oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte věcný záměr nového civilního řádu soudního?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Nová právní úprava v dědických věcech s mezinárodním prvkem

autor: JUDr. Monika Forejtová, Ph.D., Mgr. Markéta Šlejharová
publikováno: 31.03.2016

Mezi základní cíle Evropské unie patří poskytování prostoru svobody, bezpečnosti a práva dle čl. 3 odst. 2 Smlouvy o EU, ve kterém je zaručen volný pohyb osob. Pro vytváření prostoru svobody, bezpečnosti a práva se EU zavázala přijímat v oblasti soudní spolupráce opatření, která jsou nezbytná pro řádné fungování vnitřního trhu.

Mezi zásadní otázky dopadající na každodenní život občana EU, jenž využívá volného pohybu v rámci EU, jsou mj. věci dědické, a to především otázky týkající se dědění a pořízení pro případ smrti, neboť v rámci evropského prostoru práva musí být občanům EU umožněno předem uspořádat své majetkové poměry po své smrti. Jedná se zejména o případy, kdy majetek zůstavitele se nachází na území několika členských států EU, nebo případy, kdy má zůstavitel odlišnou státní příslušnost a místo obvyklého pobytu, aj.[1]

Jaké změny přineslo zdlouhavě projednávané a s netrpělivostí očekávané nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 650/2012 ze dne 4. července 2012, o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a přijímání a výkonu veřejných listin v dědických věcech a o vytvoření evropského dědického osvědčení (dále jen „nařízení“ nebo také „nařízení o dědictví“), jež je použitelné od 17. 8. 2015? Nařízení o dědictví doplňuje a rozšiřuje právní úpravu evropského práva civilního procesu, jež je součástí evropského mezinárodního práva soukromého.[2]

Jak již samotný název nařízení napovídá, jedná se o komplexní úpravu obsahující jak hmotněprávní kolizní normy pro určení práva rozhodného, tak i procesní pravidla pro určení mezinárodní příslušnosti k projednání dědictví, včetně procesních pravidel pro uznání a výkon rozhodnutí, veřejných listin a soudních smírů ve věcech dědických. Podstatnou novinkou je také evropské dědické osvědčení, jehož účelem je jistá míra zjednodušení při vypořádávání dědictví s mezinárodním prvkem v rámci EU.

Nařízení o dědictví je použitelné ve všech členských státech EU, bez ohledu na to, zda je na základě hraničního určovatele jako rozhodné právo určeno právo členského státu EU nebo právo třetího státu (tzv. univerzální použitelnost nařízení). Výjimku mezi členskými státy EU představují Dánsko, Spojené království a Irsko, pro které není (a nejspíš v budoucnu ani nebude) nařízení o dědictví závazné a jejichž orgány jej nebudou aplikovat. V případě českých soudů bude nařízení aplikováno přednostně před úpravou obsaženou v zákoně o mezinárodním právu soukromém,[3] který pracuje se stejným rozhodným kritériem pro určení příslušnosti a stejným hraničním určovatelem pro určení rozhodného práva jako samotné nařízení. Právní úprava obsažená v zákoně o mezinárodním právu soukromém je však ve srovnání s nařízením o dědictví poměrně strohá.[4]

Nařízením o dědictví nejsou dotčeny již platné a uzavřené mezinárodní smlouvy, avšak ve vzájemných vztazích mezi členskými státy[5] se bude nadále aplikovat právě nařízení o dědictví. Přednost před nařízením o dědictví ale mají mezinárodní smlouvy, jejichž smluvní stranou je nečlenský stát, příp. Velká Británie, Irsko či Dánsko, a to právě ve vztahu k tomuto nečlenskému státu, příp. Velké Británii, Irsku či Dánsku. Přednostně před nařízením o dědictví se i nadále pro určení formální platnosti závětí použije Haagská úmluva ze dne 5. 10. 1961, o právu použitelném na formu závěti.

