Odpovědnost ve finančním právu a zneužití trhu jako zneužití práva

autor: JUDr. Michal Janovec
publikováno: 11.07.2014

Cílem tohoto příspěvku je vymezit pojem zneužití trhu jako zneužití práva a zařadit je v systému odpovědnosti ve finančním právu. Jde tedy zejména o to, odpovědět si na otázku, zda zneužití práva je tím aktem, se kterým se setkáme v případech zneužití trhu, jinými slovy, zda při zneužívání trhu dochází ke zneužívání práva tak, jak je chápe právní teorie a soudní praxe. K tomu, abych mohl zařadit specifickou právní část v rámci finančního práva, zabývající se zneužitím trhu, pod obecný právní institut zneužití práva, je nejprve potřeba ujasnit si, co si pod zneužitím práva a následně zneužitím trhu představit.

Odpovědnost ve finančním právu 

Právní odpovědnost je vymezena především obecnou teorií práva jako uplatnění nepříznivých právních následků stanovených právní normou vůči tomu, kdo porušil právní povinnost.[1]

V rámci soukromého práva je vymezena odpovědnost jako nepříznivé právní důsledky, stanovené právní normou, které vznikají za právem stanovených podmínek v důsledku protiprávního jednání, event. protiprávního stavu.[2]

Z výše uvedených definic vyplývá jednoznačně, že právní odpovědnost je nový právní vztah, který se objevuje poté, co nastanou předvídané skutečnosti – porušení právní povinnosti. Je to tedy vztah do jisté míry nový, sankční povahy pro odpovědný subjekt. Odpovědnost sebou nese nejenom nepříznivé následky, ale také možnost státního donucení, neboť odpovědnost bez možnosti donucení je jednoznačně bezzubá. Odpovědnost plní také preventivní funkci, neboť do značné míry determinuje dovolené chování v souladu s právními normami blíže neurčeného okruhu osob. Institut odpovědnosti však není jenom právním pojmem, neboť se projevuje v širokém spektru různých společenských vztahů různých subjektů, a proto se na odpovědnost díváme i z hlediska sociologického nebo politického. Například politické hledisko je velmi významné v rámci fiskální části finančního práva, neboť daňové či sociální zatížení a jejich soustava je jedním ze stěžejních politických témat každé politické strany a je to téma, které se dotýká prakticky každého jedince. Existují dva druhy odpovědnosti – primární (právní odpovědnost splývá s primární povinností) a sekundární, která nastupuje až po porušení primární povinnosti, vyplývající ze zákona. Vzhledem k charakteru právní odpovědnosti pro nás není významná primární odpovědnost (která ani není právní odpovědností, ale spíše morální povinností), ale až odpovědnost sekundární, která dává za vznik novému vztahu – závazku v důsledku porušení primární povinnosti. Odpovědnost plní několik funkcí, a to zejména funkci preventivní, ochrannou, sankční, represivní, satisfakční, reparační nebo výchovnou. Každý právní řád je tvořen několika odvětvími a podle toho je také rozdělena systémově odpovědnost podle těchto odvětví. Jednotlivé odvětvové odpovědnosti tvoří uspořádaný celek, což se projevuje například propojením odpovědnosti u krádeže, kdy je způsobena škoda. Část škody by bylo velmi složité prokazovat v rámci trestního řízení, tak je dotyčný odkázán na občanskoprávní řízení. V rámci finančněprávní odpovědnosti je u některých finančněprávních deliktů (např. daňový únik) posuzováno při jisté míře intenzity i v rámci trestního práva jako trestný čin, nikoliv pouze v rámci daňového řízení, kdy nastupují sankce v podobě penále atp.

Finančněprávní odpovědnost je tedy v rámci finančního práva vymezována pro jednotlivé části finančního práva ať už v rámci fiskální části, tak také v rámci nefiskální části. Ve fiskální části půjde zejména o odpovědnost na úrovni daňových předpisů, v nefiskální části půjde nejčastěji o odpovědnost v rámci pojišťovnictví (pojistné podvody), bankovnictví, devizového a měnového práva. Všechny tyto odpovědnosti se prolínají jak ve finančním právu, tak v právu správním a také právu trestním, které nastupuje při nejvyšší intenzitě porušení povinností stanovených předpisy finančního práva.

