oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte věcný záměr nového civilního řádu soudního?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Poslední rozhovor s Dagmar Burešovou

publikováno: 02.07.2018

S hlubokou lítostí a zármutkem jsme přijali zprávu, že nás navždy opustila JUDr. Dagmar Burešová. Připomeňte si s námi první dámu české advokacie a první ženu ve vysoké politice po roce 1989 v posledním rozhovoru, který s ní pro knihu vzpomínek Nestoři české advokacie před dvěma lety vedli Petr Toman a Ondřej Šebesta.

Paní doktorko, pokud je nám známo, vyrostla jste v rodině prvorepublikového advokáta*. Nerozmlouval Vám tatínek studium práv v době nejtužší totality padesátých let? 

Rozmlouval, ale nebylo mu to nic platné. 

* Otec Dagmar Burešové JUDr. Josef Kubišta (1892-1957) byl význačným pražským advokátem. Specializoval se na pojistné právo. 

Vyprávěl Vám tatínek, popřípadě jeho kolegové, které jste znala, o prvorepublikové advokacii? Jak na ni vzpomínali? 

Vyprávěl, jak ho bavila práce ve svobodném prostředí a jak se to pak po Únoru 1948 změnilo. 

Jaké to bylo přijít do praxe v době politických procesů? Ve kterém roce jste začínala? 

V době politických procesů jsem nastoupila do advokacie jako koncipientka. K politickým procesům v té době mohli chodit jen vybraní advokáti, já jsem tedy osobně žádný nezažila. 

Nastoupila jste do Prahy, nebo jste musela následovat umístěnku někam na „oblast“? 

Dostala jsem naštěstí umístěnku do Prahy. 

Byli k Vám – nové koncipientce – Vaši první kolegové milí a snažili se Vás něco naučit, nebo měli pocit, že koncipient je spíše něco jako sluha? 

Všichni byli hodní. Ráda vzpomínám zejména na starého pana JUDr. Otakara Motejla, který mi vždy ochotně poradil a pomohl. 

Kdy jste složila advokátské zkoušky? 

Promovala jsem v roce 1952, pak jsem působila jako koncipientka a od roku 1957 jsem působila jako samostatná advokátka. 

Vždy jen jako řadová advokátka? 

V roce 1963 jsem se stala členkou Městského sdružení advokátů v Praze a v roce 1968 členkou Ústředí československé advokacie, v jehož studijním kolegiu jsem zastávala funkci vedoucí pracovněprávní sekce. 

Jak se Vám dařilo skloubit náročnou práci advokátky s úlohou manželky a matky dvou dcer? 

Těžko, ale snažila jsem se! Vždy jsem hodně pracovala, práce mne velmi bavila. Hlavně občanské právo, posléze jsem se specializovala na náhradu škody na zdraví. Tuto problematiku jsem často také přednášela a podařilo se mi prosadit i vyšší odškodnění pro poškozené. 

Strávila jste celý život v advokacii? Je toto náročné povolání podle Vašich zkušeností povoláním pro ženy? 

Může být. V některých oblastech je to dokonce výhoda: ženy jsou citlivější a lépe chápou situaci. Například při náhradách škody mohou projevit více soucitu s poškozenými, jsou empatičtější. Navíc mnohdy jsou situace, kdy i pro klienty je příjemnější jednat se ženou a sami si to přejí. 

Jak Vás jako advokátku přijímali mužští kolegové, ať již v advokacii, nebo na soudech? 

Všichni muži ke mně byli hodní a slušní, v začátcích mi pomáhali. Později si myslím, že mě vzali mezi sebe, a naopak bylo výhodou, že jsem žena. 

Jaký vliv na advokátní praxi mělo uvolnění politické situace v šedesátých letech? 

Vliv byl velký. Začaly probíhat procesy, ve kterých bylo konečně možné svobodně uplatňovat právo.

Jak jste v advokátních poradnách prožívali následné politické čistky na začátku normalizace, výměnu stranických legitimací, ve vedení Ústředí české advokacie apod.? 

Na rozdíl od jiných oborů to v advokacii probíhalo slušně. Tenkrát se náš předseda, komunista přesvědčením, JUDr. Zdeněk Hrazdira, choval velmi slušně. 

Je známo, že jste si od režimu jako „odměnu“ za obhajování disidentů vysloužila mnoho hodin výslechů a jiných nepříjemností. Vaši mladší dceru nenechal režim studovat. Nelitovala jste někdy? 

Mnohokrát jsem byla předvolána do Bartolomějské k výslechu, byla jsem odposlouchávána, byl mi odebrán cestovní pas. Rozhodně jsem nikdy nelitovala toho, jak jsem se chovala, i přes veškeré problémy, které jsem měla a které upřímně řečeno hrozily i celé mé rodině. 

