oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte věcný záměr nového civilního řádu soudního?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Nový rozhodčí řád Mezinárodního rozhodčího soudu v Londýně z roku 2014

autor: JUDr. Petr Dobiáš, Ph.D.
publikováno: 01.09.2014

Dne 1. 10. 2014 vstoupí v účinnost nový Rozhodčí řád LCIA, který reaguje na změny, ke kterým došlo v mezinárodní obchodní arbitráži za posledních patnáct let. Při tvorbě nového Rozhodčího řádu LCIA z roku 2014 jeho autoři vycházeli jak ze vzorů obsažených v rozhodčích řádech jiných stálých rozhodčích soudů, tak i ze zkušeností s aplikací Rozhodčího řádu LCIA z roku 1998. Změny mají přinést především zrychlení rozhodčího řízení. Některé novinky (prozatímní opatření nařízená prozatímním rozhodcem a obecná pravidla pro chování právních zástupců stran) však může být obtížné v právní praxi účinně aplikovat.

Předchůdce Mezinárodního rozhodčího soudu v Londýně (dále jen „LCIA“), nazvaný Rozhodčí komora města Londýna, byl založen v Cechovním domě již v roce 1891. Cechovní dům byl sídlem londýnského primátora, který řídil třídu obchodníků prostřednictvím obchodních zákonů a nařízení. Po uplynutí více než devadesáti let byl založen v roce 1985 moderní rozhodčí soud, který se rok poté stal nezávislou neziskovou organizací s ručením omezeným. Během historického vývoje se měnila nejen organizační struktura tohoto rozhodčího soudu, ale i procesní úprava rozhodčího řízení. Změna rozhodčího řádu byla historicky často determinována vývojem společenských poměrů (zejména v obchodních vztazích) nebo změnami procesně - právní úpravy rozhodčího řízení. V případě Rozhodčího řádu LCIA z roku 1998 se jednalo o reakci na nový anglický zákon o rozhodčím řízení z roku 1996, který představoval ve své době standard právní regulace rozhodčího řízení. LCIA musel však s odstupem času reagovat na nové trendy, které vznikají v mezinárodní obchodní arbitráži a narůstající konkurenci mezi významnými stálými rozhodčími soudy, které dnes expandují prostřednictvím zakládání arbitrážních center a poboček v zahraničí. Nový rozhodčí řád LCIA z roku 2014 tedy reaguje na potřebu rychlého řešení komplexních obchodních sporů, které vznikají z mezinárodních obchodních smluv uzavíraných často mezi více než dvěma smluvními stranami. Finální verze návrhu nového Rozhodčího řádu LCIA byla představena na Sympoziu Rady evropských uživatelů LCIA dne 9. 5. 2014. Rozhodčí řád LCIA z roku 2014 ve své konečné podobě vstoupí v účinnost 1. 10. 2014.

1. Rozhodčí smlouva

Rozhodčí řád LCIA z roku 2014 ve své preambuli široce deklaruje, že pokud si strany zvolí pro řešení sporu Rozhodčí řád, nebo LCIA, nebo Mezinárodní rozhodčí soud v Londýně, nebo Rozhodčí soud v Londýně, nebo Londýnský soud, použije se na projednání a rozhodnutí Rozhodčí řád LCIA včetně sazebníku poplatků ve znění účinném před zahájením rozhodčího řízení. Tato formulace preambule má řešit problém tzv. patologických rozhodčích doložek, ve kterých je nesprávně označen rozhodčí soud. Je třeba mít na paměti, že i označení „Londýnský soud“ bude zakládat podle Rozhodčího řádu LCIA z roku 2014 jeho pravomoc k rozhodnutí sporu, ačkoliv z laického pohledu by mohlo budit takové označení dojem, že rozhodnutí sporu bylo svěřeno státnímu soudu.

Dalším důležitým ustanovením je čl. 32 odst. 3, který ve stručnosti říká, že rozhodnutí rozhodců, či státního soudu o neplatnosti, neúčinnosti, nebo nevykonatelnosti části rozhodčí smlouvy nemá automaticky vliv na rozhodčí nález, ustavení rozhodce nebo jinou část rozhodčí smlouvy. V pojetí řádu LCIA se nejen respektuje zásada separability[1] rozhodčí smlouvy, ale dokonce i nezávislost platnosti jedné části rozhodčí smlouvy na druhé. Rozhodčí řád LCIA z roku 2014 jde tedy ještě dále než čl. 7 anglického zákona o rozhodčím řízení z roku 1996, který zakotvuje zásadu separability, ale explicitně neuvádí možnost částečné platnosti rozhodčí smlouvy.[2]