Do oblasti působnosti nařízení o dědictví však spadají veškeré občanskoprávní aspekty dědění, konkrétně pak způsoby přechodu majetku, práv a závazků z důvodu smrti, ať už se jedná o přechod jako projev vůle na základě pořízení pro případ smrti, nebo na základě dědění ze zákona. Stejně jako ve většině nařízení upravujících oblast mezinárodního práva soukromého jsou dle nařízení o dědictví vyloučeny otázky daňové a správní, jež mají veřejnoprávní povahu. Z věcné působnosti jsou vyloučena též práva a majetek vytvořený či převedený jiným způsobem než děděním a otázky související s majetkovými poměry v manželství. Orgány, jež postupují v řízení na základě tohoto nařízení, by však měly vzít při určování majetku zůstavitele a příslušných podílů oprávněných osob v úvahu vypořádání úpravy majetkových poměrů zůstavitele v manželství nebo obdobných majetkových poměrů.

Mezinárodní příslušnost a určení rozhodného práva

Dle nařízení je k projednání dědictví jako celku příslušný soud[6] dle místa obvyklého pobytu zůstavitele v době jeho smrti. Místo obvyklého pobytu zůstavitele v době jeho smrti je nejen rozhodným kritériem z hlediska práva procesního, ale také hraničním určovatelem pro určení rozhodného práva tzv. lex domicilii. Je však třeba upozornit na rozlišování pojmů pobyt a bydliště zůstavitele. Oba pojmy bývají v hovorové řeči zaměňovány. Z pohledu právního představuje však pojem pobyt užívaný ve slovním spojení obvyklý pobyt (někdy též obvyklé bydliště) faktický stav, tedy skutečné místo, na kterém zůstavitel pobýval, kde skutečně bydlel, bez ohledu na trvalé bydliště uvedené v osobních dokladech.[7] Při určování místa obvyklého pobytu by měl soud provést celkové posouzení životních okolností zůstavitele v průběhu let před jeho smrtí i v době smrti a vzít přitom v úvahu všechny relevantní prvky faktické povahy, zejména délku a pravidelnost pobytu zůstavitele na území dotyčného státu a podmínky a důvody tohoto pobytu.[8]

Shodné rozhodné kritérium pro určení příslušnosti soudu s hraničním určovatelem pro určení práva rozhodného je nastaveno z toho důvodu, aby zajistilo, že orgán projednávající dědictví bude ve většině případů používat své vlastní právo, čímž je účastníkům zaručena větší míra právní jistoty. Tato skutečnost by měla také minimalizovat existenci souběžných řízení a odporujících si rozhodnutí. V případě, že bude zahájeno řízení v téže věci mezi stejnými účastníky u soudů několika členských států, je pak soud, u něhož bylo řízení zahájeno později, povinen prohlásit se za nepříslušný ve prospěch soudu, který řízení zahájil jako první. Nařízení obsahuje též úpravu postupu soudu v případě tzv. souvisejících řízení, která nejsou souběžná, avšak jejich společné projednání a rozhodnutí je vhodné k tomu, aby se zabránilo vydání vzájemně si odporujících rozhodnutí v oddělených řízeních. V takovém případě je soud oprávněn (nejedná se o jeho povinnost) řízení, které bylo zahájeno později, přerušit. Na návrh se může soud, u něhož byla žaloba[9] podána později, prohlásit do doby, než budou řízení o podaných žalobách skončena v prvním stupni, za nepříslušný, a to za předpokladu, že soud, u něhož byla žaloba podána dříve, je příslušný pro řízení o těchto žalobách a spojení těchto řízení je podle jeho práva přípustné.

