oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte věcný záměr nového civilního řádu soudního?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Odměna advokáta a úpadek klienta

autor: JUDr. Michal Žižlavský
publikováno: 27.07.2015

Na odměnu advokáta někdy dopadají speciální normy insolvenčního práva. Bez ohledu na to, že mu vznikne nárok na odměnu podle obecných předpisů, obdrží ji jen při splnění dalších podmínek. Tak tomu je, když se klient, kterému advokát poskytuje právní služby, ocitne v úpadku.

Z odměny advokáta se snadno stane fata morgana. Morgana Le Fay, učednice kouzelníka Merlina, po které má fata morgana své jméno, chtěla připravit o život svého bratra, rytíře kulatého stolu, krále Artuše. Advokáti – insolvenční správci zase někdy chtějí připravit o odměnu své kolegy, advokáty – zástupce klientů v úpadku.[1]

Úpadek klienta

Úpadek klienta, kterému advokát poskytuje právní služby, může mít (jen) dvě formy. Platební neschopnost nebo předlužení. V prvém případě klient neplatí své závazky, což je úpadek zjevný (věřitelé vidí, že jim někdo neplatí).[2] Ve druhém případě klient sice hradí splatné závazky, jeho dluhy ale skrytě rostou, až převýší reálnou hodnotu jeho majetku. To je úpadek skrytý.[3] Skrytý úpadek zná zákon jen u korporací a podnikatelů. Nezná jej u osob, které nepodnikají (spotřebitelů). Jejich úpadek může být jen zjevný. U korporací je častá kombinace obou forem úpadku, kdy platební neschopnost představuje viditelnou část ledovce nad hladinou a předlužení skrytou část pod ní.

Krizová správa korporace

Zvláštní pozornost si zaslouží situace, kdy advokát poskytuje právní pomoc korporaci v úpadku. Bývají zde ohroženy zájmy většího množství osob. Nejde jen o klienta, kterému advokát poskytuje právní služby, ale i o financující banky, dodavatele a odběratele, zaměstnance a stát. Čím je korporace větší, tím obezřetněji si musí advokát počínat. Měl by chránit nejen zájmy korporace, ale i zájmy manažerů, kteří za ni jednají, a také vlastní zájem na tom, aby dostal zaplaceno za svou práci. To není možné bez dobré orientace v pravidlech správy korporací. Právník, který nerozumí ekonomii, je zde na nejlepší cestě stát se veřejným nepřítelem.[4] Říká se, že kde není žalobce, není soudce. Tady je ale hodně potenciálních žalobců.

Manažeři (a advokáti, kteří jim radí) musejí důsledně rozlišovat dva základní režimy správy korporací,[5] režim běžný a režim krizový. V prvním případě spravují zdravé firmy, ve druhém korporace v úpadku. Klíčová je otázka, do kdy ještě mohou nakládat s majetkem korporace podle pravidel korporačního práva a kdy už musí „přepnout“ na insolvenční právo. Jde o to, určit, kde se nachází bod zlomu, kdy místo běžného režimu povinně nastupuje režim krizový.

Tím bodem zlomu je okamžik vzniku materiálního úpadku klienta (viz dále). Nalezení tohoto bodu vyžaduje realistický test insolvence.[6] Manažeři při správě korporací často důsledně naplňují výrok amerického komika Adamse, že bankrot je právní proces, ve kterém přemístíte vše, co máte, do kapes od kalhot a svůj kabát odevzdáte věřitelům. Čas potřebný k přemístění majetku získávají tím, že odkládají zahájení insolvenčního řízení a provádějí různé transakce, někdy též označované jako restrukturalizace. Neuvědomují si, že sami ručí za závazky korporace, když včas nepodají insolvenční návrh a neřeší úpadek firmy v krizovém režimu správy, tedy konkursem nebo soudní reorganizací.

Jen pro správu zdravých obchodních společností a družstev platí režim korporačního práva. V případě úpadku musejí manažeři (a advokáti) přepnout na insolvenční právo. Má to svou hlubokou logiku, založenou na tom, že dokud nikoho neohrožujete, můžete jednat jen ve svém vlastním zájmu. Jakmile ale začnete někoho ohrožovat, musíte zohlednit i jeho zájem. Korporační právo chrání majitele korporací (společníky, akcionáře). Insolvenční právo chrání zájmy věřitelů za situace, kdy je ohrožen jejich majetek (pohledávky). Manažer korporace má stejné postavení jako kapitán lodi. Když loď najede na mělčinu a začne se potápět, musí organizovat záchranné práce v zájmu ostatních. Nemůže myslet jen na sebe jako kapitán výletní lodi Costa Concordia Francesco Schet­tino.[7] A právě to se děje, když manažeři nakládají s majetkem korporace v úpadku v zájmu majitelů (a svém), bez formální ochrany věřitelů, kterou zajišťuje insolvenční proces. Základní pravidlo zní: Manažeři (a advokáti) mohou jednat podle pravidel korporačního práva, jen když korporace není předlužena a netrpí platební neschopností. Jinak musí řešit úpadek korporace soudní reorganizací nebo konkursem.[8]

Advokát, který poskytuje právní služby korporaci nebo podnikateli, by se měl i ve svém vlastním zájmu (v přiměřeném rozsahu) zajímat o to, zda se jeho klient nenachází v úpadku, a to i tehdy, když ještě neběží insolvenční řízení. To, že nebyl zahájen insolvenční proces, ještě neznamená, že zde není materiální úpadek, který (mimo jiné) ohrožuje platbu odměny advokáta za právní služby. Co to je materiální úpadek?