2. Ustavení rozhodčího senátu

V čl. 5 se nacházejí dvě nová ustanovení, která odpovídají současným standardům v mezinárodní obchodní arbitráži. Za prvé, osoby navržené na rozhodce musejí podepsat prohlášení, že jsou připraveny, ochotny a mohou věnovat čas, péči a práci, aby zajistily efektivní průběh arbitráže (shodně čl. 16 odst. 3 Vídeňských pravidel platných od 1. 7. 2013). Za druhé LCIA může jmenovat tříčlenný (nebo výjimečně vícečlenný senát) na základě dohody stran nebo podle okolností případu (shodně čl. 12 odst. 2 Rozhodčího řádu Mezinárodní obchodní komory v Paříži z roku 2012 a čl. 15 odst. 4 Rozhodčího řádu Belgického střediska pro arbitráž a mediaci, ve znění platném od 1. 1. 2013, ale odchylně čl. 17 odst. 2 Vídeňských pravidel platných od 1. 7. 2013[3]), jinak bude spor rozhodovat rozhodce jediný. Jmenování více než tříčlenného senátu v praxi s ohledem na náklady na odměny rozhodců a organizační obtíže spojené s hledáním vhodných termínů jednání v podstatě nepřipadá do úvahy. Za do určité míry problematické lze považovat ust. čl. 7 odst. 3, které umožňuje jen jedné sporné straně navrhnout na jmenování LCIA jediného rozhodce, nebo předsedu rozhodčího senátu, jestliže se na tom strany dohodly. V případě jmenování jediného rozhodce nebo předsedy jen jednou stranou může vzniknout problém s uznáním rozhodčího nálezu.[4]

3. Pravomoci rozhodčího senátu (rozhodce)

Pravomoci rozhodčího senátu (rozhodce) jsou posíleny zejména v oblasti předběžných a zajišťovacích opatření v čl. 25 Rozhodčího řádu LCIA z roku 2014. Sporné strany mohou navrhovat u státních soudů vydání předběžných opatření před ustavením rozhodčího senátu. Po jeho ustavení mohou navrhovat strany předběžná opatření jen na základě pověření rozhodčího senátu. K tomu však zpravidla nebude docházet, protože rozhodčí senát by ztrácel autoritu, kdyby za něj strany připravovaly návrhy předběžných opatření, která by navíc musel přezkoumávat po stránce obsahové. V případě, že strana připraví návrh předběžného opatření, musí informovat registrátora, nebo rozhodčí senát (podle fáze řízení), a dále ostatní strany řízení. Rozhodčí řád LCIA z roku 2014 zde akcentuje, že sdělení musí být poskytnuto neprodleně v písemné formě. Lze však pochybovat o tom, že strana navrhující tzv. ex parte předběžné opatření bude neprodleně informovat stranu řízení, proti které návrh směřuje, protože tato strana by mohla učinit kroky k jeho zmaření.

Pozornost si dále zaslouží čl. 22 odst. 1 bod (iv) Rozhodčího řádu LCIA z roku 2014, který zakotvuje pravomoc rozhodců nařídit stranám, aby zpřístupnily jakékoliv doklady, zboží, vzorky, majetek, prostor, nebo věc pod jejich kontrolou jiné straně nebo znalci. I zde je pravomoc limitována tím, že strany mají právo se vyjádřit k nákladům takového opatření a v případě nerespektování opatření nezbude rozhodcům než se obrátit na státní soud. Čl. 22 odst. 1 bod (vi) umožňuje rozhodcům stanovit, zda se pro přípustnost, provádění a relevanci důkazů a znaleckých posudků použijí striktní pravidla dokazování. V praxi to znamená, že rozhodci posuzují důkazní hodnotu navržených důkazů i s ohledem na hospodárnost řízení, protože v řízení nezřídka dochází k zahlcení rozhodců materiály s marginálním významem pro spolehlivé zjištění skutkového stavu. Míra striktnosti dokazování bude vždy záležet na rozhodci, který by měl připustit jen přímé důkazy, které budou provedeny postupem obdobným, jaký se používá v civilním soudním řízení. Rozhodci, kteří rozhodli o aplikaci striktních pravidel dokazování, mohou projednat předem se stranami a jejich právními zástupci, za jakých podmínek budou důkazní prostředky připuštěny.

4. Prozatímní rozhodce a zrychlené jmenování rozhodců

Po vzoru čl. 29 Rozhodčího řádu Mezinárodní obchodní komory v Paříži z roku 2012 se zavádí do čl. 9B Rozhodčího řádu LCIA z roku 2014 institut prozatímního rozhodce, který může vydávat prozatímní opatření ve formě odůvodněného příkazu, nebo nálezu ve lhůtě čtrnácti dnů od svého ustavení. Čl. 9 odst. 11 Rozhodčího řádu LCIA 2014 umožňuje následné potvrzení, změnu, zrušení nebo odvolání nařízení[5] či nálezu „řádným“ rozhodčím senátem (rozhodcem). Čl. 9 odst. 6 Rozhodčího řádu LCIA z roku 2014 však narozdíl od čl. 29 Rozhodčího řádu Mezinárodní obchodní komory v Paříži z roku 2012 stanoví krátkou lhůtu pro ustavení rozhodce. Prozatímní rozhodce musí být ustaven LCIA ve lhůtě tří dnů (nebo co nejdříve po uplynutí této lhůty) a musí rozhodnout o návrhu na vydání prozatímního opatření nejpozději ve lhůtě čtrnácti dnů od svého ustavení, přičemž nemusí nařizovat jednání. LCIA musí zkrátit všechny lhůty pro odvolání a rozhodnutí o podjatosti v případě prozatímního rozhodce na minimum. Ustavení prozatímního rozhodce má být odůvodněno mimořádnými okolnosti, tj. použití tohoto institutu bude připadat do úvahy, když vydání rychlého rozhodnutí může zabránit postupu sporné strany, který by mohl ohrozit či zmařit výkon konečného rozhodčího nálezu.