Dědický statut, tj. na základě rozhodného kritéria určený právní řád, kterým se budou řídit dědické vztahy, je nařízením o dědictví pojímán jako dědický statut jednotný, což znamená, že veškeré dědické otázky týkající se jednoho dědictví se budou řídit pouze a jenom právem jednoho státu určeného na základě jediného hraničního určovatele. Ačkoliv by se mohlo zdát samozřejmé, že celé dědictví se řídí pouze jediným právním řádem, nebylo tomu vždy tak. Kupř. mnoho dvoustranných smluv stále pracuje s tzv. rozštěpeným dědickým statutem, kdy se použije jiný hraniční určovatel pro movité a nemovité věci. V takovém případě je pro movité věci nejčastěji aplikován hraniční určovatel lex rei sitae, tedy místo, kde se věc nachází, a pro věci nemovité se pak užije klasicky lex domicilii, tedy místo obvyklého pobytu, nebo lex patriae, tj. státní příslušnost. Ve všech mezinárodních smlouvách se však od rozštěpeného dědického statutu ustupuje, neboť užívání jednotného dědického statutu je podstatně jednodušší (nedochází ke kvalifikačním problémům), přehlednější a pro zůstavitele finančně méně náročné. Nejproblematičtější situace však vznikají v případě, kdy se setkají dva státy s rozdílným přístupem k dědickému statutu.

Jako ve většině evropských nařízení upravujících oblast mezinárodního práva soukromého i nařízení o dědictví umožňuje volbu práva, jímž se bude řídit dědictví jako celek. Jedná se však o volbu omezenou, neboť zůstaviteli je dáno na výběr pouze právo členského či nečlenského státu (příp. států), jehož je státním příslušníkem v době uskutečnění této volby nebo v době smrti. Omezená volba práva má za cíl především zamezit úmyslné volbě takového práva, jež zmaří legitimní očekávání osob s právem na povinný podíl. Volba práva musí být učiněna buď výslovně v pořízení pro případ smrti (dle § 1491 o. z. se jedná o závěť, dědickou smlouvu a dovětek), nebo musí z ustanovení takového pořízení alespoň vyplývat (jedná se např. o situaci, kdy zůstavitel ve svém pořízení odkáže na konkrétní ustanovení práva státu, jehož byl státním příslušníkem, nebo jestliže se o tomto právu jiným způsobem zmíní).[10] Vždy je nutné mít na paměti, že v případě, že se část dědictví nachází ve třetím státě, a lze očekávat, že rozhodnutí ohledně dané části dědictví nebude uznáno či prohlášeno vykonatelným v tomto třetím státě, je vhodnější navrhnout soudu, aby tuto část dědictví ze svého rozhodování vyloučil. Případná volba práva zůstavitele je zohledněna také při určování příslušnosti, neboť se účastníci řízení mnohou dohodnout, že příslušné jsou výlučně pouze ty soudy členského státu, jehož právo bylo zůstavitelem zvoleno.

Uznání a výkon rozhodnutí, veřejných listin a soudních smírů

Třetí oblastí, kterou nařízení o dědictví upravuje, je uznávání a výkon rozhodnutí vydaných v členských státech, týkajících se dědických věcí. Stejně jako v případě již nahrazeného nařízení Brusel I[11] a platného nařízení Brusel II bis[12] lze proces uznávání a výkonu rozhodnutí upravený v nařízení o dědictví rozdělit do třech fází – uznání rozhodnutí, prohlášení vykonatelnosti rozhodnutí a jeho samotný výkon.[13] V žádné z uvedených fází celého procesu nelze požadovat po straně, která navrhuje uznání, vykonatelnost nebo výkon rozhodnutí vydaného v jiném členském státě jistotu, kauci či zálohu (označení poplatku nehraje v tomto případě roli), které by nebyly požadovány v případě, že by se jednalo o rozhodnutí tuzemské.

Uznání rozhodnutí vydaného v některém členském státě je v ostatních členských státech automatické (tzn., že je uznáno bez nutnosti vést samostatné řízení o jeho uznání), za předpokladu, že nejsou naplněny taxativně stanovené důvody pro jeho neuznání (typicky zjevný rozpor s veřejným pořádkem členského státu, v němž se o uznání žádá, aj.). Uznanému rozhodnutí vydanému v jiném členském státě jsou přiznány stejné právní účinky jako rozhodnutí tuzemskému.