Materiální úpadek

Materiální úpadek je stav, kdy se někdo (v našem případě klient advokáta) nachází objektivně v úpadku, ale nezahájil ještě formální insolvenční řízení. V případě korporací a podnikatelů půjde zpravidla o déle trvající protiprávní stav, který vznikl porušením povinnosti manažerů podat insolvenční návrh na spravovanou korporaci. Podnikatelé – fyzické osoby porušují povinnost podat insolvenční návrh sami na sebe. Nepodnikající fyzické osoby (spotřebitelé) nemají povinnost podat insolvenční návrh, je to ale v jejich vlastním zájmu, zejména když usilují o oddlužení. Materiální úpadek představuje první etapu úpadku, na kterou navazují etapy další.

Specifika materiálního úpadku

Manažeři korporací a podnikatelé mají v době vzniku materiálního úpadku zákonnou povinnost podat insolvenční návrh (§ 98 insolvenčního zákona – dále jen „IZ“). Často ji ale neplní řádně a včas. Zpravidla pod tlakem majitelů korporací (společníků, akcionářů) odkládají po neúměrně dlouhou dobu zahájení insolvenčního řízení. Projevuje se zde fenomén převažujících rodinných firem a korporací s koncentrovanou vlastnickou strukturou, který v českých poměrech narušuje mechanismus „dvojí nezávislé kontroly“ na úrovni vlastnické a úrovni manažerské.

Občan – nepodnikatel v materiálním úpadku zpravidla čelí tlaku věřitelů a někdy i celé řadě exekucí. Rozhoduje se, zda podá insolvenční návrh a využije možnosti řešit svůj úpadek oddlužením. To mu poskytuje ochranný štít před individuálními kroky věřitelů.

Co hrozí advokátovi v době od vzniku úpadku klienta do doby zahájení insolvenčního procesu? Advokát nese dvojí riziko podle toho, zda mu jeho klient již uhradil odměnu, anebo ještě ne.

V prvním případě se zdá, že advokát nemůže o odměnu přijít. Není to ale docela pravda. Později, až bude zahájeno insolvenční řízení, může insolvenční správce podat odpůrčí žalobu a požadovat uhrazenou odměnu advokáta zpět do majetkové podstaty dlužníka. Správce tak postupuje tehdy, když dospěje k závěru, že odhalil tzv. zvýhodňující úkon. Tím se rozumí právní úkon, v jehož důsledku se dostalo některému z věřitelů (zde advokátovi) na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu náleželo v konkursu (§ 241 IZ).[9]

Ve druhém případě, kdy klient advokátovi ještě neuhradil odměnu, advokátovi zase hrozí, že si bude muset svou pohledávku přihlásit v insolvenčním řízení (§ 173 IZ). Zdánlivě to pro něj vypadá dobře, ale jen než zjistí, v jakém rozsahu se jeho pohledávka uspokojí. Když se podíváme na statistiky průměrného uspokojení nezajištěných věřitelů v insolvenčních řízeních (nezajištěným věřitelem je i advokát),[10] pak tito obdrží v konkursu přibližně 3 %,[11] v reorganizaci 23 %[12] a v oddlužení 30 %[13] ze zjištěné pohledávky.

Je ovšem třeba rozlišovat situaci, kdy advokát dodává klientovi právní služby mimoprocesního charakteru v době materiálního úpadku od situace, kdy mu poskytuje kvalifikovanou právní pomoc v procesu insolvenčního řízení. V prvním případě advokát se svou pohledávkou „splývá“ s ostatními dodavateli a odběrateli dlužníka, ve druhém případě se od nich ale odlišuje jako garant práva dlužníka na spravedlivý proces insolvenčního řízení a jeho práva na „rovnost zbraní“ s věřiteli. Advokát se stává širší součástí justice.[14]

Proces insolvenčního řízení

Jediným způsobem, jak lze zahájit insolvenční řízení, je podání insolvenčního návrhu. Insolvenční návrh je žalobou svého druhu a platí pro něj přísná pravidla. Návrh může podat dlužník nebo kterýkoli z jeho věřitelů. Zdálo by se, že když dlužník sám uznává svůj úpadek, soud jeho návrhu prostě vyhoví. Není tomu ale tak. I když návrh podává dlužník, musí plnit všechny procesní povinnosti žalobce. Soudy vyžadují, aby dlužník v insolvenčním návrhu kvalifikovaně tvrdil všechny rozhodné okolnosti, z nichž vyplývá závěr o jeho úpadku nebo o hrozícím úpadku.[15] Nestačí například jen uvést, že dlužník „je v úpadku“, nebo mu „úpadek hrozí“, případně, že „je insolventní“, nebo že „je v platební neschopnosti“, anebo že „je předlužen“.[16] Dlužník také nese důkazní břemeno a musí svá tvrzení soudu prokázat.

Když dlužník neunese povinnost tvrzení anebo svá tvrzení soudu neosvědčí zákonem stanoveným způsobem, soud jeho insolvenční návrh odmítne jako vadný (§ 128 IZ). Jak ukazuje praxe, nejde o žádnou výjimku. Soudy odmítnou ročně zhruba 5 000 insolvenčních návrhů.[17] Dlužník, který zavinil odmítnutí insolvenčního návrhu, odpovídá věřitelům a dalším osobám za škodu, kterou jim způsobí (§ 147 IZ). Kromě průtahů, spojených s dalším insolvenčním návrhem, v mezidobí narůstají závazky dlužníka a jim odpovídající pohledávky věřitelů. Pro manažery korporací a podnikatele, kteří mají zákonnou povinnost podat insolvenční návrh, navíc platí, že svou povinnost nesplní, když návrh sice podají, ale soud jej odmítne (§ 98 odst. 3 IZ). Narůstají tak i jejich osobní rizika.