Rozhodčí řád LCIA vytváří ve verzi z roku 2014 druhou variantu zrychlení rozhodčího řízení. Ve verzi Rozhodčího řádu LCIA z roku 1998 existovala možnost zrychleného jmenování rozhodčího senátu, která zůstává zachována i v článku 9A nového Rozhodčího řádu LCIA z roku 2014 s jedním podstatným rozdílem. Rozhodčí řád LCIA z roku 1998 v čl. 9 odst. 3 umožňoval LCIA zkrátit lhůty pro ustavení rozhodčího senátu, vyjádření žalovaného, nebo pro doplnění chybějících dokladů k návrhu na zahájení řízení. Zkrácení jiných lhůt bylo vyloučeno. Čl. 9A odst. 3 nového Rozhodčího řádu LCIA z roku 2014 však LCIA ve zrychleném řízení umožňuje zkrátit jakékoliv lhůty uvedené v rozhodčí smlouvě nebo jakékoliv jiné dohodě stran. Jak bylo uvedeno výše, podle Preambule zahrnuje rozhodčí smlouva i Rozhodčí řád LCIA z roku 2014. Tudíž je LCIA oprávněn zkrátit nejen třiceti pěti denní lhůtu (Rozhodčí řád LCIA z roku 1998 stanovil lhůtu třicetidenní běžící od zahájení řízení) pro ustavení rozhodčího senátu podle čl. 5 odst. 6, ale jakoukoliv jinou lhůtu v zájmu urychlení řízení. To však může být z pohledu sporných stran na úkor předvídatelnosti rychlosti průběhu řízení, protože nikde není stanoveno pravidlo, o kolik se lhůty mohou zkrátit, a proto bude záležet v této otázce na diskreci LCIA.

Podporu rychlosti řízení reflektuje v čl. 9C Rozhodčí řád LCIA z roku 2014 třetím instrumentem, který umožňuje ustavit rozhodce LCIA bez ohledu na lhůty uvedené v rozhodčí smlouvě, či jiné dohodě stran. I zde chybí lhůta pro takový mimořádný postup, nebo mechanismus pro její určení.

Lze tedy shrnout, že LCIA vytvořil dva mechanismy umožňující zrychlit řízení, které však trpí slabinami. V případě prozatímního rozhodce je to časová omezenost jeho funkce, resp. omezenost pověření k vydání prozatímních opatření. Zatímco v případě zrychleného řízení a zrychleného ustavení rozhodce chybí pevná pravidla pro zkrácení procesních lhůt.

5. Standardní sídlo rozhodčího řízení

Rozhodčí řád LCIA z roku 2014 v čl. 16 jednoznačně vymezuje rozdíl mezi sídlem a místem konání rozhodčího řízení. Sídlem rozhodčího řízení je v případě neexistence odchylného ujednání stran Londýn (to neplatí pro účely jmenování rozhodce LCIA). Sídlo rozhodčího řízení má především ten význam, že se má za to, že rozhodčí nález je vždy vydán v sídle rozhodčího řízení, a tudíž návrh na zrušení rozhodčího nálezu může být podán pouze ve státě, kde se sídlo nachází. Sídlo rozhodčího řízení si mohou sjednat strany jen do ustavení rozhodčího senátu (rozhodce), po ustavení mohou rozhodnout o změně sídla jen rozhodci s ohledem na okolnosti případu a vyjádření stran. Dochází zde k podstatné změně oproti čl. 16 odst. 1 Rozhodčího řádu LCIA z roku 1998, v němž bylo oprávnění určit sídlo v případě neexistence dohody stran svěřeno LCIA.[6] Pro srovnání § 5 odst. 2 Rozhodčího řádu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR z roku 2012 (dále jen „Rozhodčí řád RS při HK ČR a AK ČR“) vychází z toho, že sídlem rozhodčího řízení je pro účely vydání rozhodčího nálezu v zahraničí stát, kde se koná rozhodčí řízení, což může v praxi působit problémy, jestliže by rozhodování probíhalo ve více státech. V takovém případě by bylo namístě považovat za sídlo rozhodčího řízení místo, kde se konalo poslední hlasování rozhodců o konečném rozhodčím nálezu. V případě rozhodčího nálezu vydaného v ČR bude ve smyslu § 5 odst. 1 zřejmě sídlem Praha, byť toto ustanovení směšuje místo konání a sídlo rozhodčího řízení. Pro praxi je zde tedy podstatný rozdíl, protože Rozhodčí řád RS při HK ČR a AK ČR kogentně stanoví sídlo rozhodčího řízení, zatímco Rozhodčí řád LCIA jej umožňuje změnit. Místo konání řízení a porad může stanovit rozhodčí senát podle čl. 16 odst. 3 Rozhodčího řádu LCIA z roku 2014 na jakémkoliv vhodném místě po poradě se stranami. Rozhodčí řád RS při HK ČR a AK ČR i zde strany i rozhodce více omezuje, protože jim umožňuje změnit místo konání rozhodčího řízení jen se souhlasem tajemníka, ledaže se jedná o stálé sudiště RS při HK ČR a AK ČR.[7]