Další fází celého procesu uznání a výkonu cizího rozhodnutí je řízení o prohlášení vykonatelnosti rozhodnutí(tzv. exequatur).Účelem tohoto specifického řízení je ověřit, zda cizí rozhodnutí (rozhodnutí vydané v jiném členském státě, než ve kterém má být uznáno) splňuje vymezené formální náležitosti stanovené v čl. 46 nařízení (postup pro podání návrhu a k návrhu přiložené povinné dokumenty). Řízení o prohlášení vykonatelnosti rozhodnutí je zahajováno u soudu, resp. orgánu členského státu výkonu, a to na návrh kterékoliv dotčené strany (návrh na prohlášení vykonatelnosti rozhodnutí). Nejedná se však o klasické civilní soudní řízení, neboť strana, vůči které je výkon rozhodnutí navrhován, nemá oprávnění v této věci činit jakákoliv podání, avšak je oprávněna (stejně jako strana, jež prohlášení vykonatelnosti rozhodnutí navrhovala) podat následně opravný prostředek proti rozhodnutí o prohlášení vykonatelnosti rozhodnutí, a to ve lhůtě 30 dnů.[14] V řízení o prohlášení vykonatelnosti, jak už je v evropském právu civilního procesu obvyklé, nesmí být vybírán poplatek dle hodnoty předmětu sporu.

Samotná úprava výkonu rozhodnutí je pak stejně jako ve většině evropských nařízení ponechána vnitrostátní úpravě, přičemž návrh na výkon lze podat buď samostatně, nebo společně s návrhem na prohlášení vykonatelnosti. Rozhodnutí vydaná v jiných členských státech se tak vykonávají stejným způsobem jako rozhodnutí tuzemská.

Významnou roli v dědických věcech hrají také veřejné listiny, které musejí být stejně jako rozhodnutí vydaná v jiných členských státech ve státě výkonu uznány a prohlášeny za vykonatelné předtím, než bude započato s jejich výkonem. Tímto způsobem jsou zohledněny různé způsoby vypořádání dědických věcí v ostatních členských státech, ve kterých není nutné rozhodovat o dědických otázkách ve formě rozhodnutí. Dle nařízení o dědictví platí, že veřejná listina má v jiném členském státě stejné důkazní účinky jako ve státě původu,[15] pokud to není zjevně v rozporu s veřejným pořádkem členského státu, ve kterém má být vykonána. Při určování důkazních nebo co nejvíce srovnatelných účinků konkrétní veřejné listiny v jiném členském státě bude tak záležet na právu členského státu původu, jaké důkazní účinky by konkrétní veřejná listina měla mít v jiném členském státě. V takovém případě hovoříme o automatickém uznávání cizích veřejných listin, jež jsou vydány v jiných členských státech.

Další fází je řízení o prohlášení vykonatelnosti veřejné listiny (tzv. exequatur), jehož účelem je stejně jako v případě rozhodnutí ověření splnění formálních náležitostí. Návrh na prohlášení vykonatelnosti veřejné listiny se podává u soudu, resp. orgánu členského státu výkonu, přičemž se postupuje dle pravidel pro prohlášení vykonatelnosti rozhodnutí stanovených v nařízení.

Stejný postup jako v případě veřejných listin se uplatní také pro uznání a prohlášení vykonatelnosti soudních smírů. Samotná úprava výkonu veřejné listiny a soudního smíru je pak stejně jako v případě rozhodnutí ponechána vnitrostátní úpravě, přičemž návrh na výkon lze podat stejně jako v případě rozhodnutí buď samostatně, nebo společně s návrhem na prohlášení vykonatelnosti.