Význam řádného insolvenčního návrhu je klíčový pro efektivní proces insolvenčního řízení, a to o to více, oč více osob úpadek dlužníka postihuje. Nejvíce věřitelů mívají velké korporátní úpadky. Nekvalifikované insolvenční návrhy zdržují řízení, snižují uspokojení věřitelů, maří další provoz závodu dlužníka a mají negativní dopady na zaměstnanost v regionu a příjmy státního rozpočtu. Popření nedůvodných nároků dlužníkem přináší vyšší uspokojení pohledávek věřitelů (dlužník má nejvíce informací o svých závazcích).[18] Z tohoto pohledu je kvalifikované zastoupení dlužníka advokátem v zájmu věřitelů, může omezit šikanózní návrhy[19] a zbytečné spory. Může zrychlit průběh řízení a zvýšit kapacitu soudů.

Co je ale ze sledovaného pohledu nejdůležitější, je to, že ať již je klientem advokáta občan, podnikatel nebo korporace, všem jim vzniká právo na právní pomoc v řízení před soudy.[20] Advokát se mění z pouhého dodavatele právních služeb na poskytovatele kvalifikované právní pomoci. Jedině když má dlužník reálnou možnost angažovat advokáta a zaplatit mu odměnu, je zajištěno jeho právo na spravedlivý proces (fair trial) a „rovnost zbraní“ s věřiteli (equality of arms). Toto právo zabezpečují dlužníkovi ústavní normy (čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny,[21] čl. 6 odst. 1 Úmluvy[22]). Ty mohou být aplikovány i přímo, jestliže by jinak zákonná úprava fakticky znemožnila dlužníkovi přístup k soudu.[23]

Problém

Když advokát poskytuje právní služby dlužníkovi v úpadku, vzniká specifický problém. Dlužník má ústavní právo na kvalifikovanou právní pomoc advokáta a má zpravidla také prostředky, potřebné k jejímu zajištění na smluvním základě.[24] Podústavní normy mu ale buď (při striktním výkladu) neumožňují tyto prostředky použít, anebo, když je použije, insolvenční správce je může vymáhat od advokáta zpět do majetkové podstaty dlužníka. Existují tyto situace, které ohrožují nárok advokáta na odměnu za právní pomoc klientovi v úpadku:[25]

1. materiální úpadek klienta;

2. zahájení procesu insolvenčního řízení;

3. řízení o insolvenčním návrhu;

4. rozhodování o způsobu řešení úpadku klienta;

5. řešení úpadku klienta oddlužením;

6. řešení úpadku klienta konkursem;

7. řešení úpadku klienta reorganizací.

Podívejme se na ně pozorněji. Zde je výčet právních norem, které se týkají odměny advokáta v jednotlivých fázích úpadku jeho klienta:

Situace

Právní úprava

Poznámka

Materiální úpadek klienta

§ 3, § 98, § 241 a § 173 IZ

Uhrazenou odměnu může insolvenční správce později požadovat zpět.

U neuhrazené odměny hrozí advokátovi jen poměrné (nízké) uspokojení pohledávky.

Zahájení procesu insolvenčního řízení

§ 98 IZ, § 68 ZOK, § 128 IZ, § 147 IZ, § 241 odst. 5 písm. b) IZ ve vazbě na čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy a § 5 písm. a) IZ, § 173 IZ, § 170 písm. f) IZ a contrario

Formalisticky vzato je to stejné jako u materiálního úpadku. Plnění zákonných povinností a plná realizace práv v soudním řízení ale vyžadují kvalifikovanou právní pomoc advokáta. Nárok na ni zaručují normy vyšší právní síly. Poskytování právní pomoci advokátem musí být materiálně zajištěno.

Řízení o insolvenčním návrhu

§ 111 odst. 1, § 113 odst. 1 IZ, § 168 a § 169 IZ a contrario, § 170 písm. f), § 241, § 111 odst. 2 a 3, § 203a IZ

Stejné jako v předchozí fázi. Odměna advokáta není obsažena ve výčtu pohledávek za podstatou a jim postavených na roveň. Dispoziční oprávnění má ale klient (dlužník). Pokud provozuje podnik, může hradit závazky s tím spojené. Může také odvracet škodu.

Rozhodování o způsobu řešení úpadku klienta

§ 140 a násl. IZ a contrario

Stejné jako v předchozí fázi. Zde se ale rozhoduje mezi sanačním a likvidačním způsobem řešení úpadku. To vyvolává zásadní dopady do osobní a majetkové sféry klienta (dlužníka). Je nutná reálná garance práva klienta na kvalifikovanou právní pomoc. Poskytování právní pomoci advokátem musí být materiálně zajištěno.

Řešení úpadku klienta oddlužením

§ 253 za užití § 397a IZ, § 407 odst. 2, § 408 a násl. IZ

Platí fikce zániku smlouvy s advokátem. Není zde ale striktní zákaz hradit pohledávky advokáta jako v konkursu. Klient však může z pohledu podústavního práva hradit odměnu advokáta jen z příjmů, na které nedopadá režim oddlužení.