Jednou jste vyprávěla, že kolem Vašeho sledování vznikaly i dost absurdní situace. 

V autě před naším domem seděli příslušníci nepřetržitě třeba dva dny, nešlo si jich nevšimnout. Vzpomínám si, jak jsem po jednom výslechu na Ruzyni nabídla vyšetřovateli, že ho svezu do centra, že mám před věznicí auto. Odmítl si ke mně přisednout do auta s tím, že bych mu mohla něco udělat. 

Známý je Váš výrok, že zbabělost by měla být trestná. Jak mu máme rozumět? 

Strach je přirozený. Jen hlupák nemá nikdy strach, protože nemá dost fantazie, aby si dokázal představit, co vše se může stát. Ale strach je třeba umět překonávat. V jeho překonávání se rodí statečnost. Dovedeno do důsledků, kdo ho nechce překonávat, není statečný, jen zbabělý. 

Jak jste spokojena s televizním filmem režisérky Agnieszky Hollandové „Hořící keř“? 

Film Hořící keř se mi opravdu líbil. Byla jsem velmi příjemně překvapena, jak byl po všech stránkách dobře a věrně zpracován. 

Jak se Vám líbila filmová představitelka Vaší postavy? 

Táňa Pauhofová se mi líbila moc. Já jsem samozřejmě zdaleka nevypadala tak dobře jako ona, ale známí mi říkali, že mne vystihla velice dobře. 

V jednom z rozhovorů jste uvedla, že jste zastupovala kolem stovky disidentů. Na které z nich nejčastěji vzpomínáte? V čem byly jejich případy odlišné od těch „obyčejných“? 

Procesy nebyly vedeny spravedlivě. To jsme věděli od začátku. Spor jsme také většinou nevyhráli, ale mnohdy se z nás stali po skončení věci dobří přátelé (např. Karel Kyncl, Ivan Medek, Jiří Lederer, Karel Nepraš, časopis Reportér apod.). 

Co bylo Vaší doménou v těchto případech? 

Pracovní právo. Disidenty tenkrát houfně propouštěli z práce, a protože to podnikoví a kádroví pracovníci pořádně neuměli, byly první výpovědi neplatné. Já vyhrávala spory a postižení pak za mnou začali chodit v zástupech. 

Jakou ze svých advokátních kauz považujete za největší úspěch ve svém profesionálním životě? 

Asi s paní Palachovou, nepomohla jsem jí ani tolik jako advokát, ale lidsky. Chodila k nám domů a hodiny jsem ji ubezpečovala o významu činu jejího syna Jana. 

Jak došlo k Vašemu společnému seznámení? 

Jarmila Palachová za mnou přišla do advokátní kanceláře. Nechtěla však se mnou mluvit uvnitř, přála si, abychom vyšly na chodbu. Bála se o mě, protože se obávala, že v kanceláři může být odposlech. Mimochodem, opravdu jsme jej tam později našli, byl umístěn za obrazem. Upírala na mě oči a stále opakovala otázku, na niž toužila slyšet odpověď. Chtěla vědět jediné zda měl čin jejího syna smysl. Ujišťovala jsem ji, že to bylo důležité gesto, sebeoběť. Nerozhodovala jsem se dlouho, zda ji budu zastupovat. Nešlo jí nevyhovět. Zasloužila si, aby se za ni někdo postavil. 

Dagmar Burešová zastupovala Libuši Palachovou, matku Jana Palacha. Ta žalovala poslance Viléma Nového, člena ÚV KSČ, za lži, jež šířil o jejím synovi. V lednu a únoru 1969 opakovaně tvrdil, že Jan chtěl při svém protestu použít takzvaný „studený oheň“. Tím se snažil jeho čin dehonestovat a zpochybnit hrdinství, které k takovému rozhodnutí bylo zapotřebí. Nového žalovali také Vladimír Škutina, Luděk Pachman, Pavel Kohout, Lubomír Holeček a Emil Zátopek, které Nový nařkl, že studenta k jeho zoufalému činu navedli. Od začátku bylo jasné, že nejde o právo, ale o politiku, a že proces spravedlivý nebude. O případu rozhodovala soudkyně Jarmila Ortová, která svou pochybnou kvalifikaci získala na Právní škole pracujících. Rozsudek z července 1970 této situaci odpovídal: „Žaloba na ochranu osobnosti podaná Libuší Palachovou se zamítá a žalobkyni je uznána povinnost nahradit žalovanému náklady tohoto řízení k rukám Městského sdružení advokátů v Praze.“ Paní Palachovou zastupovala Dagmar Burešová zadarmo. 

