Obecná charakteristika rozhodčího řízení v Rakousku
autor: Mgr. Kamila Peterková publikováno: 18.08.2016
Rozhodčí řízení v Rakousku prošlo rozsáhlou novelou. Byla vypracována kompletní reforma rozhodčího řízení, která dnes vychází z UNCITRAL Model Law, a to včetně podmínek pro zrušení rozhodčího nálezu soudy obecnými. Revize zákona se snažila zejména vzít v úvahu rostoucí mezinárodní harmonizační trendy a tím zlepšit i stávající postavení Rakouska v oblasti rozhodčího řízení. Nynější úprava je platná pro vnitrostátní i mezinárodní rozhodčí řízení.
Evropská soudní síť pro občanské a obchodní věci uvádí, že předmětem rozhodčí smlouvy v Rakousku mohou být v zásadě všechny majetkové nároky, které mohou být projednávány před soudy obecnými, stejně jako je tomu v Českém právním prostředí.
„Nároky, které se netýkají výhradně majetku, lze urovnat v rozhodčím řízení, jestliže strany mohou o předmětu sporu uzavřít smír. Nicméně nároky odvozené z určitých právních oblastí nelze objektivně v rozhodčím řízení urovnat (v zásadě nároky v oblasti rodinného práva a práva na bydlení). V otázkách rozhodčího řízení jsou strany z velké míry nezávislé. Mají možnost volně rozhodnout, zda se řízení bude řídit vlastními pravidly nebo na zvláštním jednacím řádem, pokud neexistují stanoveny kogentní ustanovení v opačném smyslu. Mezi kogentní ustanovení patří zásada, že se stranami musí být zacházeno spravedlivě a že každá strana má právo na právní slyšení. Nedotknutelné je právo strany na zastupování osobou podle její volby.“[1]
Zajímavostí ve sféře rozhodčího řízení na území Rakouské republiky je nerozlišování pojmů arbitráž ad hoc a arbitráž institucionální, dalo by se dokonce říci, že toto rozlišení je českým specifikem, nikde jinde ve srovnatelném měřítku se nevyskytujícím. V Rakousku se rovněž neklade příliš důraz na to, aby i servisní organizace rozhodců mohly ve svém názvu užívat slova „rozhodčí soud“, jako je tomu v českém prostředí. Rakousko tyto dva pojmy odlišuje pouze na technické úrovni a možnost užívat označení „rozhodčí soud“ poskytují i rozhodci ad hoc či jejich senátu.[2]
Prameny platné právní úpravy
- Mezinárodní úmluvy mnohostranné
Stejně jako v případě České republiky, i Rakousko ratifikovalo významné multilaterální smlouvy týkající se rozhodčího řízení. Rakouská republika je rovněž smluvním státem Ženevských dohod, Newyorské úmluvy, Evropské úmluvy a v případech, kde si to strany zvolí, i Washingtonské úmluvy. Tyto úmluvy mají celosvětový dopad, jejich ratifikace tedy nebyla ani výjimkou v případě Rakouska.[3]
- Normy vnitrostátního původu
Primární vnitrostátní úprava, která se vztahuje k vnitrostátnímu i mezinárodnímu rozhodčímu řízení, je obsažena v Zivilprozessordnung. Konkrétně oblast rozhodčího řízení nalezneme v části čtvrté, a to v ustanoveních § 577 – 618 tohoto zákona. Tyto paragrafy se týkají všech rozhodčích řízení u rozhodčích soudů se sídlem v Rakousku. V podkapitole 1.2 jsem uváděla, že rakouský Zivilprozessordnung prošel poměrně rozsáhlou úpravou v roce 2006, kdy implementoval vzorový zákon UNCITRAL do vnitrostátní úpravy.[4]
Kromě Zivilprozessordnung nesmíme opomenout ani rozhodčí řád Mezinárodního rozhodčího soudu Hospodářské komory Rakouska, který stanoví tzv. vídeňská pravidla, v originálním znění Wiener Regeln. S účinností od 1. 7. 2013 došlo k novelizaci vídeňských pravidel v rámci vyšší míry flexibility, která umožňuje přizpůsobit řízení přesným potřebám účastníků a jejich sporu. Další výhodou je bezesporu závazný harmonogram poplatků, což znamená, že administrativní náklady, jakož i poplatky rozhodců, jsou zcela předvídatelné, neboť si je kterákoliv ze stran může vypočíst pomocí kalkulačky nákladů.[5] Těmto pravidlům se budu více věnovat v následující kapitole, neboť obsahují články týkající se požadavků kladených na osobu rozhodce.
