Obecné soudy nemohou při posuzování nároku na invalidní důchod vycházet pouze ze závěrů posudkových komisí
publikováno: 14.03.2018
III. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jaroslav Fenyk) vyhověl ústavní stížnosti a zrušil rozsudek Nejvyššího správního soudu, neboť jím bylo porušeno základní právo stěžovatelky na řádný proces, zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelka již od narození (*1970) trpí nejrůznějšími onemocněními jak fyzického (např. astmatem, skoliózou páteře), tak psychického rázu (lehká mentální retardace v horním pásnu, později i komplikovaná chronická úzkostně depresivní porucha). Psychologicky a psychiatricky byla vyšetřena v letech 1978 a 1981. Pro duševní potíže byla hospitalizována v roce 1998 a byla jí podávána psychofarmaka. Stěžovatelka žádala Českou správu sociálního zabezpečení o přiznání invalidního důchodu od 16. 7. 2001, protože měla za to, že již v té době byla plně invalidní. To se snažila doložit řadou důkazů, zejména lékařskou dokumentací.
Vzhledem k tomu, že jí přesto invalidní důchod přiznán nebyl, obrátila se s žalobou na správní soudy. Krajský soud v Ostravě žalobě nevyhověl, jeho rozsudek však zrušil Nejvyšší správní soud s tím, že posudek posudkové komise, ze kterého krajský soud vycházel, byl nepřesvědčivý a neúplný. Krajský soud si tedy v dalším řízení vyžádal několik dalších doplňujících posudků, a na základě důkazů dospěl k závěru, že první psychiatrický kontakt byl stěžovatelkou realizován 18. 11. 2010. Následně dne 18. 1. 2011 byla stěžovatelce odborným psychiatrem navržena ústavní péče. Datum vzniku invalidity III. stupně bylo s ohledem na uvedená vyšetření posudkovou komisí stanoveno na 20. 1. 2011, přičemž do té doby nebyla podle závěrů komise plně ani částečně invalidní. Krajský soud na základě těchto závěrů komise žalobu stěžovatelky jako nedůvodnou zamítl. Kasační stížnost stěžovatelky byla Nejvyšším správním soudem poté, co tento nejprve opakovaně vyslovil pochybnosti o správných skutkových zjištěních krajského soudu ohledně skutečného zdravotního stavu stěžovatelky, nakonec zamítnuta. Stěžovatelka se poté obrátila na Ústavní soud, neboť je přesvědčena, že jí bylo upřeno právo na spravedlivý proces a na soudní ochranu, když v její věci soudy provedly pouze formalistické hodnocení důkazů, aniž by se zabývaly samotnou podstatou zdravotního stavu stěžovatelky oproti stavu, který popisují lékaři posudkové komise.
Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost důvodná. Ústavní soud zdůrazňuje, že důkazem v řízení o přiznání invalidního důchodu může být v nezbytných případech i znalecký posudek, který proto podléhá hodnocení dle § 120 a § 132 občanského soudního řádu. Obecné soudy ovšem ve svých závěrech vycházely jen z odborných vyjádření posudkové komise, ačkoli tyto závěry jsou zcela zjevně nedostatečné a rozporné. V takovém případě bylo na místě vyžádat znalecký posudek znalců z příslušných zdravotnických oborů. Jak vyplývá z judikatury Nejvyššího správního soudu, požadavek úplnosti a přesvědčivosti kladený na posudky posudkových komisí spočívá v tom, aby se posudková komise vypořádala se všemi rozhodujícími skutečnostmi, především pak s těmi, které namítá účastník soudního řízení, uplatňující nárok na důchod podmíněný dlouhodobým nepříznivým stavem, jakož i v tom, zda podaný posudek obsahuje náležité odůvodnění posudkového závěru tak aby byl tento závěr přesvědčivý pro soud, který nemá a ani nemůže mít odborné lékařské znalosti, na nichž posouzení invalidity (ať už plné či částečné) závisí především. V opačném případě jde o stav, který zakládá porušení ústavně zaručeného práva na řádný proces, a tak je tomu i v právě posuzované věci.
Podle názoru Ústavního soudu jsou posudky posudkové komise, ze kterých závěry druhého rozsudku krajského soudu vycházejí, rozporné, nepřesvědčivé a nedostatečné, pokud jde o určení vzniku invalidity stěžovatelky. Krajským soudem přijatý skutkový názor o datu vzniku invalidity stěžovatelky je tak založen na nedostatečném dokazování. Jestliže Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že krajský soud při určení data vzniku invalidity stěžovatelky postupoval správně, je jeho ústavní stížností napadený rozsudek v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z hlediska ochrany ústavnosti musí v dalším řízení soudy dbát o to, aby jimi přijaté skutkové závěry byly založeny na dostatečném dokazování, a proto, je-li posouzení data vzniku invalidity stěžovatelky v posudcích posudkové komise opakovaně nedostatečné, v dalším řízení soudy provedou ke zjištění skutkového stavu i jiný důkaz, např. znaleckým posudkem.
Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4160/16 je dostupný ZDE.
Zdroj: Ústavní soud, Brno.