oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte zavedení advokátního procesu v záměru CŘS?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Poučovací povinnost a dokazování prováděné odvolacím soudem

autor: Mgr. Šárka Gondeková
publikováno: 04.03.2016

Předvídatelnost soudního rozhodnutí tvoří součást práva na spravedlivý proces. Rozhodnutí soudu by tedy nemělo být pro účastníky řízení překvapením.

K překvapivému rozhodnutí může dojít v důsledku nepředvídatelného postupu soudu, v důsledku rozhodnutí soudu, které je v rozporu s ustálenou judikaturou, popřípadě příčinou takového překvapivého rozhodnutí může být neurčitá či nesrozumitelná právní úprava.[1] Cílem mého příspěvku je analyzovat právní úpravu vztahující se k poučovací povinnosti a provádění dokazování odvolacím soudem. Byť se dle mého názoru jedná o problematiku zcela základní, a tudíž by ze strany odvolacích soudů nemělo být ve vztahu k ní chybováno, přesto se tak v praxi děje a v důsledku této skutečnosti dochází k porušení práva na spravedlivý proces z důvodu nesprávného, a tedy nepředvídatelného, postupu soudu.

Poučovací povinnost odvolacího soudu

Řízení u odvolacího soudu je upraveno v ustanoveních § 211 až 216 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Dle ust. § 211 o. s. ř. pro řízení u odvolacího soudu platí přiměřeně ustanovení o řízení před soudem prvního stupně, pokud není stanoveno něco jiného.

Průběh jednání před odvolacím soudem je speciálně upraven v ustanovení § 215 o. s. ř., kdy v druhém odstavci tohoto ustanovení je uvedeno, že po zahájení jednání podá předseda nebo pověřený člen senátu zprávu o dosavadním průběhu jednání; jinak platí pro jednání před odvolacím soudem přiměřeně § 116 až 118, § 118a odst. 4 a § 119. Na závěr předseda senátu účastníky vyzve, aby shrnuli své návrhy a aby se vyjádřili k dokazování a ke skutkové a právní stránce věci.

Dovoluji si zdůraznit, že ust. § 215 odst. 2 o. s. ř., upravující průběh jednání u odvolacího soudu ve vztahu k poučovací povinnosti soudu, výslovně zmiňuje právě a pouze odstavec čtvrtý ust. § 118a o. s. ř., tedy, že při jednání předseda senátu poskytuje účastníkům poučení též o jiných jejich procesních právech a povinnostech; to neplatí, je-li účastník zastoupen advokátem nebo notářem v rozsahu jeho oprávnění stanoveného zvláštními předpisy.

Znamená to tedy, že ostatní odstavce ust. § 118a o. s. ř. jsou pro odvolací řízení vyloučeny, nebo že se na jejich přiměřené užití v odvolacím řízení aplikuje ustanovení § 211 o. s. ř.? Ani jedna možnost není správná.

K odstranění pochybností o užití ust. § 118a o. s. ř. přispěla novela o. s. ř. provedená zákonem č. 59/2005 Sb., která užití ust. § 118a nově výslovně zmiňuje v ustanovení § 213bo. s. ř. Toto ustanovení ve svém prvém odstavci stanoví, že v odvolacím řízení se postupuje podle § 118a; tento postup však nemůže vést k uplatnění nových skutečností nebo důkazů v rozporu s ustanovením § 205a nebo 211a nebo k uplatnění procesních práv, která jsou za odvolacího řízení nepřípustná. O užití ust. § 118a o. s. ř. v odvolacím řízení se zmiňují i autoři komentářové literatury, když uvádějí, že jeho aplikaci výslovně umožňuje ust. § 213b o. s. ř. a tuto tedy není třeba odůvodňovat obsahem ust. § 211 o. s. ř.[2]

V odstavci druhém ust. § 213b o. s. ř. stanoví, že porušení ustanovení § 118a odst. 1 až 3 soudem prvního stupně je vadou řízení, jen jestliže potřeba uvést další tvrzení nebo důkazy vyplyne z odlišného právního názoru odvolacího soudu. Jinak řečeno, pokud odvolací soud má na věc jiný právní názor, přičemž ten nelze ovlivnit dalšími tvrzeními nebo důkazy, to, že soud řádně nepoučil účastníky v souladu s ustanovením § 118a odst. 1 až 3, není vadou řízení.