Rozhodčí smlouva a rozhodčí řízení se řídí podle čl. 16 odst. 4 právem státu sídla rozhodčího řízení. Z pohledu českého práva není toto ustanovení překvapující, protože odpovídá § 117 zák. č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, který pro náležitosti rozhodčí smlouvy také přikazuje použít právo sídla rozhodčího řízení. V anglické praxi však vznikaly v této oblasti nejasnosti ohledně rozhodného práva pro rozhodčí smlouvu, které musela řešit judikatura vyšších soudů.[8] Naopak zásada, že se pro rozhodčí řízení použije procesní úprava platná ve státě sídla rozhodčího řízení je obecně uznávána v teorii i praxi.

6. Urychlení a zjednodušení rozhodčího řízení

V zájmu konkurenceschopnosti LCIA byly v Rozhodčím řádu LCIA z roku 2014 posíleny stávající a zavedeny nové prvky, které mají sloužit k rychlému a hladkému průběhu rozhodčího řízení. Vedle zavedení prozatímního rozhodce a posílení možnosti zrychleného rozhodčího řízení se zavádí možnost elektronické komunikace, která je sice rychlejší než komunikace prostřednictvím běžné pošty, ale její použití záleží na vůli žalobce i žalovaného. V čl. 1 odst. 2 Rozhodčího řádu LCIA z roku 2014 se umožňuje podání návrhu na zahájení řízení prostřednictvím e-mailu a tudíž se nevyžaduje zabezpečená forma elektronické komunikace.[9]

Dále došlo k nevýznamnému zkrácení lhůt pro vyjádření a žalobní odpověď žalovaného z třiceti na dvacet osm dnů. Toto nepatrné zkrácení lhůt nemá takový praktický význam jako „presumované“ sídlo/pobyt žalobce a žalovaného. Pro účely doručování žaloby a žalobní odpovědi, jakož i další korespondence, se použijí adresy stran, které si sdělily během své předchozí komunikace a jednání. Tím je v porovnání s úpravou obsaženou v § 10 odst. 3 Rozhodčího řádu RS při HK ČR a AK ČR zjednodušeno doručování. Problém může nastat v případě podání návrhu na uznání a výkon rozhodčího nálezu v České republice, protože jedna ze sporných stran může namítat, že nebyla řádně vyrozuměna o řízení či podáních druhé sporné strany nebo, že jí rozhodčí nález nebyl řádně doručen [srov. § 19a a § 31 písm. e) zák. č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, § 121 písm. c) zák. č. 91/2012 Sb. o mezinárodním právu soukromém a čl. V odst. 1 písm. b) Úmluvy o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů z roku 1958].

Rozhodčí řád LCIA z roku 2014 umožňuje zrychlení rozhodčího řízení i za součinnosti stran. Za prvé se jedná o možnost projednání otázek, týkajících se postupu v řízení, ve lhůtě dvaceti jedna dnů od ustavení rozhodčího senátu. Vyjasnění procesních otázek může vést k hladšímu průběhu řízení, ale zároveň může zbytečně prodloužit řízení, pokud jedna ze stran využije tuto možnost ke zbytečným průtahům v řízení. Rozhodci by tak měli objektivně posoudit, zda jsou strany ochotny se dohodnout na společném návrhu ve smyslu čl. 14 odst. 2 ohledně konkrétních procesních otázek či nikoliv. V případě, že se bude jednat o zjevnou snahu jedné strany o prodloužení řízení, nic tedy nebrání tomu, aby rozhodci vedli řízení ve shora uvedené lhůtě bez ohledu na návrhy této strany týkající se jeho průběhu. Za druhé se mohou strany podle čl. 15 odst. 2 a 3 vzdát práva na doplnění žaloby a vyjádření žalovaného k doplněné žalobě. To však nelze v mezinárodní obchodní arbitráži předpokládat, ledaže by se strany předem vzdaly práva na doplnění žaloby a vyjádření žalovaného k doplněné žalobě do protokolu. Právní zástupce jedné strany se stěží jinak vzdá práva na reakci na podání protistrany, aniž by tato učinila totéž.

V čl. 15 odst. 10 Rozhodčího řádu LCIA z roku 2014 je vágně stanoveno, že rozhodčí nález má být vydán ve lhůtě, kterou lze považovat za rozumnou. Rozhodci mají sestavit časový harmonogram pro vydání rozhodčího nálezu, který sdělí stranám a registrátorovi. Opět je největší slabinou této úpravy absence pevně stanovených lhůt, byť by je bylo možné prodloužit rozhodnutím LCIA. Rozhodčí řád LCIA z roku 2014 proto zjevně zaostává za Rozhodčím řádem Mezinárodní obchodní komory v Paříži z roku 2012, který zakotvuje v čl. 23 odst. 2 soupis sporných otázek, který musí rozhodci sestavit a doručit podepsaný ve lhůtě dvou měsíců od převzetí spisu Rozhodčímu soudu Mezinárodní obchodní komory v Paříži. V čl. 30 odst. 1 Rozhodčí řád Mezinárodní obchodní komory v Paříži z roku 2012 stanovuje šestiměsíční lhůtu pro vydání rozhodčího nálezu, která může být prodloužena rozhodnutím Rozhodčího soudu Mezinárodní obchodní komory v Paříži.[10]

Posledním prvkem garantujícím zrychlení řízení má být již zmiňované prohlášení rozhodců o jejich dostupnosti a dostatečné časové kapacitě pro řízení, které však má jen deklaratorní charakter, protože v případě neplnění svých povinností bude muset být rozhodce stejně odvolán podle čl. 10 odst. 1 Rozhodčího řádu LCIA z roku 2014.