Evropské dědické osvědčení

Podstatnou novinkou, jak bylo již výše uvedeno, je zavedení jednotného evropského dědického osvědčení (dále také „osvědčení“), jež vydává orgán, který je příslušný k projednání dědictví. Účelem evropského dědického osvědčení je rychlé, jednodušší a účinnější vypořádání dědictví s mezinárodním prvkem. Jedná se o osvědčení, které je aplikovatelné v ostatních členských státech, aniž by je bylo nutné uznávat či prohlašovat vykonatelným. Osvědčením dědicové, odkazovníci, vykonavatelé závěti i správci pozůstalosti prokazují své postavení a z něj vyplývající práva či pravomoci v jiném členském státě, kde se nachází majetek, který je předmětem dědictví. Osvědčení se vydává pouze na žádost dědice, odkazovníka, vykonavatele závěti či správce pozůstalosti (dále také „oprávněná osoba“), kteří mají právo (nikoliv povinnost) podat žádost o jeho vydání. Evropské dědické osvědčení může být vydáno až na základě rozhodnutí nebo instrumentu vydaného v rámci řádného postupu na základě vnitrostátního práva.[16]

Osvědčení by samo o sobě nemělo být vykonatelným titulem, ale má důkazní účinky, neboť se předpokládá (vyvratitelná právní domněnka, připouštějící důkaz opaku), že osvědčení pravdivě dokládá skutečnosti v něm uvedené, jež byly zjištěny dle vnitrostátního práva. Osvědčení tedy dokládá, že osoba uvedená v osvědčení jako dědic, odkazovník, vykonavatel závěti nebo správce pozůstalosti je v postavení uvedeném v osvědčení nebo disponuje tam uvedenými právy či pravomocemi. Právní jednaní uskutečněné v dobré víře ve skutečnosti uvedené v osvědčení, je tak považováno za platné.

Osvědčení je také platným podkladem k provedení zápisu majetku do příslušného rejstříku členského státu. V případě nemovitého majetku by tedy orgán, který osvědčení vydává, měl při vydávání osvědčení zohlednit také formální náležitosti pro zápis nemovitého majetku do rejstříku, do kterého se bude předmětná nemovitá věc zapisovat. Orgány podílející se na zápisu jsou však samy oprávněny vyzvat k poskytnutí doplňujících informací či předložení dokumentů, které jsou vyžadovány vnitrostátními právními předpisy. Žádný orgán, kterému bylo předloženo osvědčení vydané v jiném členském statě, není ale oprávněn požadovat, aby namísto osvědčení bylo předloženo rozhodnutí, veřejná́ listina nebo soudní smír. Proti rozhodnutí o nevydání osvědčení lze uplatnit opravný prostředek dle procesních právních předpisů členského státu, jehož orgán dané osvědčení odmítl vydat.[17]

Pro zjednodušení a urychlení musí mít žádost o vydání evropského dědického osvědčení i samotné evropské dědické osvědčení podobu formuláře, jehož vzhled i náležitosti stanovila Evropská komise v prováděcím nařízení.[18] Originál osvědčení zůstává u vydávajícího orgánu a ověřené kopie osvědčení jsou vydávány oprávněným osobám a osobám, které prokáží oprávněný zájem. Podstatným omezením je však skutečnost, že vydané ověřené kopie jsou platné pouze po omezenou dobu, která je stanovena na šest měsíců, což se uvede v ověřené kopii vyznačením doby platnosti. Nepodařilo-li se oprávněné osobě uplatnit svá práva vyplývající z osvědčení ve výše uvedené šestiměsíční lhůtě, může oprávněná osoba požádat o prodloužení doby platnosti ověřené kopie osvědčení nebo požádat vydávající orgán o novou ověřenou kopii osvědčení.

Česká právní úprava provádějící nařízení o dědictví

V současné době je v Poslanecké sněmovně projednáván vládní návrh zákona, kterým se mění zákon o soudních poplatcích, zákon o zvláštních řízeních soudních a zákon o mezinárodním právu soukromém (dále jen „vládní návrh zákona“).[19] Cílem vládního návrhu zákona je mj. zakotvení právní úpravy evropského dědického osvědčení do vnitrostátní právní úpravy, konkrétně do zákona o zvláštních řízeních soudních, neboť se bez jakýchkoliv pochybností jedná o nesporné řízení. Dalším cílem je pak konkretizování postupu soudů a soudních komisařů při jeho vydávání a zavedení soudního poplatku za vydání evropského dědického osvědčení.

