oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte zavedení advokátního procesu v záměru CŘS?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Poslední rozhovor s JUDr. Václavem Kupkou

publikováno: 12.03.2019

S hlubokou lítostí a zármutkem jsme přijali zprávu, že nás 5. března 2019 navždy opustil JUDr. Václav Kupka. Básník, malíř, fotograf, příležitostný divadelní statista, duše všemožných výtvarných a muzejních spolků, ale především skvělý advokát bydlící uprostřed Olomouce ve svém středověkém domě. Připomeňme si moudrého člověka, který s nadsázkou říkával, že sám neví, jestli bydlí v ateliéru nebo maluje v bytě. Publikujeme poslední rozhovor, který s ním pro knihu vzpomínek Nestoři české advokacie před třemi lety vedli Petr Toman a Ondřej Šebesta.

   JUDr. Václav Kupka, advokát, básník, fotograf a malíř.

Z jaké rodiny, pane doktore, pocházíte?

Pocházím z rodiny malíře pokojů. Otec se vyučil v Ostravě a pocházel z malé obce Těškovice u Bílovce. Tam se narodila i moje maminka, která byla z deseti dětí. Já se narodil v roce 1933. Když mi byl rok, získal otec místo malíře v tehdy převážně německé obci Hněvotín, ovšem ve volném čase maloval obrazy. Maminka mi později s pláčem vyprávěla, že jsme tam byli úplně odříznuti od světa. Ze smutku po domově, a aby si našla nějakou práci, si pronajala hospodu. Jedinou českou hospodu v obci. Otec maloval, maminka byla v hospodě a já pomáhal.

Kde jste studoval střední školu?

V Olomouci. Z druhé měšťanky jsem rovnou nastoupil do druhého ročníku Slovanského gymnázia.

Jak to, že hned do druhého ročníku?

To bylo dáno koncem války a situací kolem ní. Už si to moc nepamatuji, jen vím, že jsem nastoupil do druhého ročníku. K maturitě jsem šel v roce 1952 a dopadla dobře. I když byla povinná matematika, která mi moc nešla, maturoval jsem jak z matematiky, tak latiny, kterou jsem měl relativně rád.

Co rozhodlo, že jste se přihlásil na právnickou fakultu?

Maturovalo nás tehdy osm oktáv a vůbec jsme neměli potuchy, kam se dostaneme. Jako patnáctiletý kluk jsem byl poprvé v Praze na sletu lidovecké mládeže. Praha mě tak chytila, že jsem si už tehdy řekl: „Tady chci studovat!“ Po gymnáziu jsem si podal přihlášku na medicínu do Bratislavy a současně na práva do Prahy. Vyšlo mi to v Praze.

Jak probíhaly přijímačky, byly obtížné?

Báječně! Přijímací pohovor byl vedený nějakým starým profesorem. Vyptával se na různé věci a s úsměvem naslouchal mým naivním názorům. Měl jsem tehdy dobře prostudovanou Masarykovu Otázku sociální, z té jsem u všech odpovědí vycházel a ty bolševické kecy pomíjel. Měl jsem štěstí, že onen profesor byl „náš“ člověk, jinak by mě byli nevzali. Nezapomeňte, že se psal rok 1952! Potom mi přišel dopis, že mě přijali.

Jak vzpomínáte na roky studia na pražské právnické fakultě?

Byl jsem v ročníku s báječnými kolegy. Například s Karlem Trinkiewitzem, básníkem a výtvarníkem, později signatářem Charty 77. S tím jsem držel partu, chodili jsme spolu po výstavách, byl stejně výtvarně založený jako já. Po podpisu Charty ho komunisti donutili k emigraci a už jsem ho nikdy neviděl.

Kde jste v Praze bydlel?

Nejdříve jsem se dostal na kolej u Masarykova nádraží, ale tam jsem bydlel jen krátce, protože kolej byla uvolněna pro nějaké zahraniční studenty. Pak jsem bydlel ve sklepním bytě s jedním kolegou, ten jsem si platil sám. Moji rodiče mi uložili nějaké peníze na vkladní knížku, což bylo prozíravé. Když přišla v roce 1953 měnová reforma, tak se uložené peníze přepočítávaly v daleko lepším poměru než hotové, takže jsem je mohl používat na placení nájmu. Kromě studia na právech jsem ještě navštěvoval hodiny kresby a malby u profesora Františka Ketzka a sám jsem po večerech kreslil. Měl ateliér v podkroví Obecního domu, kam jsem za ním docházel.

I dnes spolu sedíme ve Vašem výtvarném ateliéru, z něhož je poznat, že jste stále srdcem malíř?

Ano, výtvarná činnost je moje srdeční záležitost.