Řešení úpadku klienta konkursem

§ 252 odst. 3 věta druhá a § 253 IZ

V této (jediné) fázi vzniká (na úrovni podústavního práva) striktní zákaz hradit pohledávky advokáta, kterému klient (dlužník) udělil plnou moc pro insolvenční řízení. Sama plná moc přitom (nelogicky) nezaniká. Platí fikce zániku smlouvy s advokátem.

Řešení úpadku klienta reorganizací

§ 330a odst. 2 a § 168 odst. 2 písm. g) IZ

Oproti likvidačnímu konkursu se v sanační reorganizaci naopak předpokládá další trvání smlouvy s advokátem (viz obrácená fikce trvání smluv v § 330a odst. 2 IZ oproti § 235 IZ).

Řešení zítra

Cestou změny právní úpravy (de lege ferenda) jsou úzká hrdla materiálního zajištění právní pomoci klientovi v úpadku řešitelná drobnými zásahy do insolvenčního zákona, a to v zásadě tak, že se:

a) v ustanovení § 170f) IZ slovo „účastníků“ změní na slovo „věřitelů“,

b) vypustí pro daný případ z § 241 odst. 5 písm. b) podmínka, že „osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku,“[26]

c) zmírní absolutní zákaz hradit v konkursu odměnu zmocněnce z prostředků dlužníka, obsažený v § 252 odst. 3 věta druhá IZ, a to tak, že tento zákaz neplatí, jde-li o úhradu nákladů, účelně vynaložených na právní pomoc advokáta, a

d) dodefinuje se pro daný případ výčet pohledávek za majetkovou podstatou.

Řešení dnes

Na změny právní úpravy se ale nelze spoléhat. Problém úhrady odměny advokáta, který poskytuje právní pomoc dlužníkovi v úpadku, je třeba řešit již dnes. Z pohledu platného práva (de lege lata) se tento problém jeví zdánlivě neřešitelný, ovšem (jen) z pohledu izolovaných norem insolvenčního práva. Právní normy ale mají být vykládány podle jejich účelu a smyslu. Není možný striktní formalistický výklad práva. Normy mají být aplikovány podle stupně jejich právní síly. Souhlasím s tím, že: „Ústavní práva nelze vykládat z podústavního práva, postup musí být opačný. Ústavní úroveň definuje a podústavní úroveň provádí a tam, kde podústavní právo mlčí, uplatní se přímo aplikovatelné základní právo. Jinak by se mlčením podústavního normotvůrce dosáhlo eliminace ústavní normy, což odporuje logice výstavby právního řádu a hierarchii právních norem. Takový postup je navíc v právním státě nepřípustný, neboť činí z ústavních norem prázdné deklarace, duchaplné, humanisticky formulované ornamenty, bez skutečného dopadu na lidské životy.“ [27]

Stejně, jako má materiální zabezpečení soudů a soudců vliv na jejich nezávislost, má ekonomické zajištění právní pomoci advokáta vliv na reálné naplnění práva dlužníka na spravedlivý proces a „rovnost zbraní“ s věřiteli. Věřitelé realizují své právo na právní pomoc v insolvenčním řízení bez omezení. Právo insolvenčního správce na specializovanou právní pomoc podmiňují podústavní normy jen účelností vynaložených nákladů a předchozím souhlasem věřitelského výboru (§ 39 odst. 3 IZ). Advokát insolvenčního správce logicky hájí (také) spíše zájem věřitelů, nikoli zájem dlužníka (jinak mu věřitelský výbor neschválí náklady). Má-li být proces férový, dlužník musí mít stejně jako věřitelé a insolvenční správce („agent“ věřitelů) ekonomicky zabezpečeno právo na právní pomoc advokáta. Otázkou je, zda toto právo dnes reálně zajištěno má. Odpověď, že nemá, odporuje základním zásadám insolvenčního řízení, neboť pak by byl dlužník nespravedlivě poškozen a jeho věřitelé nedovoleně zvýhodněni [§ 5 písm. a) IZ]. Odporuje také normám ústavní právní síly, které mohou být aplikovány (i) přímo.

Kromě aplikace ústavních norem nabízí současná právní úprava ještě řešení ve formě ustanovení advokáta zástupcem dlužníka pro insolvenční řízení (§ 30 odst. 2 o. s. ř.). Taková rozhodnutí nižší soudy vydávají.[28] Klíčová je ale otázka, zda má dlužník právo na ustanovení konkrétního advokáta. V tomto směru představuje zásadní průlom rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu z roku 2009, který sjednotil do té doby rozdílné názory různých senátů soudu na tuto otázku a dovodil právo na ustanovení konkrétního zástupce (mimo jiné) v případech již vybudovaného vztahu důvěry anebo specializace navrhovaného zástupce na určité právní odvětví.[29]

Judikatura vyšších soudů zatím k problému spíše mlčí. Než se s ním uspokojivě vypořádá, případně než dojde ke změně právní úpravy, nabízejí se v principu tato řešení:

a) prolomení podústavních norem, zejména § 173, § 241 a § 252 odst. 3 věta druhá IZ normami ústavními, a to čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy[30] a materiální zabezpečení odměny advokáta za právní pomoc z prostředků dlužníka (k tíži věřitelů), nebo

b) ustanovování advokátů jako zástupců dlužníka pro insolvenční řízení v režimu § 30 odst. 2 občanského soudního řádu z toho důvodu, že to vyžaduje ochrana zájmu dlužníka proti zájmu (v řízení zastoupených) věřitelů a materiální zabezpečení odměny advokáta za právní pomoc z prostředků státu (k tíži všech daňových poplatníků).