Vládní návrh zákona počítá s právním zakotvením vydávání evropského dědického osvědčení, které bude oprávněn vydat pouze soud a v průběhu řízení o pozůstalosti bude k jeho vydání oprávněn také soudní komisař.[20] Vydává-li soudní komisař evropské dědické osvědčení, postupuje zcela obdobně jako v případě, když vydává soudní rozhodnutí. Potřeba zajistit prostou správu zůstavitelova majetku v cizině bude zpravidla vyžadovat, aby evropské dědické osvědčení prokazující oprávnění ke správě takového majetku bylo vydáno již na počátku řízení o pozůstalosti, přičemž obdobné to bude i v případě vykonavatele závěti nebo odkazovníků i dědiců. V takovém případě, kdy bude žádost o vydání evropského dědického osvědčení podána během řízení o pozůstalosti, bude o ní rozhodovat notář jakožto soudní komisař pověřený soudem. Po skončení řízení o pozůstalosti bude k opravě, změně nebo zrušení osvědčení oprávněn pouze soud, neboť pověření notáře jakožto soudního komisaře končí nabytím právní moci usnesení o dědictví.

Vládní návrh zákona stanoví také formu evropského dědického osvědčení, kterou bude usnesení, jehož přílohou pak bude formulář stanovený prováděcím nařízením. Jak již bylo výše uvedeno, originál osvědčení si ponechá notář či soud ve spise a oprávněným osobám vydá pouze ověřenou kopii. Opravným prostředkem proti rozhodnutí o vydání či nevydání osvědčení bude odvolání, které se bude řídit obecnými ustanoveními o odvolání upravenými v občanském soudním řádu, nestanoví-li zákon o zvláštních řízeních soudních jinak.[21]

Vládní návrh zákona přináší také novelu zákona o soudních poplatcích č. 549/ /1991 Sb. Za vydání evropského dědického osvědčení se stanoví soudní poplatek ve výši 500 Kč, který je z důvodu větší náročnosti vyšší než v případě osvědčení dle jiných předpisů Evropské unie. S ohledem na skutečnost, že evropské dědické osvědčení bude vydávat v průběhu řízení o pozůstalosti také notář jakožto soudní komisař, bude jeho odměna za vydání evropského dědického osvědčení stanovena ve vyhlášce Ministerstva spravedlnosti č. 196/2001 Sb., odměnách a náhradách notářů, správců pozůstalosti a Notářské komory České republiky (notářský tarif), ve znění pozdějších předpisů, a to ve stejné výši jako v případě soudního poplatku.[22]

První autorka je vedoucí katedry ústavního a evropského práva Fakulty právnické Západočeské univerzity v Plzni a advokátkou v Praze, druhá autorka je doktorandkou na katedře občanského práva Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně a advokátní koncipientkou v Praze.



[1] Důvodem, proč bylo s jednotnou evropskou úpravou dědických otázek tak dlouho otáleno, byla především skutečnost, že se jedná o poměrně citlivou otázku, v níž se, obdobně jako v právu rodinném, projevuje zvláště silný vliv národních kulturních tradic. Více k tomu viz Z. Kučera: Mezinárodní právo soukromé, 7. vydání, Doplněk, Brno 2009, str. 342.

[2] Více k pojmu evropské právo civilního procesu viz R. Zahradníková: Civilní právo procesní, Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, Plzeň 2013, str. 493.

[3] Zákon č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, v platném znění.

[4] Více k zákonu o mezinárodním právu soukromém M. Pauknerová a kol.: Zákon o mezinárodním právu soukromém. Komentář, 1. vydání, Wolters Kluwer ČR, Praha 2013, 700 str.

[5] Nadále budou pod pojmem „členské státy“ rozuměny všechny členské státy EU s výjimkou Dánska, Spojeného království a Irska.

