peněz, a skutečnosti, že advokáti nepodléhají této povinnosti v případech souvisejících s řízením před soudem a v zásadě při poskytování právního poradenství. Z tohoto důvodu tedy oznamovací povinnost nepřiměřeně nezasahuje do povinnosti mlčenlivosti.

Patrick Michaud následně podal 19. ledna 2011 k ESLP stížnost na základě čl. 34 Úmluvy (individuální stížnosti), a to pro rozpor povinnosti ohlašovat podezření s článkem 8 Úmluvy, která chrání důvěrnost komunikace mezi advokátem a klientem. Jedná se tak o první případ před štrasburským soudem, který se dotýká otázky slučitelnosti oznamovací povinnosti advokáta na základě příslušné legislativy o praní špinavých peněz a článku 8 Úmluvy. S ohledem na význam tohoto případu, byla jednou z třetích stran i Rada evropských advokátních komor (CCBE)[4] ve smyslu čl. 36 odst. 2 Úmluvy.

Ve svém rozsudku ESLP zdůraznil, že povinnost advokátů poskytovat správnímu orgánu (Tracfin) informace shromážděné při styku se svými klienty představuje zásah do jejich práva na respektování korespondence a práva na respektování „soukromého života“, což je koncept, který pokrývá jak stavovskou, tak obchodní činnost. ESLP však poznamenal, že předmětný zásah byl „v souladu se zákonem“ ve smyslu článku 8 Úmluvy a navíc, s ohledem na boj proti praní špinavých peněz a souvisejících trestných činů, tak sleduje jeden z legitimních cílů uvedených v článku 8, totiž ochranu pořádku a předcházení zločinnosti.

ESLP ve svém rozsudku připomněl, že článek 8 chrání důvěrnost veškeré „korespondence“ mezi jednotlivci, a poskytuje zvláštní ochranu v komunikaci advokátů a jejich klientů. Podotkl dále, že nezbytnost zásahu předpokládá existenci naléhavé sociální potřeby a to, že bude přiměřená sledovanému cíli. V této souvislosti ESLP vyslovil souhlas s názorem Státní rady v jejím rozsudku z 23. července 2010. Povinnost mlčenlivosti je zásadního významu, a to jak pro advokáty, tak pro jejich klienty a pro správné fungování spravedlnosti. Nicméně není nedotknutelná. V daném případě bylo nutné zvážit její význam na straně jedné, a boj proti praní špinavých peněz pocházejících z nezákonných činností, které mohou sloužit k financování trestné činnosti, na straně druhé.

Dle ESLP byly rozhodující dva prvky při hodnocení přiměřenosti daného zásahu. Za prvé, skutečnost, že advokáti podléhají oznamovací povinnosti pouze ve dvou případech: a) jestliže jednají jménem a na účet klienta v rámci finančních nebo nemovitostních transakcí nebo plní funkci správce majetku, a za b) jestliže pomáhají klientům při přípravě nebo realizaci transakcí týkajících se určitých přesně stanovených činností (např. nákup a prodej nemovitostí, otvírání bankovních účtů, zakládání společností apod.). Povinnost ohlásit podezření se tedy netýká než činností, které jsou vzdálené od úlohy advokátů obhajovat a které jsou podobné těm, jež vykonávají jiné profese a jež podléhají také této oznamovací povinnosti. Navíc předpis zvláště uvádí, že advokáti nemají oznamovací povinnost, jestliže jde o otázku spojenou se soudním řízením a v zásadě když poskytují právní rady. Povinnost oznamovat podezření se tak nedotýká podstaty výkonu advokátní činnosti, jež je základem povinnosti mlčenlivosti.

Za druhé, ESLP zohlednil skutečnost existence ochranného filtru, pokud jde o ochranu mlčenlivosti: advokáti nepodávají hlášení přímo organizaci Tracfin, nýbrž předsedovi advokátní komory při Státní radě a Kasačním soudu, či předsedovi advokátní komory, ve které jsou zapsáni.

S ohledem na výše uvedené tak ESLP uzavřel, že povinnost oznámit podezření, tak, jak byla zakotvena ve Francii, není vzhledem ke sledovanému legitimnímu cíli nepřiměřeným zásahem do povinnosti mlčenlivosti advokátů a není v rozporu s ustanovením článku 8 Úmluvy.

Protože v tříměsíční lhůtě od data rozsudku nebylo požádáno o postoupení věci velkému senátu, rozsudek se podle čl. 44 Úmluvy stal konečným.

JUDr. Eva Indruchová, LL.M, odbor mezinárodních vztahů ČAK

Text celého rozsudku najdete ZDE.