V době publikace tohoto textu nejsou řešení konečná. Lze očekávat vývoj soudní praxe, sjednocování judikatury na úrovni vyšších soudů a možná i změnu právní úpravy.[31] Na půdě České advokátní komory se problémem zabývá odborná sekce pro insolvenční právo, kde lze získat aktuální informace. K rukám předsedy sekce lze také zasílat soudní rozhodnutí, podněty a dotazy na adresu: michal@zizlavsky.cz.

SOUVISEJÍCÍ JUDIKATURA

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 7. 2010, sp. zn. KSPL 27 INS 6903/2009, 3 VSPH 131/2010-A:

Základem pro rozhodnutí o úpadku dlužníka je pouze srozumitelný a určitý insolvenční návrh opatřený náležitostmi dle § 103 IZ a zákonem požadovanými přílohami obsahujícími údaje uvedené v § 104 IZ. Soudní praxe dovodila, že – vzhledem k závažnosti dopadů, jež může i vadný insolvenční návrh vyvolat v poměrech dlužníka nebo třetích osob – je nutno i v případě insolvenčního návrhu podávaného dlužníkem trvat na zákonem předepsaném řádném vylíčení rozhodujících skutečností, které osvědčují jeho úpadek nebo hrozící úpadek (§ 103 odst. 2 IZ)…

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2010, sp. zn. 29 NSČR 22/2009:

V insolvenčním návrhu musí být tvrzeny takové okolnosti, z nichž závěr o úpadku dlužníka nebo o hrozícím úpadku dlužníka logicky vzato vyplývá. Pouhé konstatování, že „dlužník je v úpadku“, nebo mu „úpadek hrozí“, případně, že dlužník „je insolventní“, nebo že „je v platební neschopnosti“, anebo že „je předlužen“, není ve smyslu ustanovení § 103 odst. 2 insolvenčního zákona uvedením okolností, které úpadek osvědčují.

Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2003, sp. zn. 2 Ads 40/2003:

Jestliže nedokonalá zákonná úprava znemožňuje přístup stěžovatelky k soudu, přičemž odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae) nelze zabránit ani předložením věci Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení dotčeného zákona podle čl. 95 odst. 2 Ústavy, je jediným ústavně konformním východiskem přímá aplikace ústavní normy, v daném případě čl. 36 odst. 1 Listiny.

Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. 9 Azs 1/2009:

Podle čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod má kaž­dý právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení. Tento článek tedy zakotvuje právo na právní pomoc pro všechny účastníky soudních či správních řízení, její rámec je pak dán procesními předpisy právního řádu, jejichž jednotlivá ustanovení je nutno interpretovat tak, aby vždy bylo zachováno citované základní právo na právní pomoc.

Nález Ústavního soudu ze dne 2. 10. 2008, sp. zn. II. ÚS 1619/08:

Za ústavně konformní interpretaci § 138 odst. 1 o. s. ř. nelze považovat interpretaci rozlišující bez zákonného důvodu subjekty podnikající a nepodnikající.

Nález Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 3849/11:

Zásadní pochybení, které Ústavní soud v posuzované věci shledal, spočívá v zásahu do práva stěžovatelky na právní pomoc. Právo na právní pomoc lze zařadit do spektra práv, která tvoří princip spravedlivého procesu. Právo na právní pomoc je zakotveno v článku 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, kde je výslovně stanoveno, že „každý má právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku tohoto řízení.“ Právo na právní pomoc je nezbytným předpokladem pro naplnění práva na efektivní přístup k soudu včetně práva na efektivní obranu a vede k naplnění rovnosti účastníků v řízení podle článku 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

Z mezinárodního pohledu je právo na právní pomoc zakotveno v řadě mezinárodních dokumentů. Aplikačně významná je především úprava obsažená v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Ačkoliv je zde právo na právní pomoc výslovně zakotveno pouze pro trestní věci [čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy], Evropský soud pro lidská práva posléze dovodil, že právo na právní pomoc ve věcech civilních je rovněž obsaženo v čl. 6 odst. 1 Úmluvy (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 9. 10. 1979, stížnost č. 6289/73, věc Airey proti Irsku, § 26; obdobně rozsudek ESLP ze dne 7. 8. 2002, stížnost č. 46311/99, McVicar proti Spojenému království, § 47). Kromě Úmluvy je právo na právní pomoc zakotveno například v článku 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech nebo v článku 20 a násl. Úmluvy o civilním řízení.

Právo na právní pomoc má dvojí povahu. V prvé řadě zaručuje právo na právní pomoc každému, aby se mohl nechat v řízení zastupovat osobou znalou práva (zpravidla advokátem), přičemž do tohoto práva může stát zasahovat jen zcela výjimečně, například z důvodu zneužití práva (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 5. 2011, č. j. 1 As 27/2011-81). Současně však právo na právní pomoc stanovuje pozitivní závazky, které musí stát plnit. V rámci civilního soudního řízení mezi pozitivní závazky dle dosavadní judikatury Evropského soudu pro lidská práva patří povinnost obecných soudů zmírňovat faktickou (materiální) nerovnost účastníků řízení, čímž bude účastníkům řízení zajištěno právo na efektivní obranu svých zájmů (rozsudek Airey proti Irsku, § 24n). Stanovení konkrétních prostředků, kterými bude dosaženo uvedeného cíle, ponechává Evropský soud pro lidská práva na uvážení členského státu Úmluvy (rozsudek McVicar proti Spojenému království, § 48; obdobně rozsudek ESLP ze dne 15. 2. 2005, stížnost č. 68416/01, Steel a Morris proti Spojenému království, § 60).