[6] Pro účely nařízení o dědictví je pojem „soud“ vykládán široce tak, aby zahrnoval také notáře a rejstříkové úřady v některých členských státech, kteří nebo které v určitých dědických záležitostech vykonávají soudní funkce, stejně jako soudy, a notáře a právní odborníky, kteří v některých členských státech vykonávají v konkrétních dědických věcech soudní funkce na základě zmocnění soudu. Na všechny soudy ve smyslu tohoto nařízení by se měla vztahovat pravidla příslušnosti, která jsou v něm stanovena.

[7] Srov. Resolution (72) 1 on the Standardisation of the Legal Concepts of „Domicile“ and of „Residence“ ze dne 18. ledna 1972. Adopted by the Committee of Ministers.

[8] K pojmu obvyklý pobyt více viz P. Rogerson: Habitual Residence: The New Domicile? International and Comparative Law Quarterly, 2000, vol. 49.

[9] Pojem žaloba užívaný v nařízení o dědictví je nutné chápat šířeji, neboť se jedná o pojem zahrnující podání, kterým se zahajuje řízení. V českém právu hovoříme dle § 13 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, v platném znění, o návrhu na zahájení řízení.

[10] Srov. M. Pfeiffer: Dědický statut v rukou zůstavitele – volba rozhodného práva v rámci kolizní úpravy dědických poměrů, Ad Notam č. 6/2014, str  8.

[11] Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech.

[12] Nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003, o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000.

[13] Více k uznání a výkonu rozhodnutí podle nařízení Brusel I a Brusel II bis viz R. Zahradníková: Op. cit. sub 2, str. 504-512.

[14] Třicetidenní lhůta se prodlužuje na šedesát dní, pokud má osoba, vůči níž je výkon rozhodnutí navrhován, bydliště v jiném členském státě, než kde bylo prohlášení o vykonatelnosti vydáno.

[15] V případě napadení takové listiny u soudu členského státu původu nevyvolává veřejná listina do rozhodnutí tohoto soudu žádné důkazní účinky v jiném členském státě.

[16] K tomu viz L. Leszay; J. Svoboda: Návrh nařízení Rady (ES) o rozhodném právu, o pravomoci, uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech dědictví a závětí, Ad Notam č. 2/2008, str. 55-62.

[17] Více M. Pauknerová: Evropské mezinárodní právo soukromé, 2. vydání, C. H. Beck, Praha 2013, 334 str.

[18] Prováděcí nařízení komise (EU) č. 1329/2014 ze dne 9. prosince 2014, kterým se stanoví formuláře uvedené v nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 650/2012 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a přijímání a výkonu veřejných listin v dědických věcech a o vytvoření evropského dědického osvědčení. Dostupné z: http://eur-lex.europa.eu/legal-content/CS/TXT/?uri=CELEX:32014R1329.

[19] Vládní návrh zákona, kterým se mění zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění zákona č. 87/2015 Sb., a zákon č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém. In: Sněmovní tisk 2015, tisk 497. Dostupný z: http://www.psp.cz/sqw/historie.sqw?T=497.

[20] Mezi zvažovanými možnosti byla také varianta, že by osvědčení byl oprávněn vydat pouze soud, avšak tato varianta byla zamítnuta. Informace uvedené v osvědčení by měl příslušný orgán zjišťovat také ze samotného dědického řízení vlastní činností. Z tohoto důvodu by tak osvědčení měl vydávat ten orgán, který dědické řízení přímo vede. Pokud bychom připustili, že osvědčení by měl vydávat pouze soud, pak by to nutně znamenalo, že soud by si v případě běžícího dědického řízení musel vyžádat informace od notáře, což by vedlo ke zbytečné administrativní zátěži, kdy by navíc žadatel musel komunikovat se dvěma různými orgány.

[21] Více k tomu důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění zákona č. 87/2015 Sb., a zákon č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém. In: Sněmovní tisk 2015, tisk 497. Dostupný z: http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=7&CT=497&CT1=0.

[22] Tamtéž.