Občan EU s trvalým pobytem na území České republiky a trest vyhoštění na dobu neurčitou
publikováno: 22.11.2017
II. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Ludvík David) vyhověl ústavní stížnosti stěžovatele a zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci, neboť jím bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces.
Stěžovatel, který je občanem Slovenské republiky dlouhodobě žijící v České republice na základě povolení k trvalému pobytu, byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci pravomocně uznán vinným ze spáchání zločinu loupeže, za což mu uložen trest odnětí svobody v trvání osmi let a trest vyhoštění z České republiky na dobu neurčitou podle § 80 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku. V odůvodnění rozsudku je uvedeno, že stěžovatel nesplňuje podmínky vylučující uložení trestu vyhoštění, vymezené v § 80 odst. 3 trestního zákoníku. Ačkoliv je občanem Evropské unie a má povolení k trvalému pobytu, soud shledal mimořádně vážné důvody, spočívající v dalším možném ohrožení veřejného pořádku. Krajský soud dále konstatoval, že stěžovatel není na území České republiky vázán žádnými osobními ani rodinnými vazbami. Stěžovatel následně podal návrh na povolení obnovy řízení s tím, že se soudy při ukládání trestu vyhoštění nevypořádaly s jeho rodinnými vazbami v České republice. O těchto vazbách soudy nebyly informovány, a proto se jimi nezabývaly. Stěžovatel zejména namítal, že se jeho otec narodil v České republice, byl českým občanem a je zde též pochovaný, stejně jako prarodiče stěžovatele. Kromě otce má českou státní příslušnost také převážná část jeho rodiny z otcovy strany a partnerka stěžovatele žije a pracuje v Brně. Krajský soud v Brně návrh na povolení obnovy zamítl s odůvodněním, že pro obnovu nebyly naplněny podmínky. Partnerské a rodinné vztahy, kterými stěžovatel argumentuje, zjevně existovaly již v době vyhlášení rozsudku nalézacím soudem, nejedná se tedy o žádné nové skutečnosti či důkazy. Vrchní soud v Olomouci usnesením stížnost stěžovatele zamítl a ztotožnil se s argumentací krajského soudu. Stěžovatel poté podal proti rozhodnutí vrchního soudu ústavní stížnost.
Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost důvodná. Jakkoli má trest vyhoštění svou oporu v zákoně a jeho legitimním cílem je, aby se na území státu nepohybovali státní příslušníci státu jiného, jejichž přítomnost se dostala do protikladu se zájmy státu a bezpečností jeho obyvatel, nelze při přezkumu dané ústavní stížnosti abstrahovat od základního – klíčového postulátu trestně právní úpravy, tj. aby byly v rámci řízení o mimořádném opravném prostředku využity všechny zákonné možnosti, resp. všechna ustanovení, jež mohou ovlivnit rozhodnutí in favorem defensionis (ve prospěch obhajoby).
Pochybení obecných soudů má v případě stěžovatele svůj počátek již v nalézacím řízení – v něm nebyly vůbec vzaty v úvahu skutečnosti na straně stěžovatele, jež měly znamenat právní kvalifikaci trestu vyhoštění nikoli podle ustanovení § 80 odst. 1, 2 trestního zákoníku, ale vzhledem k tomu, že je stěžovatel občanem Evropské unie s trvalým pobytem v České republice, podle § 80 odst. 3 písm. e) trestního zákoníku (soud trest vyhoštění neuloží, jestliže „pachatel je občanem Evropské unie nebo jeho rodinným příslušníkem bez ohledu na státní příslušnost a má na území České republiky povolen trvalý pobyt anebo je cizincem s přiznaným právním postavením dlouhodobě pobývajícího rezidenta na území České republiky podle jiného právního předpisu, neshledá-li vážné důvody ohrožení bezpečnosti státu nebo veřejného pořádku“).
Ačkoli byly naplněny podmínky pro obnovu řízení, když stěžovatel předložil soudu skutečnosti týkající se jeho osobních poměrů, které existovaly již v době, kdy o věci rozhodoval nalézací soud, přesto byl návrh zamítnut. Jestliže se v řízení o meritu věci některými skutečnostmi, majícími vliv na rozhodování soudu o trestu vyhoštění, nalézací soud vůbec nezabýval, případně se s nimi v rozsudku nijak nevypořádal, byly naplněny důvody pro povolení obnovy řízení, v němž by měly být rozhodné skutečnosti vzaty v úvahu a mohl být i napraven vzniklý stav, kdy na dobu neurčitou byl vyhoštěn občan Evropské unie, jehož trest vyhoštění je nutno posuzovat nikoli podle § 80 odst. 1, 2 trestního zákoníku, nýbrž dle § 80 odst. 3 písm. e) trestního zákoníku [srov. též rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci Donattela Calfa v. Arios Pagos (Nejvyšší soud Řecké republiky) ze dne 19. 1. 1999, C-348/96, jenž připomněl členským státům EU posuzovat podmínky trestu vyhoštění velmi obezřetně, nejen vzhledem k samotnému odsouzení pro trestný čin].
Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3672/16 je dostupný ZDE.
Zdroj: Ústavní soud, Brno.