V tomto mém příspěvku se zaměřuji na oblast finančního trhu, která patří do nefiskální části finančního práva. Odpovědnost je zde jak veřejnoprávní, tak soukromoprávní s dotčením finančněprávních, občanskoprávních, správních a trestních předpisů. 

Zneužití práva

Institut zneužití práva je do značné míry obecným právním institutem, a to jak soukromoprávním, tak i veřejnoprávním. V soukromoprávní sféře bylo vymezeno jak právní teorií, tak judikaturou.

Zneužití výkonu práva lze vnímat jako takové jednání, které je formálně v souladu se zákonem, avšak ve skutečnosti je výkonem práva jen zdánlivým; účelem zde není vykonat právo, ale poškodit jiného, neboť jednající v rozporu s ustálenými dobrými mravy je přímo veden úmyslem způsobit jinému účastníku újmu, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou zůstává pro něho vedlejší a je z hlediska jednajícího bez významu.[3]

Zneužitím práva je situace, kdy někdo vykoná své subjektivní právo k neodůvodněné újmě někoho jiného nebo společnosti; takovéto chování, jímž se dosahuje výsledku nedovoleného, je jenom zdánlivě dovolené. O chování toliko zdánlivě dovolené jde z toho důvodu, že objektivní právo nezná chování zároveň dovolené a zároveň nedovolené; vzhledem k tomu, že ze zásady lex specialis derogat legi generali vyplývá, že zákaz zneužití práva je silnější, než dovolení dané právem, není takové chování výkonem práva, ale protiprávním jednáním. Platí tedy, že pokud právní norma určité chování dovoluje a jiná (za předpokladu, že je ho ve výše uvedeném smyslu zneužíváno) je zakazuje, je takovéto chování ve skutečnosti nikoliv výkonem práva, ale protiprávním jednáním.[4] Výkonu práva, který je vlastně jeho zneužitím, proto soud neposkytne ochranu.[5]

Tímto judikátem došlo k jisté specifikaci zneužití práva v tom smyslu, že již neodkazuje a nepracuje s pojmem dobré mravy jako základním stavebním kamenem a podmínkou nutnou k tomu, aby se vůbec mohlo o zneužití práva jednat. Je jasné, že dobré mravy nemohou fungovat jako magické zaklínadlo a z toho také vyšel Nejvyšší soud v rámci jiného judikátu, kterým říká, že korektiv dobrých mravů nesmí být na újmu principu právní jistoty a nesmí nepřiměřeně oslabovat subjektivní práva účastníků vyplývající z právních norem.[6]

Je jasné, že zneužití práva není jenom institutem práva soukromého, ale i práva veřejného, avšak s tím rozdílem, že nebude kladen tak velký důraz pouze na způsobení újmy jinému subjektu, ale také společnosti[7] dosažení vlastního zvýhodnění. To platí zejména v daňovém právu, kdy se daňový subjekt snaží dosáhnout pomocí daňové optimalizace nižšího daňového zatížení. Je zcela logické, že se každý daňový subjekt snaží dosáhnout co největších úspor ve výdajových položkách, avšak bylo také judikováno, že to nesmí být jediný cíl daňové optimalizace, tedy že daňová optimalizace je dovolená, avšak daňový subjekt tímto musí sledovat i jiné, nikoliv nevýznamné cíle ve svém podnikání.[8]

Oproti institutu zneužití práva na druhé straně stojí zásada právní jistoty a ochrana legitimního očekávání, kteréžto jsou v českém právu na ústavní rovině zakotveny v čl. 1 odst. 1 Ústavy. Tyto zásady mohou situaci v konkrétních případech korigovat, neboť každý subjekt právních vztahů má nárok na určitou míru právní jistoty a legitimního očekávání ve své věci, tedy typově podobné aktivity subjektů práva by měly dosáhnout minimálně podobného výsledku a jde tedy o to, aby výklad pojmu zneužití práva byl standardizován v rámci některých rámcových jednání subjektů práva. Například v daňovém právu má daňový subjekt právo dopředu vědět, jaká bude jeho daňová situace, a z tohoto důvodu musí mít právo se spolehnout na prostý smysl slov právních předpisů. Je tedy jasné, že zneužití práva má nějaké pojmové znaky obecně vymezené, ale v každém individuálním případě je třeba provést široký právní rozbor a postavit na váhy jednotlivé principy a zásady práva, tedy zhodnotit co nejobjektivněji, zda se o zneužití práva skutečně jednalo, či nikoliv.