Evropský soud pro lidská práva při hodnocení naplnění či naopak porušení práva na bezplatnou právní pomoc posuzuje vždy konkrétní okolnosti daného případu, přičemž vhodná kritéria spatřuje např. v dlouhodobé finanční situaci účastníka řízení, v okolnosti, že druhá strana sporu je zastoupena advokátem, v obtížnosti procesních postupů u konkrétního soudu, v obtížnosti řešených právních otázek, ve složitosti dokazování, v emoční účasti účastníka řízení ve sporu vylučujícím efektivní obhajobu (rozsudek Airey proti Irsku, § 26), ve vzdělání a ve zkušenostech účastníka řízení, v jeho profesi, v jednoznačnosti pravidel týkajících se dokazování (rozsudek McVicar proti Spojenému království, § 51-62), v důležitosti sporu pro účastníka řízení, v možných finančních důsledcích, ve složitosti sporu ve srovnání s jinými spory, ve schopnosti účastníka argumentovat ve sporu, v celkové délce řízení, v počtu stupňů při rozhodování (rozsudek Steel a Morris proti Spojenému království, § 61) apod. (srov. též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2013, č. j. 6 As 23/2013-9).

Mezi procesní práva účastníka řízení beze sporu patří i právo nechat se zastoupit osobou znalou práva nebo požádat soud o to, aby mu byl zástupce za naplnění zákonných podmínek soudem ustanoven. Vzhledem k tomu je obecný soud povinen i s těmito možnostmi účastníka řízení na základě obecné poučovací povinnosti seznámit, a to obzvláště za situace, kdy je z podání účastníka řízení zřejmé či jinak z úřední činnosti soudu známo, že se účastník řízení v procesním právu zjevně neorientuje, že se nachází v tíživé osobní situaci nebo že vzhledem k projednávané věci a vzhledem k zastoupení protistrany může být v procesu značně znevýhodněn. V této souvislosti Ústavní soud apeluje na obecné soudy, aby v rámci přípravy jednání, kdy účastníkům řízení zasílají zejména výzvy k vyjádření či předvolání k jednání, poučily účastníky řízení o jejich právu nechat se zastoupit osobou znalou práva a za předpokladu naplnění zákonných podmínek požádat o ustanovení bezplatného zástupce.

Rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2009, č. j. 7 Azs 24/2008-141:

Jestliže účastník řízení splňující předpoklady pro ustanovení zástupce podle § 35 odst. 8 s. ř. s. navrhne ustanovit svým zástupcem konkrétní osobu a zjistí-li soud, že tento návrh je opřen o rozumné a věcně oprávněné důvody, pak zpravidla takovému návrhu vyhoví.

Jak … vyplývá z již konstantní judikatury zdejšího soudu, je právo na právní pomoc i v rámci řízení před správními soudy „nezbytné pro zachování principu rovnosti účastníků v jejich procesním postavení a možnostech, judikaturou Evropského soudu pro lidská práva často nazývaného ‚rovností zbraní‘ (srov. např. rozsudek tohoto soudu ze dne 17. 1. 1970 ve věci Delcourt proti Belgii, A 11 (1970)“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2006, č. j. 2 As 2/2006-50, č. 1011/2007 Sb. NSS).

… vyhovět návrhu na ustanovení konkrétního zástupce bude na místě především tehdy, bude-li takové rozhodnutí opřeno o rozumné a věcné důvody a současně nebude v rozporu s jinými hledisky, které je nezbytné při rozhodnutí o konkrétní osobě zástupce vzít v úvahu. Pokud totiž účastník řízení navrhne konkrétní osobu, která by jej měla zastupovat, obvykle tak činí z důvodů, které pokládá za rozumné a věcně oprávněné. Typicky účastník řízení navrhuje určitou konkrétní osobu tehdy, má-li k ní z určitých důvodů vybudován vztah důvěry, z něhož vyvozuje, že právě ona bude řádně hájit jeho zájmy. Tato důvěra přitom představuje jeden ze základních atributů vztahu mezi advokátem a jeho klientem [srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2005, č. j. 7 Azs 214/2005-96 (www.nssoud.cz)]. Vztah důvěry často vznikne tehdy, zabývala-li se navrhovaná osoba jako zástupce věcí účastníka řízení již dříve (např. v jiném řízení před orgány veřejné moci), zastupovala-li jej v jiné jeho věci, je-li z jiných důvodů obeznámena více než jiné osoby s jeho věcí či s jejími významnými aspekty nebo má-li určité specifické vlastnosti, schopnosti či dovednosti, které jsou předpokladem pro to, že by mohla ve věci účastníka řízení s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem vystupovat účinněji než jiné osoby. Takovými specifickými schopnostmi, vlastnostmi či dovednostmi může být například specializace navrhovaného zástupce na určitá právní odvětví či schopnost komunikovat s účastníkem řízení … v jeho mateřštině nebo jiném jazyce, kterým se dorozumí.

Právo účastníků řízení na ustanovení konkrétního zástupce ovšem nepochybně nemůže mít podobu práva absolutního. Za rozumné a věcně oprávněné důvody tak zpravidla nebude možno považovat návrh na ustanovení konkrétního zástupce jen proto, že takový zástupce je všeobecně znám (například díky tomu, že často vystupuje v médiích, nebo že se jako advokát těší vynikající pověsti). Další meze práva na ustanovení konkrétního zástupce pak zcela jistě musí existovat pro případ možného zneužití předmětného práva (opakované změny návrhu na konkrétního zástupce, zneužití práva na ustanovení konkrétního zástupce jako obstrukčního prostředku pro řízení před soudem apod.).