A práva?

Práva byla záležitost rozumová. Spojení srdečního a rozumového jsem vždy považoval za základ mé životní rovnováhy.

Údajně jste také statoval v divadle?

To sice ano, ale nebylo to nic významného. Ochotničil jsem již jako gymnazista v Hněvotíně. V době studií v Praze jsem statoval v Komorním divadle v Hybernské ulici, které bylo součástí Městských divadel pražských. Ovšem na rovinu, jen proto, že se mi tam líbila jedna herečka! Ona to ani nevěděla a dnes už si nevzpomenu, jak se jmenovala. Vím jen, že byla nádherná!

V roce 1953 zemřeli Stalin i Gottwald, to muselo být na fakultě docela dusno…

Museli jsme se jít povinně poklonit k rakvi, ve které byl Klement Gottwald vystavený. Ve škole nás rozdělili na skupinky po deseti studentech a jeden student oddaný režimu měl těch deset studentů pod dozorem. Nás si vzala na starost taková hrozná „kulturní trenérka“. Později naši skupinu rozpustili, protože jsme prý byli „sionističtí“. Hlavně že nás nechali dostudovat.

Měl jste již tehdy čas na kreslení?

Samozřejmě. Svůj první obraz jsem věnoval spolužačce Věře, se kterou jsem tehdy chodil.

Často jsme sedávali v kavárně Slavia proti Národnímu divadlu, ona dost kouřila, já nikoliv. Jak jsem se dočetl později, sedával tam i Václav Havel, ale nikoliv s námi. Chodíval tam i Jan Werich, policajti mu salutovali, když jel kolem ve svém autě.

Jaký byl Váš studijní plán?

Studium bylo zajímavé, protože jsem si vybíral věci, které mě zajímaly. Chodíval jsem i na přednášky na filozofii, ale jen na ty, které mě zajímaly. Například jsem šel na přednášku Zdeňka Nejedlého, i když jsem s ním nesouhlasil, ale chtěl jsem to poznat. Navíc jsem si doplňoval vědomosti návštěvami výtvarné umělecké školy. Závěrečnou práci jsem dělal v oblasti mezinárodního práva, inklinoval jsem k tomu a doufal, že se dostanu někam ven. Vybral jsem si neutralitu Rakouska, což bylo tehdy zajímavé a aktuální téma, a celkem dobře to dopadlo. Po ukončení práv jsem chtěl studovat na Akademii výtvarného umění v Praze. Ale oni se mě ptali, jak to mám s vojnou, ať prý přijdu až po vojně.

Studium jste dokončil v roce 1956 a nastoupil na vojnu?

Ano, ale na vojnu jsem nenastoupil. Místo toho jsem šel na Slovensko. Dostal jsem umístěnku do Banské Bystrice. Vedoucím tamější poradny byl JUDr. Gustav Michalica, mým školitelem JUDr. Petyko, oba dva výborní lidé. A víte, koho jsem tam ještě potkal? To neuhádnete! Budoucího ombudsmana JUDr. Otakara Motejla. S tím jsem bydlel skoro rok na privátu, v jednom pokojíku na Žlutých pískách. On tam také začínal. Absolvoval rok přede mnou.

Jaké jste s ním měl vztahy?

Výborné, měl tam spoustu kamarádů a byl už tehdy vynikající právník.

Jak dlouho jste zůstal v Banské Bystrici?

Skoro šest let. Advokátní zkoušky jsem skládal v Bratislavě. Věnovali se mi tam maximálně. I kdybych do advokátní poradny nastoupil bez předchozího právnického studia, oni by mě to všechno naučili. Hned druhý den, co jsem nastoupil, jsem jel zastupovat k soudu.

Vzpomenete si na svůj první případ?

Samozřejmě. Starý bača, třetí rozvod. Dostal jsem od něj pytel plný sýrů – oštěpků, že se na ně dodnes nemohu ani podívat. Banská Bystrica byla krásné městečko, hrozně mě ten pobyt obohatil. Jednou jsem měl jet do Hnúště k soudu a neměl jsem budík. Tak mi ho paní sekretářka půjčila. Večer předtím jsem si zašel na houslový koncert. Vystupoval Peter Michalica, dnes houslový virtuóz, ovšem v té době především syn vedoucího naší advokátní poradny. A uprostřed jeho vystoupení se najednou ozvalo „crrrrrrrr“ a ze šatny začal drnčet budík. To byla strašlivá ostuda!

Mluvil jste u soudu česky nebo slovensky?