Arbitrabilita sporu
O arbitrabilitě sporu hovoří ustanovení § 582 Zivilprozessordnung, kde je stanoveno, že: „Každý majetkový nárok, o němž má být rozhodnuto řádným soudem, může být předmětem rozhodčí smlouvy. Rozhodčí smlouva o nemajetkových nárocích je účinná, pokud strany mohou o předmětu sporu uzavřít smír[6]. Předmětem rozhodčí smlouvy nemohou být nároky podle práva rodinného, stejně jako žádné nároky ze smluv, které byť jen částečně podléhají zákonu o nájmech nebo zákonu o společném užívání bytu, včetně sporů o vzniku, trvání, zániku a obsahu těchto smluv a všech sporů ohledně práv týkajících se vlastnictví bytů. Předpisy s výjimkou tohoto oddílu, podle kterých spor není arbitrabilní jen za určitých podmínek, zůstávají nedotčeny.“[7]
Z citovaného ustanovení vyplývá, že rakouské právo omezuje rozsah sporů, které mohou být arbitrabilní na majetkové nároky, stejně tak jako v české právní úpravě. Negativní vymezení arbitrability sporu je poměrně širší a zahrnuje větší výčet. Nedostatkem arbitrability sporu se zabývalo např. rozhodnutí OGH ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 5Ob95/10x.
Stejně jako ZRŘ, ani zde zákon přímo nedefinuje majetkový nárok, nicméně komentářová literatura objasňuje, co je předmětem sporu. Předmětem sporu v rakouském rozhodčím řízení tedy může být peněžitý nárok, který spadá do pravomoci soudů, nebo nepeněžité pohledávky, pokud jsou strany schopny uzavřít dohodu o této záležitosti. I spory mezi akcionáři jsou z velké většiny přípustné k projednání v rozhodčím řízení. Antimonopoly, soutěžní právo či transakce s cennými papíry či v rámci firemních sporů jsou také arbitrabilní.[8]
Závěrem
Srovnáme-li obecně rozhodčí řízení v Rakousku s rozhodčím řízením v České republice, lze konstatovat, že Česká republika oproti Rakousku zaznamenala v tomto ohledu rychlejší a dynamičtější vývoj. Zatímco v České republice došlo k sjednocení rozhodčího řízení již v 90. letech vytvořením samostatného zákona, Rakousko rozhodčí řízení výrazně novelizovalo až roku 2006, kdy zdejší právní úprava převzala vzorový zákon UNCITRAL.
Obě země přistoupily k významným mezinárodním úmluvám, konkrétně k Ženevským dohodám, Newyorské a Evropské úmluvě. V otázce vnitrostátní úpravy se však tak jednoznačně neshodují. Zatímco české rozhodčí řízení považuje za primární vnitrostátní pramen práva ZRŘ, OSŘ a řád RS při HK ČR a AK ČR považuje za prameny subsidiární. V Rakousku je rozhodčí řízení řazeno do čtvrté části Zivilprozessordnung. Žádný samostatný zákon, který by upravoval otázky týkající se rozhodců, a rozhodčího řízení, zde nenajdeme. Obrovský důraz je kladen na Wiener Regeln, které dle mého názoru konkretizují ustanovení v Zivilprozessordnung. Spousta otázek je upravena šířeji právě v těchto pravidlech. Nutno ovšem dodat, že rakouská úprava by zasloužila důkladnější sjednocení rozhodčího řízení a přesunutí některých otázek přímo do Zivilprozessordnung, tak jako je tomu v České republice. Řády stálých rozhodčích institucí v České republice tak pouze kopírují zákonnou úpravu.