Kdy tedy může odvolatel či jiný účastník řízení po poučení odvolacího soudu dle ust. § 213b odst. 1, tedy dle ust. § 118a odst. 1 až 3, uvést další tvrzení nebo důkazy, když v tomto svém právu je limitován již zmiňovanou zásadou neúplné apelace?

Důvodová zpráva k již zmiňovanému zákonu č. 59/2005 Sb. uvádí: „Navrhovaný zákon však stanovuje, že odvolací soud rozhodne po řízení před ním vedeném, v rámci něhož důkazy, které odvolací soud hodnotil jinak než soud prvního stupně, budou zopakovány (…), účastníci řízení budou mít možnost navrhnout důkazy nové, pokud tak učinit nemohli před soudem prvního stupně v důsledku jeho chybného postupu (…), a budou mít možnost se k těmto důkazům vyjádřit (…), přičemž soud je povinen účastníky průběžně informovat o svých pracovních závěrech ve vztahu ke skutkovému a právnímu posouzení věci (§ 118a o. s. ř., v odvolacím řízení pak podle nově zaváděné čtvrté věty § 212 odst. 2 o. s. ř.,[3] která výslovně zakotvuje obdobné užití § 118a o. s. ř.).“

Výše uvedené potvrzuje i rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4646/2008, ve kterém byl vyjádřen názor, že účastník může v odvolacím řízení uvést další tvrzení a důkazy právě tehdy, když soud prvního stupně účastníka řízení sice poučí v souladu s ustanovením § 118a odst. 1 až 3, avšak s ohledem na odlišný právní názor odvolacího soudu na danou věc je třeba považovat poučení soudem prvního stupně za nedostatečné, tedy nikoliv za řádné.Dovoluji si tedy konstatovat, že z uvedeného rozhodnutí vyplývá, a nejen z něj,[4] že řízení před soudem prvního stupně je stiženo vadou, jestliže poučení soudu prvního stupně je nedostatečné. Tato skutečnost pak umožňuje účastníku řízení uvádět nové skutečnosti a navrhovat důkazy k jejich prokázání i v rámci odvolacího řízení, aniž by jednal v rozporu se zásadou neúplné apelace.

Názor prezentovaný v poslední větě předchozího odstavce je v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 16. března 2004, sp. zn. 29 Odo 149/2002, který konstatoval, že: „Odvolací soud pak přehlédl, že poučovací povinnost dle § 118a o. s. ř. je vybudována na objektivním principu. Znamená to, že poskytnutí potřebného poučení není závislé na tom, zda se soud prvního stupně o potřebě poučení vůbec dozvěděl. Nebylo-li účastníku potřebné poučení poskytnuto, ačkoliv se tak mělo z objektivního hlediska stát, došlo i v tomto případě k porušení ustanovení § 118a o. s. ř. a řízení před soudem prvního stupně je z tohoto důvodu vždy postiženo vadou; to platí i tehdy, jestliže poznatky o tom vyšly najevo až v odvolacím řízení.“

Dokazování prováděné odvolacím soudem

Pro odvolací řízení je dokazování speciálně upraveno v ustanovení § 213 o. s. ř. Absentuje-li pro odvolací řízení, a tedy i dokazování v rámci odvolacího řízení, speciální úprava v části čtvrté o. s. ř., použijí se přiměřeně ustanovení o řízení před soudem prvního stupně, tedy zejména ustanovení obsažená v části třetí o. s. ř., ale samozřejmě není vyloučeno i přiměřené užití ustanovení části první a části druhé o. s. ř. Z ustanovení § 213 o. s. ř. vyplývá, že pokud odvolací soud má za to, že na základě důkazů provedených soudem prvního stupně lze dospět k rozdílným skutkovým zjištěním, než jaká učinil soud prvního stupně, pak je odvolací soud povinen ve vztahu k danému důkaznímu prostředku provést dokazování, tedy dokazování zopakovat.