Zneužití trhu

Zneužití trhu je obecně zakázané a nepřípustné jednání v rámci finančního trhu. Cílem samotného zákazu zneužití trhu je v rámci boje proti zneužívání trhu vytvořit spravedlivé podmínky hospodářské soutěže pro všechny hospodářské subjekty, které se hospodářské soutěže účastní.

Zneužití trhu je upraveno zejména směrnicí 2003/6/ES a dalších prováděcích směrnic[9] Evropského parlamentu a Rady o zneužívání informací v obchodním styku (tzv. insider dealing) a o zneužívání trhu (dále také jako „Směrnice o zneužívání trhu“).

Podmínky zákazu zneužívání trhu

Jsou obecně vymezeny tři podmínky, kdy se jedná o zneužití trhu. O zneužití trhu se tedy jedná v případě, kdy byli investoři přímo či nepřímo poškozeni někým, kdo:

• používal důvěrné informace, tedy takové informace které nejsou veřejně přístupné (obchodování zasvěcených osob – insider dealing);
• zmanipuloval mechanismus stanovení cen finančních nástrojů;
• šířil nesprávné nebo zavádějící informace.

Takové jednání může bezpochyby poškodit obecnou zásadu, podle níž všichni investoři musejí mít rovnocenné podmínky. Je samozřejmé, že „startovní pozice“ pro investory s důvěrnými informacemi je daleko lepší v porovnání s ostatními, a proto je třeba se pokusit veřejnými nástroji tuto nerovnováhu zmírňovat, i když vyrovnání pozic pro všechny investory je spíše jen teoretické.

Zneužití trhu můžeme rozdělit do dvou oblastí:

• Použití důvěrných informací (insider dealing) – jedná se o situaci, kdy zasvěcená a informovaná osoba ví informaci, která není veřejně známá (například, když se chystá nějaká velká akvizice, o které ví jen management a je více než pravděpodobné, že taková akvizice přinese vzrůst ceny akcií dané společnosti, protože tím dojde k upevnění finanční situace a pozice společnosti) a někdo z managementu tuto informaci využije pro vlastní prospěch, tedy např. nakoupí velký balík akcií.[10]
• Manipulace s trhem – je situace, kdy opět informovaná osoba vynáší nepravdivé a zavádějící informace například o finanční situaci společnosti, a postavení této osoby je takové, že lze předpokládá, že informace o dané společnosti opravdu má (tedy jedná se např. o člena managementu společnosti) a tímto ovlivní hodnotu akcií společnosti pro svůj vlastní prospěch.

V obou dvou situacích se vlastně jedná o zneužití trhu pro vlastní prospěch buď informacemi pravdivými, které ale nikdo jiný nemá, anebo informacemi nepravdivými, ke kterým šiřitel takových informací teoreticky může mít přístup.

Každá osoba, která disponuje důvěrnými informacemi, má jednoznačný zákaz:

• sdělovat důvěrnou informaci jiné osobě, pokud k tomuto sdělování nedochází při běžném výkonu jejího zaměstnání;
• doporučovat jiné osobě nabytí nebo zcizení finančních nástrojů, jichž se tato informace týká;
• provádět manipulace s trhem.

Tyto zákazy se však nevztahují jak na obchodování s vlastními akciemi v rámci programů zpětného odkupu, ani na opatření za účelem stabilizace finančního nástroje.

Základem a vůbec stěžejním bodem celého zákazu zneužití informace je alespoň částečné vyvážení nerovnosti přístupu k informacím. Cílem je tedy zajistit „běžnému investorovi“ alespoň nějaké možnosti, jak zlepšit jeho postavení, resp. přístup k relevantním informacím. Nelze zakázat jednotlivým zaměstnancům, či vedoucím osobám společností emitující finanční nástroje, aby nemohli obchodovat s investičními nástroji, avšak vzhledem k tomu, že mohou mít a zcela jistě mnohdy i mají informace přímo zevnitř společnosti, tak jejich obchody by měly být viditelné zveřejněním a tedy transparentní.

Toto je však pouze jedna skupina možného zneužití trhu, tedy získání výhody lepšího přístupu k informacím. Druhou skupinou je používání, manipulování a vůbec nakládání s důvěrnými či zavádějícími informacemi.