7. Spojení řízení

Konsolidace řízení nebyla v Rozhodčím řádu LCIA z roku 1998 upravena, ale v praxi k ní docházelo ve dvou případech. V prvním případě se jednalo o spojení řízení se souhlasem sporných stran, zatímco v druhém případě spojil řízení a předložil jej totožnému rozhodčímu senátu k projednání LCIA, jestliže spor měl shodný skutkový základ, anebo ohledně všech sporů byla uzavřena stejná rozhodčí smlouva.[11] Z této praxe vychází i nové ust. čl. 22 odst. 1 bod (ix) a (x) Rozhodčího řádu LCIA z roku 2014, které umožňuje spojení řízení se souhlasem LCIA, jestliže s tím souhlasí sporné strany, nebo jestliže je vedeno řízení podle stejné nebo kompatibilní rozhodčí smlouvy a rozhodčí senát nebyl ještě sestaven, nebo je složen ze stejných rozhodců. Zajímavé je, že v Rozhodčím řádu LCIA z roku 2014 se v druhém případě zjevně presumuje, že uzavřením stejné rozhodčí smlouvy bude dána v případě vzniku více sporů i skutková souvislost a tím i vhodnost ke spojení řízení. Nikoliv náhodou se v druhém případě pro konsolidaci řízení vyžaduje, aby řízení byla vedena podle Rozhodčího řádu LCIA z roku 2014, protože čl. 35 anglického zákona o rozhodčím řízení z roku 1996 umožňuje konsolidaci řízení rozhodčím senátem pod podmínkou, že s tím souhlasí strany. Pokud si strany zvolily jako procesní úpravu pravidla LCIA, platí v souladu s Preambulí, že tvoří součást jejich rozhodčí smlouvy a tím i souhlasí s možností spojení řízení ve smyslu čl. 22 odst. 1 bod (x).

8. Chování sporných stran a jejich právních zástupců

Nový trend v rozhodčím řízení představuje snaha o regulaci jednání sporných stran a jejich právních zástupců. Doporučující úpravu této problematiky nalezneme v Příručce Mezinárodní advokátní komory o zastoupení stran v mezinárodní arbitráži ze dne 25. 5. 2013. Mezinárodní advokátní komora pověřila zvláštní expertní skupinu vytvořením shora uvedených pravidel již v roce 2008, ale trvalo poměrně dlouhou dobu, než se podařilo vytvořit jejich návrh v říjnu 2012. Důvodem pro jejich vznik byla nejistota právních zástupců ohledně rozsahu jejich oprávnění na základě cizího rozhodného práva, a to zejména v mezinárodním rozhodčím řízení.[12]

Sídlem Mezinárodní advokátní komory je Londýn a kde jinde by se tedy měly projevit nové myšlenky týkající se chování sporných stran a jejich zástupců, než v Rozhodčím řádu LCIA z roku 2014. Klíčovými jsou ustanovení čl. 18 odst. 3 a 4, která podmiňují změnu právního zástupce, nebo vstup dalšího právního zástupce do řízení předchozím souhlasem rozhodčího senátu. Jestliže by zamýšlená změna zástupce mohla ohrozit složení rozhodčího senátu, nebo závaznost rozhodčího nálezu, rozhodčí senát může souhlas odmítnout. Smyslem těchto ustanovení je zamezení střetu zájmů, pro případ, že by mohlo dojít k ohrožení nestrannosti rozhodce, který má poměr k právnímu zástupci, který by nově vstoupil do řízení.

Rozhodčí řád LCIA z roku 2014 obsahuje Přílohu, která má být návodem pro postup právních zástupců v rozhodčím řízení. Příloha zakazuje právním zástupcům:

  1. nečestně vyvíjet činnost směřující k maření rozhodčího řízení,
  2. bezdůvodně napadat nezávislost rozhodců a jejich pravomoc,
  3. uvádět nepravdivá tvrzení a obstarávat falešné důkazy,
  4. ukrývat dokumenty, které mají být předloženy na základě výzvy rozhodců,
  5. stýkat se jednostranně s členy rozhodčího senátu, či LCIA.

V případě porušení těchto povinností hrozí právnímu zástupci podle čl. 18 odst. 6: písemná důtka, písemná výstraha ohledně budoucího vedení sporu, zaslání sdělení profesní komoře, nebo jiné nezbytné opatření. Tato úprava bude nepochybně předmětem diskuze, protože má dvě základní slabiny. Prvním nedostatkem je vynutitelnost.[13] Uvedená disciplinární opatření nemohou prosadit rozhodci sami, ale pouze státní soud nebo příslušná profesní komora. s. Abraham, T. Yates a E. Finkel uvádějí v této souvislosti, že v anglické praxi dochází k postihování sporných stran prostřednictvím zvýšení nákladů řízení, byť se to děje výjimečně.[14] Druhý problém spočívá v účinnosti opatření, která mohou být přijata. Písemná důtka asi nebude představovat závažnou újmu pro právní zástupce strany, ledaže by zahrnovala upozornění na přísnější opatření, které bude následovat v případě nerespektování pokynu rozhodců.

Rozhodcům se přiznává nová funkce kárného orgánu, který může postihovat neetické chování právních zástupců stran. J. Ch. Honlet se ve vztahu k Příručce Mezinárodní advokátní komory o zastoupení stran v mezinárodní arbitráži z roku ze dne 25. 5. 2013 dokonce domnívá, že se jedná o shrnutí nejlepší praxe v mezinárodní obchodní arbitráži. Otázkou prosazení opatření, která mohou rozhodci uložit právním zástupcům, se ale nezabývá.[15] Právě otázka rychlého prosazení kárného opatření rozhodčího senátu bude v praxi klíčová, jinak bude zbytečné uvedenou funkci rozhodcům vůbec přiznávat a bude vhodnější a účinnější ji ponechat výlučně profesním komorám právních zástupců (např. České advokátní komoře).

Závěr

Nový Rozhodčí řád LCIA z roku 2014 se snaží zatraktivnit v maximální možné míře LCIA a jeho sídlo Londýn jako místo pro konání mezinárodní obchodní arbitráže. Především směřuje k vymezení maximálně širokého okruhu sporů, které bude moci LCIA řešit tím, že do určité míry snižuje možnost vzniku patologických rozhodčích doložek a dokonce nad rámec anglického zákona o rozhodčím řízení z roku 1996 umožňuje částečnou platnost rozhodčí doložky. Další skupina ustanovení má garantovat maximální rychlost a vykonatelnost konečného rozhodčího nálezu. K těmto ustanovením patří úprava prozatímního rozhodce a zrychleného jmenování rozhodců. Vykonatelnost rozhodčího nálezu mají garantovat mimo jiné předběžná opatření vydávaná rozhodci. Hospodárnost řízení umocňuje nově možnost konsolidace dvou a více řízení a elektronická forma komunikace. Inovaci představuje i možnost postihování neetického chování právních zástupců stran opatřeními kárného senátu.

Vedle nesporných pozitiv však nelze přehlédnout jejich nedostatky. Některé z nich jsou dány charakterem rozhodčího řízení. Nebude-li sporná strana respektovat předběžné opatření nařízené rozhodci, nebude je možné bez asistence státního soudu prosadit.

Jiné nedostatky nalezneme výlučně v Rozhodčím řádu LCIA z roku 2014. Skutečně nelze považovat za optimální regulaci v čl. 15 odst. 10, která stanoví rozhodcům povinnost vydat rozhodčí nález v rozumné době. Nejistota spojená s takovým ustanovením může vést ke zbytečným sporům o vyloučení rozhodce, který z pohledu jedné ze sporných stran postupuje v řízení liknavě (a tudíž se nedá jeho rozhodnutí v rozumné době očekávat), zatímco druhé sporné straně mohou vyhovovat i průtahy v řízení. Trend v mezinárodním rozhodčím řízení zde směřuje ke stanovování pevných lhůt pro vydání rozhodčího nálezu, které mohou být s ohledem na složitost případu výjimečně prodlouženy rozhodnutím orgánu stálého rozhodčího soudu (příkladem je Rozhodčí řád Mezinárodní obchodní komory v Paříži z roku 2012).

Můžeme tedy shrnout, že Nový rozhodčí řád LCIA z roku 2014 vytváří komplexní úpravu rozhodčího řízení navazující na anglický zákon o rozhodčím řízení z roku 1996, která odstraňuje mezery předchozího řádu z roku 1998. Zároveň musí být kriticky hodnocena vágnost některých ustanovení a jejich obtížná prosaditelnost v právní praxi.

Autor je odborným asistentem na katedře obchodního práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze a je pověřen vedením katedry mezinárodního práva Fakulty právnické Západočeské univerzity v Plzni.

 



[1] Separabilitou rozhodčí smlouvy se rozumí nezávislost platnosti rozhodčí smlouvy na smlouvě hlavní, ledaže se důvod neplatnosti vztahuje i na rozhodčí smlouvu. Tuto zásadu upravoval i § 267 odst. 3 zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, který byl zrušen k 1. 1. 2014 zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem.

[2] Recentní anglicky psaná odborná literatura zabývající se mimo jiné otázkou separability rozhodčí smlouvy podle čl. 7 anglického zákona o rozhodčím řízení z roku 1996 k otázce možnosti částečné platnosti rozhodčí smlouvy mlčí (Harris, B., Planterose, R., Tecks, J.: Arbitration Act 1996 - A Commentary, Oxford: Blackwell Publishing, 2007, s. 56-58; Lew, J. D. M., Bor, H., Fullelove, G., Greenaway, J.: Arbitration in England with Chapters on Scotland and Ireland, Alphen aan den Rijn: Wolters Kluwer, 2013, s. 210-211; Merkin, R., Flannery, L.: Arbitration Act 1996 – Fifth Edition, Oxon: Informa Law from Routledge, 2014, s. 34-38; Turner, P., Mohtashami, R.: A Guide to the LCIA Arbitration Rules, Oxford: Oxford University Press, 2009, s. 160-162; Weigand, F. B. (ed.): Practitioner’s Handbook on International Commercial Arbitration, Oxford: Oxford University Press, 2009, str. 362-363).

Lze si představit případ, kdy se bude rozhodčí smlouva vztahovat na několik různých právních poměrů mezi stranami, přičemž některé budou a jiné nebudou arbitrabilní. V takovém případě bude rozhodčí smlouva platná ve vztahu k poměrům, které mohou být předmětem rozhodčího řízení. Ohledně nearbitrabilních sporů bude rozhodčí smlouva neplatná (např. spory ohledně insolvenčního řízení společností se sídlem v Anglii – k jednotlivým kategoriím arbitrabilních a nearbitrabilních právních poměrů srov. Lew, J. D. M., Bor, H., Fullelove, G., Greenaway, J.: Arbitration in England with Chapters on Scotland and Ireland, Alphen aan den Rijn: Wolters Kluwer, 2013, str. 405-411). Je třeba si uvědomit, že v případě návrhu na uznání cizího rozhodčího nálezu v Anglii, budou anglické soudy vycházet z doktríny separability vždy, pokud se na rozhodčí smlouvu použije anglické hmotné právo.

[3] S. Riegeler a A. Petschke uvádějí pro volbu jediného rozhodce, nebo rozhodčího senátu následující kritéria, která používá předsednictvoMezinárodního rozhodčího soudu Hospodářské komory Rakouska ve Vídni:

  1. právní a faktická komplexnost případu,
  2. hodnota sporu,
  3. zájem stran na rychlém a hospodárném rozhodnutí.

Jestliže hodnota sporu nepřesáhne 1.000.000 EUR, má obvykle rozhodovat spor jediný rozhodce (Riegeler, S., Petschke, A.: Handbook, Vienna Rules A Practitioner’s Guide, Vídeň: WKÖ Service GmbH, 2014, str. 100-101).

[4] Např. ve Spojených státech amerických se ale stále používají rozhodčí doložky umožňující dokonce jedné sporné straně jmenovat rozhodce za druhou spornou stranu, která je v prodlení se jmenováním člena rozhodčího senátu, což vede ke vzniku soudních sporů o platnost takového ujednání. V rozhodnutí Odvolacího soudu Spojených států (United States Court of Appeals) ze dne 9. února 1994, sedmý soudní okrsek, 16 F.3d 125, Universal Reinsurance Corporation v. Allstate Insurance Company byla shledána platnou rozhodčí smlouva umožňující žalobci jmenovat člena rozhodčího senátu místo žalovaného, pokud byl žalovaný v prodlení se jmenováním člena rozhodčího senátu. Pro opačný názor ve vztahu k obdobnému skutkovému stavu srov. rozhodnutí Okresního soudu Spojených států pro okres Kansas(United States District Court for the District of Kansas) ze dne 30. března 2007, ANCON Insurance Company (UK) Limited v. GE Reinsurance Corporation, případ č. 06-2106 CM.

[5] V Příloze V k Rozhodčímu řádu Mezinárodní obchodní komory z roku 2012 se uvádějí náležitosti nařízení prozatímního rozhodce. Forma rozhodnutí ve formě nálezu prozatímnímu rozhodci nepřísluší. Grant Hanessian nad tím vyslovuje podiv [Newman, L. W., Hill, R. D. (ed.): The Leading Arbitrators’ Guide to International Arbitration, New York: Juris, 2014, s. 361]. Tvůrci Rozhodčího řádu Mezinárodní obchodní komory z roku 2012 se zřejmě snažili akcentovat dočasný charakter příkazu, čemuž odpovídá možnost zrušení či změny nařízení prozatímním rozhodcem až do předání spisu rozhodčímu senátu (rozhodci) podle čl. 6 odst. 8 Přílohy V k Rozhodčímu řádu Mezinárodní obchodní komory z roku 2012. Ostatně čl. 6 odst. 6 písm. c) Přílohy V k Rozhodčímu řádu Mezinárodní obchodní komory z roku 2012 počítá jen okrajově s tím, že by příkaz mohl zůstat v platnosti i po vydání rozhodčího nálezu. B. Baigel se domnívá, že prozatímní rozhodce není ve skutečnosti vůbec rozhodcem, ale zároveň se domnívá, že příkaz může být předmětem soudního výkonu rozhodnutí bez ohledu na jeho dočasný charakter (Baigel, B.: The Emergency Arbitrator Procedure under the 2012 ICC Rules: A Juridical Analysis, Journal of International Arbitration, č. 1/2014, str. 1).

[6] Ze stejného přístupu vycházejí i čl. 10 Rozhodčího řádu Mezinárodní obchodní komory v Paříži, čl. 25 Vídeňských pravidel platných od 1. 7. 2013, čl. 20 Vzorového zákona UNCITRAL o mezinárodní obchodní arbitráži ve znění z roku 2006 a čl. 18 Rozhodčích pravidel UNCITRAL ve znění z roku 2010 (doplněném v roce 2013 o čl. 1 odst. 4). Všechny uvedené rozhodčí řády používají pojem místo rozhodčího řízení ve smyslu pojmu sídlo, tzn., že se připouští sjednání místa rozhodčího řízení, které je odlišné od místa konání ústních jednání a porad rozhodců. Velmi jasně a srozumitelně odlišuje pojem sídlo a místo konání rozhodčího řízení v čl. 20 Rozhodčí řád Rozhodčího institutu Obchodní komory ve Stockholmu z roku 2010. Sídlo rozhodčího řízení si mají určit strany, jinak bude stanoveno Představenstvem Rozhodčího institutu Obchodní komory ve Stockholmu. Rozhodčí řízení se může konat na jakémkoli vhodném místě. Bez ohledu na to, kde se ve skutečnosti konalo rozhodčí řízení, se má za to, že se konalo v sídle rozhodčího řízení. Dále se presumuje, že rozhodčí nález byl vydán v sídle rozhodčího řízení.

Přehled historického vývoje pojmu sídlo rozhodčího řízení je obsažen v knize Merkin, R., Flannery, L.: Arbitration Act 1996, Abingdon: Informa Law, 2014, s. 18-21, kde se uvádí, že v minulosti nebyly uznávány v Anglii rozhodčí nálezy vydávané v delokalizovaném rozhodčím řízení, přičemž změnu přinesl až anglický zákon o rozhodčím řízení z roku 1996. S. Jagusch a E. E. Trinatafilou tvrdí, že Londýn nebyl v minulosti považován za vhodné sídlo rozhodčího řízení s ohledem na rozsah zásahů, které mohly činit státní soudy během rozhodčího řízení na základě anglických zákonů o rozhodčím řízení z roku 1950 a 1979, které byly zrušeny až anglickým zákonem o rozhodčím řízení z roku 1996 (Ostrove, M., Salomon, C. T., Shifman, B.: Choice of Venue in International Arbitration, Oxford: Oxford University Press, 2014, str. 244).

[7] Vymezení pojmu „místo řízení“ se podrobně věnuje v české odborné literatuře v rámci komentáře k § 17 zák. č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů A. Bělohlávek (Bělohlávek, A.: Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů – komentář, Praha: C. H. Beck, 2012, str. 601-639).

[8] Státní soudy dospěly shodně k závěru, že rozhodující pro určení práva rozhodného pro rozhodčí smlouvu je v případě neprovedení volby práva sídlo rozhodčího řízení a obsah smluvního ujednání stran ve věcech: Habas Sinai Ve Tibbi Gazlar Istihsal Endustrisi AS v VSC Steel Company Ltd [2013] Vrchní soud pro Anglii a Wales 4071 (obchodní); Sul America Cia Nacional De Seguros S. A. a další v Enesa Engenharia, S. A. [2012] Odvolací soud pro Anglii a Wales Civ 638; Arsanovia Ltd a další v Cruz City 1 Mauritius Holdings [2012] Vrchní soud pro Anglii a Wales 3702 (obchodní).

[9] Bezpečnostní rizika spojená s používáním elektronické komunikace v rozhodčím řízení podrobně analyzuje T. Schultz, který sice uznává, že webové stránky rozhodčích soudů určené pro archivaci průběhu rozhodčího řízení bývají zabezpečené, ale to samé nelze říci o počítačích a způsobech elektronické komunikace sporných stran (Schulz, T.: Information Technology and Arbitration – A Practitioner’s Guide, Alphen aan den Rijn, Kluwer Law International, 2006, str. 133-149).

[10] Lhůty jsou stanoveny i pro sestavení časového harmonogramu (2 dny podle čl. 5 odst. 2) a vydání příkazu (15 dní podle čl. 6 odst. 4 Přílohy V) prozatímním rozhodcem.

[11] P. Turner a R. Mohtashami dokládají tuto praxi i statistickými údaji s počty skutečně spojených řízení (Turner, P., Mohtashami, R.: A Guide to the LCIA Arbitration Rules, Oxford: Oxford University Press, 2009, str. 151).

[12] Srov. ust. § 41, § 42 a § 44 zák. č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém.

[13] Čl. 18 odst. 5 Rozhodčího řádu LCIA z roku 2014 stanoví, že právnímu zástupci bude umožněno účastnit se jednání jen v případě, že zastoupená strana doloží, že právní zástupce souhlasí s dodržováním pravidel obsažených v Příloze.

[14] Abraham, S., Yates, T. a Finkel, E. In The Baker & McKenzie International Arbitration Yearbook 2013-2014, New York: Juris, 2014, s. 370.Příručka Mezinárodní advokátní komory o zastoupení stran v mezinárodní arbitráži ze dne 25. 5. 2013 výslovně s možností „postihu“ stran při stanovení výše nákladů řízení počítá v pravidle č. 26. Není totiž překvapivé, že straně, která způsobila bezdůvodné průtahy a tím i zvýšení nákladů rozhodčího řízení, bude uloženo v rozhodčím nálezu jejich zaplacení.

[15] Honlet, J., Ch.: The IBA Guidelines on Party Representation in International Arbitration, Journal of International Arbitration č. 6/2013, str. 702.