K povinnosti odvolacího soudu zopakovat za výše uvedené situace dokazování se vyjádřil i Ústavní soud, když uzavřel, že: „Hodnocení důkazů bez jejich provedení soudem (nejsou-li dány důvody dožádání) zakládá porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod v důsledku porušení zásady přímosti, dle níž dokazování provádí soud, jenž rozhoduje ve věci, a to při jednání, ke kterému předvolá účastníky řízení, přičemž rozhodnutím ve věci je i změna rozhodnutí nalézacího soudu soudem odvolacím v odvolacím řízení.“[5]

Samotný způsob dokazování vzhledem ke zcela logické absenci ustanovení pro provádění důkazů v odvolacím řízení, když dle mého názoru neexistuje žádný důvod, pro který by měl být způsob dokazování v odvolacím řízení a v řízení před soudem prvního stupně upraven odlišně, je normován v části třetí o. s. ř., konkrétně pak v ustanovení § 122 až 131 o. s. ř.

Určitý problém může nastat, když za důkazní prostředek slouží listiny, a to tehdy, kdy odvolací soud zopakuje dokazování listinami na samém počátku jednání, tedy v okamžiku, kdy dle ust. § 215 odst. 2 o. s. ř. má dojít ke shrnutí dosavadního průběhu řízení.

Je však možné, aby tyto dva úkony soudu, tedy shrnutí dosavadního průběhu řízení a opakování dokazování, byly sloučeny v jeden úkon, když k opakování dokazování odvolacím soudem dojde ještě před přednesy účastníků odvolacího řízení? Dovoluji si tvrdit, že nikoliv.

Možná, že se čtenářům bude jevit níže prezentovaný názor s ohledem na ustanovení § 117 odst. 1 o. s. ř. příliš formalistický, jsem však přesvědčena, že při jednání před soudem mají být i ze strany soudu dodržovány procesní postupy dané zákonem, jelikož jen tak je účastník řízení v daném úseku jednání, ať již právně zastoupen, či nikoliv, schopen správně procesně reagovat. Při opakování dokazování, kdy jako důkazní prostředek slouží listina, se někomu může jevit jako nadbytečné, aby odvolací soud prováděl dokazování, když obsah listin konstatoval již na počátku jednání v rámci tzv. shrnutí dosavadního průběhu řízení dle ust. § 215 odst. 2 o. s. ř.[6] Jsem toho názoru, že tento úkon v žádném případě nadbytečný není.

Ustanovení § 215 odst. 2 o. s. ř. nestanoví, že by po shrnutí dosavadního průběhu řízení předsedou senátu či jím pověřeným členem se měl účastník řízení právo k tomuto vyjádřit, avšak ust. § 123 o. s. ř., které se v průběhu odvolacího řízení použije přiměřeně, stanoví, že účastníci mají právo vyjádřit se k návrhům na důkazy a ke všem důkazům, které byly provedeny. Jedná se tedy o zásadní odlišnost mezi tzv. shrnutím dosavadního průběhu řízení a prováděním dokazování.

Dalším argumentem, proč nelze provést dokazování v rámci postupu dle ust. § 215 odst. 2 o. s. ř. je ta skutečnost, že soud má v řízení postupovat předvídatelně, přičemž postup soudu může být předvídatelný pouze tehdy, je-li realizován v souladu s procesními pravidly. Ustanovení § 118 odst. 2 o. s. ř., na které odkazuje právě ust. § 215 odst. 2 o. s. ř., neumožňuje, aby dokazování bylo provedeno před přednesy účastníků řízení. Znovu opakuji, že má-li být rozhodnutí soudu předvídatelné, pak musí být předvídatelný i jeho postup. Dokážu si představit, že v určitých případech může být účelné odchýlit se od procesních pravidel a některé úkony soudu „spojit v jeden“, avšak o tomto svém záměru by měl soud účastníky řízení minimálně informovat, protože jedině tak soud neporuší ust. § 6 o. s. ř., a tudíž neodepře účastníkům právo na spravedlivý proces, zaručený ústavním pořádkem.