Nakládání s informacemi

Emitenti finančních nástrojů musejí co nejdříve uveřejnit informace, které se jich přímo týkají, a umístit je na své internetové stránky. Pokud emitent sdělí důvěrnou informaci jakékoliv třetí osobě při běžném výkonu svého zaměstnání, či v rámci výkonu svých činností, musí být tato informace vhodně uveřejněna.

Opět se ale jedná o informace, se kterými přicházejí do styku jen některé osoby a také z tohoto důvodu je zde povinnost zveřejňovat seznamy takovýchto osob, tedy emitenti finančních nástrojů musí vypracovat seznam osob, které pro ně pracují, a mají, či mohou mít přístup k důvěrným informacím, přičemž definice důvěrné informace je dána směrnicí o zneužívání trhu, avšak ve své podstatě se jedná o každou privilegovanou, resp. nikoliv veřejně známou a dostupnou informaci.

Evropský orgán pro cenné papíry a trhy (European Securities and Market Authority, „ESMA“) vydává prováděcí a doporučující technické normy s cílem zajistit, aby akty přijaté Evropskou Komisí byly použity za stejných podmínek.

Směrnice o zneužívání trhu vyžaduje, aby každýčlenský státurčil jedinýregulačníadozorový orgánse společnýmminimálnímsouborempovinností. Tyto orgánypoužívajíkonvergentní[11]metodyna boj proti zneužívánítrhua měly bybýt schopnyvzájemně si pomáhatpři přijímáníopatření protiporušení, zejména vpřeshraničních případech. Následnýpostupsprávníspolupráce by mohl zejménapřispět k boji protiteroristickým činům. Takovéto příslušnéorgány mají takéspolupracovat sorgánem ESMA.[12]

Je třeba si také zodpovědět, jaké jsou následky porušení zákazu zneužití trhu. Snaha Evropského společenství je taková, aby bylo porušení zákazu zneužití trhu trestáno ve všech členských státech stejně.

Pokudpříslušný orgán přijmesprávníopatření nebosankci, musío tom informovatESMA. Pokud se navíctresttýkáinvestiční společnosti povolenépodlesměrnice o trzíchfinančních nástrojů(MiFID[13]), musíorgán ESMAuveřejnit vrejstříku investičních společnostíodkaz natakovouto sankci.

Zneužití trhu je zneužitím práva

Pokud si vezmeme případ, kdy někdo nakoupí velký balík akcií nějaké společnosti, jedná se o standardní akci a nejde o nic nelegálního, avšak pokud se ukáže, že dotyčný koupil balík akcií, protože věděl, že hodnota akcií dané společnost půjde nahoru, jedná se o zneužití důvěrných (neveřejných) informací, které jiní investoři nemají a jedná se tedy i o zneužití přístupu právě k takovým informacím, jinými slovy se jedná o zneužití práva. Jiná věc je prokázat takové osobě, jestli měla neveřejné informace nebo jenom jednala podle investičního citu a právě z toho důvodu je zde uzákoněna ona oznamovací povinnost obchodů zasvěcených osob (těch kteří mají nějaký vztah ke konkrétními emitentovi finančního nástroje). 

Není jednoduché prokázat, kdy se jedná o zneužití práva a tím spíše pokud se bude jednat o zneužití práva v podobě zneužití trhu a zejména z těchto důvodů je každý jednotlivý případ specifický. Na otázku, zda se jednalo o zneužití práva či nikoliv, může být zodpovězeno až po podrobném zkoumání konkrétního případu a všech souvisejících okolností.  

V úvodní pasáži tohoto příspěvku bylo pojednáno o tom, co je zneužitím práva a zjednodušeně řečeno se jedná o dovolené jednání s nedovoleným/nechtěným výsledkem na úkor jiného, či společnosti. Zneužití trhu je jednání, které je dle mého názoru na první pohled také dovoleným jednání, avšak při podrobnějším zkoumání konkrétní akce se jedná o nedovolený úkon, a tím tedy podstata zneužití trhu naplňuje teoretické znaky a definici zneužití práva, jinými slovy zneužití práva můžeme aplikovat jako teoretické východisko při zkoumání zneužití trhu.

Autor je advokátem v Brně a interním doktorandem katedry finančního práva Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně.