Odebírání vzorku DNA u zemřelého jako důkaz pro další řízení

publikováno: 20.01.2015

Občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu v rámci sjednocování rozhodovací praxe soudů schválilo na svém jednání 14. 1. 2015 pro uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1982/2012 s právní větou: „Test DNA vyhotovený na základě vzorku DNA odebraného z těla zemřelého, aniž by k tomu dal souhlas před smrtí sám zemřelý, nebo po jeho smrti osoby oprávněné k pietní ochraně osobnosti podle občanského zákoníku, je nezákonně získaným důkazem, a jako takový je v řízení nepřípustný.“

V řízení bylo popíráno otcovství matrikového (již dříve zemřelého) otce s tvrzením, že biologickým otcem je jiný zesnulý muž, který měl před smrtí své údajné dceři slibovat dědictví po sobě. Když zjistila, že nesepsal závěť v její prospěch, nechala s matkou vyhotovit test DNA na základě vzorku odebraného po jeho smrti.

Nejvyšší soud vychází z toho, že po smrti fyzické osoby přísluší uplatňovat právo na ochranu její osobnosti manželu nebo partnerovi a dětem, není-li jich, jejím rodičům. Z tohoto ustanovení je třeba dovozovat nejen právo vymezených osob domáhat se této ochrany u soudu, ale také jejich právo udělit (či neudělit) souhlas se zásahem do práva zemřelého na ochranu osobnosti, pokud sám zemřelý se k této otázce za svého života již nevyjádřil.

Jestliže tedy v přezkoumávané věci zůstavitel sám za svého života neurčil, jak má být s jeho ostatky naloženo a nebyl ani získán souhlas osob oprávněných takový souhlas udělit, bylo svévolným odběrem vzorků DNA zemřelého zasaženo do práva na pietní ochranu osobnosti, jejíž výkon přísluší manželu a dětem zemřelé fyzické osoby, a není-li jich, jejím rodičům. Bylo proto správné, jestliže soudy v řízení důkaz testem DNA v řízení nepřipustily jako nezákonný.

Soudy také správně uzavřely, že za dané situace, kdy matrikový otec převážnou část života zastával roli sociálního otce, plnil veškeré otcovské povinnosti, a dcera neměla o jeho otcovství pochybnosti a dokonce po něm dědila, není její zájem na popření otcovství dán. Ve své snaze popřít otcovství k matrikovému otci byla vedena zcela zjevně pouze majetkovými zájmy, konkrétně zájmem stát se dědičkou zemřelého. Sama uvedla, že přání svého údajného biologického otce nezasahovat do nastolených právních vztahů respektovala do té doby, než zjistila, že ji neuvedl v závěti. Její čistě majetkový zájem nelze považovat za dostatečný důvod k zásahu do nastolených rodinných vazeb. 

Zdroj: Nejvyšší soud