Jak by tedy měl odvolací soud postupovat ve vztahu k dokazování?

Dle mého názoru by měl odvolací soud po shrnutí dosavadního průběhu řízení a přednesech účastníků odvolacího řízení účastníky odvolacího řízení seznámit se svým názorem na projednávanou věc. Již v tomto okamžiku by měl účastník odvolacího řízení získat povědomí o tom, že odvolací soud má pochybnosti o závěru soudu prvního stupně o určité skutečnosti a že tedy bude zopakováno ve vztahu k této skutečnosti dokazování.

Tento postup odvolacího soudu dovozuji z ustanovení § 215 odst. 2, který odkazuje na přiměřené užití ust. § 118 o. s. ř., kdy z druhého odstavce tohoto ustanovení vyplývá, že po provedení úkonů podle odstavce 1 předseda senátu sdělí výsledky přípravy jednání a podle dosavadních výsledků řízení uvede, která právně významná skutková tvrzení účastníků lze považovat za shodná, která právně významná skutková tvrzení zůstala sporná a které z dosud navržených důkazů budou provedeny, popřípadě které důkazy soud provede, i když je účastníci nenavrhli.

V návaznosti na ustanovení § 118 o. s. ř. odvolací soud v případě potřeby, tedy dojde-li po zopakování dokazování ke skutkovým zjištěním, která ho vedou k odlišnému právnímu názoru, než jaký zastával soud prvního stupně, realizuje poučovací povinnost dle ust. § 118a. Jak již bylo výše uvedeno, v odvolacím řízení je v případě potřeby realizována poučovací povinnost dle ust. § 118a odst. 4 o. s. ř., avšak není vyloučeno i poučení dle odstavců 1, 2 a 3, když tuto povinnost soudu normuje ust. § 213b o. s. ř. Možnost účastníka řízení reagovat na toto poučení je však omezena ust. § 205a a § 211a o. s. ř.

Ze strany soudu by tedy mělo po opakování dokazování, ať už listinou, či prostřednictvím jiného důkazního prostředku, dojít k poučení účastníka odvolacího řízení, aby navrhl důkazy k prokázání svého tvrzení, když odvolací soud je toho právního názoru, že skutečnost účastníkem tvrzená nebyla před soudem prvního stupně na základě dosud provedených důkazů dostatečně prokázána. Tento postup odvolacího soudu by byl v souladu s ustanovením § 213b o. s. ř. a postup účastníka při navržení nového důkazu k prokázání jeho tvrzení v souladu s ustanovením § 205a písm. d) o. s. ř.[7]

Má odvolací soud povinnost dodržet výše uvedený procesní postup?

Dle autorů komentáře k ustanovení § 213b o. s. ř. „Odlišný právní názor odvolacího soudu od soudu prvního stupně či účastníkem nazíraného právního posouzení nevyžaduje poučení účastníka řízení podle § 118a odst. 2, a to za předpokladu, že věc lze posoudit a rozhodnout na základě skutečností již tvrzených (nejde-li ovšem o neunesení břemene tvrzení) a důkazů provedených (viz také NS sp. zn. 22 Cdo 2335/2005). Vyžaduje-li ale tento jiný právní názor, aby účastníci doplnili svá skutková tvrzení o další nebo jiné rozhodné skutečnosti a v důsledku toho rovněž doplnili návrhy důkazů, může odvolací soud poučovat účastníky podle § 118a odst. 1 až 3. Takový postup sice zpravidla vede k uplatnění nových skutečností a důkazů, ovšem rozsah možného dokazování je omezen podmínkami uvedenými v § 213 odst. 4.“[8]

Dle ustanovení § 213 odst. 4 o. s. ř. Odvolací soud doplní dokazování o účastníky navržené důkazy, které dosud nebyly provedeny, ukazuje-li se to potřebné ke zjištění skutkového stavu věci; to neplatí jen tehdy, má-li být provedeno rozsáhlé doplnění dokazování, a jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, dosud nebylo provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování.