Jestliže tedy navrhne účastník řízení ustanovit svým zástupcem konkrétní osobu a zjistí-li soud, že tento návrh je opřen o rozumné a věcně oprávněné důvody, pak je rozšířený senát ve shodě se sedmým senátem zajedno v tom, že je na místě zpravidla takovému návrhu vyhovět. Důvodem pro nevyhovění návrhu na ustanovení konkrétního zástupce mohou být především okolnosti, které svojí povahou či významem převažují nad respektováním rozumných a věcně oprávněných důvodů, které účastník uvedl ve svém návrhu. Takovými situacemi, kdy nebude vhodné návrhu na ustanovení konkrétního zástupce vyhovět, bude například to, že vzhledem k místu konání soudního řízení či k místu pobytu účastníka řízení by komunikace zástupce se soudem, s účastníkem řízení či s jinými osobami narážela na neúměrné obtíže, nebo to, že navrhovaný zástupce je toho času zaneprázdněn poskytováním právní pomoci jiným osobám a není schopen se věci účastníka řízení věnovat s potřebnou péčí. V tomto ohledu je nicméně třeba trvat na tom, že pokud soud návrhu účastníka řízení na ustanovení konkrétního zástupce nevyhoví, je povinen své rozhodnutí přezkoumatelným způsobem odůvodnit.

Z LITERATURY:

Kozák, J., Budín, P., Dadam, A., Pachl, L.: Insolvenční zákon a předpisy související: Nařízení Rady (ES) o úpadkovém řízení, 2. vyd., 2013, str. 268:

Z § 111 insolvenčního zákona plyne, že dlužníku není zcela zapovězeno disponovat se svým majetkem poté, co je zahájeno insolvenční řízení. Dlužník však nesmí nakládat s majetkem způsobem, který by vedl k podstatným změnám majetkové podstaty, a tím i ke snížení uspokojení věřitelů. Úhradu zálohy na náklady insolvenčního řízení, která by byla získána z prodeje části majetku dlužníka, však jistě nelze považovat za činnost, která by byla v neprospěch věřitelů; naopak se lze oprávněně domnívat, že při schopnosti dlužníka uhradit stanovenou zálohu je reálná šance, aby věřitelé dosáhli alespoň částečného uspokojení svých pohledávek (VS Praha 1 VSPH 170/2008-B-17 ve věci KSUL 70 INS 2162/2008).

Tento článek je jedním z příspěvků autora do knihy: Kovářová, Daniela a kolektiv: Odměna advokáta (komentář), která bude vydána nakladatelstvím Havlíček Brain Team v září 2015. Článek je otištěn s laskavým svolením vedoucí autorského kolektivu a nakladatelství. 

Autor je advokátem v Praze a insolvenčním správcem se zvláštním povolením pro řešení úpadku korporací a finančních institucí.

 



[1] Insolvenční řízení je právní proces a insolvenční správci jsou většinou advokáti. Insolvenční správci hodnotí samostatně pohledávky věřitelů (Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí z 28. 11. 2013, sp. zn. 29 NSCR 63/2011, dovodil, že insolvenční soud při výkonu dohlédací činnosti není oprávněn uložit insolvenčnímu správci, jaký postoj má zaujmout k přihlášeným pohledávkám). Insolvenční správce má jako jediný aktivní legitimaci k podání odpůrčí žaloby, kterou požaduje plnění zpět do majetkové podstaty dlužníka.

[2] Legální definici platební neschopnosti (zjevného úpadku) obsahuje ustanovení § 3 odst. 1 insolvenčního zákona.

[3] Legální definici předlužení (skrytého úpadku) obsahuje ustanovení § 3 odst. 3 insolvenčního zákona.

[4] Autorem tohoto výroku je Louis D. Brandeis, bývalý soudce Nejvyššího soudu USA (1916).

[5] Nová pravidla správy korporací zavedly nové civilní kodexy, účinné od roku 2014, občanský zákoník (zákon č. 89/2012 Sb.) a zákon o obchodních korporacích (zákon č. 90/2012 Sb.).

[6] Orientačně viz například http://www.insolside.com.

[7] Luxusní výletní parník Costa Concordia s více než 4200 lidmi na palubě ztroskotal u italských břehů v noci 13. ledna 2012, když najel na mělčinu a částečně se převrátil. Loď se začala potápět, takže v ní zůstalo 32 lidí, kteří zemřeli. Kapitál se místo toho, aby se věnoval řízení lodi, bavil se svou milenkou. Podle prokuratury nepřímo způsobil smrt 32 lidí, kteří nezahynuli kvůli nárazu na útes, ale kvůli „chaosu, prostojům a chybám“ při následné evakuaci. Potápějící se loď navíc opustil mezi prvními, ačkoli jako kapitán měl být tím posledním, kdo z paluby odejde. V letošním roce byl odsouzen k 16 letům odnětí svobody. Původně měli před soudem stanout i další lodní důstojníci, ti se ale procesu vyhnuli díky tomu, že s prokuraturou uzavřeli dohodu o vině a trestu. Loď byla – jak jinak – sešrotována v loděnicích v Janově. Zdroj: iDNES.cz.

[8]  Úpadek korporace lze řešit v insolvenčním řízení jen soudní reorganizací nebo konkursem.