Tehdy se velmi často konaly veřejné procesy a ty byly pro mě hrozné. Jeden takový proces jsem zažil ve Zvolenu. Dodnes se za to stydím, jak jsem koktal, slovensky jsem tehdy vůbec neuměl. Lidé v publiku se bouřili. Vedle mě naštěstí seděl zkušený JUDr. Meszároš, místní člověk, který mě povzbuzoval. Když už jsem byl na Slovensku déle, slovensky jsem se naučil, ale ze začátku jsem přecházel z češtiny do slovenštiny. Když se ptali slovensky, nemohl jsem odpovídat česky, protože jsem se bál, že mi nebudou rozumět. To byly hrozné procesy, na to nezapomenu.

Projevoval se ve Vaší práci politický vliv?

Když jsem byl na Slovensku druhý rok, zúčastnil jsem se organizovaného zájezdu na Zlaté písky do Bulharska. Jakmile jsem se vrátil, tak si mě zavolal můj vedoucí a povídá mi: „Vašku, cos to udělal?“ Já nevěděl co. Jeli jsme tenkrát vlakem přes Jugoslávii. Když vlak v Bělehradě zastavil a bylo pár hodin času, šel jsem se projít po městě. To bylo všechno, co jsem provedl. Pak jsem se dozvěděl, že desátník, který nás měl na starosti a hlídal nás, to nahlásil. Do poradny za šéfem tehdy přišel někdo ze Státní bezpečnosti, jaký jsem prý člověk, že jsem snad v té Jugoslávii chtěl zůstat. Toho desátníka jsem pak vídal i na dalších akcích. Stačilo, že se slavily nějaké narozeniny, už tam byl a sledoval nás.

Nelákali Vás do KSČ?

To víte, že ano. V Banské Bystrici i později v Olomouci jsem měl vedoucí, kteří mně hned při přijímání říkali: „Podívej, ty jsi nejmladší, musíš počítat s tím, že půjdeš do strany a pak budeš dělat vedoucího.“ Já na to vždycky odpovídal, že k tomu musím nejprve dorůst, abych si tu důvěru opravdu zasloužil. Říkali to s úsměvem, samozřejmě věděli, že nikdy do žádné strany nevstoupím. Nikdy jsem také v žádné straně nebyl. Sympatizoval jsem však s lidovci, protože moji rodiče byli katolíci.

Jak se Vám podařilo vrátit se z Banské Bystrice do Olomouce?

Chtěl jsem jít nazpět na Moravu po celou dobu a podařilo se mi to až v roce 1959. Mezitím jsem se na Slovensku oženil, žena studovala přírodní vědy, ale přerušila studium. Chtěla jej dokončit v Olomouci, ale za rok přišlo dítě a už se na školu nevrátila. Ale v Olomouci to bylo stejně dobré. Vedoucím advokátní poradny byl tehdy JUDr. Julius Donáth, úžasný člověk! Koncipientem tam v té době byl i dodnes známý JUDr. Gerhardt Bubník.

Vy jste tedy nakonec ani nebyl na vojně?

Nebyl. Místo toho jsem šel na Slovensko, abych se vojně vyhnul. Později jsem byl jen dva měsíce na vojenském cvičení v Olomouci. Ty jsem kroutil tak, že jeden den mě povýšili a druhý den mně zas frčky vzali.

Jak to?

Jako malíř jsem dostal úkol, abych na zeď ubytovny namaloval vojáky v pozoru, ale já jsem nikdy figurální kresbu nedělal. Dali mi barvy a já to udělal nejlépe, jak jsem uměl. V noci ale zapršelo a ráno byl celý obraz rozmazaný. Tak se jim to nelíbilo. Můj nadřízený mě napřed povýšil a pak tohle! Myslel, že jsem to udělal schválně, tak mi to povýšení zase vzal.

Specializoval jste se na nějakou právní problematiku?

Ne, dělali jsme všechno. Ono by to ani dost dobře nešlo při tom obsazení. Tady v Olomouci měla sídlo vojenská posádka a my jsme dost obhajovali vojáky u vojenského soudu. Bylo až komické, z jakých malicherností byly sestaveny ony trestné činy vojáků.

Za co ty vojáky soudili?

Především opuštění útvaru, většinou naprosto banální věci jako pozdní příchod. Z toho ze všeho se dělaly velké případy, dodnes jsem nepochopil proč.

Takže jste obhajoval v trestním řízení?

Mimo běžnou agendu jsem obhajoval i tři velmi závažné případy vraždy. V jednom případě to byl mladistvý pachatel, který se dal do party s dospělejšími. Dohodli se, že utečou za hranice do Rakouska. Odjeli do Bratislavy a chtěli přeplavat Dunaj. Během přípravy útěku se nepohodli a jeden z nich zabil toho druhého. Mladistvý, kterého jsem obhajoval, dostal dosti nízký trest. Další dva případy byly otcovraždy. Jedna se týkala rovněž mladistvého osvojeného chlapce, kterého týral nevlastní otec. Ve druhé sehrál roli alkohol.