Závěr

Zastávám názor, že z provedené analýzy plyne, že poučovací povinnost a provádění dokazování jsou dva instituty civilního procesu, které k sobě neodmyslitelně patří. Dojde-li ze strany odvolacího soudu k rezignaci na výše nastíněný postup, zpravidla dojde k vydání pro účastníka odvolacího řízení překvapivého rozhodnutí, v důsledku čehož zároveň dojde k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Byť obsahem tohoto článku je zpracování zcela základní problematiky civilního procesu, domnívám se, že i ta si zasluhuje pozornost. Má-li krejčová ušít kvalitní oděv, potřebuje k tomu nejen kvalitní materiál, ale i znalosti a dovednosti k jeho zpracování. Má-li řízení před odvolacím soudem dosahovat určité kvality, je taktéž třeba znalostí a kvalitního materiálu. Kvalitní materiál ve formě zákonné úpravy máme k dispozici, a co se týče zmiňovaných znalostí, jen na nás záleží, jaká bude jejich úroveň. Snad tento příspěvek bude schopen k úrovni těchto znalostí pozitivně přispět.

Autorka je advokátní koncipientkou v Jeseníku.



[1] Jana Křiváčková: Předvídatelnost soudního rozhodování v civilním soudním řízení – srovnání české, slovenské a německé právní úpravy, Právní rozhledy, 2011, č. 23, str. 833.

[2] David, L.; Ištvánek, F.; Javůrková, N.; Lavický, P. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář, II. díl, Wolters Kluwer ČR, a. s., Praha 2009, str. 1138.

[3] Dle názoru autorky tohoto příspěvku došlo v důvodové zprávě k nepřesnosti, když ta ve své obecné části odkazuje na druhý odstavec ustanovení § 212 o. s. ř., přičemž ustanovení § 212 o. s. ř. druhý odstavec neobsahuje. Použití ustanovení § 118a výslovně normuje nově vložené ustanovení § 213b o. s. ř.

[4] Např. Jaroslav Bureš: Úprava koncentrace řízení v občanském soudním řádu účinná od 1. 7. 2009, Bulletin advokacie, 2009, č. 12, str. 27.

[5] Nález IV. ÚS 57/04 z 12. 10. 2004.

[6] Při provádění důkazu listinou ust. § 129 odst. 1 o. s. ř. stanoví, že důkaz listinou se provede tak, že ji nebo její část při jednání předseda senátu přečte nebo sdělí její obsah, případně předloží účastníkům k nahlédnutí, je-li to postačující.

[7] Důvodová zpráva k zákonu č. 59/2005 Sb. uvádí: „K uplatnění nových skutečností (tvrzení) a nových důkazů podle nového § 205a odst. 1 písm. d) o. s. ř. dojde především tehdy, když soud prvního stupně v řízení před ním vedeném řádně zjistil skutkový stav pro účely právního posouzení věci, ke kterému dospěl, avšak soud odvolací má za to, že toto právní posouzení je nesprávné a že proto je třeba prokazovat jiné skutečnosti, než jaké byly prokazovány v řízení před soudem prvního stupně. V takovém případě rozhodnutí nelze zrušit [srov. k tomu nové znění § 221 odst. 1 písm. a) bod 1. o. s. ř.], takže odvolací soud musí ve věci jednat a s konečnou platností rozhodnout sám. K tomu samozřejmě bude zpravidla třeba provádět důkazy a posuzovat skutečnosti tvrzené účastníky, a to nezřídka včetně nových skutečností uplatněných právě zejména podle nového § 205a odst. 1 písm. d) o. s. ř.“

[8] Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Šínová, R. a kol: Občanský soudní řád. Komentář, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2013, str. 664-666.