oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte věcný záměr nového civilního řádu soudního?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Nositelem práva na obhajobu je klient, nikoli jeho advokát

publikováno: 10.01.2017

III. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jan Filip) zamítl ústavní stížnost stěžovatele směřující proti usnesení Nejvyššího soudu, rozsudku Krajského soudu v Brně a rozsudku Městského soudu v Brně, neboť nebyl zjištěn zásah do stěžovatelových základních práv a svobod. Stěžovatel byl stíhán za to, že v roce 2007 jako obhájce přijal od svého klienta částku 550 000 Kč, kterou měl dle jejich vzájemné dohody použít na zajištění a ovlivnění svědků v trestním řízení vedeném před Krajským soudem v Ostravě – pobočky v Olomouci o povolení obnovy řízení trestní věci klienta, který byl odsouzen pro trestný čin podvodu a byl mu uložen trest odnětí svobody, který vykonával i ve Věznici v Kuřimi.

Zde v rámci návštěv měl stěžovatel odsouzeného ponechat v domnění, že zařídí úspěšné povolení obnovy řízení, načež tyto peníze na výše zmíněné účely nepoužil a ponechal si je pro vlastní potřebu. V této věci bylo obecnými soudy již celkem čtrnáctkrát meritorně rozhodnuto, přesto věc stále není definitivně ukončena. Ústavní stížností napadenými rozhodnutími byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu a odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody a peněžitému trestu. Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítá protiústavnost pořízení prostorových odposlechů, pořízených ve výslechových místnostech Věznice Kuřim. Podle stěžovatele je zaznamenávání rozhovorů mezi obhájcem a jeho klientem v rámci trestního řízení zásadně vyloučeno. Přestože klient s odposloucháváním souhlasil, stěžovatel se domnívá, že zákonná ustanovení, která se týkají mlčenlivosti a nedotknutelnosti komunikace mezi obhájcem a klientem, zahrnují nejenom povinnost mlčenlivosti obhájce, ale i oprávnění samotného obhájce hovořit s klientem bez přítomnosti třetích osob.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Součástí ústavního práva na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod je i právo radit se se svým obhájcem za podmínek, ve kterých současně nedochází k poskytování informací orgánům činným v trestním řízení. V takovém případě komunikace mezi obhájcem a klientem podléhá maximální možné ochraně, a to v zájmu klienta, nikoli však ku prospěchu advokáta, sledujícího zájmy rozporné s klientovými, nebo se klientových zájmů netýkajících. Nositelem práva na obhajobu je proto klient, nikoli advokát, který v takovém případě neuplatňuje svá práva, nýbrž plní naopak mu zákony uložené významné povinnosti. V případě, že se sám klient vědomě této ochrany vzdá a domáhá se naopak pomoci státní moci vůči advokátovi, který dle něj nehájí jeho zájmy, by bylo trvání na takové absolutní ochraně ústavně nekonformním výkladem zákonů, které jinak důvěrnost styku klienta s advokátem zaručují. Je-li advokát důvodně podezřelý ze závažné trestné činnosti, není porušením práva na obhajobu, ani práva na poskytování právní pomoci nasazení operativně pátracích prostředků, které respektuje princip proporcionality zásahu.

Ústavní soud dodává, že ke snímání místností ve věznici docházelo na základě povolení státního zástupce nepřetržitě po dobu dvou měsíců, čímž docházelo k zaznamenávání rozhovorů nejen stěžovatele a jeho klienta, ale i všech dalších osob. K posouzení konformity tohoto postupu provedl Ústavní soud tzv. test proporcionality a dospěl k závěru, že tento postup je nepřiměřený, ovšem nikoliv vůči stěžovateli, ale vůči neurčitému počtu třetích osob, kterých se nařízení a provádění odposlechu dotklo. Prostředek, který orgány činné v trestním řízení zvolily k dosažení legitimního cíle, zasáhl do ústavně chráněné sféry značného množství lidí, kteří neměli s probíhajícím trestním řízením ve věci stěžovatele nic společného. Toto pochybení však není důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, neboť stěžovatelova práva tímto postupem porušena nebyla. 

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2847/14 je dostupný  zde.

 

Zdroj: Ústavní soud ČR