[9]  Může tak postupovat i u úkonů bez přiměřeného protiplnění (§ 240 IZ) a úkonů úmyslně zkracujících (§ 242 IZ).

[10] Palmární pohledávka advokáta zpravidla nebude zajištěna žádným ze zajišťovacích prostředků, které zná insolvenční zákon [§ 2 písm. g) insolvenčního zákona].

[11] Dle statistických údajů získaných společností InsolCentrum, s. r. o. byly pohledávky nezajištěných věřitelů v konkursu v letech 2011 a 2012 průměrně uspokojeny ve výši 2,21 %. Ze statistických šetření výzkumného projektu VŠE dostupného na http://vyzkuminsolvence.cz/ plyne, že uspokojení nezajištěných věřitelů v konkursu dosahuje 4,36 % (vzorek více než 1700 zkoumaných případů). Z vlastní praxe ze stovek insolvenčních případů pak můžeme shrnout, že průměrné uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů v konkursu se pohybuje kolem 3 % hodnoty pohledávky.

[12] Rakytová, T.: Analýza reorganizácií v Českej republike. Diplomová práce, VŠE, Praha 2013.

[13] To je v případě oddlužení fyzických osob zákonem stanovená minimální hodnota plnění, které při oddlužení obdrží nezajištěný věřitel (s výjimkou, kdy nezajištěný věřitel souhlasí s nižší mírou uspokojení své pohledávky). Z průzkumu vzorku 664 dlužníků, jejichž oddlužení bylo povoleno v roce 2008, pak plyne, že nejtypičtější skupinou jsou dlužníci s dluhy ve výši mezi 200 a 500 tis. Kč, přičemž průměrné uspokojení pohledávek věřitelů v této skupině je až 70 % (Zdroj: Paseková, M., Fišerová, Z., Crhová Z., Bařinová D., Smrčka, L.: Uspokojení věřitelů z oddlužení fyzických osob v ČR, publikováno ve sborníku Insolvence 2014: Hledání cesty k vyšším výnosům, str. 93-102. Praha, 2014). Z vlastního hodnocení stovek případů ale mohu říci, že medián se pohyboval jen někde kolem 40 %.

[14] To platí dvojnásob tam, kde má insolvenční řízení (jeho fáze) kontradiktorní charakter.

[15] Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 7. 2010, sp. zn. KSPL 27 INS 6903/2009, 3 VSPH 131/2010-A.

[16] Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2010, sp. zn. 29 NS ČR  22/2009.

[17] Jen za první pololetí roku 2014 soudy odmítly 2 837 insolvenčních návrhů (viz oficiální statistiky Ministerstva spravedlnosti na www.justice.cz, rubrika Insolvenční zákon).

[18] Míněno tam, kde má dlužník dispoziční oprávnění, což je standardně oddlužení a reorganizace (§ 229 odst. 3 IZ). V konkursu může advokát dlužníka kvalifikovaně vymezit nedůvodné nároky insolvenčnímu správci.

[19] Zde nejsou míněny šikanózní návrhy věřitelské, podávané na dlužníka, který není v úpadku, ale dlužnické, směřující k maření exekuce.

[20] Například z nálezu Ústavního soudu z 2. října 2008, sp. zn. II. ÚS 1619/08, plyne zákaz rozlišovat v soudním řízení bez zákonného důvodu subjekty podnikající a nepodnikající.

[21] Zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod, v platném znění.

[22] Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod.

[23] Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2003, sp. zn. 2 Ads 40/2003 a rozhodnutí téhož soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. 9 Azs 1/2009.

[24] Z tohoto pohledu nelze vnímat problém ryze v rovině práva chudých.

[25] Rozlišení je provedeno podle toho, v jaké etapě úpadku se nachází klient advokáta a jakým způsobem řeší svůj úpadek.

[26] Například advokát, sepisující pro dlužníka za obvyklých podmínek insolvenční návrh, logicky ví o úpadku svého klienta.

[27] Wagnerová, E.; Šimíček, V.; Langášek, T.; Pospíšil, I. a kol.: Listina základních práv a svobod. Komentář, Wolters Kluwer ČR, a. s., Praha 2012, str. 775 (Banďouch, H.).

[28] Například usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2014 Č.d.: MSPH 96 INS 19663/2011-B-69, kde byl ustanoven advokát pro insolvenční řízení dle § 30 o. s. ř. – jen koncepčně lze srovnat ustanovení advokáta na jiném právním základě, a to opatrovníkem dle § 29 o. s. ř. v usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 1. 2014, sp. zn. 57 ICm 1911/2012, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 104 VSPH 89/2014-123 – insolvenční řízení KSLB 57 INS 15876/2010 (opatrovník pro řízení o vyloučení věci z majetkové podstaty dlužníka)

[29] Rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2009 č. j. 7 Azs 24/2008-141, který sjednotil do té doby rozdílné názory šestého a sedmého senátu Nejvyššího správního soudu na otázku, zda existuje právo na ustanovení konkrétního zástupce pro řízení.

[30] Z podústavních norem je ještě podstatné ustanovení § 5 písm. a) IZ.

[31] Případná komplexní úprava práva chudých, o které se hovoří, by ale zřejmě přinesla jen subvariantu varianty b), která by neúměrně zatížila státní rozpočet. To podle mého názoru neodpovídá specifické situaci dlužníka v úpadku, který ještě má potřebné prostředky. Nepovažuji také za možné řešit takto rozsáhlý problém cestou určování advokátů Českou advokátní komorou (§ 18 odst. 2 zákona o advokacii).