Jak jste prožívala rok 1989 a následné změny v advokacii? Jak jste se na nich podílela? 

Byla jsem tehdy dost etablovaná v advokacii a začátkem prosince 1989 jsem byla jmenována ministryní spravedlnosti. Myslím, že jsem k privatizaci advokacie hodně přispěla. 

Na které z kolegů advokátů nejraději vzpomínáte, kteří nejvíce ovlivnili Váš život? 

Nejslušnějším a nejhodnějším kolegou a advokátem pro mne byl JUDr. Miroslav Hrabák. S JUDr. Otakarem Motejlem jsme byli velcí kamarádi, JUDr. Zdeněk Hrazdira mi hodně pomohl, JUDr. Jiří Balaštík byl skvělým koncipientem. Ráda vzpomínám na JUDr. Milana Skalníka a JUDr. Viléma Zarembu z Ostravy i JUDr. Karla Čermáka, který toho hodně udělal pro advokacii, zejména pro odstátnění advokacie. 

Museli Vás představitelé Občanského fóra v roce 1990 dlouho přemlouvat, abyste se vydala do politiky?

Byl to pouze jeden telefonický rozhovor. 

Co Vás v politice nejvíce překvapilo, příjemně i nepříjemně? 

Příjemně – že tam byli tehdy většinou samí slušní lidé, kteří byli nadšení situací a chtěli republice a lidem opravdu pomoci, v čele s panem Václavem Havlem.

Nepříjemné pak bylo, jak se s postupem doby dostávali do funkcí lidé, v jejichž zájmech převládaly osobní výhody. 

Jak vzpomínáte na svá léta v advokacii a vztahy mezi lidmi, advokáty? Byla doba odlišná od té dnešní? 

Vztahy mezi advokáty bývaly velmi přátelské. Téměř všichni jsme se znali, bylo nás relativně málo. Jezdili jsme na lyže, hráli volejbal a pořádali volejbalové turnaje, jezdili na vodu. Výborná byla i vzájemná odborná spolupráce. Dnes je advokátů mnohem více, ale já už nejsem v praxi přes 20 let, tak se nemohu vyjádřit k dnešní situaci. 

V roce 1990 jste byla zvolena první starostkou Junáka v českých zemích. Předpokládáme tedy správně, že máte ke skautingu a jeho ideálům blízko? 

Ano, jako malá holka jsem byla ve skautu, naše děti také, můj muž byl aktivní skaut, snažili jsme se dcery vychovávat a vést dle skautských zákonů. 

Zasloužila jste se také o rehabilitace nespravedlivě odsouzených v čele s JUDr. Miladou Horákovou. Setkala jste se s její dcerou Janou Kánskou? 

Předávala jsem jí dopisy, které napsala její matka těsně před popravou. Brečela jsem, když jsem je četla. Cítila jsem k Miladě Horákové takový obdiv! Jak neskutečně vyrovnaná a smířená byla, když je psala, jak se vůbec nelitovala. 

Kteří z advokátů podle Vašeho názoru nejvíce ovlivnili českou advokacii, jak ji pamatujete? Ať již před rokem 1989, nebo po něm? 

Když to zhodnotím celkově, tak asi JUDr. Zdeněk Hrazdira. Byl sice uvědomělý komunista, ale v letech, kdy v jiných institucích nestraníky vyhazovali z práce či měli jiné problémy, se nás snažil podržet a bojoval za nás, a to i proti Státní bezpečnosti. 

Jak se v průběhu Vašeho života změnila česká advokacie, v čem k lepšímu a v čem k horšímu? Změnil se přístup státních orgánů k advokátům? 

Změnil, netroufají si k advokátům jako dřív, ve vzájemných vztazích je větší rovnoprávnost. 

Pokud byste se mohla znovu rozhodnout, šla byste znovu do advokacie? 

Určitě, je to zaměstnání, kde je člověk svobodný, může na sobě stále pracovat a hlavně lidem pomáhat. 

Do advokacie se hlásí stále více mladých právníků. Co byste jim doporučila, které ze svých zkušeností byste jim nejraději předala? 

Pracovat na dobrém vztahu ke klientům, komunikovat s nimi. Advokacie není zaměstnání, ale povolání.

 

Zdravotní stav paní JUDr. Burešové bohužel nedovolil vést rozhovor jinak než písemně. Za pomoc děkujeme její dceři JUDr. Zuzaně Špitálské, která pokračuje v rodinné advokátní tradici podobně jako vnuk Jakub.