oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o zadávání veřejných zakázek - komentář
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte novelu zákona o advokacii účinnou od 1. 9. 2017?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

NS musí rozhodnout znova o dovolání poškozených v případě H-systému ohledně náhrady za průtahy v soudním řízení

publikováno: 31.10.2017

I. senát Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Kateřina Šimáčková) zrušil usnesení Nejvyššího soudu pro porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces.

Čtyři stěžovatelé byli v pozici poškozených účastníky trestního řízení vedeného u Městského soudu v Praze pro trestný čin podvodu v tzv. případu H-Systém, které trvalo více než třináct let a osm měsíců. V tomto trestním řízení byl odsouzen jen jeden obžalovaný, stran zbývajících pachatelů bylo trestní řízení z důvodu jeho nepřiměřené délky zastaveno v důsledku amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013. Vzhledem k tomu, že stěžovatelé, jimž byla obžalovanými způsobena rozsáhlá majetková škoda (ztráta celoživotních úspor), byli po více než třináct let udržováni v nejistotě stran svých nároků a nedosáhli ani morálního zadostiučinění v podobě odsouzení pachatelů a že trestní řízení svou délkou porušilo jejich právo na přiměřenou délku řízení, uplatnili po státu svůj nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem státu.

Ministerstvo spravedlnosti s ohledem na vysoký počet poškozených v daném trestním řízení přiznalo každému ze stěžovatelů za nepřiměřenou délku řízení peněžité zadostiučinění ve výši 2 314 Kč. Považujíce tuto částku za naprosto nedostatečnou, podali stěžovatelé žalobu na zaplacení zadostiučinění ve výši 251 018 Kč, ke které dospěli na základě výpočetních pravidel Evropského soudu pro lidská práva, který stanovuje částku 15 až 20 tisíc korun za jeden rok nepřiměřeně dlouhého řízení.

Městský soud v Praze jako soud odvolací přiznal stěžovatelům tyto částky: 15 181,80 Kč pro první stěžovatelku, 12 631,80 Kč pro druhého a třetího stěžovatele a 14 544,30 Kč pro čtvrtého stěžovatele. Proti tomuto závěru podali stěžovatelé dovolání, s tím, že se odvolací soud odchýlil od právního názoru Nejvyššího soudu vyjádřeného ve sjednocujícím Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, neboť přikročil ke zcela nepřiměřenému snížení finančního zadostiučinění o 90 %. Tvrdili, že dle judikatury je obecnou hranicí pro snížení přiměřeného zadostiučinění 50 % a ke krácení ve větší míře lze přistoupit jen za naprosto výjimečných okolností. Stěžovatelé ve své dovolání dále poukázali na to, že jejich případ je natolik jedinečný, že nemohl být dosud v rozhodování dovolacího soudu řešen, a zmínili rovněž odlišné rozhodování nižších soudů o podobných věcech. Z těchto důvodů byly podle nich splněny podmínky přípustnosti dovolání.

Usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatelů odmítnuto, neboť podle Nejvyššího soudu stěžovatelé v dovolání nekonkretizovali, který z předpokladů přípustnosti dovolání považují za splněný. Připomněl přitom, že k projednání dovolání je nezbytné, aby z něj bylo zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se má dovolací soud odchýlit.

Po prostudování textu dovolání, který měl spolu s příslušným soudním spisem k dispozici, dospěl Ústavní soud k názoru, že z dovolání lze zjistit, v čem stěžovatelé spatřovali splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Je z něj totiž zcela zřejmé, že podle nich odvolací soud pochybil při řešení otázky týkající se stanovení výše přiměřeného zadostiučinění, neboť základní částku pokrátil tak, že zadostiučinění zbavil satisfakční funkce. Stěžovatelé odkázali zejména na konkrétní sjednocující stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, aniž by to však Nejvyšší soud ve svém odmítavém usnesení, jakkoliv reflektoval. Poukázali rovněž na konkrétní judikát Ústavního soudu, od nějž se Nejvyšší soud měl odchýlit.

Ústavní soud proto napadené usnesení Nejvyššího soudu zrušil s tím, že pokud shledá Nejvyšší soud vadu dovolání v tom, že dovolatelé neuvedli, od jaké konkrétní rozhodovací praxe se odvolací soud odchýlil, ačkoliv dovolatelé na relevantní rozhodovací praxi ve svém podání odkazovali, jedná v rozporu s jejich právem na spravedlivý proces. Jestliže se dovolatel domnívá, že se odvolací soud odchýlil od konkrétního rozhodnutí Nejvyššího soudu či Ústavního soudu, a Nejvyšší soud je naopak toho názoru, že dovolatelem citované rozhodnutí ve skutečnosti na daný případ nedopadá, nejde o vadu dovolání. Dovolatel totiž nemůže být „sankcionován“ odmítnutím pro vady pouze za odlišný právní názor, nýbrž skutečně za nesplnění v zákoně zcela jasně a srozumitelně formulované povinnosti.

Ve svém novém rozhodnutí se Nejvyšší soud bude muset vypořádat s relevantní judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, z níž plyne, že byla-li věc opakovaně projednávána na několika stupních soudní soustavy, tedy že vydaná rozhodnutí musela být nadřízenými soudy rušena z důvodu vad či nesprávného posouzení, je tuto skutečnost třeba přičítat k tíži soudům. Potřeba opakovaně rušit rozhodnutí a vracet věc k novému projednání svědčí zpravidla o dysfunkci soudního systému. Kromě toho nelze snížený význam řízení pro stěžovatele bez dalšího odvozovat z toho, že vystupovali jako poškození v trestním řízení, ačkoli mohli zvolit komplikovanější cestu žaloby na náhradu škody v civilním řízení. Poškození mají totiž subjektivní právo na efektivní trestní řízení, a to i ve vztahu k případům trestných činů proti majetku, přičemž účelem amnestie by nemělo být zhoršení jejich postavení. Pokud právní řád umožňuje poškozeným, aby se k trestnímu řízení připojili se svým nárokem na náhradu škody, má stát povinnost zajistit, aby poškození požívali základních záruk plynoucích z Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V tomto směru je také třeba, aby se soudy řádně vypořádaly s tvrzeními stěžovatelů ohledně existence okolností, které zvyšují význam předmětu řízení pro ně samotné.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2500/2017 je dostupný ZDE.

Zdroj: Ústavní soud, Brno