Arbitrabilitu považuji za základ každého rozhodčího řízení, proto by okruh sporů, které jsou příslušné k rozhodování před rozhodci, měl být důkladně a srozumitelně popsán. Obě srovnávané úpravy jsou si v otázce arbitrability velmi podobné, zvláště pak co se pozitivního vymezení týče. V Rakousku i České republice se za arbitrabilní považuje každý majetkový nárok, který lze rozhodnout před obecným soudem a lze o něm uzavřít smír. Ani v jedné z úprav není pojem „majetkový spor“ přímo definován. Česká republika nepovažuje za arbitrabilní tzv. incidenční spory a spory vzniklé v souvislosti s výkonem rozhodnutí. Zivilprozessordnung se o těchto sporech nezmiňuje, a to ani v pozitivním ani negativním smyslu, proto mám za to, že jsou běžně arbitrovatelné. ZRŘ postihuje i otázky týkající se bytového vlastnictví, které dle mého názoru spadají běžně pod majetkové nároky a které jsou v Rakousku z projednávání před rozhodci přímo vyloučeno.
Problematičtější jsou ovšem otázky pracovněprávních sporů, jež jsou v Rakousku uvedené v části desáté Zivilprozessordnung. V této části jsou definovány konkrétní podmínky, které je třeba splnit, aby vzniklý pracovněprávní spor byl arbitrabilní. Tyto podmínky stojí v ostrém kontrastu k české právní úpravě, která může působit až nejistě a zmateně. Ačkoliv arbitrabilita majetkových sporů z pracovněprávních vztahů je v české i rakouské judikatuře běžně a dlouhodobě uznávána, v minulosti se vyskytla snaha novelizovat český zákoník práce tak, aby spory z pracovněprávních vztahů nemohly podléhat rozhodčímu řízení. Navrhovaná novela v důvodové zprávě odkazovala na porušení práva na spravedlivý proces garantovaného v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.[9] Osobně to považuji za neopodstatněné a souhlasím s názorem Jenerála, že celá koncepce novely zákoníku práce je výsledkem nepochopení institutu rozhodčího řízení jako celku.
Závěrem lze říci, že obě úpravy jsou stále nedokonalé a obsahují mezery v právní úpravě. Např. rakouský zákonodárce je detailnější co se týče arbitrability pracovněprávních vztahů, což v naší úpravě téměř chybí, naopak české právo obsahuje užší negativní výčet arbitrability a nevylučuje z působnosti ZRŘ nároky z bytového vlastnictví. Z výše uvedeného dovozuji, že se české právo vyznačuje komplexnější úpravou v této oblasti.[10]
Autorka je advokátní koncipientkou v Blansku.
[1] Alternativní způsoby řešení sporů-Rakousko. Evropská soudní síť pro občanské a obchodní věci. ec.europa.eu [online]. 2013 [cit. 20. 2. 2014].
[2] ŠKOPÍKOVÁ, Veronika. Podjatost rozhodce v mezinárodním rozhodčím řízení [online]. Olomouc, 2013, [cit. 3. 2. 2014]. Diplomová práce. Univerzita Palackého v Olomouci, Právnická fakulta.
[3]WEGEN, Gerhard; WILSKE, Stephan. Arbitration in 55 jurisdictions worldwide. London: Law Business Research Ltd, 2013, s. 86.
[4]BĚLOHLÁVEK, Rozhodčí řízení v zemích Evropy: (včetně překladů předpisů o rozhodčím řízení a pravidel stálých rozhodčích soudů,), op. cit., s. 31.
[5]Vídeňská pravidla. Vienna International Arbitral Centre. viac.eu [online]. 2013 [cit. 20. 2. 2014].
[6]Podle ust. § 204 Zivilprozessordnung se smír považuje za dohodu, kterou konkrétní řízení podmíněně nebo nepodmíněně končí nebo se vyjasňují některé otázky sporného vztahu. Soudní smír pak nahrazuje rozsudek ve věci samé a je považován za jakousi jeho náhradu, tzv. surrogat rozsudku podle ust. § 1 rakouského exekučního řádu. Viz BĚLOHLÁVEK, Alexander J. Rozhodčí řízení, ordre public a trestní právo: komentář. I. díl. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 100 - 101.
[7] RAKOUSKO. § 582 RGBl. Nr. 113/1895 über das gerichtliche Verfahren in bürgerlichen Rechtsstreitigkeiten (Zivilprozessordnung). In: RIS [Das Rechtsinformationssystem des Bundes]. [cit. 15. 2. 2014].
[8] WEGEN, Gerhard; WILSKE, Stephan, op. cit., s. 87.