Jak jste prožíval rok 1968 a následné prověrky?

Stranické prověrky jsem nezažil. Nebyl jsem ve straně, takže mě ani nemohli vyškrtnout.

Měl jste v průběhu let v advokacii nějaké funkce?

Neměl. Ani jsem o ně neusiloval, ani mi je nenabízeli. Byl jsem řadovým advokátem. Dělal jsem svoji práci a hlavně jsem maloval.

Jak jste prožíval změny advokacie po roce 1990?

Jediný problém byl, že jsem odmítl spoluvlastnictví naší původní kanceláře. Popravdě řečeno jsem se toho zalekl, protože jsme v té době kupovali dům pro rodinu a s tím bylo výdajů a starostí dost. Kolegové mě tam ale nechali v nájmu až do odchodu do důchodu.

Do kterého roku jste dělal advokacii?

Skončil jsem před osmi lety – to mi bylo 75 let. Tehdy mi dost vážně onemocněla žena a před pěti lety zemřela. Byla mi velkou oporou, trpěla moje rozmary a snášela můj nepořádek.

Obdivovala Vaše obrazy?

Někdy kritizovala, někdy mi byla i modelem. Malování je úžasné. Doporučoval bych každému, kdo dělá nějakou intelektuální činnost, ať buď fotí, nebo maluje, nebo prostě dělá něco takového pro radost.

Výtvarné umění provázelo celý Váš život. Na který ze svých obrazů jste nejpyšnější?

Támhle ten obraz je nazván „Vadnoucí kytice“. Trochu to souvisí se ženami, které nás dovedou potěšit, i když už stárnou. Ten obraz si chtěl koupit jeden pán, ale já ho nechtěl prodat. Řekl jsem si dvacet tisíc a to nechtěl dát. Tak jsem slevil na patnáct, to také ne, tak jsem ho vyhnal. Nejsem hokynář, buď berete, nebo ne. Jsem rád, že u mě zůstal!

Jaký je váš názor na taláry advokátů?

Je to škoda, že jsme je neměli už dříve.

Jaké vlastnosti by měl mít podle Vás dobrý advokát?

Především musí chápat lidi. Víte, to není moje myšlenka, to je myšlenka mého řídícího učitele Josefa Žižky. On se nemohl zúčastnit mé promoce v Praze, tak mi poslal list a tam bylo jenom: „Vašku, nezapomeň, odkud pocházíš.“ Nic víc. Na to jsem vždycky myslel!

A další vlastnosti?

Nevím, jak bych to nazval, to není touha po eleganci, ale já jsem se denně holil, až jsem z toho byl otrávený, ale když jsem přišel neoholen, tak naše hlavní sekretářka Vlasta nařídila: „Oholit!“ Prostě by měl být pěkně oblečený a oholený a především by to měl být člověk s morálkou. Někteří ji bohužel dnes nemají.

Občas obhajujeme nedobré věci nebo nejsme na straně, kde je většina.

Jednou jsem zažil veřejný proces v divadle v Olomouci. To se jeden čas nosilo u havárií se smrtelným následkem. Můj klient byl ve vazbě, protože tam mimo jiné byl i alkohol. On mi říkal, doktore, já to budu popírat a vy mě musíte hájit. Spáchal to, byl si toho vědom, a co já tam budu povídat? To jsem vůbec nespal. Nakonec byl odsouzen.

Je lepší vědět, jestli je Váš klient vinen nebo není?

Pro váš klid je lepší to nevědět, i když to samozřejmě tušíte.

Byl jste v seznamu advokátů, co mohli obhajovat politické procesy?

Tam mě jako nestraníka nepustili.

Kdybyste se vrátil zpátky a mohl se rozhodnout, šel byste znovu do advokacie?

Ano, šel, ale musel bych mít možnost malovat. U vojenských soudů jsem často nemohl ty bláboly poslouchat, tak jsem si kreslil, anebo jsme si s kolegou psali vtipy a posílali si je. Někdy dokonce i s prokurátorem!

Jak moc se změnila advokacie během Vašeho života?

Domnívám se, že výkon advokacie je poslání pomáhat všem lidem, kteří pomoc potřebují. Zvláště v současné době, kdy je společnost značně dehumanizovaná a lidé se musejí potýkat s velkým množstvím předpisů. Tuším, že už Cicero řekl, že množství právních předpisů je velmi nebezpečné pro demokracii. To bychom si všichni měli uvědomit. V dnešní době, kdy usilujeme o demokratickou společnost v Evropě a nakonec i v celém světě.